Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny nepotřebuju - Kapitola první

16.01.2011 (08:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 914×

Kapitola první

„Edwarde,“ zasmála jsem se potichu. Byla noc a táta dole spal. Slyšela jsem jeho pochrupování. Někdy jsem nahlédla do jeho snů. Byla sranda to vidět. I když jsem to nedělala moc často. Proto, že jsme mu nechtěla narušovat soukromí, ale taky proto, že to vždy nešlo. Přikládala jsem vinu tomu, že ze mě nemá strach. Jenom o mě. A to se asi v našem světě nepočítá.

Edward mě lechtal za uchem a já jsem ho musela trochu klidnit, jinak bych se rozesmála na celé kolo. Navíc jsem dnes potřebovala být klidná, vyrovnaná, odhodlaná a rozhodně ne rozesmátá, zamilovaná a toužící po Edwardovi. I když to poslední se moc nedalo zahnat.

„Ano?“ zeptal se jako svatoušek a zase mi vzal pramen vlasů a polechtal mě jimi za uchem. Jenom jsem se jemně rozmáchla, abych nic neshodila a Edwardovi nic neudělala, a zase ho potichu se smíchem okřikla. Nechtěla jsem mu nic udělat proto, že teď, jako nový druh, jsem neznala svou sílu. Nevěděla jsem, co můžu od ní čekat, jak se můžu chovat, co můžu dělat… Když jsem to naposledy zkoušela, zabila jsem člověka. I když to spíš byla jiná síla, než fyzická. I když ji za fyzickou sílu, tu, která mě k němu tahala, dokopávala, můžu považovat. A to je to, proč jsem dneska chtěla zůstat vážná, nerozptýlená, vyrovnaná… A chtěla jsem být i připravená na to, co mi na to Edward řekne. Nechtěla jsem, aby mě opustil. Potřebovala jsem jeho pomoc, aby mě mohl chránit přede mnou samotnou. Potřebovala jsem, aby mi nedovolil ubližovat lidem. Nechtěla jsem. Potřebovala jsem, aby mi přišel přijít na to, co jiného se dá dělat. Potřebovala jsem ho ale nejvíce z jiného důvodu. A to byl takový, že já sama bych bez něho nepřežila… Ne kvůli tomu, že bych někoho zabila a tím i tu Bellu Swanovou v sobě. Šlo o to, že bez jeho lásky, bez mé lásky, bych to už nebyla já. Esscogo nedokážou milovat. To je jediný způsob jak zjistit, že jsem tady ještě pořád já, Bella.

„Edwarde, teď trochu vážně,“ zastavila jsem další jeho pokusy mě rozesmát. Navíc mě strašně rozptyloval a já nedokázala pořádně promyslet, jak mu to říct. Měla jsem týden na to promyslet si to. Usoudila jsem, že je to dost dlouhá doba, abych se s tím aspoň trochu smířila, Edward mi začal věřit a tím mě tak neopustil, když mu to řeknu. Podívala jsem se mu do očí, viděla jsem to přes jeho mysl. Jeho odhodlání mě chránit přede mnou samotnou v nich bylo patrné. Ale teď, když se dozví, že už předtím mě nemohl uchránit. Navíc, když to byla má vina. Sama jsem po tom toužila, ještě teď po tom toužím, stále bojuju s tím, abych nevyběhla ven a nešla do dalšího domu pro další osobu, kterou bych mohla zabít a „najíst“ se tak ambrozie. Ale byl tu Edward, nemohla jsem ho zklamat znova. Navíc jsem zatoužila pomáhat lidem. Jak Edward říkal, Carlisle, jeho „otec“, to taky tak cítil. Až na to, že on už nebyl nováček ve svém „oboru“, na rozdíl ode mne. On pil krev, já sála jejich strach a smrt. Nevím, kdo to má těžší.

„Samozřejmě. Jsem sama vážnost,“ usmál se šibalsky a pokračoval. Jenom jsem si povzdechla. Přes den, kdy byl se mnou ve škole a nemluvil ani trochu úsměvně, protože kontroloval každému myšlenky, kdyby náhodou zahlédl strach vůči mně, mi vadilo, že si nedělá srandu, že mě nerozptyluje jinak, než hlídáním ostatních. Že ten slib bere až moc vážně, že mě ochrání před každým, i přede mnou. Teď naopak mi jeho úsměvy, když jsme byli v bezpečí, vadily. Chtěla jsem, aby se tvářil aspoň trochu seriózně, aby mě aspoň trochu poslouchal a pochopil to, co mu chci říct. Takhle se to nedalo. Vím, jsem moc náročná, když jednou chci tohle, a když to mám, tak to zase nechci.

„Edwarde, prosím. Je to velice vážné,“ zkusila jsem to ještě jednou. Pokud ani to nepomůže, asi budu muset něco udělat, i když se mu to nebude líbit.

Edward se na mě podíval, a když viděl mé oči, pochopil, že je to opravdu vážné, moc vážné. Určitě tam musel vidět – teda kromě oranžové barvy tolik typické pro nás esscogo – naléhavost, prosbu.

„Povídej,“ pobídl mě. Byla jsem ráda, že to pochopil. Strašně nerada jsem používala cokoli, co se týkalo mého já. Chtěla jsem být normální, nejspíš lékařka, jako Carlisle. Někdy bych k němu mohla zajít na učení. Třeba bych pak mohla udělat vysokou školu zdravotnickou a být lékařka, jako Edwardův otec. Pomáhala bych lidem. Akorát bych se musela naučit odolávat smrti a strachu. Kdybych dělala v nemocnici, bylo by to velice těžké… Ale zpátky k věci.

„Edwarde, něco ti musím říct,“ začala jsem. To jsem tomu dala. Vždycky, když se něco stane, jeden z partnerů – pokud se můžeme počítat za pár – vždy začne větou „Musím ti něco říct“. Nebyl to zrovna nejlepší začátek, ale já nevěděla, jak jinak začít. Myslím, že Edward to pochopil stejně dobře, jak jsem si to myslela já.

„Vím, že jsem říkala, že ti řeknu o všem. O všech svých potížích. Můžu tě teď požádat, jestli bys nemohl být shovívavý. Bylo to poprvé, neočekávala jsem to. Prosím, odpust mi to,“ začala jsem a sklopila zrak. I když jsem neviděla, aspoň ne svýma očima, hledala jsem nějaký záchytný bod. Jak tahle situace byla směšná. Slepý člověk hledá něco, na čem by mohl spočinout očima.

„A co ti mám odpustit?“ Všechen jeho humor byl ten tam. Věděla jsem, že tohle bude velice napjatá situace. Jak mu to jenom řeknu, aby to pochopil a nezavrhnul mě.

„Pamatuješ si ten den, kdys mě poprvé viděl jako… no to, co jsem teď?“ zeptala jsem se ho. Možná mu to dojde samo a já nebudu muset vysvětlovat. Chtěla jsem vědět, jestli mu to dojde, proto jsem se mu podívala do hlavy. Nebylo to těžké, poslední dobou jsem to dělal pořád, dovolil mi to. A mohla jsem tam i přes to, že se mě nebál. Bylo to zvláštní, ale třeba je to něco, na co nikdo nepřišel. Když vám to někdo dovolí, můžete mu vlézt do hlavy. Nevím.

Bohužel, Edwardovi to nedošlo. Navíc jsem mu nechtěla nic vnucovat přes myšlenky, třeba to, že už to ví. Musela jsem to udělat sama. Je to na tobě, Bello. Co sis zavařila, to si sněz, promluvilo na mě špatné svědomí. Jo, musím to udělat sama. Musím se tomu postavit čelem.

„Ano, pamatuju. Já jsem šel na to místo a ani jsem nevěděl proč. Prostě mě to tam táhlo. Potom jsem tě uviděl, tvé krásné vlasy, i když nebyly tvé, a přitom cítil známou vůni. Byl jsem v té době zoufalý, žes zmizela a nedala o sobě vůbec vědět. Myslel jsem, že se ti něco stalo, a když ses otočila… Viděl jsem tě jako je. Bylo to strašné. Ale proč na to musím vzpomínat?“ zeptal se otráveně.

Jenom jsem si povzdechla a pokračovala. „Víš, nebyla jsem tam jenom tak náhodou. Byla jsem tam z určitého důvodu,“ začala jsem. Musím mu to říct pomalu, aby, aby, aby… Aby co? Sakra, prostě mu to musím říct. Nesmím vycouvat, nesmím se leknout, nesmím se bát a nesmím hlavně jít oklikou nebo lhát. Proboha, vždyť já se strachem živím a teď se budu bát? Asi ten strach má dopad na naše vlastní emoce, nebo co.

„Běžela jsem se tam uklidnit. Udělala jsem totiž strašnou věc. Já… Probudila jsem se v sídle esscogo po přeměně. Jeden z nich, ten nejhlavnější, mi vysvětlil pár věcí a potom jsme šli sem, do světa lidí. A upírů,“ dodala jsem, protože on tady taky žil. I jeho rodina. A to lidé opravdu nebyli. „A pak mě vzal na lov,“ dodala jsem potichu. Doufala jsem, že teď už to třeba pochopí a já nebudu muset vysvětlovat dál. To bych asi nezvládla. Já to nechtěla. Po tváři mi začaly stékat slzy.

„Já jsem nechtěla, ale nebyla jsem připravená na to, co se mělo stát. Nebyla jsem připravená na to, co se stalo, na všechno, co se týkalo mého nového já. Nebyla jsem připravena na sebe. Prostě mě ovládlo to něco ve mně a já,“ nadechla jsem se zhluboka, „jsem někoho zabila.“ To poslední jsem jenom špitla. Potom jsem ihned začala vysvětlovat, že jsem za to nemohla, že to bylo nečekané, že mě k tomu Blake určitým způsobem donutil, ale všechno to vlastně nebyla pravda. Jenom jsem se obhajovala, abych se cítila líp. Nikdo za mě nespraví něco, co jsem napáchala. Rozhodně ne něco takového rozsahu. To všechno byly jen výmluvy, abych se s tím mohla smířit. Měla jsem být silná. Musím být silná. Dala jsem slib a já ho dodržím. Navíc už nechci Edwardovi lhát.

„Ššššt,“ položil mi prst na ústa, když jsem na něj chrlila další a další omluvy pro mou osobu, které byly stejně ubohé jako já. Nechtěla jsem mu nahlížet do hlavy, abych tam náhodou neobjevila něco, co by mě příšerně ranilo. Raději jsem nechala jeho hlavu hlavou, ale tak jsem ani neviděla, jak se tváří. Třeba je smutný z toho, že jsem někoho zabila, že jsem ho zklamala, i když to bylo ještě před tím, než jsem mu ten slib vůbec dala. Nebo je možná nadšený… Ale pro to mě nenapadá důvod. Takže to zavrhuju rovnou.

„Klid, to je v pořádku,“ uklidňoval mě.

„Ne, není, Edwarde. Zabila jsem ho, chápeš? A měla z toho radost,“ zasmála jsem se hystericky. „Měla jsem radost z toho, že jsem ho připravila o život, že mi jeho strach a jeho smrt přineslo uspokojení, po kterém jsem v tu dobu tak strašně toužila. Nemohla jsem odolat. Nebyla jsem to já. Nedokázala jsem to.“ Začala jsem brečet ještě víc.

Slzy už mi smáčely celou postel i pyžamo a já nechtěla spát v mokrém. I když vlastně asi spát ani nebudu, když to nepotřebujeme často. Jenom tak jednou za týden, a i tak to jde vydržet. Už jsem to vyzkoušela. Už týden jsem u táty a za celou tu dobu jsem nespala. Vždy tady byl Edward a povídali jsme si. Já ani nepomyslela na spánek, když byl se mnou, což bylo skoro celých 24 hodin. Ale určitou částí mi chyběl. Ty sny, které se mi zdály. Samozřejmě ne ty za poslední dobu ovlivňované esscogo. Nevím, jestli to byl David, Blake nebo Caleb.

Všechny jsem nenáviděla a dva z nich zabila. Toho třetího jsem chtěla taky, ale jak, když se vždy rodí další a další. Musela bych nejdříve zabít ostatní, aby nemohli přeměňovat budoucí esscogo, tak ani nového Nejvyššího. Pokud se ovšem nepřeměňuje sám. Pokud by ale neměl nikoho, kdo by mu poradil, jak se v novém světě zabydlet, nebyl by tak silný. Nebyl by hrozbou, pokud by ovšem nezabíjel mnoho lidí najednou. Na všechno se musím zeptat Blakea, než ho zabiju. Jestli ho zabiju a on nezabije mě, samozřejmě.

„Bello, ty za to nemůžeš. Jak jsi říkala, nebylas to ty,“ bral to s klidem. Jak může?!?

„No právě. Nedokázala jsem sama sebe udržet tam, kde jsem byla. Prostě jsem poslouchala své instinkty. Zabila jsem ho,“ brečela jsem dál jako malá holka.

„Bello, já taky zabil člověka. Dokonce mnohem víc než ty. Nevzpomínám na to období, protože jsem byl zrůda a nikdy už jí nechci být…“ začal svůj příběh. Poslouchala jsem ho pozorně, utřela si slzy a přestala brečet. Vyprávěl mi o tom, jak na pár let opustil Carlislea a zbytek rodiny, a živil se lidmi. Sice jenom těmi zlými, ale i tak to byli lidé. Povídal mi, jak se cítil při tom, když slyšel jejich myšlenky. Povídal mi o tom, jak se po zabití takového člověka, byť sebeméně dobrého, cítil on sám. Při povídání, jak z nich cítil ten strach, slyšel v jejich myšlenkách ten strach, jsem se nepatrně zachvěla. Připomínalo mi to tu přenádhernou chuť smrti a strachu. I když se strach nemůže rovnat smrti…

„To je mi líto,“ zašeptala jsem, když dlouho nic neříkal. Možná přemýšlel o těch časech, možná se je snažil vyhnat z hlavy. Každopádně to dopadlo dobře. Ed se vrátil k rodině a zase se živil zvěří. To kdybych já tak mohla jít do světa na „vyučenou“. Nevím, pro co bych se vracela. No, pro koho bych měla. Edward by tady na mě čekal. Tím jsem si jistá, když ještě neutekl, nevynadal mi, nelitoval toho, že mi slíbil pomoc… Ale nevěděla bych, proč se vrátit, když bych vlastně vedla úplně stejný život. Nebylo by to buď lidé, nebo něco. Bylo by to buď lidé s Edwardem, nebo lidé bez Edwarda. A to už raději budu „hladovět“, samozřejmě s Edwardem.

„Nemusí, mohl jsem si za to sám,“ nesouhlasil se mnou naštvaným hlasem. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, jestli je naštvaný na mě nebo na sebe. Ale pravděpodobnější je asi ta druhá možnost. Raději jsem zmlknula a sklopila hlavu. I když jsem moc neměla kam ji sklopit, když jsem ležela na zádech. Proto jsem ji jenom trochu odvrátila.

Kdybych se mohla dívat jinak, než jenom červenou nebo vůbec… Někdy bych za to dala vše. Někdy zase ne. Bylo dobré nevidět to, co je tak strašné na světě. Závist, nenávist, vražda (s tou mám vlastní zkušenosti), zrada, přetvářka, nadvláda, odmítnutí, žárlivost (to se mě také někdy týkalo) a další věci, které bych nejraději vymazala ze světa. A ty chvíle, kdy jsem zase chtěla vidět, byly ty, kdy jsem byla s Edwardem o samotě. Když jsem byla s ním, cítila jsem lásku. To je další věc esscogo. Vnímají pocity všech. Proto rozeznají strach a smrt. I když smrt není tak úplně pocit. Ale je na konci života, proto většinou toužíme po té smrti (ne jen kvůli chuti), protože si musíme najít správný čas, musíme lovit. Ale teď zpátky.

Když jsem s Edwardem, všechno je jiné. Možná taky proto, že ho miluju. Cítím i z něho tu lásku. Uklidňuje mě to a dává mi to naději, že mě neopustí a opravdu mi pomůže. Když jsem s ním, chci vidět. Jeho tvář, okolí, které kolem nás je, abych si zapamatovala naše místečko, překrásné barvy, které jsou kolem nás, když pro mě udělá romantickou večeři. Ani tehdy nešetří na výzdobě. I když to nemůžu vidět. Vlastně můžu, přes něj. Ale i tak bych to chtěla vidět sama. Ne přes něj. Je to totiž, jako kdyby vám někdo bral vaše představy všeho. Jako kdyby se někdo vloupal do vašeho vědomí a vydoloval z vás každý pocit z určité věci. Vůni cítím, dokonale, na to si nemůžu stěžovat, ale někdy jsou ty oči zapotřebí. Nikdy si nedokážu představit Edwarda pořádně. Viděla jsem ho sice tehdy v lese, v tom snu, ale… Co když ho nějak zkreslili. Chci ho vidět jen tak.

„Promiň, to nemělo být na tebe. Jen jsem se nechtěl stát zrůdou a stejně jsem to udělal. Proto jsem byl teď naštvaný. Nechci na to vzpomínat, protože tobě se to nestane. Nedovolím to. Budu se o tebe starat, budu tě hlídat. Neopustím tě. Najdeme způsob…“ uklidňoval mě Edward a dodával mi naději, že všechno bude dobré. To on uměl dokonale, ale já si tím stejně nebyla tak docela jistá. Jak to může být v pořádku, když už esscogo budu navěky. Už nikdy nebudu tak úplně Bella Swanová, vždy ve mně bude dřímat Bella Esscogo, která bude připravená kdykoli se chopit vlády nad mým tělem. A i když jí to nebudu chtít dovolit, co když se jí to někdy povede. Toho jsem se bála asi nejvíc. Protože kdyby někdy, i když nedopatřením, převzala má pravá podstata vládu nad mým tělem a myslí, a Edward byl poblíž, nechtěla bych, aby se mu něco stalo.

„Chci tě vidět,“ zašeptala jsem, abych tak odvedla hovor od tématu, který jsme řešili předtím.  Naštěstí to zabralo.

„Ale vždyť mě vidíš. Vidíš mýma očima,“ ptal se nechápavě. Jo, jeho očima, ale ne jeho.

„To je právě to. Navíc to nedělám často,“ dodala jsem. Chtěla jsem, aby to věděl. Chtěla jsem, aby věděl, že toho nezneužívám a nehrabu se mu v hlavě.

„Jak to myslíš?“ nechápal stále. No jo, dnes mu to nějak nemyslelo. A to je upír. Možná je to mou přítomností. Já na tu jeho taky reaguju trochu… pomalu.

„Já vidím tvýma očima, ale ještě jsem tě neviděla. Ne naživo. Možná tehdy v tom lese, ale… To se nepočítá. Navíc, kdo ví, že to byla pravda. A doteky – ne, že by nebyly příjemné a… vzrušující – mi nestačí. Nedokážu si představit tvou dokonalou pokožku, kterou cítím při každém dotyku. Nedokážu si představit tvou tvář, protože už při dotycích je tak dokonalá, že to nejde. Takovou fantazii nemám. Ty mě vidíš stále. Dokonce i v mé pravé podobě,“ povzdychla jsem si, protože zrovna tu bych mu nechtěla ukazovat, „a já tebe ani jednou neviděla. Tak moc chci,“ posmutněla jsem.

„Ale jak to chceš udělat?“ zeptal se. To kdybych věděla, sama bych to navrhla. Jenom jsem pokrčila rameny a položila si hlavu na jeho hruď.

„Spi,“ zašeptal mi do vlasů. Jenom jsem nesouhlasně pokroutila hlavou.

„Nebudu spát. Nepotřebuju, nechce se mi. Mohla bych, ale ne, když jsi tady ty,“ nesouhlasila jsem.

„Proč ne, když tady jsem já? Navíc snění je něco nádherného. A já bych tak mohl aspoň trochu snít s tebou,“ zašeptal nesouhlasně zase on.

„Protože si s tebou chci povídat, chci ti být nablízku a nespat tu jako pařez,“ odpověděla jsem logicky. „Sny mi sice taky chybí, ale nepotřebuju je, když mám tebe,“ usmála jsem se trochu, ale stejně to nemohl vidět, protože jsem měla obličej otočený směrem od něj.

„Já bych sny někdy ocenil. Samozřejmě ne, když jsem s tebou, to už je sen sám o sobě,“ dodal rychle. Jenom jsem si odfrkla.

„Leda tak noční můra.“ Se zrůdou jako jsem já, leda noční můra.

„Ne, splněný sen. Já jsem taky zrůda, na to nezapomínej,“ pohladil mě po vlasech a já skoro vrněla. Tak moc to bylo příjemné. Nechala bych si to líbit celý život a neomrzelo by mě to. Možná klidně něco víc.

„Možná mám nápad,“ zašeptal Edward.

„Hm?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem, jaký nápad – nechtěla jsem se mu dívat do hlavy – a nevěděla jsem, k čemu se to vztahovalo. Tak jsem prostě udělala to, co bylo nejlepší.

„Možná vím, jak bys mě mohla vidět.“ Jeho slova mě začala nesmírně zajímat. Pokud to ví, tak sem s tím.

„Povídej,“ pobídla jsem ho natěšená. Copak mě chce utrápit tak dlouhou odmlkou?

„Co kdybys mě viděla v zrcadle. Mýma očima,“ dodal, protože jsem to moc nechápala.

„Ale to zase budu ve tvé hlavě. A uvidím tě tvýma očima,“ posmutněla jsem. Byla jsem ráda, že ho aspoň něco takového napadlo, velice ráda, ale… No, musela jsem se spokojit aspoň s tím, protože mě nic lepšího nenapadlo a asi ani nenapadne. Protože to prostě jinak nepůjde.

„Snad to nebude tak moc vadit, ne?“ optal se. Jenom jsem zakývala hlavou, že to rozhodně vadit nebude, a pořádně se nadechla. Jeho vůně mě omámila. Bylo to překrásné.

„A kdy?“ zeptala jsem se nedočkavě. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím více mi to přišlo jako skvělý nápad. Já uvidím Edwarda. Doopravdy, ne jen jako!

„Třeba hned zítra. Až se rozední. Dříve, než vstane Charlie. Co ty na to?“ zeptal se. Já jsem jenom potěšeně kývla a přitáhla se k němu k polibku. Byl dlouhý a vášnivý. Já si ho užívala o to víc, že jsem cítila, jak se při něm cítil Edward.

„Souhlasím. Jsem tak ráda, že tě mám,“ povzdychla jsem si nadšeně.

„A mám ještě jeden nápad,“ ozval se zase. Ne, nepodívám se mu do hlavy. Dneska mě nějak zahrnoval nápady, i když to ze začátku nebylo slavné, a já jsem začala být nervózní. Za tím něco musí stát.

„Jaký?“ optala jsem se. Doufám, že to bude zase něco, jako ten nápad se zrcadlem.

„Pamatuješ, jak jsem ti slíbil, že ti pomůžu se vším? Že ti pomůžu se sebeovládáním?“ zeptal se. Já jsem začala tušit něco divného. Něco, co se mi zaručeně nebude líbit. Tuším to.

„No?“

„Co kdybys cvičila na mně?“ zeptal se. Doufám, že nemyslí…

„Jak to myslíš?“ Jistota je přece jenom jistota. Třeba na to ani nemyslí a jeho nápad se týká něčeho jiného.

„Mohla bys trénovat na mně. Snažila by ses mě vysát a potom přestat,“ vyřkl ta slova a já neměla daleko k omdlení.

Shrnutí

Je tady neděle a já vám přináším další dílek. Mylsím, že tím, že na to mám celý týden, na promyšlení a zpracování, budou dílky delší; abych Vám aspoň trochu vynahradila čekání. Ale zase máte jistotu, že v neděli je tady další dílek.

Myslím, že reakci Belly všichni odhadnou. Těšíte se na další dílek?

Děkuju moc všem za minulé komentáře a budu velice vděčná i těm, kteří mi další komentáře dají. Děkuju. :)

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny nepotřebuju - Kapitola první: