Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slza pro upíra - 7. kapitola

23.10.2012 (09:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3201×

Pohled Bella

Běžela jsem jako o život. Zvědavost mě popoháněla dál. Vidina dnešní výhry mi téměř zatemnila mozek. Byla jsem jako stroj, který se hnal za svým cílem. Totálně jsem se poddala své upíří podstatě. Má mysl i mé tělo přesně tak reagovaly. Jako upír. Všechny otázky a pocity vymizely a já nechala své instinkty pracovat.

Letěla jsem po střechách budov v jižní části města, když to přišlo. Zaostřila jsem na chlapíka, který si to štrádoval ulicí San Matteo. Určitě měl namířeno do hotelu Sole. V té chvíli mě to ale vůbec nezajímalo. Důležité bylo pouze to, aby byl náš.

Rozhlédla jsem se po okolí a ujistila se, že není v dosahu nikdo jiný. Seskočila jsem ze střechy a měkce dopadla na špičky s lehkým pokrčením v kolenou. Podívala jsem se mu do vyděšeného obličeje. Když uviděl mou andělskou tvář, oddechl si. Zřejmě si myslel, že mu nic nehrozí. Pustil se stěny, na kterou byl natlačený tím prvotním leknutím. Srdce se mu pomalu začalo uklidňovat a pousmál se.

Jedním nádechem jsem zjistila o jeho těle a krvi téměř vše, co jsem potřebovala vědět. Nebylo času nazbyt, a tak jsem světelnou rychlostí sebrala toho človíčka v podpaždí a vyrazila směr hrad. Jeho srdce se opět zrychlilo a tělo ze strachu zkoprnělo. Ještě aby ne. Čekala ho malá jízda do volterského hradu. Vyskočila jsem na střechu onoho domu a rozeběhla se zpět.

Stačilo mi pár okamžiků a už jsem probíhala poslední částí města, kde se ke mně přidal Santiago. Držel dalšího člověka a vítězně se na mě usmál.

„Tohle je třetí,“ zazubil se a v očích mu jiskřilo. Přikývla jsem a ještě zrychlila.

Dobíhali jsme k náměstí před hradem, když jsem ucítila Demetriho. Celé mé tělo se ještě víc napjalo. Ne, tentokrát to nebyl cit, který tohle způsobil. Byl to obranný instinkt. Santi po mně hodil jeho člověka. Jednou rukou jsem ho chytila. S oběma v podpaží jsem přeběhla náměstí a doběhla do hradu.

V mžiku jsem je připoutala ke zdi a vyběhla zpět před bránu. Všechno probíhalo tak rychle, že jsem neztratila ani minutku. Santiago napálil do přibíhajícího Demetriho a odmrštil ho na druhou stranu náměstí.

„Jdeme,“ zavolala jsem na Santiho, který čekal na zpětný útok od Demetriho. Ten se ale jen pousmál a běžel připoutat svého člověka. Rozeběhla jsem se a vyskočila na nejbližší střechu domu. Santi mě dohnal a spolu jsme pokračovali dál.

„Kam teď? Viděla jsi někde indicii?“ ptal se zvědavě. Trochu mě naštvalo, že si myslí, že jsem tak hloupá, abych to snad řekla nahlas. Ne, tak hloupá opravdu nejsem.

Zastavila jsem na kraji města a rozhlédla se kolem dokola. Nikde jsem nikoho necítila, ale s tím se dalo počítat. Pohlédla jsem na protější budovu a snažila se zjistit, co to znamená.

Santi na zem nakreslil jedničku. Zřejmě se mě ptal, jestli je to první indicie. Na prstech jsem mu ukázala trojku. Na jeho tváři se objevil úsměv. Sama jsem cítila, jak se mi koutky taky zkroutily.

Ne nadarmo se říká, že ženská zvládne víc věcí najednou. Je pravda, že Santiago našel dva lidi, já jen jednoho. Zato jsem ale prohlédla první dvě indicie, což se taky počítalo.

Nemusela jsem dlouho přemýšlet. Po chviličce mi to všechno docvaklo a já se otočila na západ. Věděla jsem kam teď. Tohle Santi nechával na mně. Milovala jsem všechny tyhle záhady. Nekonečné čtení všeho možného mi v tom jen pomáhalo.

Rychlostí pro nás přirozenou jsme se začali přemisťovat přes kopcovitý povrch Toskánska, až jsme doběhli do rezervace Tomboli. V momentě, kdy jsme dobíhali na jeho okraj, jsem před očima měla jen vidinu výhry. Což mi v důsledku málem srazilo vaz. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Jak já tohle rčení nenávidím.

Proběhli jsme rezervací a zastavili až na pobřeží. Nechala jsem vzduch, aby mi prozradil přesné místo toho pergamenu. Ale vzduchem se linula jen vůně borovicového dřeva a místní flóry, které tu bylo víc než dost.

Stála jsem na začátku dunového pásu, který byl pro tohle místo typický. Rozhlížela jsem se a znova a znova si přehrávala ty indicie. Mapovala jsem místo, ve kterém jsem se právě nacházela. Vůně, které se zde mísily, odváděly mou pozornost. Zabořila jsem hlavu do dlaní a snažila se co nejrychleji přemýšlet.

„Spojí se v jedno. Stará dáma,“ šeptala jsem si pro sebe, když mi to konečně došlo. Rozhlédla jsem se po dunách směrem nahoru.

„Isabell?“ zavolal na mě Santiago.

„Támhle,“ vykřikla jsem, když jsem uviděla rozdělení jedné duny na jihu. Rozběhla jsem se a ještě víc přidala do kroku. Santiho jsem cítila v zádech, no, momentálně jsem jen toužila sevřít v dlaních ten pergamen.

Dobíhala jsem na to místo, když do mě někdo napálil. Odlítla jsem až do moře, které lemovalo druhou stranu dun. Urychleně jsem se vzpamatovala a nehledě na usmívající se Heidi jsem opět vyrazila za cílem.

Jako nejrychlejší střela té nejefektivnější zbraně jsem vyrazila kupředu. Santiago Heidi chytil a odhodil ji z cesty. Už už jsem se natahovala pro onu kovovou skřínku, když na mě zezadu někdo skočil. Silou mě stlačil na kolena. Plazila jsem se po čtyřech a natahovala ruku. Nesnažila jsem se ho setřást, jen jsem chtěla ten pergamen.

Téměř jsem ho měla, když se nahnul a vyfoukl mi ho před nosem. Padla jsem do písku a nemohla uvěřit, že mi to proklouzlo mezi prsty. Zbylé upíry jsem už z dálky slyšela, protože jejich předhánění nešlo přeslechnout. No, v hlavě mi momentálně kromě prázdnoty nezůstalo vůbec nic.

Poraženecky jsem se posadila a zabořila ruce do vlasů. Následně jsem si je opřela o kolena a myslela, že vzteky vybuchnu.

„Promiň, lásko,“ zapředl mi do ucha Demetri. Ne, tohle neslyšel nikdo. Nikdo kromě mě. Něžně mi přejel po zádech a sedl si ke mně na bobek.

Podívala jsem se na něj, ale nemyslela na nic jiného než na to, že jsem to projela. Ztratila jsem tak šanci získat to, co jsem chtěla.

„Nemohl jsem tě nechat vyhrát. Ztratil bych tě,“ vyslovil a já v jeho očích viděla tolik vzrušení, až mi z toho bylo zle. Neodpověděla jsem mu. Jen jsem opět sklopila hlavu dolů a chtěla zmizet.

„To nic,“ pronesl optimisticky Santi.

„Příště jim to nandáme,“ uchechtl se a žďuchnul do Demetriho. Pak mě poplácal po rameni a zatahal za ruku, abych se zvedla. On totiž netušil, jak to pro mě bylo důležité.

Společně jsme se vraceli zpět do Volterry. Všichni byly cestou v živé diskuzi o dnešní hře. Jen já za nimi mlčky klusala. Rozebírali dnešní indicie, lov lidí a taky co bude následovat příště. Vnímala jsem hlasy před sebou, ale neposlouchala jsem je. Cítila jsem se strašně. Měla jsem pocit, že díky téhle prohře nenajdu odpovědi na otázky, které mi momentálně ležely v hlavě.

Když jsme dorazili do hradu, první naše kroky mířily do trůnního sálu. Aro, Marcus i Caius byli už připraveni. Demetri a Heidi před ně předstoupili a my ostatní zůstali v pozadí. Hned potom se přistoupilo k poslední části hry.

Demetri vyjmul pergamen a roztáhl ho. Přečetl si, co je v něm napsané. Otočil se na mě a naše oči se střetly. Na vteřinku jsme se dívali jeden druhému do očí a přestože jsem byla naštvaná, nebyl to on, na koho jsem se zlobila.

„Nepřečteš to nahlas, Demetri?“ vyzval ho Aro. Opět jsem věnovala pozornost Arovi. Demetri se podíval do pergamenu a začal číst jeho řádky.

„Ach, ona teprv učí zářit svíce,
jak v uchu černochově náušnice.
Žhne v tváře její spanilost,
nad lidský pomysl i nad žádost.
Jako když holubička k vranám sedne,
tak jiných krása vedle její bledne...
Že jsem kdy miloval? Ach ne, ó ne!
Já lásku neznal do dnešního dne,“ přednesl a svěsil ruce. Zadíval se na mě, ale já nemohla odtrhnout zrak od Ara. Něco bylo jinak.

Všichni přítomní přemýšleli o úryvku, který právě vyšel z Demetriho úst. Ale já si byla jistá, že je to vzkaz. Vzkaz pro mě od Ara. Věděl to. Věděl o mně a mých citech. Věděl, že je se mnou něco špatně.

Díval se do mých očí hlubokým pohledem. Propalovalo mě to zaživa, přesto jsem neuhnula. Věděla jsem, že tohle musím ustát nebo zemřu.

„Co mi k tomu povíš, Demetri? Heidi?“ Věděla jsem, že Heidi neřekne ani ň. Je hloupá a o knihy se nikdy nezajímala. S jejím darem měla jiné věci k zábavě.

Podívala jsem se na Demetriho a věděla, že on odpověď zná. A věděl toho mnohem víc. Věděl, o co tady jde. Nepatrně jsem kývla hlavou a rty mu naznačila to, co po chviličce vyšlo z jeho úst.

„Shakespeare,“ vyslovil s očima upřenýma do země. Aro teatrálně zatleskal a my všichni se k němu přidali.

„Výborně,“ pronesl a stoupl si.

„A teď vaše odměna. Dnes si ji zvolíte sami. Nuž, co to bude?“ zeptal se a vyčkával. Demetri nepatrně nahnul hlavu směrem ke mně, ale nepodíval se na mě. Vyděšeně jsem ho sledovala.

„Výlet do Ameriky,“ vypadlo z něj. Aro se v té chvíli ani nepohnul. Zarazilo ho to. Tohle totiž vůbec nečekal. Co on. Já tohle vůbec nečekala. Nikdo z ostatních ani necekl. Všichni čekali, co se bude dít dál.

Aro se otočil na Caia a ten přikývl. Ujištěn svou odpovědí otevřel ústa a chtěl učinit své rozhodnutí, když mu do toho Demetri skočil.

„Výlet do Ameriky s Isabell,“ dodal a v sále zavládlo smrtelné ticho. Nezmohla jsem se na nic. Jediné, co mi v té chvíli přišlo na rozum, bylo, že tohle nemůže dopadnout dobře.

Děkuju moc za komntáře! Jsem ráda, že někdo tu povídku čte. :-)

Mmoník. :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slza pro upíra - 7. kapitola: