Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat - 2. kapitola

21.03.2011 (12:45) • melosomierra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2609×

2. kapitola

Poté, co odjeli stěhováci, jsem nasedla do taxi a jela na letiště. Dorazila jsem tam tak-tak, abych stihla letadlo.

Jen co jsme vzlétli, usnula jsem.

Probudila mě až letuška, že přistáváme.

Zdál se mi sen, byl v něm kluk, překrásný kluk, a smál se na mě. Bylo to zvláštní, pamatuju si to tak jasně. Nejvíc si pamatuju jeho oči, byly modré, tak modré, a tak krásné. Mluvil na mě, ale já ho neslyšela. Jen jsem ho viděla, jeho obličej, vlasy jako havran a oči jako pomněnky. A chtěl mi říct něco… já nevím, ale pomalu jsem ho začínala slyšet, chtěl mi říct, jak se jmenuje, ale pak mě probudila letuška.

Mezitím, co jsem vzpomínala, jsem došla ke strejdovi. Čekal tam na mě. Jsme v Port Angeles. Pojedeme do Forks. Pojedeme tak hodinu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Ahoj, všechno v pořádku?“ zeptal se strejda.

„V tom nejlepším,“ odpověděla jsem ironicky.

„Tak jdeme,“ vyzval mě.

„Jo jasně,“ odpověděla jsem a před očima jsem pořád měla obličej toho kluka.

Vyšli jsme ven a já uviděla černé Porshe.

„To je tvoje?“ zeptala jsem se strejdy.

„Jo, líbí? Tvoje překvapení, o kterém jsem mluvil, čeká doma v garáži.“

„V garáži?“ zeptala jsem se zvědavě. „No ták, řekni mi to, prosím.“

„Uvidíš sama, až přijedeme,“ řekl tajuplně a usmál se. Jak já nesnáším překvapení.

Celou cestu jsem netrpělivě podupávala nohou.

Konečně jsme přijeli do Forks, ale jeli jsme dál, až za Forks.

To bylo divné, ale co. Přijeli jsme k příjezdové cestě a strejda zajel k překrásnému domu, byl dvakrát větší než na Dominice, z části prosklený a s velkou garáží (tam se bude dobře kutit).

„Páni,“ žasla jsem.

„Líbí?“ zeptal se strejda.

„Líbí? Děláš si srandu? Je to nádhera,“ odpovídala jsem rozhořčeně.

„To jsem rád, ukážu ti tvůj pokoj a pak to překvapení,“ oznámil mi a já začala být zase nedočkavá.

„Dobře,“ řekla jsem a vešli jsme do domu.

Já jen zalapala po dechu, to byla nádhera, strejda si toho nevšímal a šel ke schodům. Já ho následovala nahoru, zastavil před posledními dveřmi a otevřel.

„Páni,“ povzdechla jsem si, celý pokoj byl v různých odstínech zelené a nábytek z tmavého dřeva.

„Spokojená?“ zeptal se strejda s úsměvem.

„Strašně moc,“ odpověděla jsem mu a rozhlédla se, můj pohled padl na dvoje dveře.

„Kam vedou ty dveře?“

„To je koupelna a šatna,“ odpověděl stručně.

„Aha. A co to překvapení?“

„Nemůžeš chvilku počkat?“

„Ne,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Celá tvá máma,“ řekl mi taky s úsměvem. „Tak pojď.“

„Jupí.“

Strejda mě zavedl před dveře do garáže.

„Tak co, připravená na dárek k šestnáctinám?“ zeptal se a já si až teď uvědomila, že mi ještě nedal dárek.

„Jasně,“ odpověděla jsem dychtivě, strejda otevřel dveře a já uviděla oranžovou toyotu a zelenou motorku.

„To je pro mě?“ zeptala jsem se nevěřícně.

Strejda jen kývl.

„Díky, díky, díky,“ a s těmito slovy jsem mu skočila kolem krku.

„Dobře, dobře, ale nezapomeň, že jdeš zítra do školy,“ řekl a vykroutil se z mého sevření.

„Škola?“ zaúpěla jsem.

„Ano, škola, měla by sis jít vybalit, co ty na to?“ řekl mi přísným hlasem s nádechem humoru.

„Tak dobře," řekla jsem a šla do svého pokoje. „Dobrou.“

„Hezky se vyspi, Lili.“

Došla jsem nahoru a začala jsem vybalovat své oblečení do té obrovské šatny. Pak jsem zamířila do koupelny a nestačila se divit, byla zelená a jen moje. Za půl hodiny jsem byla vysprchovaná a tak utahaná, že jsem zamířila rovnou do postele, jen co jsem položila hlavu na polštář, upadla jsem do říše snů.