Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtonoška - to je můj úděl - 1

Takže tu máme první kapitolku, kdy Sellena odhaluje temná tajemství skrytá v minulosti jejího zvráceně zapomenutého života. Volturiovi ovšem Jaspera nepřivítají zrovna nejlépe... však si přečtěte!

„Selleno,“ povzdechl si nově uvolněným hlasem Marcus, zatímco ostatní dva bratři marně dopočítávali příchozí upíry. Urychleně jsem srazila Jaspera na kolena, aby se též poklonil a pak vyrazila ke svým pánům, pokleknout přímo před trůny.

„Kde je Derek?“ tázal se okamžitě Caius. Demetri sklonil hlavu a Felix se nervózně ohlédl směrem k východu.

„Můj pane, jeden z nás za cíl, který jste nám zadali padl, ale úspěšnost celé mise se nedá popřít,“ vyrazil ze sebe Demetri. Já mlčela. Sledovala jsem jejich tváře, nikomu nezacukal ani sval. Nic. Soucit? Soustrast? Bolest? Co cítili? Cítili vůbec něco?

„Pobili jste všechny?“ padla další otázka. Rychle jsem se rozhlédla, před očima obraz hnědovlasé dívky a malé holčičky, a přikývla.

„Výborně, aspoň, že tak. Můžete jít.“ Uklonila jsem se naposledy a chystala se k odchodu, když mě zarazili.

„Ty ne, Sellen, zůstaneš tu s tím... kdo je to vůbec?“ Caius. Kdo jiný by se ptal. Aro zvědavě natáhl ruku směrem k němu. Dobře věděl, že jeho výjimečný dar mu u ní nijak nepomůže. Ani Eleazar, když tu ještě byl, nedokázal rozeznat centrum její schopnosti, pokud nějaké měla. Drkla jsem do Jaspera loktem. Váhavě natáhl ruku směrem k Arovi a vložil tu svou do jeho dlaně. Aro spokojeně přivřel oči. Když je po nějaké chvíli otevřel, tvářil se lhostejně. Odkýval nás rukou k odchodu. Ráda jsem poslechla.

„Tobě se tenhle život líbí?“ dožadoval se Jasper odpovědi hned, jak jsme byli v mých pokojích. Narozdíl od normálních, níže postavených upírů, já žila ve vzdálené, honosnější části hradu a nebyla jsem nucena nosit stejný černý plášť jako ostatní. Netušila jsem proč přesně, ale rozhodla jsem se to ani nepokoušet.

„Já si ho nevybrala,“ odsekla jsem a posadila se na postel. Sledovala jsem blonďatého upíra pronikavým pohledem. A nakonec s povzdechem spustila:

„Nic si nepamatuju. Nevím, jaké o je, žít jiný život. Nevzpomínám si na to, co bylo předtím než mě Marcus proměnil, kromě jediného večera. Jen výjimečně mívám záblesky nedůležitých vzpomínek. Je to jako být ryba a netušit jak dýchat.“ Padla jsem na záda a zabořila se do polštáře. Byla to jen rekvizita, aby pokoje nevypadaly prázdné a odpočinek na té měkké nadílce se občas docela hodil při čtení knih a hledání minulosti.

„Rozhodně jsi nebývala tak mrtvá... ani poslušná,“ namítal Jasper a přinutil mě tak zvednout oči. Pozdvihla jsem obočí a on se pousmál.

„Docela si tě pamatuju,“ přisvědčil pomalu. Povzdechla jsem si.

„Někdy bych dala nevím co za to mít Arův dar... Vidět sama sebe v cizích vzpomínkách by mi mohlo vlastní alespoň trochu nahradit...“

„Můžu ti vyprávět,“ navrhl Jasper potichu. Zamrkala jsem a přikývla. V tu chvíli začala nejdelší noc mého života...

***

Během několika hodin jsem byla čím dál tím víc znepokojená vlastní minulostí. Vyprávění o mé rodině bylo jedno z nejzajímavějších. Konečně jsem věděla, proč jsem jiná než ostatní mého druhu. Má rodina, kmen Blacků, byli podle Jasperových informací za mých dob měniči. Přesněji, proměňovači. Každý klan si prý před mnoha staletími vybral posvátné zvíře a v to se dokázal přeměnit. Blackovi uctívali vlky. Nad tím zjištěním jsem zrovna nejásala - příliš mi připomínalo vlkodlaky, děti měsíce. Kdybych mohla, asi bych se nad příběhem nešťastné mladé lásky rozpaky červenala. Jasper popisující jak jsem mu už jako malinké děvčátko nadbíhala a byla všude, kam se podíval či pohnul, se ale nezdál být mrzutý, spíše pobavený. Chvílemi jsem měla nutkání se ohradit, že jsem byla ještě dítě. Mé dovádivé psí kusy však pobavily i mě.

Pak ale přišla krutá rána. Jasperovo svědectví z večera ve stodole. Tvrdil, že to nebyli vlkodlaci, kvůli kterým má rodina zemřela. Prý věděli příliš o upíří rase a nějaké z řad temných tajemství Tria, kterému se to zjevně nelíbilo. Jasper je viděl, jak s klidem sledují povražďování mých milovaných a pak jen s Eleazarovým darem zachraňují jedinou přeživší, ušetřenou jen díky Arově touze po talentech a zvláštních anomáliích. Proto mě přeměnili. Na upírku.

***

V posledních několika minutách před svítáním jsme se přemístili na nezávazná témata typu hudba, filmy, herci, knihy, spisovatelé, televizní programy, dostihy, sázky, gamblerství, karty, risk a posmrtný upíří život. Právě když jsme se přeli o to, zda měla lepší styl Jane Austenová či William Shakespeare, vyrušilo nás zaklepání.

„Dále,“ zamručela jsem a přesunula pohled ke dveřím, které se otevřely a odhalily malou Janeinu postavu. Byla zahalená do pláště od hlavy k patě, ale kápi si nenasadila, takže její jasně rudé oči svítily široko daleko. Škoda, že se krmili v době, kdy jsem tu nebyla, měla jsem ráda zvláštní barevný odstín mých očí, který se tam po lovu objevil. Neměla jsem je tak úděsně rudé jako všichni okolo.

„Mám vás přivést. Respektive jeho.“ Přelétla ostřížík zrakem místnost až k cizímu upírovi a zpět k mé tváři. Můj výraz byl nezúčastněný. Zvedla jsem se z postele bez jakékoli známky emoce. Nemělo cenu odporovat, když byl váš teoretický soupeř obdařen darem mučit pouhou myšlenkou. Pokynula jsem Jasperovi. Zdá se, že nechtěl odmlouvat. Taky dobře.

„Ohlaš náš příchod, prosím, Jane,“ vyzvala jsem ji lehce k odchodu. Pak jsem se přetočila k Jasperovi.

„Být tebou, raději mlčím. Tohle nevypadá dobře, pokud se o tebe tak zajímají.“ Souhlasil a tak jsme se vydali na cestu k trůnnímu sálu. Zdálo se, že bratři se nepohnuli z místa. Oni se nezměnili, ale můj pohled na ně ano. Nebyla to už slepá oddanost, co mě k nim vázala. Začínala jsem pochybovat o důvěryhodnosti těch jejich slov a čím dál tím víc věřila Jasperově verzi příběhu.

„Á, náš mladý příteli, vítej zpět,“ začal Aro. Přimhouřila jsem podezřívavě oči a v rychlosti se poklonila, jako zpravidla vždy. Tentokrát však ne tak hluboko.

„Jsem ti moc vděčný za tvé vzpomínky na Carlislea, ohromně mi chybí - tedy, nám všem. Jsem rád, že úspěšně pokračuje ve své zvláštní pouti životem...“ Pokračoval Aro a připadal všem k nezastavení.

„Přistup k věci,“ vyzval ho Jasper otráveně. Nevěřícně jsem ho přejela pohledem a pak jím rychle střihla k Arovi. Ten se jen usmál. Jenže to byl klam. Poznala jsem to podle lesku jeho očí. Rozzlobil se.

„Dobrá tedy, jak chceš. Rada tě shledala vinným ve věci vzbouření na Jižních kontinentech. Byl jsi odsouzen ve věci vedení armády novorozených upírů k smrti. Rozsudek bude vykonán zítra za svítání, do té doby budeš uzavřen a dobře hlídán.“

Autor: Esaiel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtonoška - to je můj úděl - 1:

Přidat komentář:

Nick:

Text: