Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sním či bdím? - 5. kapitola

03.03.2012 (10:30) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1406×

Jasper

Mrzelo mě, že jsem musel  Alice odmítnout, mrzelo mě, že byla smutná, ale taky jsem byl rád, protože byla smutná kvůli tomu, že nemohla být se mnou. Měl jsem naplánovaný lov, pár dní jsem nelovil a navíc Alicina vůně byla nepřekonatelně sladká. Oči už mi začaly tmavnout a Alice si toho taky všimla, takže teď si myslí, že mám modré oči. Jsem zvědavý, jak tohle vyřeším.

Měl jsem v plánu jít na lov rovnou, ale dostal jsem strašnou chuť Alice potěšit. Šel jsem do malého květinářství, které stálo jen pár desítek metrů od školy. Vlezl jsem dovnitř a začalo dilema. Žlutá růže? Růžová růže? Nebo spíš lilie?

Šel jsem pro radu k prodavačce. „Prosím?“ ozval jsem se.

Hned jsem toho litoval. Paní kolem pětatřicítky asi nedocházelo, že už jí není dvacet. Na hlavě měla trvalou a na obličeji snad tunu make-upu, výstřih až k pupíku a ještě k tomu na mě vycenila zuby, pro ni do okouzlujícího úsměvu. „Ano?“ řekla.

Rozhodl jsem se trochu snížit její přerostlé sebevědomí. „Kdybyste byla mladá, krásná žena, jaká kytka by vám udělala největší radost?“ Mělo to očekávané účinky. Z pocitů té paní jsem snadno zjistil, že jsem ji opravdu urazil.

„Zkuste rudou růži,“ štěkla po mně. Pro sebe jsem se pobaveně usmál.

Rudá růže, dobře, jenže kolik. Podle toho, co jsem o Alice věděl, jsem usoudil, že si nepotrpí na něco přehnaného, tak jsem nakonec koupil jen jednu. K tomu jsem koupil malý lísteček s ozdobnou šňůrkou. Napsal jsem na něj vzkaz a opatrně uvázal k růži.

Pomalým krokem jsem šel k tomu domu, ve kterém bydlela ta krásná víla. Stál jsem před dveřmi a chvíli poslouchal. Za dveřmi hrála nahlas rocková hudba a Alice hlasitě a hlavně falešně zpívala. Bylo to roztomilé, jak se její jemný, písklavý hlásek protínal se zpěvákovým hrubým tenorem.

Zazvonil jsem. Dlouhou chvíli jsem držel ruku na zvonku, dokud jsem neuslyšel rychlé kroky, které se blížily ke dveřím. Růži jsem položil na rohožku a utíkal pryč. Pozoroval jsem, jak Alice vykoukla ze dveří a rozhlížela se kolem sebe. Potom chtěla jít zpátky, bál jsem se, že si té kytky nevšimne, ale nakonec ano. Přečetla si vzkaz a na tváři se jí objevil rozzářený úsměv. Byl jsem spokojený, mise splněna.

Lov mě tentokrát vůbec nebavil, protože jsem se v mysli pořád toulal u ní a štvalo mě, že tento čas nemůžu trávit s ní.

Další den jsem jí čekal před školou. Když jsem ji uviděl přicházet, pořádně jsem si ji prohlídl. Ve světlých upnutých džínách a žlutém svetříku vypadala úchvatně. Zvláštní, nikdy za posledních sto let jsem ženy vůbec nevnímal. Věděl jsem, že tu jsou, ale nevšímal jsem si jich. Jsem upír a něco jako lidské ženy pro mě má být tabu, jenže pak se objeví ona a všechno je jinak. Něco vzadu uvnitř mojí hlavy mi šeptalo, že ji mám nechat na pokoji, jenže já to ignoroval. Za tohle se dostanu do pekla.

Alice ke mně přišla s okouzlujícím úsměvem ve tváři.

„Děkuju za kytičku,“ řekla sladce.

Usmál jsem se, v její přítomnosti nešlo se neusmát. „Není zač.“

„Nechtěla bys dneska někam vyrazit?“ zeptal jsem se.

Alicin úsměv se ještě roztáhl a div že neposkakovala. „Ráda.“

„Tak zase ve tři?“

Přikývla. Potom jsme se každý odebrali na svou přednášku. Hotová muka nebýt s ní. Po škole jsem jel domů, měl jsem ještě více než dvě hodiny čas, než jsem se měl pro Alice stavit. Bydlel jsem úplně na opačné straně Seattlu, než byla škola. Pronajal jsem si malý jednopokojový byteček, který byl pro mě tak akorát. Odložil jsem si tašku na pohovku a šel do koupelny. Na umývadle mi leželo pár krabiček s modrými kontaktními čočkami. Rozhodl jsem se, že si je vyzkouším nasadit, jestli má vůbec cenu si je brát. Bez sebemenších obtíží jsem si je strčil do očí a podíval se do zrcadla.

V té chvíli jsem nepochopil, proč se říká, že čočky vylepšují zrak, já viděl o poznatek hůř. Asi proto, že jsem upír, jenže když jsem se na sebe podíval do zrcadla, připadal jsem si zase trochu jako člověk. Nebýt té bledé kůže myslel bych si, že jsem to zase skoro já. Ale nebyl.

Čočky jsem si vytáhl a nasadil si je zase, když jsem jel k Alice. Ta už čekala před domem a hned jak, viděla, jak vjíždím do ulice, oči se jí rozšířily a pohledem hypnotizovala moje autíčko. Z toho, jak stála a poskakovala na místě, mi došlo, že už se nejspíš těší, až do něj nasedne.

„Ahoj,“ pozdravila mě, jakmile vlezla do auta.

„Ahoj.“

Vzal jsem Alice do jednoho malého parku, který byl kousek od mého bytu. Alice byla nadšená, bylo tam fakt krásně. Sedli jsme si na lavičku a chvíli si povídali, o škole, o životě a tak dále. Poznávali jsme se.

Potom jsem vzal Alice do kavárny, ve které jsem samozřejmě nikdy nebyl. Co bych tam asi dělal. Sedli jsme si ke stolu, u kterého byla rohová lavice. Alice se usadila do rohu, mohl jsem si sednout naproti ní, ale to jsem nechtěl, tak jsem si sedl vedle ní tak těsně, že mezi námi nezbylo skoro žádné místo.

„Máte přání?“ zeptala se mladá, celkem pohledná číšnice a házela na mě letmé úsměvy.

Podíval jsem se na Alice, která upřeně hleděla do nápojového lístku a nedokázala se rozhodnout.

Usmál jsem se. „Dej si klidně všechno.“

Alice se zasmála. „Ne, bude mi stačit horká čokoláda.“

„Já si dám kafe,“ poručil jsem si.

Číšnice odešla, ale ještě po mně stačila hodit zářivý úsměv. Alice si toho všimla a zamračila se.

Dloubl jsem do ní. „Žárlíš?“

„Samozřejmě, že ne.“ Zatvářila se ublíženě.

Zvedl jsem ruku k jejímu čelu a chtěl vyhladit malou vrásku mezi jejím obočím. Když jsem se jí dotkl, zvedla hlavu a podívala se mi do očí, které se jí teď, když byly modré, strašně líbily. Ten pohled byl tak intenzivní, že jsem měl pocit, že se mi dívá až na dno duše.

V tu chvíli jsem dostal strašnou chuť ji políbit. Pomalu jsem naklonil hlavu a blížil se k jejím rtům. Nadechla se a ani se nepohnula, jen se mi pořád dívala do očí.

Od jejích rtů mě dělilo jen pár posledním centimetrů, Alice přivřela oči a vyčkávala. A v tom…. Jsem cítil, jak se mi v očích rozpouští ty protivné čočky. Sakra. Hned jsem se napřímil.

„Promiň, musím si odskočit.“ Se sklopenou hlavou jsem vyrazil k pánským záchodům. Ještě jsem si stačil všimnout, jak Alice vyjeveně vykulila oči.

Na záchodě jsem se kouknul do zrcadla. Samozřejmě, čočky byly pryč, zase přede mnou stál muž s karamelovýma očima. Naštěstí jsem si do kapsy dal čočky náhradní, nasadil jsem si je a vrátil se zpátky k Alice.

Byla tak zklamaná a mezi námi bylo cítit napětí. Vypila svoji čokoládu, já jsem se své kávy ani nedotkl, a šli jsme k autu.

Cesta k Alice ubíhala mlčky. Chtěl jsem jí říct, že mě to mrzí, že jsem nechtěl odejít, že jsem si strašně přál políbit ji, ale slova mi z úst nevycházela.

Zastavil jsem před domem. Alice vystoupila a já taky. Chvíli jsem jen tak rozpačitě stáli.

„Dneska to bylo moc fajn.“ Skvěle, na nic lepšího jsem se nezmohl.

„Hm,“ zamručela.

Bylo na ní vidět, jak jsem jí ublížil a cítil jsem, jak se mezi námi pomalu tvoří propast. Nahnul jsem se k ní a rozhodl se dokončit to, co jsem předtím v kavárně začal.

Pomalu jsem se blížil k jejím rtům, až jsem se jich dotkl. Páni, byly tak sladké. Byl to ten nejnevinější a nejkrásnější polibek, který jsem kdy zažil. I když jsem jich moc nezažil.

Pomalu, i když jsem nechtěl, jsem se od jejích rtů odtáhl. Měla stále zavřené oči.

„Dobrou noc a krásné sny,“ šeptl jsem jí do ucha a šel k autu. Nezmohla se na slovo.

Předchozí < > Další 

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sním či bdím? - 5. kapitola: