Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 21. kapitola

09.06.2013 (15:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2351×

„Já ještě nechci jít,“ prosila Nessie, když ji Edward posílal udělat si úkoly.

„Bez řečí,“ pronesl, když mu lezla po kolenou a nechtěla jít. Poplácal ji po zadku, když ji odstrkoval, aby už šla. Nakonec to vzdala a se svěšenou hlavou odpochodovala do svého pokoje.

„Asi bych vám měl poděkovat,“ pronesl, když jsme se ocitli sami. „No, za to, že jste se o ni postarala.“

„Asi,“ řekla jsem a sklidila ze stolu.

„Podívejte se, děkuju, že jste tu byla, ale my to zvládneme. Nemusíte to dělat.“ Chtěl se mě zbavit. Regulérně se mě chtěl zbavit.

„Tím si nejsem tak jistá,“ otočila jsem se k němu. „Ta holka chodila v noční košili po venku a hledala vás, zatímco vy jste chlastal a utápěl se v sebelítosti!“ zavrčela jsem. Nešlo tomu zabránit. Točilo mě jen na to pomyslet.

„Do toho vám nic není,“ vmetl mi do tváře. Byl o hlavu větší, ale pořád to byl člověk. Trochu divný člověk, ale člověk.

„To se teda pleteš, chlapečku,“ zasyčela jsem a dala do toho veškerou upíří autoritu. Teď by měl vzít zpátečku a couvnout. On stál a díval se mi do očí.

„O co ti jde?“ pousmál se hořce a zakroutil hlavou.

„Budu tu, dokud mě ona bude potřebovat.“ Rukou jsem ukázala na její dveře, aby bylo jasno.

„Vůbec nic nechápeš…“ sednul si a svěsil hlavu.

„Chápu, že jsi zasraný sobec, co chlastá, místo aby se věnoval svým povinnostem!“ křikla jsem zhnuseně.

„Co kdyby ses vrátila tam, odkud jsi přišla?“ zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Tak tu radost ti neudělám,“ garantovala jsem mu.

„Táhni do pekel!“ křikl naštvaně, čímž mě neuvěřitelně nasral. Jedním krokem jsem byla u něj a drapla ho pod krkem.

„Tam půjdeš ty, jestli se o ni nezačneš starat!“ zavrčela jsem do tváře.

„Bello?“ oslovila mě Nessie. Pustila jsem ho a v mžiku se narovnala, než stačila vejít dveřmi.

„Ano, zlatičko?“ pronesla jsem medově.

„Zkontroluješ mi to?“ zeptala se. Přešla ke mně a natáhla ruce. Zvedla jsem ji do náruče. Nezáleželo na tom, kolik jí je nebo kolik váží. Pro mě byla lehčí než vzduch.

„Jasně,“ řekla jsem a podívala se na jejího otce. Chtěla jsem odejít, když se znovu ozvala.

„Tati?“ Podíval se na ni. „Může s námi Bella zůstat? Moc bych to chtěla,“ řekla. V ten moment jsem ani nedýchala. Věděl, že prohrál a já vyhrála. Zvednul se a pomalu odcházel z pokoje.

„Ještě něco,“ zastavila jsem ho, než stačil vejít do chodby. „Zítra musíme jít do školy podepsat plnou moc,“ řekla jsem a vítězně se usmála. Beze slova se otočil a odcházel.

„Kam jdeš, tati?“ vyjekla Nessie.

„Pryč,“ řekl a pak už bylo slyšet jen bouchnutí vchodových dveří.

„Mrkneme na ty úkoly, jo?“ řekla jsem a Ness zvesela přikývla. Teď už neměla důvod se bát. Byla jsem tu s ní přece já.

…

Stála jsem nad její postelí a sledovala ji při spánku. Vydržela bych tak staletí. Jen počítat setiny sekundy do každého jejího dalšího klidného nadechnutí. Slastně jsem si povzdechla a zkřížila ruce na prsou. Byla jako obrázek. Dlouhé hnědé vlnité vlásky, alabastrově bílá tvář a až nelidsky souměrný obličej.

Obrátila jsem pohled k jejímu oknu. Netrvalo to dlouho a objevila se v něm známá tvář. V mžiku jsem stála u něj a otevřela ho. Naštvaně jsem přelítla ke dveřím a vešla do obýváku.

„Jak jsi mě našel?“ šeptla jsem na vlně pro lidi neslyšné. Nechtěla jsem ji vzbudit. Konečně tak klidně spinkala.

„Demetri není jediný, kdo umí stopovat,“ ohradil se Alec. Naštvaně jsem se na něj otočila a dala ruce v bok. Neměla jsem náladu na nějaké vtipy.

„Fajn. Chtěl jsem vědět, kde se ty dva dny flákáš. A taky -“

„A taky co, Alecu?“

„Aro se po tobě sháněl. Chtěl jít na lov, a to s nikým jiným než s jeho princeznou.“ Odfrkla jsem si tak, že jsem u toho vycenila zuby.

„Ale, ale. To jsou mi změny,“ poznamenal na konto mé reakce. „Že by tvá oddanost teď už patřila někomu jinému?“ Kdyby to byl kdokoliv jiný, byl by už mrtvý. Nesnášela jsem slabosti. Je to něco tak lidského, a tak mi nebylo po chuti, když jsem si uvědomila, že jednu slabost jsem si vlastní hloupostí vytvořila taky.

„Žádné změny. Jen ji tu nechci nechat samotnou,“ vysvětlila jsem a pohodila rukou ke dveřím jejího pokoje, aby bylo jasné, o kom byla řeč. Pak mě ale něco napadlo. Střihla jsem nedůvěřivým pohledem k Alecovi, který si upravoval plášť. Když zahlédl můj pohled, negativně zakroutil hlavou. Než jsem stačila cokoliv říct, spustil sám.

„Ne. Ne, to nepřichází v úvahu!“ štěkl na naší frekvenci. „Ani mě nezná. Co když se vzbudí?! Co s ní jako mám dělat?! Musí se to ještě přebalovat?! Ne, to po mně nemůžeš chtít!“ prskal vyděšeně kolem sebe.

„Je to dítě, ne mimino, umí čůrat sama,“ bránila jsem ji. Zatvrzele kroutil hlavou, že ani náhodou.

„Alecu, prosím,“ řekla jsem, a až když mi slova vyletěla z pusy, uvědomila jsem si jejich obsah. Vážně jsem zaprosila. Nebyla jsem jediná, kdo zůstal v šoku. Alec ze samého překvapení přestal negativně kývat hlavou a upíral na mě svůj pohled.

„Vážně mě volterrská paní poprosila?“ řekl s úšklebkem. Ani jemu to nebylo po chuti.

„No fuj, Bello!“ odplivl si. Protočila jsem oči v lidském gestu a sama se tomu pousmála, tenhle zlozvyk totiž měla Nessie.

„Jako tvá paní ti přikazuju, abys tu zůstal!“ napravila jsem svou reputaci. A hrdě vzedmula hruď. Tenhle divadelní kousek jsem dělávala často. Kde jen byly ty doby, kdy jsem v průběhu klanských válek pyšně tyčila hruď a cenila zuby.

„Vtipné,“ usmál se Alec, načež jsem svou hruď opět zastrčila.

„Co mám říct, abys tady počkal?“ Nemělo cenu si tu hrát na schovávanou.

„Nebudu tu hlídat lidské dítě a krýt ti záda,“ zaprotestoval. Dal ruce v bok, aby vypadal dospělejší. Tohle dělával často.

„A proč tu jsi?“ uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Přimhouřil oči a změřil si mě pohledem, až se mu v očích blýsklo.

„Abych ti kryl záda,“ povzdechl si. „Ale pospěš si. Jestli se vzbudí, mizím.“ Sliby, chyby. Ve vteřině jsem překonala vzdálenost mezi námi a políbila ho na tvář. S tichým děkuji, jsem opustila jejich byt a vrátila se do hradu splnit si svou povinnost.

Za sebou jsem ještě slyšela, jak si sedl na sedačku a mumlal něco o tom, jaký jsou lidi čuňata a že je ten gauč tvrdý. A to řekl upír, jehož tělo nic a nikdo neporazí…

Pohled Alec

Šmejdil jsem jim po bytě a vrčel na všechno, co mi přišlo pod ruku. Byl jsem naštvaný především na sebe. Jak jsem na tohle mohl kývnout? Hlídač lidských dětí! Kývnul bych jí na třetí světovou, kdyby jen mrkla okem! Při tom rozčilování jsem nasál pach té malé. Voněla jako člověk, přesto byl její pach zvláštně nasládlý. Mátlo mě to, ale nebyl jsem v rozpoložení to dál zkoumat. Přešel jsem místnost, které vtipně říkali obývák, a mrknul na takzvanou knihovnu. Bylo tu pár knížek, ale obsahově byly slušné. Aspoň v něčem měli v téhle rodině smysl.

„Kdo jsi?“ ozval se rozespalý dětský hlásek. V mžiku jsem se otočil na tu malou, která si mnula oči a stála mezi otevřenými dveřmi. Její tepová frekvence se nezměnila od stavu, kdy spala. Což nebylo úplně normální. To, že jsem nezaregistroval, že je vzhůru, mě vyděsilo a zarazilo zároveň. Jak to, že jsem neslyšel její kroky? Můj plán na zmizení byl ten tam.

„A kde je Bella?“ zeptala se, když se rozhlídla po pokoji a nikde ji neviděla.

„Jsem Alec, Bellin moc dobrý kamarád. Hned se vrátí, musela něco zařídit a chtěla, abych tu zůstal s tebou,“ vysvětlil jsem a nebál se do toho dát co nejvíc upíří podstaty. Můj hlas už medovější být nemohl. Na tu malou obludku to ale vůbec nezabralo. Měla mi to odkývat a sednout si přede mnou na zadek. Místo toho po mně hodila nedůvěřivým pohledem a sjela mě od hlavy až k patě. No nic. Jestli to nezabralo, pak je tu ještě můj dar, který se nebudu bát použít.

„Víš, jak se jmenuju?“ zeptala se a stále na mě upírala ta svá zelená kukadla.

„Nessie,“ vyhrkl jsem. Aspoň něco jsem si pamatoval. Naklonila hlavu na stranu a chvilku mlčela. Rty zkroutila do roztomilé grimasy, jak usilovně o něčem přemýšlela.

„Já tě znám,“ řekla z ničeho nic a ukázala na mě prstem. „Ty jsi byl tu noc s mojí Bellou! Tam venku,“ ukázala do svého pokoje a zřejmě tím chtěla naznačit ulici.

„Tak prrr, maličká,“ tišil jsem ji. „Zaprvé, žádná tvoje Bella. A zadruhé, ano, tu noc, kdy jsi poznala moji Bellu, jsem tam byl,“ řekl jsem důležitě. „A mám velkou zásluhu na tom, že tu teď stojíš celá,“ dal jsem ruce v bok a přemýšlel, jestli jsem jí tohle měl říkat. Nevystrašil jsem ji tím? Ještě by mi tak chybělo, aby kvůli tomu neusnula…

„Hale!“ rozčílila se na mě a zahrozila na mě prstem. Chtěl jsem se tomu smát, ale nešlo mi to, což mě rozhodilo ještě víc. „Bella je moje. Mám ji moc ráda!“

„To já taky!“ oponoval jsem tomu skrčkovi. Co tohle bylo za stvoření?! A proč jsem jí ještě nezakroutil krkem?!

„Podělíme se o ni?“ zeptala se z čista jasna. Zamyslel jsem se naší rychlostí, takže to nemohla ani postřehnout.

„Fajn,“ rezignoval jsem nakonec. „Nejsi špatná vyjednavačka,“ připustil jsem a opřel si ruce v bok.

„A ty máš hezké oči,“ řekla, čímž mě dostala na kolena. Jak na takovou dálku mohla vidět mé oči? Jak jedna věta se mnou mohla takhle zamávat? Stál jsem tam jako zkamenělá socha.

„Já… Nejsem jediný, kdo má takou barvu očí.“ Myslel jsem, že na tu narážela.

„To není pravda. Bella má jasné oči, ty tvoje se zvláštně lesknou,“ zkoumala to na tu dálku a ani přitom nezaostřila. Zíral jsem na ni a dumal nad tím, kde se to v ní bere.

„Proč vlastně nespíš, měla bys spát,“ řekl jsem už klidnějším hlasem.

„Měla jsem žízeň,“ řekla a podívala se k lince, na které svítila zářivka. Došla k ní a napustila si vodu do skleničky.

„Tak, a teď metel do postele,“ řekl jsem, když byla sklenička prázdná.

„Přečteš mi pohádku?“ zkusila a navrch hodila štěněčí pohled.

„Já pohádky nečtu. A navíc, je půl třetí ráno, koukej metelit do postele nebo bude zle,“ řekl jsem naoko autoritativně. Usmála se a seskočila ze židle, tu pak vrátila na své místo ke stolu a zaběhla do svého pokoje.

Došel jsem za ní a zkontroloval, že je opravdu v posteli. Přikryla se až k bradě a pak se přetočila na bok. Dívala se na mě a já se nemohl jejího pohledu zbavit. Ponořila se mi do očí a propalovala mě zaživa. Vlastně zamrtva.

„Dobrou, Alecu,“ řekla andělsky něžně a já se pousmál. Znělo mi to v uších stále dokola.

„Dobrou, Nessie,“ řekl jsem tichým pokojem a zavřel dveře. O ty jsem se opřel a vydýchával tak něco, co jsem za svou existenci ještě nezažil.

Co jste říkali na Aleca? Líbil se? Já se musím přiznat, že ty dva zbožňuju. :-) V příští kapitole se můžete těšit na Bellin pohled, kde se bude muset vypořádat s první překážkou. A možná se budete divit, kdo se jí tentokrát postaví do cesty. :-) Jestli to Bella ustojí, tak na to si budete muset chviličku počkat. :-)

Váš Mmoník

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 21. kapitola: