Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Somewhere - 1. kapitola

17.02.2012 (13:30) • Halovka97 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 931×

Temná hladina se za mnou zavřela a já upadla do nicoty. Vnější svět jsem nevnímala, jako by neexistoval. Všudypřítomné ticho bylo jediné, co jsem cítila. Přemítala jsem, jestli už hořím. Jestli mé tělo pohlcují plameny a moje existence končí. Asi ano, pro Ara jsem moc velká hrozba. Protože jsem byla plně zabraná do svých morbidních myšlenek, zprvu jsem si nevšimla, že temnota kolem mě slábne. Za pár okamžiků jsem cítila dění kolem sebe, cítila jsem vůni upírů. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na lůžku v neznámém pokoji.

„Je vzhůru,“ zakřičela upírka zvonivým hláskem.

Seděla u mě na posteli a pozorně studovala můj obličej. Poznala jsem ji okamžitě. Byla to má ztracená kamarádka Jane. Vypadala ještě krásnější než jako člověk - a to už je co říct.

„Jane,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

Zvedla jsem se do sedu a než jsem se nadála, drtila mě v objetí.

„Tak jsi mi chyběla,“ vzlykala mi Jane do ramene.

Zabořila jsem hlavu do jejích sladce vonících vlásků a užívala si její přítomnost.

„Proč jsi tak riskovala? Jen tak tak jsem Ara přemluvila, aby tě nechal žít. Mohl tě zabít, Lilith.“

Místo odpovědi jsem ji k sobě pevněji přitiskla.

„Bála jsem se, že si mě nebudete pamatovat.“

Jane se rozpačitě odtáhla. Znala jsem tenhle výraz, byl tu nějaký problém.

„Já si tě pamatuju,“ začala nervózně. „Ale Alec ne.“

Kdybych mohla plakat, vytopila bych Volterru.

„Proč?“

Jane mě objala kolem ramen a začala vyprávět.

„Pamatuješ, jak jsme ještě já a Alec byli lidé? Jak jsi k nám přišla, zamilovala se do Aleca, jak jsme si říkaly sestry? Jistě, že pamatuješ. Potíže nastaly, když jsi nám řekla, co jsi zač. Volturiovi to zjistili a Aro poslal čtyři upíry, aby nás proměnili, nebo zabili. Jeden z nich tě vylákal a ostatní tři nás unesli. Jeden z nich, říkali mu Ghost, měl dar. Uměl mazat pachovou stopu, takže jsi nás nenašla. Alec se bránil, vyprovokoval jednoho z nich natolik, že ho uhodil. Zranil ho tak vážně, že je zázrak, že přeměnu přežil. Já mám vzpomínky na celý svůj lidský život. Když se ale probral Alec, byl někdo jiný. Jediné, co si pamatuje, je, že jsem jeho sestra, kterou bezmezně miluje, nic víc. Nepřišel jenom o vzpomínky, změnil se. Já si na výpravách nasazuji tu krutou masku, ale ve skutečnosti taková nejsem, on ano.“

Schoulila jsem se na posteliy. Proč já? Nehledala jsem tak dlouho jen proto, abych je znovu opustila. Jane mě hladila po vlasech a nechala mě vstřebat nové informace.

„Co bude teď se mnou?“

Jane chvilku váhala než odpověděla.

„Víš, nechtěla bys tu zůstat? Nemůžu snést pomyšlení, že bys zase zmizela.“

Jen jsem přikývla.

„Musíme jít za Arem, čeká tě.“

Znovu jsem přikývla.

„Ale nejdřív tě musím převléct, takhle nikam nejdeš,“ zdvihla varovně prst a po hlavě se vrhla do šatní skříně. Na všechny strany od ní lítaly kousky oblečení. Teprve po pár vteřinách se otočila a vítězoslavně mi ukazovala svůj úlovek. Hodila po mně černé tričko a červené kalhoty, nějaké spodní prádlo a opatrně přede mne položila černé conversky.

„Jak, sakra, víš moji velikost?“ divila jsem se, když jsem na sebe všechno hodila.

Jane se jen ušklíbla.

„Kouknu a vidim, milá sestřičko.“

Chytla mě za ruku - jako tenkrát - a společně jsme se vydaly skrz hradní chodby. Arova pracovna nebyla daleko. Mohutní strážci nám ustoupili z cesty a my vešly ruku v ruce dovnitř.

„Jane, vedeš mi naši Růženku?“

„Ano, pane,“ uklonila se Jane se sladkým úsměvem na rtech, který, jak jsem poznala, byl totálně hraný.

„Tak co s tebou teď uděláme? Nerozmyslela sis nabídku na spojenectví?“

Každá buňka ve mně se tomu bránila, ale já to dělala pro Jane a Aleca.

„Jistě, Aro, zůstanu. Nebudu ale člen tvé gardy. Můžeš mě brát jako soukromníka,“ ušklíbla jsem se nad tím směšným přirovnáním.

Aro dal gestem ruky Jane najevo, aby odešla. Hned jak se za ní zavřely dveře, vstal.

„Tys mě asi dobře nepochopila. Když jsi byla duchem nepřítomná, prohlédl jsem si všechny tvé vzpomínky. Chvilku mi to zabralo, přeci jenom jsou čtyři tisíce let poněkud dlouhá doba. Stálo to za to. Takže si určíme nová pravidla, pokud mi budeš odporovat, budeš drzá, o něco se pokusíš proti mé vůli, Jane i Alec zemřou. Pomalou a bolestivou smrtí. Mám tu pár přátel, díky kterým by jim byly jejich dary k ničemu. Ty je můžeš oba nahradit, jsi přeci ta nejmocnější. Ale přesto ti něco ukážu, našel jsem si novou hračku. Myslím, že tě bude fascinovat.“

Aro se znovu pohodlně usadil do křesla. Ruce si položil na rudě polstrované opěrky a usmál se na mě zlým, jedovatým úsměvem.

„Retone, drahý,“ zavolal do ticha hradu.

V ten moment vedle mě stál cizí upír.

„Pane.“ Sklonil uctivě hlavu.

„Myslím, že bys naší přítelkyni měl ukázat, co umíš, nadobro,“ zasmál se jemným hláskem Aro.

Reton, nebo jak se vlastně jmenoval, ke mně přistoupil a dotkl se dlaní mého čela. Celou mě ochromila bolest horší než při přeměně. Ležela jsem na podlaze Arovy pracovny a vydýchávala to. Vzhlédla jsem na toho Retona a jediným pohybem ruky chtěla ukončit jeho život. Nic se ale nedělo. Zkusila jsem to znovu, ale pořád nic.

„Má milá, tvé dary už nepatří tobě. Reton je bude používat s větší rozvahou - v můj prospěch, ovšem fyzický štít máš pořád. Renata umřela v poslední bitvě, takže se mi bude ochranka hodit,“ přimhouřil oči škodolibě.

Ne, to není pravda. Zkusila jsem se zaštítil psychickým, ale byl pryč. Nohy se pode mnou znovu podlomily a nebýt Ara, který mě zachytil, skončila bych znovu na zemi. Od něj to nebylo žádné utěšující gesto. Přitáhl si mě k sobě tak blízko, že jsme se téměř dotýkali nosy.

„Asi nechápeš situaci, udělej cokoli se mi nebude líbit a tví milovaní zemřou!“

Ruce mu sjely na mé boky a já ho chtěla strašně moc odstrčit, ale nesměla jsem a on to moc dobře věděl. Ten hajzl.

„Doufám, že to chápeš,“ usmál se slizce.

Věci se změnily až moc rychle.

Autor: Halovka97, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Somewhere - 1. kapitola: