Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt v náručí úsměvu

30.04.2012 (20:30) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1636×

S Jessicou jsme vyšly z kina a já v zádech cítila známé mrazení.

Procházely jsme ulicí a vtom na nás zakřičeli nějací motorkáři.

„Hej, kočky! Pojďte k nám, trochu se pobavíme!“ křičeli a smáli se.

Na chvíli jsem se zastavila, ale z ničeho nic se přede mnou objevil obraz Edwarda.

Co obraz, byl to Edward! Jen se mi nezdálo, že by ho ostatní taky viděli.

„Jdi dál… Nezastavuj se,“ šeptal Edwardův hlas a jeho jantarově hnědé oči se na mě s prosbou obracely.

Podívala jsem se na motorkáře a ti ihned zpozorněli, ale Edward – nebo co to bylo – se mi postavil do výhledu.

„Bello, slíbila jsi to,“ vyčítal. „Jdi pryč,“ pak pokračoval tvrdým hlasem, ale nakonec se vrátil zpět ke svému měkkému tónu. „Prosím.“

Nechtěla jsem mu to udělat, ale zároveň jsem se ho nechtěla ani vzdát.

Nebrala jsem ohledy na nikoho ani na nic jiného. Dokonce ani na Jessicu, která se mě v tuto chvíli snažila odtáhnout pryč, protože si zřejmě všimla mého zaujetí směřujícího k nim.

„Bello, pojď. Už jsem utahaná, měly bychom jet domů a Charlie bude mít taky strach.“

Tahala mě za ruku, ale já jsem najednou, po několika předlouhých mrtvolně slabých měsících, nabrala sílu, díky které jsem byla schopna dojít až k motorkářům. Ona se ani tak nepustila, a tak když jsme stály před jedním z nich, prudce jsem se na ni otočila a nevrle se zlobou na ni zavrčela.

„Jessico, dej pryč tu ruku.“

Jessica, jako by dostala žihadlo, pustila mou ruku. Vtom se však ozval ten motorkář, který nás tak bedlivě celou dobu sledoval.

„Takže vy to máte rády natvrdo, jo?“ zeptal se nechutně. Až teď jsem si všimla, že je asi tak starý jako Charlie a pak znovu začal nařizovat Edward.

„Bello, umoudři se, prosím. Já tě žádám, abys už konečně odešla,“ prosil Edward, div neklečel na kolenou.

Už jsem to nevydržela ignorovat. Musela jsem mu odpovědět.

„A ty jsi sliboval, že to bude, jako bys nikdy nežil.“

Všichni v mém okolí se po mně podívali, včetně motorkářů.

„Bello, prosím,“ zašeptala opět Jessica, co se mi podívala do očí, pak dodala ještě více potichu. „Já se bojím.“

Její šepot byl sotva slyšet, ale i přesto jsem přesně věděla její důvody. Taky jsem se bála, ale byla to taky jediná šance, jak znovu spatřit Edwarda.

Přikývla jsem Jessice na její prosbu a ona nadšeně poodstoupila od motorkářů.

„Omlouváme se, my jsme si vás s někým spletly.“

„Přesně tak,“ přikyvovala Jessica.

„Aha, no je to škoda. Takové dvě pěkné holky,“ řekl jeden stojící úplně vzadu. „Kdybyste chtěly, klidně vás přehnu, stačí říct,“ řekl a mrknul na mě.

„No, my už musíme domů,“ vyblekotala Jessica a já byla ráda, že se k tomu tentokrát nemusím vyjadřovat.

Rychle jsme se otočily a bleskovým krokem jsme se skoro rozběhly k autu. Jediné, co nás krotilo, byly lačné pohledy, co se nám opíraly do zad.

Ještě jsme za sebou uslyšely poslední větu a já si neuvědomila, že jsme si jí měly více všimnout.

„Ty vole, já je chci ošukat!“ zařval jeden z těch mladších.

S Jessicou jsme vystrašeně nasedly do auta a já šlápla na plyn.

Když už jsme skoro opouštěly Seattle, tak mi Jessica řekla, že si ještě potřebuje odskočit, a já tak zastavila u jedné odlehlejší hospody.

„Tak jdi,“ řekla jsem jí.

Jessica chtěla otevřít dveře, ale pak se zastavila.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se jí.

Jessica se na mě s hrůzou v očích podívala.

„To jsou ti motorkáři, jak jsme je potkali,“ zašeptala roztřeseným hlasem a kývla hlavou ke skupince motorek, na kterých posedávali starší muži.

Oni si nás očividně už dávno všimli, a tak si nás již z dálky prohlíželi.

Nasadila jsem nucenou masku uvolněnosti, i když jsem po pravdě měla dost nahnáno.

„Hm, tak jdi, ať můžeme jet domů,“ řekla jsem a postrčila ji blíže ke dveřím.

„Ne, dobrý. Mně se už nechce. Já se bojím.“

Vlastně se jí ani nedivím, taky jsem se bála, ale v tu chvíli se mě zmocnila nepopsatelná dávka vzdoru a já jednoduše nemohla jen tak se strachem odejít. Musela jsem něčemu v sobě dokázat, že nepotřebuji nikoho, aby mě chránil. Že mi už Edward nechybí. Že on byl to jediné, co mě brzdilo. I když jiná moje část tvrdila, že to tak není.

A tak jsem po chvilce s Jessicou za zády zamykala auto a zpečetila tak náš osud.

Když jsme odcházely z té zaplivané hospody – která vypadala mnohem lépe zvenčí než zevnitř –, byly jsme nuceny ještě absolvovat cestu přes parkoviště. Když jsme byly zhruba na půl cesty od auta, tak k nám přistoupila partička těch motorkářů, kterých jsme si před tím všimly před vchodem a které jsme měly už tu čest i poznat.

Následující slet událostí jsem snad ani nezaznamenala. Jediné, co si pamatuji, je úder do hlavy a pak nějaká tupá bolest na ruce něco jako odebírání krve, akorát že se mi naopak ještě zostřily smysly, ale přitom jsem stejně nemohla ovládat tělo, pak jsem rychle otevřela oči a probrala se tak z blahého nevědomí, ale tom co se mi naskytlo za pohled, bych nejraději navždy vymazala z mysli.

Dva z nich drželi Jessicu za vlasy a v podpaží a třetí z ní strhával oblečení. Čtvrtý držel mě a pátý se mě pokoušel líbat a nutil mě dívat se na to, co dělají Jessice.

Když mi tamten strčil jazyk do pusy, okamžitě jsem ho kousla a on bolestně zakřičel.

„Ty jedna malá kurvo!“ zařval na mě chlap a dal mi facku.

„Počkej, za tohle se ti odvděčíme,“ slíbil ten, co držel Jessicu z levé strany.

„Ať nám ho vykouří!“ řekl jeden z nich.

„To je skvělý nápad!“ přitakal mu další a pak si už jen pamatuji tu hrůzu, když jsme s Jessicou obě bez ustání křičely o pomoc, ale nikdo nepřicházel.

Naopak. Pokaždé když přišel další člověk, na vlastní kůži jsme obě zjistily, že je to pouze další z motorkářů, který si na nás vybíjí touhu a zlost.

Po chvíli jsem si už přála, aby mi ty zpocené, umaštěné ruce, které mi držely krk, silněji stiskly a oprostily mě tak od veškerých bolestných pocitů, které ve mně s každým přírazem od nezvaných návštěvníků jen rostly.

Prosila jsem smrt, aby přišla rychleji a skončila moje trápení, ale teprve až v tuto chvíli jsem poznala, jak krutý život je. Že ani když ho člověk prosí a sám se ho vzdává, tak jen tak neodejde, naopak se svého vlastníka drží o to pevněji.

Už ani nevím, kolikrát jsem to byla znásilněná a navíc jsem to ani nechtěla vědět. Bylo jediné, co jsem si přála znát, a to kdy přijde ten vytoužený konec.

Uslyšela jsem nový výkřik z Jessičiných rtů a divila se, kde na to brala sílu.

„Tahle už odpadá!“ ozval se z dálky hlas a někdo se mnou zatřásl.

„Ukaž,“ někdo se ke mně přiblížil a začal mě nanovo osahávat. Oči jsem měla už od začátku zavřené, nechtěla jsem vidět nadšené, či snad vzrušené obličeje těch zrůd. „Hm, máš pravdu. Dám ji další dávku. Je pěkná, s touhle by byla škoda nepohrát si déle,“ řekl ten hlas a já ucítila další tupou bolest na druhé ruce při průniku jehly do mé oběhové soustavy, ale tentokrát ani ta látka, co do mě vpravili, nepomohla a já nezískala bystřejší smysly.

„Jerry?“ zeptal se první hlas, který upozornil na moji ztrátu vědomí.

„Hm?“ ozval se naštvaně a udýchaně druhý hlas.

„Nějak jí to nepomohlo.“

„Co to meleš?!“ vykřikl po něm druhý hlas. Hlasitými dunivými kroky přišel zpátky ke mně.

„No, hele.“

Po další prohlídce druhý řekl:

„Možná máš pravdu. Zkusím jí dát silnější dávku, ale snad ji to nezabije, chci si ji ještě užít.“

Místo do žíly mi ale tentokrát injekci bodli přímo do břicha a já se tak prohnula bolestí, ale můj vrchní a nejukecanější trapitel se zvláštním smrtícím hlasem si mou tvář přitáhl blíže a zeptal se mě na krátkou, ale přesto bolestivou otázku:

„Že znáš Cullenovy?“

Při tom jméně jsem s úlekem poprvé otevřela dokořán oči, ale jediné, na co jsem měla možnost zírat, byly ty druhé. Ty, které patřily jemu. Černé jako zkáza a stejně temné jako veškeré zlo světa.

Jen jsem neznatelně přikývla.

V černých očích se rozhořela naděje spojená s nenávistí a dlouho potlačovanou pomstou.

„Hm, myslel jsem si to,“ řekl muž a pohodil mě na zem, až mi tvrdý náraz udělal něco s rukou. „Dělej si s ní, co chceš, ale dej si bacha, aby se jí nic nestalo. Já jsem si s ní ještě nepohrál a mám s ní ještě nádherný plány,“ řekl někomu a dunivé kroky poodešly o něco dál. O pár chvil se znovu začínaly ozývat zoufalé výkřiky nebohé Jessicy, ale i ona to po chvíli vzdala a utichla. Možná měla štěstí a už netrpí.

Znovu jsem ucítila dvě horké, zpocené ruce, které se snažily roztáhnout mé nohy od sebe.

Vlastně ani nevím, proč jsem se ještě snažila, když už to bylo stejně jedno.

Najednou mě pohladil ostrý chladný kov po podbřišku.

„Nedělej drahoty, zlato,“ řekl opilý třicátnický hlas a pak ještě dodal. „Stejně jsem tě měl už pětkrát a nechci tě ochudit o stejnej počet jako tvou kámošku. I když ona nebyla nic moc a řekl bych, že u tebe bychom to číslo mohli zvýšit.“ A mně bylo momentálně na zvracení.

Nedokázala jsem plakat ani ječet smutkem. Měla jsem chuť vstát a všechny pozabíjet, ale neměla jsem na to už sílu.

Po dalších nekonečných minutách jsem ucítila, jak mi stéká krev po nohách. Pořezali mě. Všichni okolo se smáli dokonce i ten, který do mě bez přestání přirážel, ale veškerý smích utichl po hlasu toho, kdo do mě píchal ta svinstva, která mě nutila být při vědomí.

„Co si myslíš, že děláš?!“ vykřikl.

„Bavím se,“ řekl mu jednoduše a s klidem ten mezi mýma nohama.

„No tak teď se konečně pobavím já.“

Najednou se rozezněl křik, ale ne můj nebo Jessičin, nýbrž těch zrůd.

Křičeli a prosili o pomoc a já měla poprvé za celou dobu radost.

Po chvíli však zavládl smrtelný klid, už nebyl slyšet ani opilecký smích ani jejich dech. Ničí dech. Jen můj, ale při tom jsem na sobě cítila pohled.

Sama od sebe jsem rozlepila oči a spatřila muže s černýma očima, který klečel mezi mými stehny a pozoroval můj obličej.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem přes rozpraskané rty. Svůj hlas jsem nepoznávala.

Muž se usmál.

„Správně, Bello. Chci, abys věděla, čí jméno volat, až se budeš ptát proč. Jmenuji se Enrico, a jak jsi jistě poznala, jsem upír,“ řekl muž a rozevřel náruč, aby upoutal pozornost na mrtvoly rozkládající se kolem něj, skládaly se převážně z mužů, ale o pár metrů dál za ním leželo i tělo dívky, teda pokud se těm zbytkům dalo říkat ještě tělo. „Je jsem zabil docela rychle, ale tebe si nemístně pomalu vychutnám. Taky se tak těšíš?“ zapředl nadšeně muž a prudce do mě přirazil, až jsem měla dojem, že mi zlomil pánev a bolestí jsem přivřela oči. „Bolí?“ zeptal se na oko starostlivě a chytil moji pravou ruku, kterou ohnul do nepřirozeného úhlu a více zatlačil, že v několika jejích místech ošklivě zapraskalo, tak toto bylo rozhodně zlomené. „A co tohle?“ zeptal se a stejný proces provedl i s mou druhou rukou a později i oběma nohama, nakonec jsem cítila, jak po mně jezdí ostrou čepelí nože a jak mi z ran pomalu prýští čirá tekutina. Pak dotyčný přiložil rty k jedné z mých ran na obličeji, přesněji na rtu a pomalu a trhavě sál.

Když byl se vším hotový, tak vstal od mého zuboženého těla.

„Nezapomeň, jmenuji se Enrico,“ řekl ještě a pak mi do více citlivé ruky vložil rukojeť nože. A víc už jsem jeho přítomnost necítila.

Lidé lžou, když tvrdí, že před smrtí se vám zrekapituluje život, nebo alespoň mně se nic takového nestalo. Naopak – upadla jsem do blahého nevědomí, ze kterého mě ještě naposledy stačily probrat dva lesknoucí se jantary.

„Bello, co se to stalo?“ slyšela jsem krásný, pro mě dobře, známý hlas, ale bohužel jsem nedokázala zařadit, komu patří.

Srdce už přestávalo bít a já s poslední vzpomínkou zabloudila za Edwardem, pak jsem dokázala zařadit i jeho hlas a kamenné objetí.

„Jsi tady.“

Edward je ten, co mě teď objímá. Prolétlo mi hlavou a na tváři se mi vykouzlil široký úsměv, že i v mé poslední chvilce je se mnou. Rozlepila jsem zakrvácené rty, abych mu řekla, co prostě musel slyšet, protože jsem jistě věděla, že už to jindy neuslyší.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a s těmito slovy i naposledy vydechla v nástrahách života.

Nejsem sice typ pisatelky, co píše Sad Endy, ale tentokrát jsem musela. A navíc pod touhle jednorázovkou nemůžete napsat: „Chci pokračování."

Snad ve vás alespoň něco utkvělo, a tak vás žádám, abyste mi o tom napsali do komentáře.

Díky, AfrIC

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt v náručí úsměvu: