Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Slzy? To slovo neznám! - 11. kapitola - KONEC

12.08.2010 (14:45) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2597×

Edward


Doprovodil jsem Bellu domů a zůstal s ní celou dobu, dokud neusnula. Nemohl jsem odejít, musel jsem se na ni dívat. Její krása a nevinnost mi vyrazily dech a já jsem nebyl schopen myšlenky ani pohybu. Nemohl jsem se vynadívat na toho nádherného anděla, který ležel v mé těsné blízkosti. Její srdce potichu a klidně bilo. Vlasy měla rozhozené na polštáři, jednu ruku v nich volně položenou. Měsíční svit zalil její tvář stříbrným světlem. Celá kůže jí zářila, jako by byla z hvězd.

Vztáhl jsem ruku a lehce se dotkl její tváře, abych se ujistil, že je skutečná. Trochu se zachvěla. Horké ruce obtočila kolem mého pasu. Nerozplynula se, nešlo o žádný přelud. Byla tu u mě. Naše poslední společná chvíle. Věděl jsem to a ta pravda mě rvala na kusy. Chtěl jsem ji opustit, ale nemohl jsem to udělat. Bojoval jsem se svými myšlenkami, ale srdci jsem poručit nedokázal. Cítil jsem se jako sobec, když jsem zůstal s ní. Nechtěl jsem se ošidit ani o jedinou vteřinu mého zbývajícího života, kdy bych nebyl v její přítomnosti, i když jsem věděl, že jí to ublíží, že stejně odejdu a nikdy se nevrátím. Nebylo nám souzeno být spolu, ale já si to tolik přál. Všechno na světě bych vyměnil za život po jejím boku. Za její úsměv, polibek a dotek. Vidět, jak večer usíná a jak se ráno probouzí. Už navěky. Cítil jsem nastávající žal. Žal, že přání, abych mohl zůstat s ní, se nikdy nesplní. Žal, protože smutek a bezmoc přemohly všechny další pocity. Ano, cítil jsem se bezmocný, ale jedno jsem mohl udělat, a to chránit ji do roztrhání těla. A jednu věc jsem musel udělat. Vzal jsem její telefon a napsal Jacobovi zprávu.

Jaku, sejdeme se za úsvitu na útesu. Bella.

Věděl jsem, že by jinak nepřišel, a tohle bylo důležité. Vzápětí odepsal.

Ano.

Když slunce vystoupalo nad šedé mraky a rozlilo svou hřejivou zář po krajině, tak jsem opatrně vstal. Potichu jsem otevřel okno a byl připravený k odchodu a ona náhle promluvila tenoučkým hlasem.

„Nechoď; ještě ne.” Otočil jsem se k ní.

„Musím něco důležitého vyřídit. Za hodinu přijď na louku.” Přikývla. V jejích očích se zračil obrovský smutek. Jako by všechno věděla.

Vyhoupl jsem se na parapet a chtěl jsem skočit, ale Bella mě zadržela. Překvapeně jsem se na ni zadíval. Jemně přejela prstem po mých rtech a něžně mě políbila. Tohle byl ten nejkrásnější a zároveň poslední polibek. Teď, v tuhle chvíli, nám chyběl pouze čas.
Čas, pro mě ta druhá nejcennější věc na světě, a já ji nemohl mít stejně jako tu první. Bellu. Pohladil jsem ji po vlasech a svými rty se dotkl její tváře.

„Tak za hodinu,” zašeptal jsem a skočil dolů.


Bella


Všechno bylo tak dokonalé, až neuvěřitelně. Byla jsem šťastná, ale věděla jsem, že tohle nemůže vydržet na věčnost, jak mi sliboval.

Ráno jsem se probudila a místo, kde ležel, bylo prázdné. Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla ho u okna. Pocítila jsem bolest z rozloučení už jen proto, že vstal a vzdálil se ode mě.

„Neodcházej, ještě ne,” špitla jsem. Otočil se na mě.

„Musím něco důležitého vyřídit. Za hodinu přijď na louku,” řekl jemně a já jsem jen přikývla. Sedl si na parapet a chtěl mi odejít. Rychle jsem se k němu přesunula. Dotkla jsem se jeho ruky a on se na mě zadíval. Bolest v jeho očích mi říkala, že je tohle jeden z posledních okamžiků, kdy můžeme být spolu a já ho nechtěla promarnit. Prstem jsem přejela po jeho rtech a políbila ho. Každým kouskem svého těla jsem cítila, že tohle byl náš polední polibek. Věděla jsem, že bolel nás oba.

„Tak za hodinu,” zašeptal mi do tváře a zmizel. Svezla jsem se podél stěny a nechala slzy, aby smáčely mé tváře.


Volterra


„Můj pane, nesu dobré zprávy, Edward se zamiloval,” řekl potěšeně Demetri a očekával za donášení při nejmenším pochvalu nebo něco lepšího. Aro sebou překvapeně trhnul.

„Zamiloval?” zopakoval s nadzvednutým obočím.

„Ano.” Demetri horlivě přikyvoval, ale držel se v dostatečné vzdálenosti, aby nepřišel k úrazu.

„Co mi tím chceš říct, Demetri? Buď stručný!” zvýšil hlas. Demetri ustoupil o krok dozadu.

„Ta dívka, do které je zamilovaný, ví, že existují upíři. Edward jí to vyzradil.” Demetri zamlčel důležité informace, ale věděl, že jsou zbytečné. Teď měli Edwarda tam, kde ho chtěli mít.

„To je úžasné, nemyslíš, Jane?” S těmito slovy se otočil na drobnou upírku, která stála po jeho boku. V očích se jí zablesklo.

„Ano, to je, konečně mu budu moci ublížit tak, jako on mně kdysi,” zajásala.

„Stejně ne, má drahá, vyzradil naše tajemství a za takovouhle zradu musí nést následky.” Pohladil ji po tváři a podíval se zpět na Demetriho.

„Zavolej Felixe, Aleca a Marcuse, odcházíme do Forks,” rozkázal a sám pro sebe se usmál.


Edward

Dobrých dvacet minut jsem čekal na Jacoba na smluveném místě, ale on se neukazoval. Začínal jsem být nervózní, pomalu jsem to vzdal a otočil se k odchodu, ale okamžitě jsem se zastavil, protože za mnou stál Jake a výhružně vrčel.

„Ty?”

„Jaku, uklidni se, potřebuji si s tebou promluvit, jedná se o Bellu.” Snažil jsem se ho uklidnit a všiml si, jak sebou trhl, když jsem vyslovil její jméno.

„Poslouchám,” promluvil a založil si ruce na prsou. Zhluboka jsem se nadechl.

„Jacobe, chci, abys mi slíbil, že když se mi něco stane, že se o ni postaráš, ty jsi…” hlas se mi náhle zlomil, musel jsem na chvíli přestat mluvit. Nechtěl jsem ji opustit a nechat ji samotnou, ale udělám vše pro to, aby žila a byla šťastná.

„Ty jsi lepší než já. Vím, že bys jí nikdy nebyl schopný ublížit, zranit ji anebo opustit, tak moc ji miluješ, a já vím, že i ona tebe,“ odmlčel jsem se a zadíval se na Jaka. Nechápavě na mě zíral a čekal, až budu pokračovat.

„A proto chci, abys ji ochránil a zůstal s ní, kdybych…“ zasáhla mě další prudká bolest, která vystřelila z mého nitra a ostře mě bodla v hrudníku na místě, kde jsem měl srdce, kdysi dávno živé a tlukoucí. Vzpomněl jsem si na její hnědé oči, ve kterých se jí často leskly slzy, ale byl to ten nejkrásnější smutek, jaký jsem viděl. Na její vlasy, po kterých jí stékaly sluneční paprsky. Představa, že bych se jí už nikdy nedotkl, nepolíbil, a už nikdy bych neslyšel její krásný smích, mě rvala na kusy.

„Kdybych zemřel,“ dodal jsem s bolestí v hlase. Vzhlédl jsem k Jacobovi a čekal na jeho odpověď. Překvapeně se na mě podíval a dál mlčel.

„Slib mi to!” naléhal jsem. Jacob svraštil čelo.

„Dobrá,” řekl nakonec. Tohle slovo mě zasáhlo víc než bych čekal. Rozlila se ve mně nová bolest. Ale takhle jsem to chtěl. Nikdy bych nesnesl pomyšlení, že se jí dotýká někdo jiný než já, ale nemohl jsem dopustit, aby se jí kvůli mně něco stalo, aby si sáhla na život.

„Doufám, že to zůstane mezi námi, Belle o tom nic neříkej, prosím,” řekl jsem naléhavě. Jacob přikývl a já jsem odešel na místo, kde jsme se měli sejít.

Už tam čekala, krásná jako vždy. Nervózně si třela ruce a rozhlížela se kolem. Zatavil jsem se a z povzdálí ji sledoval. Ona se náhle otočila k místu, kde jsem postával. Všimla si, že ji pozoruji. Ústa roztáhla do smutného úsměvu a já se vydal k ní. Opatrně jsem našlapoval do hebké trávy. Během okamžiku jsem byl u ní. Vzala moji ruku do své a něžně mě pohladila po hřbetu ruky. Byl to nepatrný dotek, jako by se mě dotkla motýlí křídla. Jemně jsem ji chytil za bradu a začal si její obličej přibližovat k sobě, abych ji ještě políbil, ale už bylo pozdě.

„Rád tě znovu potkávám, Edwarde,” donesl se k mým uším známý hlas. Otočil jsem se na Ara, upřeně na mě hleděl a na rtech mu hrál úsměv vítězství. Sklopil jsem hlavu a pevně stiskl Bellinu ruku. Celá se třásla.

„Vždy sis uměl vybrat,” vykřikla Jane někde za Bellou. Vzhlédl jsem. Stále u Belly a probodávala mě nenávistným pohledem. Roztrhla naše propletené ruce a odhodila Bellu na nejbližší strom.

„Ne!” zakřičel jsem zlomeně. Bella se odrazila od stromu a dopadla na zem. Slyšel jsem odporné křupnutí. Vyjekla bolestí a z koutku úst jí začala vytékat krev.

„Myslím, že se to dá řešit v klidu.” Otočil jsem hlavu za hlasem, který jsem dokonale znal.


„Carlisle,” vydechl Aro, „co tady…” Nedokončil větu, hned zabrousil pohledem na Alici.

„Ano, Alice,” řekl vzápětí. Znechuceně se na něj ušklíbla.

„Co kdybychom si promluvili, Aro?” pokusil se o uklidnění situace Carlisle.

„Není o čem, tenhle mladík se provinil tím, že vyzradil naše tajemství a ty moc dobře víš, jaký je za to trest,” odpověděl mu nesmlouvavě a s odporným úsměvem.

„Ale...” snažil se dál a Aro ho umlčel mávnutím ruky. Poté se otočil čelem ke mně.


Bella


Nechápala jsem, co se to děje. Měla jsem zlomených pár žeber, naraženou ruku a roztrhlý ret, jak mě ta Jane zničehonic odhodila na strom. Sledovala jsem nevěřícně celou situaci a stále jsem nebyla schopná nic pochopit. Až když promluvil Aro: „Vyber si, Edwarde, buď to ty nebo ona,” pronesl chladně. Louku pohltilo zlověstné ticho. Jako by někdo zabil vše živé, donutil vítr, aby nefoukal, vodu, aby nešuměla, ale jen moje srdce nikdo nedokázal zastavit. Bilo ve zběsilém tempu, narušovalo to ticho, které se kolem nás vznášelo jako závoj, kterým neměl projít ani jediný zvuk. Zmateně jsem se podívala na Edwarda, ze své bolesti se na mě usmál s nepochybnou, neskrývanou a překypující láskou. V jeho očích jsem viděla ten nevyřčený a krutý osud, který přijal. Chtěla jsem něco říct, ale z mého hrdla se vydral pouze vzlyk díky sžírající bolesti, jež mě naplnila. Edward vykročil směrem ke mně. Stáli jsme mlčky naproti sobě. Nebyla jsem schopná slova.

„Neplač, moje krásná vílo,” zašeptal s tak neuvěřitelně bolestnou něžností, že jsem měla pocit, jako by mi mělo srdce každou chvílí puknout.

„Odcházíš,” vzlykla jsem. Cítila jsem, jak se mi srdce stahuje. Dívala jsem se na jeho tvář a zoufale si snažila vtisknout si ji do paměti. Jeho ústa, která jsem si přála líbat. Jeho kůži, které jsem se chtěla dotýkat. Jeho oči. Už nezářily.

„Budu tu s tebou stále, tady.” Dotkl se místa, kde moje srdce urputně bojovalo s žebry. Chtělo si prorazit cestu ven, vklouznout do jeho náruče a tu už nikdy neopustit.

„Nedělej to…” hlas se mi zlomil. Na chvíli jsem se odmlčela, ale věděla jsem, že už nemáme moc času.

„Prosím,” dodala jsem bolestně. Krátce se usmál, ale oči měl smutné. Objal mě a zašeptal mi do ucha: „Nikdy nezapomeň.” Pak se vzdálil, natáhla jsem k němu ruku, ale on ji nepřijal. Nechala jsem ji klesnout zpátky dolů. Ještě jednou se mi podíval do očí a řekl: „Sbohem, Bello, miluji tě a vždy budu.” Jane se šťastně ušklíbla a vrhla se na Edwarda.

„Edwarde, ne!” vykřikla jsem s bolestí v hlase, pak mě pohltila tma.


Edward


„Vyber si, Edwarde, buď ty nebo ona,” řekl Aro. Věděl jsem, že tohle nastane a ani na vteřinu jsem nezapřemýšlel, ani nezapochyboval. Měl jsem jasno. Podíval jsem se do její krásné tváře. Vše kolem se mi začalo rozplývat, až to všechno zastřela černá tma. Teď jsem byl jen já a ona. Můj anděl, který zářil v temnotě oslňujícím světlem, jež mi proniklo do každé části mého těla a jemně hladilo mou kůži. Vzhlédl jsem do jejích očí, do kterých bych si tolik přál vstoupit. Brouzdat se v nich celé hodiny anebo se utopit. Nic na světě by už nemělo význam, na ničem by nezáleželo. Všechno by bylo zbytečné. Moci se dotknout její kůže. Kůže, které bych se chtěl tolik dotýkat a líbat ji. Přál jsem si naposledy vidět její úsměv, ale věděl jsem, že už ho neuvidím. Pomalým a váhavým krokem jsem se k ní přesunul. Lehce jsem jí pohladil po tváři a pousmál se. V očích se jí leskly slzy. Stékaly jí po tváři. Natáhl jsem ruku a jednu jsem zachytil. Poté jsem pevně sevřel dlaň.

„Neplač, moje krásná vílo” zašeptal jsem.

„Odcházíš,” zavzlykala a mně se stáhlo hrdlo lítostí. Přivinul jsem si ji na hruď, protože jsem jí na to nemohl odpovědět. Pomohlo by, kdyby věděla, že moje bolest byla větší?

„Nikdy nezapomeň,“ pošeptal jsem jí do ucha, odtrhl se od ní a vzdálil se. Prosebně ke mně vztáhla ruku, ale já se jí nedotkl.

„Sbohem, Bello, miluji tě a vždy budu.” Její srdce se divoce rozbušilo. Jane se zasmála a ve vteřině byla u mě. Nehybně jsem stál a díval se na Bellu. Nic jiného pro mě neexistovalo.

„Edwarde, ne!” vykřikla zlomeně a upadla do bezvědomí. Jane mi naráz trhla s rukama a já jsem poprvé ucítil slzy, které patřily jen jí…




O pár let později


Ležela jsem v hedvábné trávě ve stínu kaštanu. Slunce se prodíralo listy a jeho tlumené paprsky se lehce dotýkaly mojí tváře. Vdechovala jsem vzduch prosycený vůní jarních květin. Kolem štěbetali ptáčci.

„Ahoj, lásko.” Naklonil se nade mnou a věnoval mi letmý polibek na rty.

„Jaku,” zašeptala jsem a zvedla se. Zahleděla jsem se mu do zářivých očí. Nedokázala jsem mu vyjádřit vděčnost, že mě donutil žít po jeho smrti. Byla jsem zničená a rozhodnutá skoncovat se vším, ale Jake byl stále se mnou. Vždy jsem ho svým způsobem milovala, ale jinak než jeho.

„Mamíí, dívej, co pro tebe mám,” vykřikla Alice a vrhla se mi do náruče.

„Jé, ten je ale krásný.” Vzala jsem si z její malé ručky kvítek, který mi dávala.

„Líbí se ti?” Zvedla ke mně pohled plný očekávání.

„Ano, to víš, že se mi líbí.” Políbila jsem ji do hladkých vlásků a ona mě svými malými ručičkami objala kolem krku.

„A moje?” Rozeběhl se k nám náš syn, ale zaškobrtl a spadl na zem. Rychle jsem se zvedla a běžela jsem k němu, vzala jsem ho do náručí.

„Tohle má po tobě,” zasmál se Jacob.

„Maminko, ale moje není tak krásná jako ta od Alice,” pošeptal mi do ucha, když uviděl kvítek, který mi dala. Po tvářích se mu kutálely slzy.

„Neplač, tvoje je stejně krásná jako její, Edwarde,” špitla jsem mu do uslzené tváře a otřela mu něžně slzy. Natáhl ke mně křehkou ručičku s modrým květem. Na vteřinu jsem přestala dýchat díky bolesti, která vystřelila z mého srdce. Do očí se mi nahrnuly slzy, snažila jsem se je spolykat, ale jednu jsem nedokázala zadržet a ta mi stékala po tváři. Sliboval mi, že zůstane stále se mnou, ale už jsem ho u sebe necítila. Jeho tvář se mi v paměti nemilosrdně rozplývala a zacházela dál za mlhavý opar. Nepamatovala jsem si, jaké měl oči, jak krásný byl jeho úsměv. Chtěla bych ho znovu vidět, alespoň jednou naposledy…


KONEC

Vzhledem k tomu, že je tohle poslední kapitola, tak bych Vás poprosila o vyjádření k povídce, pokud se Vám bude chtít. Byla bych za pár písmenek nesmírně vděčná.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy? To slovo neznám! - 11. kapitola - KONEC: