Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Somewhere - Prolog

16.02.2012 (15:00) • Halovka97 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1294×

Těžké dveře do sálu se otevřely. Před tím, než jsem vstoupila, jsem se ohlédla zpátky. Pro kohokoli jiného by to téměř určitě byl poslední pohled v životě. Já jsem ale výjimka. To Volturiovi jsou ti, kteří by měli být na pozoru. Kdysi dávno, velmi dávno, mi něco ukradli a já to teď chci zpátky. Něco, čeho jsem se musela nedobrovolně vzdát.

„Pane, přišla za vámi nějaká dávná známá,“ šeptala Heidy úslužně Arovi.

„Ať vejde.“

Hlas jemný jako vlákna hedvábí, ale přesto nebezpečný. Slyšela jsem každý nepotřebný nádech v ohromném sále. Mé kroky, tiché jako kroky šelmy, směřovaly přímo doprostřed. Trůny třech vládců, jak si říkali, stály asi pět metrů přede mnou. Aro uprostřed, Caius po jeho pravici a věčně znuděný Marcus na trůně vlevo.

„Kdo nás poctil návštěvou?“ ujal se Aro slova.

Kápě, která mi dosud zahalovala tvář, sklouzla z mé hlavy. Sál vydechl překvapením.

„Myslím, že to víš, Aro,“ usmála jsem se něj chladně.

Aro se ostře nadechl nosem, a to mi dalo dostatečný důkaz, že si vzpomínal. Caius se na trůně nervózně zavrtěl, nenáviděl, když nevěděl, co se děje. Aro se neusmíval jako obvykle, místo toho mu na tváři pohrával údiv smíšený s ohromením. Před neohroženým vládcem Volterry stojí upírka, která vypadá na patnáct let, má temně zlaté vlasy, dívčí postavu a rudý plášť okolo ramen. Věděla jsem, jak jsem ostatním připadala. Jako malá holčička, kterou bylo třeba ochraňovat, to byl ale ten největší omyl světa. Mě nikdo chránit nemusel, byla jsem mocnější než celá Volterra dohromady a Aro to moc dobře věděl.

„Co tě k nám přivádí?“

Jeho ostražitost mě bavila. Někde hluboko, pod přísně udržovanou maskou, v něm kypěl strach. Strach ze mě, z malé holčičky připomínající panenku.

„Víš moc dobře, co tu dělám,“ kývla jsem na něj.

„Aro, kdo to je?“ vložil se do hovoru Caius.

„Tohle, Caie, je nejtalentovanější upírka pod sluncem. Ovládá fyzický i psychický štít, může tě zabít jedním pohledem, a jestli můžu odhadovat, tak by celou Volterru zničila přibližně za sedmdesát setin sekundy, protože omí ovládat oheň. Jmenuje se Lilith.“

Členové gardy si začali mezi sebou šuškat, tohle prohlášení bylo naprosto neočekávané.

„Těší mě,“ utrousila jsem směrem ke Caiovi.

„Proč jsi přišla právě teď?“ pokračoval Aro ve výslechu.

„Byla jsem na výletě v deštných pralesech a narazila jsem na část vaší gardy. Zaujali mě. Konečně jsem našla stopu, kterou hledám už skoro tisíc let. Pokud mohu být upřímná, nečekala jsem, že mě zavede sem.“

Aro poklepával v pravidelném rytmu na opěradlo trůnu. Docházela mu trpělivost.

„Všichni ven,“ zavelel tichým, ale rozhodným hlasem.

Do půl vteřiny se sál vyprázdnil.

„To mě pořád ještě nenávidíš za to, co se odehrálo před skoro tísíci lety? Je to minulost, pojďme to smést ze stolu. Buďme přátelé, přidej se k nám, společně změníme svět,“ nabízel mi.

Někde vzadu v mysli mi proběhla myšlenka obdivu k Marcovi. Sám mocný Aro přiznal, že jsem schopná je všechny zabít, a on stále dál zírá do prázdna. Zatlačila jsem podobné myšlenky do pozadí a soustředila se dál na nervózního Ara.

„Nechci se k vám teď přidat, možná později. Jsem tu kvůli něčemu jinému, než poslouchat tvé návrhy, Aro.“

Neměla jsem na to náladu, snad celou věčnost jsem čekala na tuhle chvíli, Aro mi ji nebude kazit.

Popošla jsem krok dopředu. Červený plášť táhnoucí se za mnou jako krvavá skrvna se leskl na slunci, stejně jako malé plošky mé kůži osvětlené slunečním svitem.

„Kde je? Řekni, Aro.“

Vládce nervózně přehodil nohu přes nohu. „Nevím, o čem to mluvíš, má drahá,“ stihl říct těsně před tím, než jsem ho svou mocí smetla z trůnu. Ležel na zemi a neopovažoval se zvednout.

„Zeptám se znovu, Aro, příště už nebudu tak hodná. Řekni mi, kde jsou. Kde jsou jediní, na kterých mi kdy záleželo, a ty jsi je ho vzal? Řekni mi, kde je Alec!“

„Tak jeho hledáš? Je to přece už tak dávno, byl ještě člověk,“ plazil se Aro zpátky k trůnu.

Zavrčela jsem na něj a další rána ho srazila k zemi. Marcus se probral ze svého delíria a se zaujetím hleděl na Ara válejícího se v prachu po trůnu. Caius vycenil ostré tesáky a vrhl se mým směrem, ale jednoduše jsem ho odhodila do rohu místnosti. Vzácná mramorová lavička se roztříštila pod nárazem jeho těla a sálem se roznesl jemný prach.

„Nic o tom nevíš,“ zavrčela jsem znovu na Ara.

Garda, která právě vbíhala dovnitř, jen nečinně přihlížela na své dva vládce válející se na zemi. Někteří se pokoušeli proniknout k nám, jiní jen stáli a hleděli. Rychle jsem kolem nás tří vytvořila štít, takže nikdo nemohl ani fyzicky ani schopností dovnitř.

„Proč jsi to tehdy udělal, Aro?“ prskala jsem dál.

„Je nadaný, patří k nám,“ skučel Aro.

„Ne, Aro, nepatří ti!“ ztrácela jsem pomalu sebekontrolu.

Aro skučel jako pes pod důtkami svého pána, když jsem ho šlehla další ranou.

Očividně z posledních sil, zvedl bělovlasou hlavu a křikl: „Alecu!“

V davu to zašumnělo. Periferním viděním jsem zahlédla, jak se dav rozestoupil a k hraně mého štítu přistoupila jen jediná osoba. Nechala jsem Ara Arem a otočila se. Mezi desítkami vyděšených obličejů stál sám, hrdě, jako anděl smrti jistý si sám sebou. Na rtu se mu třpytila ještě krůpěj krve z poslední návštěvy turistů. Byl to on, můj anděl. Krátké hnědé vlasy, dokonalá pokožka, plné rty, tělo mladého boha, byl dokonalý. Hleděla jsem do jeho rudých očích a propadala se do hlubin vlastní mysli. Vzpomínky se vracely. Pohledy, tehdy ještě modrých očí, doteky, vše jsem viděla jako včera.

„Zkroť tu mrchu,“ vykřikl Caius, který se právě probral.

Cítila jsem, jak se Alecova schopnost, o které jsem zatím jen slýchala, plíží mým směrem. Pud sebezáchovy mi radil okamžitě ho zneškodnit, obnovit štít a nepustit ho k sobě. Pohled na něj mi znemožňoval jakékoli racionální uvažování. Štít, který mě ochránil už několik tisíciletí, byl pryč, stekl jako voda po skle a já stála nechráněná. V poslední vteřině před koncem jsem hledala v jeho očích jakoukoli známku poznání. Jen malý náznak, že si vzpomíná, že jsem mu chyběla, cokoli. V jeho očích, pro které bych bez váhání vraždila, byl jenom zmatek a odhodlání splnit příkaz svého pána, chlad. Nic víc.

Pocit samoty a marnosti se mi rozléval po těle a vrážel jehly do každé části mé bytosti. Hledala jsem tě tak dlouho, Alecu, moc dlouho na to, aby to teď skončilo. Obraz před očima se mi rozostřoval, nohy se měnily v gumové hadice, já ale stále za mlhou spánku hledala jeho. Co se to děje? Proč si nepamatuje? Patřili jsme k sobě a stále patříme. Tohle se nesmí stát, není to správné. Tma se hrnula do všech mých smyslu, Alecova dokonalá vůně začala mizet, stejně jako všech ostatní v sále. Neslyšela jsem měkké nádechy přítomných ani jejich kroky. Odhadovala jsem, že všichni jsou už na nohou. Napadla mě poslední myšlenka. Uvidím ho ještě před tím, než mě zabijí?

„A jaká byla mocná upírka?“ zaslechla jsem posměšný hlas Ara, než jsem upadla do absolutní tmy.

Autor: Halovka97, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Somewhere - Prolog: