Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 26. kapitola

28.06.2011 (18:15) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4569×

26. kapitola

Vůbec jsem nechápal proč. Proč jsem zatraceně s ní utekl? Proč jsem chtěl s ní utéct? Jako kdyby to něco řešilo. Svíral jsem útrpně volant a snažil se sám sebe přesvědčit, že je to blbost.

„Otoč to,“ říkala mi ta rozumnější část, jenže ta druhá ji chtěla, a to všemi způsoby. O to mě celá situace děsila víc. Vůbec jsem v její přítomnosti nedýchal, abych nepokoušel štěstí.

Bella si po chvíli všimla mé strnulosti a prohlížela si mě. Čekal jsem, jak zareaguje na můj výraz „mám chuť na tvojí krev“. Předpokládal jsem, že zareaguje jako minule. Nějakým způsobem bude chtít utéct, ale nestalo se tak. Viděl jsem její zaváhání, jenže nakonec udělala něco, co jsem vůbec nepředpokládal. Přelezla řadicí páku a namáčkla se na sedadlo ke mně. Řadicí páka byla mezi jejími nohama a hlavu opřela o mé rameno. Ten dole velmi rychle zareagoval a kromě šílené žízně mě pohltila i chuť po jejím těle. Být člověkem, už jsme někde ve stromě. Nevědomky jsem se nadechl a uvolnil. Žízeň ustoupila a tělem se mi prohnala vlna vzrušení. První jsem nevěděl, co s tím, ale pak jsem se tomu poddal a uvolnil. Minimálně jedním okem jsem dával pozor na cestu a zároveň si užíval proudící teplo od Belly. Jako by se v ten moment ze mě stával člověk, jako by se mé srdce snažilo prorazit kamennou krustu, která ho svírala v nehybnosti. Nejradši bych ji momentálně překulil úplně do mé náruče a nikdy ji nepustil. Věřil jsem, že s každým vdechnutím jejího šamponu se mi do zkamenělých tepen vlévá horkost žití, že jestli svá ústa někdy přitisknu na její krk, udělá ze mě člověka a ne krvelačnou šelmu.

„Kam jedeme?“ ozvala se najednou zvědavě a já začal uvažovat o různých možnostech. Jedna část se neustále hlásila o slovo s tím, že bych to měl otočit, jenomže pak Bella najednou vydechla a tahle část byla jejím dechem odvanuta pryč.

„Nevím,“ odpověděl jsem jí. „Asi bychom se měli vrátit,“ podotkl jsem a doufal, že tohle zamítne stejně jako já. Najednou se ke mně přitiskla jako bych chtěl utéct a prohlásila:

„Ne, já nechci. Jeď dál, prosím,“ žadonila a dělala na mě přitom psí oči. Kdybych mohl, šel bych z toho do kolen. Naprosto jednoduše mě stáhla do nepředvídatelného dobrodružství. Jen jsem doufal, že skončí dobře.

„Kam to bude?“ zeptal jsem se jí, kam by si přála jet, a mně v hlavě vyskočilo několik míst.

„Jeď prostě rovně a až se mi něco bude líbit, zastavíme,“ poručila mi a mě to trochu vyvedlo z míry. Ona to opravdu bere jako cestu za poznáním. Nikdy jsem nic takového nepodnikal. S Alicinou posedlostí plánováním se to ani nedalo.

„Proč ne?“ potvrdil jsem její nápad. Ona se vedle mě zatím příjemně uvelebila a zavřela oči. Až tak moc mi věřila a já to vůbec nechápal.

A tak jsme se tedy vydali na cestu do neznáma, silnice se mi pod koly svíjela a já, s podivnou euforií, mířil stále za nosem. Mokré a tmavé lesy ustupovaly prosluněným sadům a my míjeli človíčky, kteří se v odpoledním slunci vraceli domů, aby postříkali trávník a nachystali se na barbecue se sousedy. Jak předvídatelné bylo jejich chování, věděli, co budou dělat dalších deset let, já ale vedle Belly nevěděl, co budu dělat v dalších deseti sekundách. A bylo to tak děsivě krásné a bláznivé, že jsem si nemohl rozpomenout, kdy jsem se naposledy cítil tak svobodný.

Málem jsem se začal hlasitě smát, ale Bella poklimbávala, tak jsem jí nechtěl rušit. Nějakou tu dobu jsem jí nechal být, teda do té doby než se snažila uvelebit a hrozně sebou šila. Nevěděl jsem, co s ní a trochu ji vyzvedl na svoje stehno. Jenže to jí nestačilo, otočila se na mě a chmatala po mém krku. Vzdal jsem se a pomohl jí do mého klína. Otočila se směrem na mě, zabořila hlavu do týla a dále spokojeně chrupkala. Mačkala se na mě tělem, jako bych jí chtěl utéct a já mohl cítit doslova každou křivku jejího těla. Kdybych neřídil, už dávno by nespala.

Po pár hodinách jsem věděl, že musím zastavit. Nádrž začínala být prázdná. Akorát jsem dojel do Las Vegas a vyhlížel benzínku poblíž nějakého luxusního hotelu, kdyby náhodou Bella souhlasila s tím, že na spaní by pro ni byla pohodlnější postel. Zastavil jsem při první příležitosti. Jakmile Bella ucítila, že se něco změnilo, probudila se a překvapeně mě pozorovala.

„Sám jsem tě tak přemístil. Považoval jsem to pro tebe za příjemnější,“ informoval jsem ji, ale říct jí, jak je pro mě těžké se po ní nevrhnout, jsem neměl v plánu. Tahle pozice se mnou dělala divy.  Vypadala pořád hrozně zmateně, a tak jsem raději pokračoval dál, abych odvedl pozornost. Musel jsem využít toho, že dokud se dotýkáme jakoukoliv částí těla, žízeň po její krvi neexistuje. A žízeň po jejím těle jsem byl schopný aspoň trochu ovládat, on se člověk, totiž upír, za sto let celibátu naučí docela dobře ovládat. Jen jsem měl trochu napjatější kalhoty. Vše prostě mělo své pro a proti. Bella byla milá, nestudovala mě a raději dělala, že mé problémy neexistují.

„Budu muset natankovat a ty by ses měla něčeho najíst,“ sdělil jsem jí a čekal, až se zvedne. Otevřela dveře a už při prvních jejích pohybech jsem vytušil, že poletí k zemi. Rychle jsem ji zachránil před jistým pádem a přitiskl si ji k sobě.

„Budeme muset najít nějaký hotel,“ bručel jsem a snažil se jí pomoct na nohy. Moci vykonat její lidské potřeby za ní, bych jí nepustil, ale na výběr jsem neměl. Byla člověk.

„Hmm,“ zabručela mi do hrudníku a já vycítil, že se jí ode mě také nechce vzdalovat. Nakonec se rozhlédla překvapeně po okolí a zkoumavě se snažila zjistit, kde je.

„Las Vegas, lásko,“ upozornil jsem ji a konečně ji nazval tak, jak jsem to cítil. Automaticky jsem si ji přitiskl více do náruče a nehodlala ji pustit.

„To jsem spala tak dlouho?“ zjišťovala a já jen pronesl:

„Ne, jen já jsem jel jako blázen,“ přiznal jsem se.

„Ale to se nedělá, pane Cullene. Pochybuji o tom, že jste cestou neporušil žádný z předpisů,“ vracela mi škádlivě a mně se moc líbila její hra, proto jsem v ní pokračoval.

„Má paní, řekla jste mi, že mám jet rovně a já se snažil vašich příkazů co nejvíce držet,“ zlobil jsem ji a doufal, že ji moc nenaštvu.

„To se, pane Cullene, budete vždy chovat jako malé děcko a vždy splníte doslova každé mé přání?“ rýpala si dále.

„Slečno Swanová, kdybych plnil každý váš příkaz doslovně, dávno už jsme rozpláclí někde ve stromě,“ bránil jsem se a rovnou si to s tou návštěvou benzínky rozmyslel. Ten hotel bude pro její pohodlí lepší. Vzal jsem ji do náruče, ale ona se začala bránit.

„Já chodit umím,“ zašvitořila, jenže já ji neměl v plánu pustit.

„Nech mě, prosím, se o tebe dnes starat,“ poprosil jsem a cítil, jak se uvolnila. Já zamířil k hotelu přes ulici. Jakmile ho spatřila, rozběhlo se jí srdce a já čekal, co dalšího z ní vypadne.

„Edwarde, budeme muset nejít něco levnějšího,“ bránila se, jenže já pro ni vždy chtěl to nejlepší a tohle jsem si s mou kreditkou v kapse mohl dovolit. Ještěže jsem nosil peněženku v kapse, protože baťoh jsem nechal ve škole.

„Dobrý den,“ pozdravila nás recepční, když jsme došli na recepci a dřív než jsme stihli cokoliv povědět, zeptala se:

„Novomanželé?“ ptala se a mě už jen ta myšlenka dostávala do sedmého nebe:

„Ne, ještě ne,“ odpověděl jsem jí pohotově a sledoval Bellinu reakci. Moc mě zajímalo, jak se na něco takového bude tvářit. Její srdce se šíleně rychle rozeběhlo a div jí nevypadly oči z ďůlků. Její reakci jsem si nedokázal vysvětlit a radši ji pominul. Vyfasovali jsme klíč od pokoje a já Bellu odnesl až před postel. Koukala se na mě a já ji chtě nechtě musel pustit.

„Bojíš se snad, že zmizím?“ rýpala si, když jsem ji postavil na zem a já se bál něčeho jiného. Neovladatelné žízni po její krvi, jakmile rozpojí naše ruce. Pořádně jsem se nadechl a pustil. Když opustila mou náruče, jakoby něco ve mně najednou chybělo. Nebyl jsem celý. Jestlipak ona to cítí stejně? Rozhlédla se po pokoji a nemohla si odpustit poznámku:

„Nic dražšího už jsi sehnat nemohl, co?“ trochu nevraživě podotkla, ale já tohle raději ignoroval. Pak se na mě otočila a zaváhala.

„Copak se honí v té její hlavince,“ bliklo mi a já zase jen oddaně čekal.

„Můžu se jít osprchovat?“ zeptala se trochu stydlivě a já si oddechl, že se neděje nic zásadního. Přihlouple jsem se usmál a řekl:

„Běž, já zatím přeparkuju auto a objednám něco k jídlu.“ Ano, všechno nejlepší pro moji Bellušku. S posledním vzduchem jsem jí odpověděl a vydal se učinit vše potřebné.

…

Vstoupil jsem s jídlem do pokoje a rozhlédl se. Bella akorát vylezla ze sprchy a mě polilo horko. Myslel jsem, že se tohle upírovi nikdy stát nemůže, jenže dneškem vím, že opak je pravdou. Bella na sobě mela pouze župan. Nic víc, nic míň. Stál jsem tam jako opařený a pozoroval ji.  Proč jsem místo čtení myšlenek nedostal raději do vínku rentgenový pohled. Přišla ke mně a vzala si ode mě jídlo. Potom si mě prohlédla a starostivě se zeptala:

„Edwarde, jsi v pořádku?“ Její hlas byl v ten moment jako hlas sirény. Druhou rukou mě pohladila po tváři a já nevěděl, kde jsem. Svět kolem mě přestal existovat. Další momenty ani nevím, jak se odehrály. Jídlo jsem nějak někam položil a chytl Bellu do náruče. Položil ji na postel a zuřivě začal líbat. Potřeboval jsem se jí dotýkat a všude. Začal jsem u rtů a pomalu se přesouval po krku k jejímu výstřihu. Nebránila se a vypadala, že si to užívá. Levou rukou jsem jí začal sjíždět po stehně, až jsem se dostal k jejímu zadečku a zjistil to, co jsem nečekal. Pod županem byla nahá.

Ve mně se to začalo bouřit. Čekal jsem na ni tak dlouho a rozdáme si to při první šanci? Takhle jsem vychováván nebyl a najednou jsem byl na druhé straně pokoje. Bella mě nechápavě pozorovala.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se mě a já jí musel říct pravdu.

„Takhle jsem vychováván nebyl,“ vysvětil jsem. Vylezla z postele, došla ke mně a opřela se o mé čelo.

„Já taky ne,“ řekla. Pohlédl jsem jí do očí a odhodlal se k něčemu, co jsem nikdy před tím neudělal.

„Vezmeš si mě?“ vypustil jsem z úst otázku, díky které strnulo celé její tělo.

…

V temném koutě hotelové haly se ozvalo tiché lupnutí a zpoza fíkusu vyšla elegantní mladá dáma v kostýmku barvy slonové kosti. Když byla na půl cesty k recepčnímu pultu, zazvonil jí mobilní telefon.

„Už jen doladím kytky a zhmotním u tebe katalog šatů,“ ozvalo se ve sluchátku a ona něco mile zabroukala, než ho položila.

Konečně došla k pultu a nechala recepčního, aby se dosyta vynadíval na její aristokratické rysy, než před něj položila vizitku, k níž po dlouhém přemáhání sebe sama sklonil zrak, a četl:

„Théna A. Palasová: svatební konzultant.“

25. kapitola 27. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 26. kapitola: