Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - 1. kapitola

20.03.2011 (07:30) • melosomierra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 780×

Štěstí přátele získává, neštěstí prověřuje.

1. kapitola

Milý deníčku, zítra je mi 16.

Zase se stěhujeme, ale strejda mi slíbil, že do maturity zůstaneme na jednom místě, jsem na to zvědavá.

Stěhujeme se do nějakého malého, zapadlého městečka, jmenuje se Forks, slunce tam svítí nejvíc tak jeden týden dohromady za rok. Bude to změna, místo slunečného a malého ostrova Dominika ve Střední Americe, zapadlá, deštivá díra.

Nesnáším déšť, ale musíme se stěhovat, protože tam strejdu posílá firma.

„Lili!“ nesl se domem křik.

„Ano?“ odpověděla jsem.

„Pojď dolů, musíme si promluvit.“

Sešla jsem dolů, strejda seděl v kuchyni a tvářil se… nijak dobře.

„Víš, Lili, zítra máš šestnáct a…“

„Ano, já vím.“ Proč mi to říká, snad vím, kdy mám narozeniny.

„A o to právě jde, musíme se stěhovat už zítra.“

„Co? Ale já myslela, že…“

„Ano, já taky, ale řekli mi, že musíme. Je mi to líto, zlato, ale žádná oslava nebude.“

„To ne! Ale co kluci, měli přijít a měla to být taky rozlučka.“

„Já vím, Lili, mrzí mě to.“ Mě víc.

„Můžu k nim jít teď? Prosím.“

„Jen běž, ale vrať se brzy.“

„Díky.“ S těmito slovy jsem vyběhla ven a běžela za Nickem.

Nick je můj nejlepší přítel, seznámil mě s jeho partou – samí kluci, ale mně to nevadilo, protože jsem vyrůstala se strejdou.

Jak je možné, že jsem vyrůstala jen se strejdou? Je to celkem jednoduché, máma zemřela při mém porodu.

A kdo jsem já? Jsem Liliana, radši Lili, Packerová, bude mi 16. Jaká jsem? Střelená, podle potřeby drzá, milá a ve všech ohledech svá. Jak vypadám? Mám dlouhé hnědé vlasy a fialové oči. Jsem poměrně drobná, ale energie mám za dva.

Za chvíli jsem byla u Nicka.

„Ahoj, Lil, co se děje?“ pozdravil a zeptal se.

„Ahoj, Nicku, můžu dovnitř?“

„Jasně,“ odpověděl a já vešla. „Řekneš mi, co se děje?“

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se.

„Ne, proč…?“ nedořekl, protože jsem mu skočila do řeči.

„Stěhujeme se už zítra, Nicku,“ řekla jsem a čekal na jeho reakci, i když jsem věděla, jak bude vypadat.

„Cože, ale co oslava a rozlučka a to všechno.“

„Já nevím,“ odpověděla jsem mu.

„Zavoláme kluky, co ty na to?“ zeptal se, jen jsem přikývla.

za 20 minut

„Co? Lil, to přece nejde!“ říkali jeden přes druhého.

„Kluci, dost, jde to, jak vidíte,“ zastavila jsem je. „Zítra se stěhujeme.“

Zach, Tyler, Paul, Cameron, Matthew a Bryan na mě koukali jak na blázna. Nick se začal smát jejich výrazu, já se po chvilce přidala.

Cameron se nás rozhořčeně zeptal: „Čemu se smějete? Vždyť je to strašný!“ Úsměv mi zamrzl na rtech.

„Ne, je to horší než strašný, Camerone.“

„Tak ti ty dárky dáme už dnes, co vy na to?“ Zach sice našel řešení, ale nic to nemění.

„Ale musíš slíbit, že si je otevřeš až zítra,“ přidal se Tyler a ostatní s ním souhlasili.

„Mám na výběr?“ Chtěla bych vědět už dnes, co jsem od nich dostala.

„Ne,“ řekli všichni najednou.

„Tak dobře, slibuju.“ Ach jo!

Potom si kluci odběhli pro dárky a já jen čekala.

O hodinu později se kluci vrátili, každý s hromádkou dárků. Nad tím jsem se jen pousmála.

Domů jsem dorazila pozdě, ale strejda nic nenamítal.

Šla jsem si ještě dobalit nějaké věci. Zítra brzy ráno tu jsou stěhováci.

Osprchovala jsem se a šla si lehnout. Hned jak sem položila hlavu na polštář, upadla jsem do bezesného spánku.

Vzbudilo mě slunce, vstala jsem, otevřela okno a vyklonila se, musím si ho užít, dokud mám ještě čas.

„Lili, pojď se nasnídat!“

„Už jdu!“ odpověděla jsem mému trpělivému strejdovi.

Převlékla jsem se a sešla dolů.

„Dobré ráno,“ pozdravil.

„Hmm… Dobré,“ odpověděla jsem. A pak jsem si všimla kufrů u dveří. „Co ty kufry?“

„Lili, já… musím odjet už teď,“ odpověděl mi.

„Cože?!“ To snad ne! Dělá si srandu?

„Jo, musím… Budeš tu muset zůstat.“

„Ale… Vážně musím?“ zeptala jsem se zklamaně.

„Musíš. Nechám ti tu letenku. Dobře?“

„Dobře. Kdy mi to letí?“ Lepší už to být nemůže.

„V půl šesté,“ řekl mi čas letu.

„Co tu budu dělat tak dlouho?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Musíš kontrolovat stěhováky, co mají odnést, co ne... A tak.“

„Aha, a co budeš dělat ty?“

„Zařizovat věci okolo domu, přihlásím tě do školy a tak.“

Po deseti minutách se strejda zvedl.

„Už jdeš?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ odpověděl a šel ke dveřím.

„Tak ahoj.“

„Ahoj, dej na sebe pozor,“ loučil se.

„Dám.“

„Jo, a mám pro tebe překvapení,“ řekl a než jsem stihla něco říct, seděl v autě. Dívala jsem se za ním, než mi zmizel za kopcem.