Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt, bolest, nenávist a láska - Prolog

08.08.2011 (17:00) • Sabulina • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1523×

Prolog

„Zlato? Kde jsi?“ Hledala jsem všude po bytě naši malou dcerku. Bylo to neskutečně vynalézavé dítě.
„Mami. Mami.“ Usmála jsem se a vzala ji na klín.
„Beruško, co mi to děláš?“ Přitiskla se ke mně a dala mi pusinku na tvář. Odnesla jsem ji do postýlky a dala pusinku na čelo.

„Dobrou noc, zlatíčko moje.“ Vycenila na mě těch pár zoubků co má, přitiskla k sobě plyšového medvídka a zavřela očička. Opatrně jsem zavřela dveře a dala se do uklízení hraček.

„Spinká, miláčku?“ upozornila na sebe má láska.

„Ano, spinká,“ smála jsem se a dostala pusinku.

„Pamatuješ si na den, kdy jsme se seznámili? Dnes je to přesně deset let.“ Ach, lásko jak bych mohla zapomenout na okamžik, kdy začal můj nový život?

O 10. let dříve

„Tati, pozor!!!“

„Nééé…“  Když jsem otevřela oči, spatřila jsem svou sestru. Moji malinkou sestřičku, jak bezvládně sedí v autosedačce. Celé tělo mě bolelo a při každém nádechu jsem cítila ostrou bolest. I přes to jsem se odpoutala a nahnula se k ní. Oči měla otevřené a nedýchala.

„Ne. Lexi. Prosím, ne.“ Z mých očí se hrnuly slzy. Vzala jsem její bezvládné tělíčko ven z auta. Bylo už pozdě. Tiskla jsem její tělíčko k sobě a přála si, aby to byl jen sen. Kolem projíždělo auto. Zastavilo. Podívala jsem se směrem, kterým se k nám blížili dva lidé. Nepoznávala jsem je. Možná přes mé slzy.

„Neboj, jsi v bezpečí. Nic se ti nestane!“ Dívka se ke mně sehnula a utěšovala mě. Všimla si tělíčka v mé náruči, ale nebrala mi ji. Dále si pamatuji jen tmu a ostrou bolest. Myslela jsem, že bolest ze ztráty je v tu chvíli ta nejhorší, ale mýlila jsem se.

Umřela jsem? Proč smrt tolik bolí? Jako by moje tělo spaloval oheň. Chtěla jsem křičet a prosit o odpuštění, ale nevydala jsem ani hlásku. Připadalo mi to jako věčnost, ale bolest postupně odcházela a já se cítila volnější, ovšem jen na krátký okamžik. Pak jsem si vzpomněla na Lexi a mé rodiče. Kdo ví, jestli oni žijí. Oheň odstoupil a já slyšela hlasy. Byly neznámé, ale přeci povědomé. Ano, to je ta dívka. Otevřela jsem oči a sledovala smítka prachu, jak poletují ve vzduchu. Otočila jsem hlavu a tam stál urostlý mladík s černými vlasy. Chtěla jsem se posadit, ale rychlost tohoto pohybu mě zmátla.

„Maličká, nemusíš se bát, my ti neublížíme,“ promluvil na mě blonďák. Kde to jsem? A kdo jsou oni? Co mi udělali? Co Lexi?

„Na všechny otázky ti odpovíme, ale nejdřív se musíš najíst.“ Teď pro změnu promluvil kluk s bronzovými vlasy.

„Kde to jsem?“ vyslovila jsem první otázku, ale hned jsem si zakryla pusu rukou. To přeci není můj hlas! Takhle já nemluvím.

„Já jsem Carlisle. A jsem upír, jako všichni tady. I ty jsi upír. Vše ti vysvětlím, ale nejdřív musíme na lov.“ Jen jsem přikývla a následovala ho. Trochu mě vyděsilo, když skočil z okna, ale po ujištění, že to nic není, jsem ho napodobila. Utíkala jsem lesem a byla to naprostá paráda. Chvíli jsem jen tak běhala, než mi Carlisle ukázal jak lovit. Byla to zábava, i když ta chuť nic moc.

„Nejdřív nás představím.“ Seděli jsme v obýváku a Carlisle se mi chystal vše tohle vysvětlit.

„Já jsem Carlisle Cullen. Tohle je má žena Esmé. Můj syn Edward, jeho žena Bella a dcera Renesmé. Má dcera Rosalie, její manžel Emmett a Alice, její manžel Jasper. Ještě tu s námi žije Lexi, ale ta je mimo město.“ Lexi - u toho slova se mi zastavilo srdce. Což bylo divné, protože mé srdce nebije.

„Já jsem Maiki Caldwell. Kdo jste?“

„Jsme upíři. Kromě Renesmé ta je poloupír. Živíme se zvířecí krví a díky tomu můžeme chodit mezi lidi. Já jsem například lékař. Chceme ti pomoct, abys byla jako my, abys nezabíjela lidi, pokud tedy stojíš o naši pomoc. Můžeš se stát členem naší rodiny.“ Těch informací na mě bylo nějak moc. Ale kam bych šla? Vždyť ani nevím, co se to se mnou děje.

„Moc ráda s vámi zůstanu, pokud vám to nevadí.“ Všichni byli tak milí.

„Co se stalo s mojí rodinou?“ Tahle otázka mě tížila už dlouho. Musela to vědět.

„Měli jste autonehodu. Když jsme přijeli s Edwardem, držela jsi v náručí dítě. Ona byla mrtvá, i tví rodiče. Ty jsi omdlela a málem umřela, kdyby tě Carlisle nepřeměnil.“ Pálily mě oči, ale slzy mi netekly. Tiše jsem vzlykla.

„Lexi. Moje sestřička.“ Schovala jsem obličej do dlaní a plakala. Ucítila jsem, jak mě někdo objímá, když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Esmé, Bellu, Renesmé, Alice a Rosalii. Všechny stály u mě.

„Neboj se, to bude dobrý. Pomůžeme ti.“ Poprvé promluvila Alice, jako kdyby se rozezněla stovka zvonečků.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Bella mi pomohla vstát a já ji následovala do patra. Otevřela dveře a za nimi byl nádherný pokoj. Byl víceméně rozdělený na dvě poloviny. V té první byla postel, bubny, klávesy, kytary a v té druhé postel, psací stůl, knihovna. U každé postele byly dveře a pokoj rozdělovaly dveře na balkon.

„Za těmi dveřmi u postelí jsou šatny. Alice ti už pořídila nějaké oblečení. Tahle půlka je tvá a tahle je Lexi. Budete mít pokoj společně. Hlavně jí nesahej na ty její hudební nástroje. Víš, možná se Lexi nebudeš líbit, zezačátku, ale oblíbí si tě. Neboj. Ona je jen trochu plachá, a proto si drží lidi od těla,“ povzbudivě se na mě Bella usmála.

„Děkuju,“ oplatila jsem jí úsměv.

„Jo a koupelna je hned naproti. Alice ti tam nechala nějaké malovátka, parfémy a podobně. Vše je tvé, Lexi tohle nepoužívá.“

„Jste na mě tak hodní.“ Mám pocit, že si tohle nezasloužím.

„Máme tě rádi, Maiki. Chceš ještě něco vědět?“

„Řekni mi něco o sobě. Prosím.“

Autor: Sabulina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt, bolest, nenávist a láska - Prolog: