Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 28. kapitola

16.07.2011 (10:45) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4451×

28. kapitola

Bohové? Bella asistentka Athény? Sice mi tu Bella tvrdí, že když mohou existovat upíři, mohou existovat bohové, ale moje stoletá zkušenost tvrdí něco jiného. S Carlislem jsme studovali spoustu různých kultur. Každá kultura má svá božstva a věří v něco jiného. A já mám najednou věřit v co? Bylo na čase si to nějak uspořádat. Sice jsem ateista, ale i tak člověk nebo upír očekává, že něco zemi vládne, a když zjistí co, musí si tím být opravdu jistý.

„Dobře, i kdybych přijal vaši verzi. Jak mi vysvětlíte, že každá kultura má vlastní bohy?“ zjišťoval jsem a snažil se myslet, co nejlogičtěji a nejuváženěji. Přece se nenechám tahat za nos.

„To víš, mám za sebou dlouhej život a každý nás nazývá jinak. Máme spoustu jmen, ale nejradši zůstáváme v řecké podobě. Radši se ani neptej, proč. Můžu ti jen říct, že za ta tisíciletí jsme se opravdu vyblbli. Vem si, kolik věcí jste za posledních sto let provedli vy, a my na to měli několik tisíciletí. Nemůžeš se pak divit, že lidé pro nás mají spoustu jmen,“ vysvětloval mi Zeus, nebo jak se nejradši nazývá, já ho měl chuť oslovovat ty vole, ale začínal jsem brát v úvahu jeho vysvětlení. Hlavně když jsem si vybavil historky o ostatních upírech a naše neustálé stěhování za novým, chápal jsem to.

„Dobře,“ povzdechl jsem si a podíval se na Bellu. Ta se ke mně váhavě naklonila a dala mi pusu na tvář. Automaticky jsem ji k sobě přivinul a ona se mi uvelebila v náruči. Jak moc tohle pro mě samozřejmé bylo? Jako kdyby přesně věděla, co potřebuji. Nepotřebovali jsme mluvit. Řídili jsem se city. Jediné, co jsem teď potřeboval, byla ona. Zeus nás pozoroval a já doufal, že během minuty vypadne. Zacláněl tu. Chtěl jsem se věnovat jenom jí i za cenu, že jí budu moct hladit vlasy a laskat její tvář. Každý dotyk pro mě znamenal mnoho. Každý její nádech a výdech mě naplňoval něčím, co jsem nechápal. Oživovala mě snad?

„Ještě jsem neskončil,“ ozval se najednou a já měl chuť na něho zavrčet. Pootočili jsme s Bellou hlavu na něj a čekali, co dalšího vybalí. Vypadal trochu rozhozený, ale nakonec se srovnal a pokračoval.

„Co bude s tou vaší svatbou?“ vytáhl na mě další bolestivou část dnešního dne. Odmítla mě. Nic jsem jí nezazlíval, ale bylo mi to líto a tímhle mi situaci vůbec nezjednodušoval. Nutil mě tím přemýšlet vůbec nad tím, jestli si mě Bella bude někdy chtít vzít za muže a také, jestli jsem pro ni dost dobrý.

„Nic. Brát se nebudeme. Bella řekla ne a já její rozhodnutí akceptuji,“ snažil jsem se znít normálně, ale mrzelo mě to. Musel slyšet bolest v mém hlase, ale nedal se. Pokračoval dál.

„Hm, ale teď už Bella všechno ví,“ konstatoval téměř sám pro sebe a zahleděl se na ni, ona párkrát zamrkala a on na ni stále upíral očekávající výraz. Téměř vypadali, že si spolu pomocí myšlenek povídají. Pak si Bella povzdechla a znova řekla:

„Ne,“ a mé srdce zabolelo snad ještě víc. Dvě odmítnutí za den mi připadala moc i na upíra. „Neber si to, Edwarde, špatně, ale já nemůžu. Při představě, že za pár let vedle tebe budu stát jako vrásčitá žena, to prostě nejde.“ Vůbec mi to nedocházelo, co mi tím naznačovala? Viděla můj nechápavý pohled.

„Miluji tě, ale taky tě znám moc dobře a uvědomuji si, že ty mě nebudeš chtít proměnit v upíra.“ Narazila přímo na to, na co myslela a já konečně pochopil. Vadilo jí její lidství. Jak mohlo? Vždyť její tlukoucí srdce bylo motorem toho mého, její vůně mi podlamovala kolena sotva jsem ji poprvé ucítil­… Chvíli jsem nad tím uvažoval a musel jsem uznat, že má pravdu. Přesně se trefila. Přece ze své lásky neudělám monstrum. Už jen ta představa vidět ji s červenýma očima hned po přeměně bolela, i když jsem věděl, že časem by zezlátly.

Hladil jsem ji po vlasech a nechal plynout myšlenky. Měla pravdu. Proměnit jsem ji nechtěl, ale taky jsem ji nechtěl nikdy ztratit. Bilo se to ve mně. Nechtěl jsem být sobecký a Belle ničit život, ale zároveň mě bolelo pomyšlení na život bez ní.

Nikdy by se mnou nemohla mít děti. Nikdy by nezestárla…A tyhle myšlenky mi prostě vířily v hlavě. Bella si mě s očekáváním prohlížela, a pak vypadala jako kdyby jí něco došlo.

„Edwarde, jestli přemýšlíš nad takovýma blbostma jako jsou děti a stárnutí, tak tě asi nakopu někam,“ vybalila na mě téměř naštvaně.

„Ale já chci pro tebe to nejlepší,“ zakuňkal jsem. Nenapadlo mě, že by nic takového nikdy nechtěla. Měla vůbec šanci nad něčím takovým přemýšlet?

„Edwarde, já už za sebou jeden lidský život mám a díky Afroditině pitomosti si ho dokonce i pamatuju,“ sdělila mi a pro mě to byla téměř rána pod pás. Nic takového mi nikdy nepřišlo na mysl. Jenže ona pokračovala dál:

„Vychovala jsem děti. Zažila vnoučata. Prožila celý život s mužem, kterého jsem nemilovala, protože mi ho vybral otec a prostě nemůžu říct, že jsem byla nějak extra šťastná. Své děti miluju, ale to bylo snad za celý život jediná věc, která pořádně za něco stála. Zažila jsem si tu radost z jejich prvních krůčků, když poprvé řekly mami, když šly do školy a končily ji. Sledovala jsem jejich životní úspěchy a pády a byla jsem tam pro ně celý svůj život. Copak nechápeš, že já jsem vlastně umřela? Takže bych těm šíleným bohyním měla poděkovat za jejich pitomou sázku, protože jsem dostala šanci dohnat, co mi chybělo, a tebe vymanit ze samoty a temna, jestli chceš udělat, co mi na očích vidíš, tak pochop, že teď bych si přála být opravdu šťastná,“ sdělila mi a toužebně se koukala do mých očí. A já si teprve uvědomoval, co všechno zažila. Nejvíc mě ale zasáhlo sdělení, že patřila jinému muži. I když se tváří, že ho nemilovala. Trochu mě to trápilo. Byla to část, přes kterou jsem se musel ihned přenést. Jenže to nebyl jediný problém, proč jsem se tomu vzpíral. Nechtěl jsem jí způsobit bolest a vidět ji tři dny se svíjet v děsivé agónii bolesti. Možná jednou, až na něco takového budu připravený, ale teď? Teprve nedávno jsem ji našel a jediné, po čem toužím, je ji hýčkat. Ne jí způsobovat bolest a zároveň z ní udělat stvůru často ovládanou jenom krví.

„Nemůžu z tebe udělat stvůru.“ A s těmi slovy jsem si dal tvář do dlaní. Nevěděl jsem, jak jí to všechno vysvětlit a bál jsem se, že tohle moje mínění nikdy nepochopí. Ona nebyla ta, která se nechala pohánět vůní krve a zabíjela. Neměla tušení, co upírství všechno obnáší, a toho jsem se částečně bál. Podle mě nebyla na něco takového vůbec připravená.

…

Nevěřícně jsem sledoval Edwardovo počínání a začínal mnou lomcovat vztek. Představa, že za několik let mu zase budeme shánět někde lásku, mě naprosto dožrala, a proto jsem se rozhodl jednat. Do téhle situace okolo Edwarda se nechci dostat minimálně dalších tisíc let a jsem ochotný riskovat.

Možná bych ani nemusel, protože jestli se tohle dozvědí mé dvě vypečené dcerušky, nejen že ukradnou Amorovi luk a pak mu hořícím šípem prostřelí hlavu, protože mu z ní někde cestou vypadl mozek, ale pokud jim to náhodou nevyjde, zařídí, aby měl několik pár dalších století neskutečnou dávku smůly a aby se za svůj případný skon stal laureátem Darwinovy ceny. No, minimálně by se měli upíři pár set let nad čím smát. Zejména ti italští borci, co tu straší už od dob starého Říma.

Ale to by byl všechno běh na dlouhou trať a já tu před sebou měl Bellu, která právě velmi poeticky vyznala Edwardovi, že je její jediné štěstí a že nemá potřeby se rozmnožovat jako ostatní mladé lidské ženy, protože již je mnohonásobnou babičkou. Ten chlap si vážně chtěl uchovat věneček až na věky věků, nebo už nevím, co tomu troubovi šrotovalo v hlavě. Bella byla skutečně Bella a chtěla ho. Kdyby jen nebyl přehnaně a paranoidně starostlivý, vysvětlil bych mu, že ženský vydrží snad úplně všechno, ne nadarmo se říká, kam čert nemůže, nastrčí babu. Nějaká ta přeměna na upíra už ji asi nerozhází. Zejména tuhle ještěrku, která rozdýchala i spolupráci s olympským gangem. Bylo na čase konat, aby se mu rozsvítilo a něco dělal. Bez přemýšlení jsem si do ruky automaticky ze svých komnat přemístil dýku do ruky a rychlostí blesku jsem ukradl Bellu Edwardovi z náruče. Ani jeden z nich pořádně nestihl zareagovat a já udělal to, co mi připadalo, jako jediné nadějné řešení této situace.

Probodl ji.

Drahé komentátorky a čtenářky,(Jestli je tu nějaký kluk,tak se mu omlouvám a budu ráda, když dá o sobě vědět.)

Ráda bych Vám poděkovala za jakoukoliv přízeň (také hlavně za Vaše hlasy v ankětě o nej povídku měsíce) a chtěla bych se Vás zeptat, jak to vidíte vy. Povídku jsem chtěla skonřit třicátou kapitolou, ale jakmile jsem to nadhodila kamarádce, tak mě zpražila a prohlásila, že předehra byla dlouhá, milování téměř žádné a dohru chci useknout? A proto se Vás ptám, chcete ještě dalších deset kapitol nebo konec?

Počet komentářů se rapidně od minula snížil, ale chápu to tak, že jste všici na prázdninách a doufám, že to časem napravíte a vyjádříte se k tomu, co chcete. Takže otázka zní:

Chcete ještě dalších pět až deset kapitol božské neplechy nebo už toho máte plné zuby a mám udělat rychlý konec?

Předem Vám děkuji za jakékoliv vyjádření.

Vaše El

27. kapitola 29. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šmarjá, Edwarde, tak už se zamiluj! - 28. kapitola: