Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrt za život 12. kapitola - Dopis na rozloučenou

07.01.2011 (11:45) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2176×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. DOPIS NA ROZLOUČENOU

Nikdo:

Isabella nebyla se svou skupinou bojovníků dlouho, ale znala je dobře a měla je ráda. Tím více ji trápilo to, co má nastat.

Isabelliny rodiče byli vždy perfekcionisté, chtěli od své dcery ty nejlepší výsledky a neměli zájem o druhá místa. Proto než se narodila jejich dcera, podepsali jeden hloupý kousek papíru, stačil pouhý podpis a této dívce zničí život. A pár dní před Isabellinou smrtí, jí matka vysvětlila její prokletí.

Isabella plakala, to, co jí její vlastní rodina přichystala se jí vůbec nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Smlouva byla podepsána, nebylo možno se vykroutit ze závazku, nešlo to.

To byl také jeden z důvodů, proč se po své proměně přidala ke skupince bojovníků na život a na smrt. Ze začátku to nebyly dobré časy, ostatní členové se nechovali příliš přívětivě až na Christophera. Chris byl velitel a nikdo si nedovolil neuposlechnout jeho rozkaz, nikdo. Tudíž byla se smíšenými pocity přijata. Chris měl jednu neobyčejnou vlastnost, ostatní tomu říkali schopnost zásobovat ostatní energií. Bylo to neuvěřitelné, dokázal naprosto vyčerpaného a nemohoucího jedince dostat do ztracené formy. Ne, že by mu tuto schopnost nezáviděli ostatní, ale Chris ji využíval moudře a jen v nejnutnějších chvílích.

Tato moc se hodila Isabelle, jejím darem byla schopnost ochránit sama sebe před napadením z venčí. S neomezenou energií by byla neporazitelná, a to zajišťoval právě Christopher.

Ale to nebyl problém, který Chrisovi vrtal hlavou. Stále přemýšlel nad svým posledním bojem, s těmi padouchy. Stále se soustředil na pár otázek: Jak se tam vlastně dostali, kdo je informoval, že se tohle bude dít? Proč se Isabella bila tak tvrdě, mohla je jen postrašit a ne je pozabíjet? Proč se na ní ti napadení dívali jako na světlo světa? A to nebylo vše. Možná by se jí na to měl zeptat sám...

Za to Isabella neměla na volné přemýšlení ani chvilku. Snažila se přijít na nejlepší vysvětlení k otázkám vyřčených nejen Christopherem, ale i ostatními členy týmu. Nemohla jim přeci polopatě vysvětlovat, jak tenkrát se jí o někom zdálo, pak ho potkala znova, tentokrát v bezvědomí... To nebylo možné...

Nakonec však nemusela žádné vysvětlení vymýšlet, členové týmu se rozhodli respektovat její soukromí a na nic se neptali.

Oni se na nic nevyptávali, ale samé Isabelle v hlavě kolovala spousta otázek a myšlenek, proč zrovna on? Jak ji mohl najít? A proč nechtěla odejít... už nikdy....? Najednou se jí udělalo nevolno… Bylo jí zle, ale přitom jí hřálo u srdce a cítila se šťastná. Vzpomněla si na historku, kterou jí vyprávěl otec, ještě když byla moc malá a hloupá, aby něco takového chápala… Něco o princezně, kterou pronásledovala kletba….

Jednoho dne se narodila moc krásná princezna s červenými líčky a upřímnýma očkama. Rodiče na ni byli tak pyšní, usmívali se na ni po celičký den. Princezna rostla jako z vody, stále do krásy. Také byla moc hodná, milá a starostlivá. Za to ve vedlejším království žila princezna zlá a neměla ráda nikoho kromě sebe. A právě tahle princezna záviděla té hodné princezně, a proto jí zaklela….

Ze vzpomínek jí vyrušilo tiché zaklepání na dveře.

„Promiň, že ruším, ale za pár minut odjíždíme domů, měla by ses připravit,“ zašeptal Christopher. Isabella jen přikývla a příběh zahnala do pozadí své nekonečné mysli. Necítila se příliš dobře, a proto sedla ke stolu, vyhrabala z cestovní tašky pomačkaný papír a svým krásným rukopisem začala sepisovat své myšlenky…

Na druhé straně státu v jednom domě na kraji mýtiny přetrvávala pochmurná nálada a s každým dalším povzdechnutím se místnost halila do větší tmy.

„Musíš na ni zapomenout…“ nakonec rozhodně prohlásila Alice, která si usilovně mnula spánky.

„Myslíš, že se o tom nesnažím?!“ prohlásil hrdě Edward a odešel na pár hodinovou procházku lesem. Alice si povzdechla a dostala vizi plnou silných negativních emocí. Vize netrvala dlouho, viděla jak na stole ležel roztrhaný dopis a okolí bylo plné mahagonových třísek. Stane se to zanedlouho…

Ale Alice nevěděla, zda má této vizi zabránit nebo se jí poddat a očekávat smutek a zlost. Bylo jí jasné, že tato událost ovlivní život celé její rodiny a věděla, že tomu nemůže vzdorovat. Pohodlně se posadila na sedačku a silně si mnula spánky… snažila se na něco přijít, ale je poměrně těžké něco vymyslet, když nevíte co nastane.

Zatímco se Alice snažila přemýšlet, Isabella se smutkem v očích a s bolestí celého těla snažila udržet v ruce pero a přitom neudělat jedinou kaňku. Chtěla dát sbohem Christopherovi a celé skupině, chtěla jim říct jak moc je má ráda ještě dřív, než od nich odejde a zanechá je napospas nebezpečnému světu. Ale věřila, že oni to zvládnou, bojovali spolu bok po boku před jejím příchodem, budou bojovat i po jejím odchodu. Nechtěla je opustit bez jediného pádného vysvětlení, ale nemohla jinak, snažili by se jí zastavit… Bohužel tohle zastavit nešlo a popravdě Isabella ani nechtěla… Napsala poslední řádek svých pocitů a papír pečlivě zapečetila. Už jen zbývalo zabalit si pár maličkostí a odejít.

Christoherova družina se chystala přesunout za dalším cílem, Chris ani nevěděl na co se mají připravit, ale chtěl z tohoto místa vypadnout a už se nikdy nevrátit. Na ty vetřelce chtěl zapomenout. Před hotelem už stála připravená auta, stačilo do nich jen nasednout a odjet.

Když se setmělo, Christopher s úsměvem podal recepční svou kreditní kartu a nechal si z ní odečíst nepěkně velkou částku peněz. Následně se všichni vmačkali na sedadla a vyrazili směrem k lepšímu.

„Chrisi, ještě než odjedeme za hranice, potřebuju abys něco pro mě udělal…“ vyřkla Isabella a podala mu svůj pečlivě střežený papír.

„Co s ním mám dělat?“ nechápal. Byl umlčen dalším listem, tentokrát již nezapečetěným. Byl na něm napsány jen dva řádky, které mluvili za vše.

„To nemyslíš vážně!“ snažil se tvářit se rozhněvaně a přísně, ale v jeho očích byl čitelný jen smutek.

„Mám vás všechny moc ráda a nikdy na vás nezapomenu.“ Políbila ho lehce na tvář a vystoupila i se svým zavazadlem z auta.

Chris se rozjel směrem pryč. Pryč od ní, od toho, co pro něj znamenala. Cítil smutek, ale přitom to bylo nevyhnutelné. Nikdo se na nic neptal… a to bylo dobře. Christopher nemohl ze svého hrdla vydat ani hlásku. Poprvé za svůj život se mu chtělo plakat.

Na listě stálo:

„Už tu nemohu nadále být. Děkuji za chvíle s vámi strávené a věř, že má konečná smrt je spravedlivá a v mém srdci zavládne již navždy mír, láska a štěstí.“

Pod těmito slovy byla ještě prosba, zda by Christopher neposlal dopis, který mu svěřila do rukou. Christopher nemohl odmítnou její poslední přání a s posledním ohlídnutím se vydal směrem na to osudné místo.

Mezitím se Isabella vydala na jedno památné místo, překrásnou mýtinu posetou divokými a nespoutanými květinami. Ne, nebyla smutná, ale šťastná. Šťastná, že konečně objevila poselství svého života. I když na tomto světě nepřebývala moc dlouho, prožila vše, co měla. Již naposledy se svýma zářivýma očima podívala na měsíc v úplňku, pokojně si lehla do trávy a smířlivě naposledy usnula spánkem, ze kterého se již nikdy neprobudí.

Uběhlo několik dní a dopis se konečně dostal do těch správných rukou Edwardových. Zprvu ho zaujala neobyčejná pečeť, ale nenechal se odradit od obsahu dopisu. Opatrně rozevřel dopis a potichu začal číst:

„Tak jak příběh začíná, musí skončit. Můj skutečný příběh začal až tehdy, když jsem spatřila Tebe. Znáš ty pohádky, kde se princ setká s princeznou a na konci knížky, když zazní jak se milují, jsou šťastni až do smrti? Takhle můj život nekončí, nebo vlastně možná ano, jen bez toho vyznání. Nikomu jsem to nikdy neřekla a myslím, že je na čase to alespoň napsat… Moji rodiče mě prodali, lépe řečeno prodali můj život, i když se už nedozvím komu. Nikdy jsem nevěřila na kouzla a čáry, ale uvědomila jsem si až moc pozdě, že magie je skutečná. Kvůli jejich štěstí a úspěchu, zaprodali mě… Bylo to jednoduché, úspěchy v životě výměnou za mou lásku.

Bože, je to tak pošetilé… vím, že by se to dít nemělo, ale obávám se, že je příliš pozdě. Kletba se naplnila. Jen nedokážu povědět proč, jak a kdy, stalo se… Děkuji ti za to, že jsem Tě mohla alespoň spatřit a věřím, že i ty jednoho dne v klidu a míru spočineš na tom samém místě, kde se právě nacházím i já.

A proto drahý Edwarde se již navždy loučím.

Tvá Isabella.“

Někdy příběhy končívají šťastně, naplněny láskou, štěstím, touhou a slovy: Byli šťastni až na věky věků. Ale ne tento. Láska, štěstí i touha zde byla zachycena, ale nikde tu nenajdete slova, která by vyjadřovala pojem navěky. Možná se někdo z nich tohoto konce dočká, ale ne všichni, a to je na tomto příběhu tak smutné. Někteří budou i nadále žít bez skvělé přítelkyně a bohužel i bez své lásky. Jen málokdy potkáme člověka, který pro nás je vším, kterého budeme milovat a zároveň nenávidět. Kterého budeme ctít ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, do konce života. A proto se s vámi loučím, už navždy…

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt za život 12. kapitola - Dopis na rozloučenou: