Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 6. kapitola

10.10.2012 (09:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3593×

Po návratu do Volterry se všechno vrátilo do starých kolejí. Aro skoncoval s existencí Mexického klanu a zařídil, aby se o tom celý upíří svět dozvěděl. Pro výstrahu. Opět jsme se vrátili k užívání si naší existence. K činnostem, kterými jsme si zkracovali dlouhou chvíli a k zábavě, které jsme se nehodlali vzdát.

Ano, všechno se zdálo být stejné. Ale jedna věc se změnila. Vlastně dvě. Moje nahlížení na vlastní budoucnost, která nemá konce. Řekněme, že ve mně zakořenilo semínko pochybností. A to střetnutím s Cullenovými. Druhá věc, která úzce navazovala na tu první. A to, že jsem dokázala pocítit vlastnost, která mi naprosto zamotala hlavu. Nabourala mi všechno, v co jsem původně věřila. A to cit k Demetrimu. Říkejme mu láska.

Když jsem poznala Volturiovy, bylo to, jako by mi je seslal sám Bůh. Byla jsem ohromená jejich světem. Okamžitě jsem věděla, že chci být jednou z nich. Unavoval mě tehdejší život, jeho způsob a o konvencích nemluvě. Nebylo nic, co by mi bránilo zůstat a neodejít do nového světa. Světa, který měl dát smysl mému bytí.

Když se projevily mé schopnosti, byl to jasný signál, že jsem byla stvořená pro to být upírem. Všechno mě na nich fascinovalo. Jejich síla, rychlost, nesmrtelnost a krása. Nebylo nic, co by mě od toho dokázalo odradit. A krev? Tak tu jsem brala jako nutné zlo. Nikdy jsem ani na vteřinku nezvážila možnost zůstat člověkem. Protože to, co se mi nabízelo, předčilo všechno, co pro mě mělo nějakou hodnotu. Hodnotu života.

„Jdeš?“ ozvalo se ze dveří. Nepřítomně jsem přikývla. Stoupla jsem si a položila hřeben na stolek u zrcadla. Otočila jsem se ke dveřím, ve kterých na mě netrpělivě čekal Alec.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se s jistou pochybností v hlase. Usmála jsem se, i když mi do smíchu vůbec nebylo.

„Jasně,“ přikývla jsem a žďuchla do něj. Ne, nebyla jsem v pohodě. Ve mně se odehrávalo něco, co se mi ani trochu nelíbilo.

Došli jsme do spodní části hradu a blížili se k východu. Alec na mě celou tu dobu mluvil a měl potřebu mi toho hodně říct. Všechna jeho slova jsem slyšela a neslyšela zároveň. Vnímala jsem, že bych ho měla poslouchat, v lepším případě reagovat. Ale jeho slova byla v mých uších zastřená. Neustále moje myšlenky směřovaly k rodině, která mě tolik zaujala. Byla jsem ponořená do úvah o mém upírství, o mé podstatě a o mém lidském životě.

Všechno ale zmizelo, když jsme se připojili k ostatním. Jeden pohled na Demetriho, který stál v popředí, a všechny předešlé myšlenky byly pryč. Před očima jsem měla jeho rty, cítila jsem jeho ruce na mém těle, jeho sladký dech, když laskal mé tělo. Vidina našeho milování mi roztřásla tělo.

Zajela jsem si rukama do vlasů a zavřela oči, jako by mi to snad mělo pomoct přestat si to představovat. Zmáčkla jsem si rukama hlavu a doufala, že ten pocit, který cítím i v tom nejmenším koutku mého těla, zmizí.

„Připraveni?“ rozezněl se Caiův hlas. Zvedla jsem hlavu a zkoncentrovala se. Momentálně byl můj hlavní záměr nepodívat se na Demetriho. Cítila jsem jeho pohled na sobě, přesto jsem to vydržela.

„Máte hodinu,“ vyslovil Caius dnešní podmínku.

„A odměna?“ vznesl příhodný dotaz Afton. Všichni jsme se nahlas zasmáli.

„Dnes je cena velmi zajímavá,“ mlžil, „řekněme, že si ji zvolíte sami,“ dodal s jiskrami v očích a úsměvem na rtech. V ten moment jsem nabyla nový záměr. Dneska chci vyhrát.

„Santi?“ oslovila jsem mého parťáka a kývla hlavou na znamení, že dnes sebou musíme opravdu hodit. Přikývl a široce se usmál.

Hon na lidi. Takhle jsme říkali hře, kterou jsme podnikali dvakrát do roka. Účelem hry bylo najít schovaný pergamen. Pergamen se schovával vždycky druhý den po skončení předešlé hry. Nikdo z Volturiů ho neschovával. Ne, ne, takhle jednoduché to nebylo. Pergamen schovával člověk, kterého znal pouze Aro. A navíc, pokaždé to byl někdo jiný. Nikdo nevěděl, kdy ho půjde schovat. A nikdo to ani nechtěl vědět. To by pokazilo hru. A nebyla by to zábava.

Jako každá hra měla i tahle svá pravidla. Kromě hledání pergamenu podle určitých indicií bylo splnění hry podmíněno i chycením tří lidí, kteří se tou dobou pohybovali venku. Což nebylo úplně snadné. Neboť podmínkou bylo, že jejich krev nesmí být zamořená alkoholem či jinou omamnou látkou. A uznejte sami, že takových se uprostřed noci venku moc nepohybuje.

Tuhle hru hrajeme v párech. Jednoduše, týmová práce. Můj parťák byl Santiago, pak Alec s Renatou, Afton s Chelsea, Demetri a Heidi a poslední pár tvořili – k velkému překvapení – Felix a Jane.

V téhle hře nešlo jen o sílu či naše nadpřirozené schopnosti. Indicie se musely hledat, luštit, domýšlet. Lovení lidí se tedy později stalo už jen nutnou podmínkou. Daleko zajímavější bylo předhánět se v našich vědomostech. Upíři jsou všeobecně dosti chytří. Věčnost a mnoho času nám dávají prostor pro nekonečné studium.

Demetri a Heidi byli v téhle hře nejlepší. To nám ale vůbec nepřekáželo, ba naopak hnalo nás to dál. A výhra? Tak s tou to bylo různé. I když téměř všichni jsme to dělali jen pro naši zábavu. Až na Jane s Felixem, ti chtěli Arovi dokázat, že jsou nejlepší. Myslím, že za dobu, co jsem v upířím světě, se jim to povedlo asi jednou. Čili - nic moc.

Ale dnes jsem si byla jistá, že udělám všechno pro to, abychom vyhráli my.

„Bello?“ zašeptal Demetri a najednou stál za mnou. Nepatrně jsem otočila hlavu doleva, abych mu nastavila ucho. Caius vzrušeně opakoval pravidla hry. Tradičně vzpomínal na předešlá kola a vyzdvihoval ty nejlepší výkony. Chtěl nás vyburcovat k ještě lepším výkonům.

„Jsi v pořádku?“ Nad jeho otázkou jsem se zakřenila. Proč tuhle otázku tak nesnáším?

Tiché ano mi vyšlo z úst téměř neslyšně. Kromě toho, že jsem se v duchu vztekala, mě zarazila i jiná věc. To je to na mně tak vidět?!

Demetri mi nepatrně přitiskl svou ruku na mou paži. Pod jeho dotykem jsem se zachvěla. Najednou mi bylo jedno, kde jsem nebo s kým. Cítila jsem jen jeho dotyk a můj chtíč, který ve mně vyvolal. Sjel rukou až k té mé a já ji instinktivně sevřela ve své dlani. Propletl naše prsty. Zmatená jeho gestem jsem sklopila zrak a dívala se na naše spojené ruce.

Vyděšeně jsem otočila hlavu ještě víc na stranu a zadívala se mu do očí. Dotýkal se mé ruky, ale já měla pocit, že se dotýká mého srdce. Propadla jsem jeho karmínovým očím a neudržela své rty na uzdě. Samovolně se na nich objevil úsměv. Nevím, co by se stalo, kdyby Caius nezačal hru. Ale podvědomě jsem tušila, že by to pro nás určitě nedopadlo dobře. Hodiny na náměstí odbily půlnoc.

„Hra začíná,“ rozeznělo se hradem a všichni se připravili k bráně. Hned potom, co ji Aro otevřel, jsme všichni vystartovali ven.

V další kapitole nás čeká průběh celé hry, který nám odhalí vítěze. Tipnete si, kdo to vyhraje?

Děkuju všem, kteří poctivě čtete mou povídku, a i za vaše komentáře. Mmoník.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 6. kapitola: