Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 1. kapitola

19.06.2012 (18:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2062×

„Pohni, jde se k voděěě!!!"
„Michelle, zdržuješ!"
„Holka, hni zadkem!"

„No jo, vždyť už jdu,“ brblám si pod fousy. Otráveně se podívám na zavřené venkovní dveře, odkud vycházejí pisklavě nadšené hlásky mých spolubydlících - Susan a Alexis - a má nálada klesne pod bod mrazu. Plavky opravdu nejsou mým oblíbeným kouskem oblečení, jelikož je na nich vidět každý fald.

„Ještě chvilku!“ V malé předsíňce na mě z naprasklého zrcadla, které můj obličej komicky rozděluje na dva, kouká vyšší dívka s nervozitou zrudlým obličejem, zelenošedýma očima a s kaštanovými vlasy staženými do drdolu. Jednodílné černé plavky značky Roxy jsou chabou zástěrkou oblejších tvarů. Vrčím nespokojeností sama nad sebou. Tento kus oblečení nemohla vymyslet žena.

„Už jdu,“ houknu na ně. Přes plavky přetáhnu červené tílko a tříčtvrteční tmavě hnědé kalhoty. Nazuju si sandály a do tašky strčím román od Patricie Briggs, ručník, krém na opalování a pár drobností. Přelétnu pohledem interiér, abych se ujistila, že jsou zavřená okna. V levé části jsou u sebe umístěny dvě malé ložnice a vedle jedné z nich stojí kuchyňský kout s malou lednicí, která sousedí s knihovnou v pravém rohu. Uprostřed vyniká stůl se čtyřmi židlemi. Přejdu ke dveřím, vytáhnu klíč ze zámku a vycházím ven.

„No to je dost, Michelle, ještě chvíli a zapustím tu kořeny,“ stěžuje si Alex, štíhlá modrooká blondýna v monokinách z nové kolekce New Yorkeru.

Zakřením se spolu se Susan, jejíž štíhlá postava je naprostý opak té mojí.
Myslím, že se tomu říká deprese.

„Nic ti neuteče," povídám a otáčím se k odchodu. Za sebou nechávám štěbetající holky.
Stejně si vystačí beze mě…

„Co kdyby!“ zakřičí Alex, zatímco zamykám.

Zpoza světlé dřevěné chaty našeho útočiště čtrnáctidenního pobytu na semináři Jak přežít v přírodě, vyleze sedmnáctiletá Kim Wellingová, nejmladší účastnice a naše nová parťačka do týmu.

„Michelle už je hotová, super. Co jsem zaslechla kluky, tak se máme sejít na tom plácku před hlavní budovou kempu. Bude tam čekat instruktor.“

Pomalu jdeme k hlavní budově Summer House Parku, kde už z dálky vidíme hlouček čtyř kluků z Toronta, kteří se s námi účastní semináře. Zmínili se při představování, že hrají ve fotbalovém týmu naší univerzity. Vidím je poprvé a zdá se, že holky evidentně taky. Nebrání jim to ve flirtování. Zakroutím nad tím hlavou. Už zase, zaúpím v duchu. Zaujme mě až krásný hlas promlouvající k naší skupince. Jakmile se otočím na patě, zůstanu omámeně zírat.

„Jsem rád, že vás můžu přivítat na tomto krásném místě nedaleko jezera Miller. Jmenuji se Quil Ateara a vedu váš seminář, ve kterém se dozvíte něco užitečného o pobytu v přírodě, jak se zachovat v určitých situacích či jak pomoci raněnému. Jistě to všechno znáte, ale věřte mi, že nikomu neuškodí si to zopakovat, nebo se přiučit něco nového. Nikdy nevíte, co se může stát.“

Stál tam vysoký opálený kluk s havraními vlasy a brýlemi s kouřovými skly, sportovní postavy v upnutém tílku zdůrazňující jeho svaly a muskulaturu připomínající řeckého boha a bermudách. Bože, toho chci pod stromeček! Zadrhne se mi dech, srdce buší jako o závod a oči málem lezou z důlku. Michelle, vzpamatuj se! Nechovej se jako puberťačka. Za mnou holky své emoce neudrží a z úst jim unikne povzdech. Kluci se řehtají, instruktor se jen ušklíbne a mně cukají koutky.

„Pokud budete chtít něco vědět, ptejte se. A prosím, tykejte mi.“ Jeho pohled o mě zavadí, popostrčí si brýle od kořene nosu, hnědýma očima mě sjede od hlavy až k patě, zhluboka se nadechne a vyrážíme k jezeru. Proč mě tak zkoumal? Je něco v nepořádku? Ošívám se a kontroluju se. Nic pohoršujícího nevidím. Vrtá mi to hlavou celou cestu. Přijdeme k malé písčité pláži na okraji lesa, kde pár návštěvníků již zakotvilo. U dřevěného stolu sedí čtyřčlenná rodina. Naše skupina si zabere místo na trávě u velkého smrku. Bratr Kim, Josh, spolu se svými kámoši Peterem, Glenem a Willem na nic nečekají a mizí ve vodě. Quil protočí panenky a my se řehtáme jako koně.

„Miller Lake je největší vnitrozemské jezero v regionu Bruce Peninsula. Turisté ho využívají k relaxaci nebo na rybaření. Dají se zde chytit například štiky, okouni a další druhy sladkovodních ryb.“

„Chodíte rybařit?“ zajímá se Alex, jen co se posadíme do trávy.

Přikývne. „Rád při čekání na úlovek přemýšlím.“

„Váš největší úlovek?“ přidá se Susan, menší brunetka s oříškovým mikádem a stejně barevnýma očima v dvojdílných plavkách značky Diesel.

Quil se zasměje. „Půlmetrová štika, mám ji doma vyfocenou. Byl to můj první úlovek, a tak jsem ji pustil. Holky, tykejte mi. Připadám si pak mezi vámi jako staroch.“ Chvályhodné, třeba nebude namyšlený frajírek. Nesmím soudit podle prvního dojmu, nařídím si.

„Omluvte mne, dámy, půjdu si zaplavat.“

Sundá si tričko a míří k vodě. Hypnotizuju jeho vzdalující se sexy zadek. Je to fakt kus, sbíhají se mi sliny. Tohle bude vážně dlouhých čtrnáct dní. Snění však překazí můj vnitřní hlásek: Jen se na sebe podívej, jak vypadáš. Co by s tebou jako dělal? O takovou, jako jsi ty, on ani prstem nezavadí. Měla bys se sebou něco udělat. Zmlkni! To vím sama i bez tebe, ohradím se. Nesnáším, když ten protiva má pravdu.

Z mého rozjímání mě vytrhne Kim.

„Jdeš si zaplavat?“

Susan s Alex zavýsknou a shodí ze sebe šaty. Záporně kroutím hlavou. „Ne, běžte samy, ohlídám věci.“

Alex nakrčí čelo. Ačkoliv vidím v jejím obličeji námitky, mlčí. Holky utíkají za ostatními k vodě. Svléknu se do plavek, z tašky vyndám román a opalovací krém, kterým se namažu, abych se nespálila. Lehnu si na břicho, otevřu knížku na místě záložky a přestávám vnímat realitu.

Ze čtení mě vyruší něco mokrého a studeného na mých zádech. Otáčím se celá nevrlá, abych zjistila, kdo se opovážil. Z narušitele se vyklube blonďatý Will, který se culí od ucha k uchu.

„Pojď taky, bude sranda. Přece tu nebudeš sama,“ přemlouvá mě. Když se k ničemu nemám, nasadí štěněčí pohled, padne na kolena a spílá ruce.

Kývnu na souhlas. „Dobře, ty šašku, ale máš mě na svědomí.“ A nedívej se mi na tělo!

Zavyje, bafne mě za ruku a táhne mě k jezeru, kde Susan sedí na ramenou zrzkovi Glenovi a Alex na brunetu Joshovi a hrají kohoutí zápasy. Z dálky vidím jen směs barevných hlav. Alex se rozohní a za pár minut letí Susan do vody.

Kim zkouší různé plavecké styly, takže chvilku pozoruji střídající se kraula, prsa, znak a motýlka. Je fakt dobrá, říkám si, určitě závodí. Peterova červená hlava se vynoří kousek od ní. Kim se lekne a lokne si. Její nadávky opravdu nejdou přeslechnout. Opatrně lezu v botách na koupání do vody, protože od té doby, co jsem si v moři zapíchla do chodidla trn z ježovky, nechci ponechat nic náhodě. Rychle schovat, ať nikdo nevidí můj teřich.

Voda příjemně chladí, je průzračná a čistá. Přes hladinu lze pozorovat písčité dno plné různotvarých kamenů, pod kterými se občas mrskne ploutev malé rybky. Plavu stylem á la paní radová a kochám se přírodou. Jsem natolik zabraná do pozorování, že si vůbec nevšimnu plavce po pravé straně. Narazí do mě, lekne se a sklouzne pod hladinu. Je v pořádku? Žije? Začíná mnou prostupovat panika. Zpod hladiny se vynoří Quilova hlava.

„Jsi ok?“ vyhrkne, když uvidí mou šokovanou tvář.

Kývnu na souhlas. „V pohodě, jsem odolná.“

„To jsem rád,“ vydechne a v jeho hnědých očích spatřím úlevu. Mám pocit, že mi vidí až do duše.

„Nevrátíme se? Jsme docela daleko od ostatních,“ navrhnu. Souhlasí. Mlčíme. Mysl mi pracuje na plné obrátky a fantazíruje o Quilovi. Srovnává ho se všemožnými dívčími idoly i kluky ze školy a naprosto všechny poráží. Michelle Fergussonová, prober se! Vzhled přece není všechno! Navíc tenhle kluk určitě nestojí o takovou myšku šedivku, jako jsi ty. Určitě je zadaný a ty jenom ztrácíš čas. Mysli na důležitější věci. Zatřepu hlavou, poněvadž tohle fantazírování mě ubíjí.

„Jak se ti tu líbí?“ snaží se o konverzaci.

Ehm, ty se mi líbíš. „Zaujala mě místní příroda. V městě Oshawa, kde žiju s rodiči, máme jen pár parků. Okolí mě naprosto fascinuje. Nejen zpěv ptáků, ale ten klid, všemožné vůně, nové vjemy, zkrátka nádhera,“ rozplývám se. Vzápětí zrudnu. Nějak se mi to rozkecalo. Určitě ho nudím.

„Mám to tu rád, proto se sem často vracím. Kdysi jsem tu pomáhal stavět tábořiště. No a teďka vedu vzdělávací semináře nebo školy v přírodě pro děti.“

Páni. Ten je ale šikovnej… „Miluju cestování. Je to dobrodružství a s přáteli podnikáme výlety. Chtěla bych to tu navštívit znova.“

„Žiju asi sto mil odsud. Dálka, ale mně to nevadí, přestože je cesta dlouhá, rád tu trávím volno nebo pracuju. Chvíli tady a pak zase tam, v Tobermory.“

V životě jsem takhle dlouho nejela. Smekám. Pod nohama cítím dno, vstávám a jdu se co nejrychleji zabalit do ručníku, aby mě neviděl. Celou cestu vtahuju břicho dovnitř, jak jen to jde. Quila si nevšímám, prozradila jsem mu dost a teďka se cítím trapně. Suším se, teplo paprsků cítím na zavřených víčkách. Přetočím se na břicho, popadnu román a v tu ránu jsem mimo realitu.

Slunce se překuluje pomalu k západu, proto Quil zavelí odchod do kempu. V lese prosvítají sem tam paprsky zbarvené do oranžova.

„Pssst, holky,“ ozve se za námi. Po hlasu poznám Glena.

„Zveme vás s kluky na malý seznamovací mejdan, co vy na to?“

V duchu zaúpím, jelikož mejdany tohoto ražení opravdu nesnáším.

Nadšení Alex nejde přeslechnout. „Jasně, počítej s námi. Nenecháme si to ujít.“

„Těšíme se,“ přitaká Susan, která mě dloubne do žebra. Vykouzlím sladký úsměv vypadající ve finále jako kyselý škleb, že i Šklíba z Alenky ho má hezčí a přívětivější.

Za stromy vykukuje tmavě červená střecha hlavní budovy kempu. Hurá, bude večeře, raduju se, poněvadž mi u jezera docela vyhládlo.

Quil si stoupne na kraj našeho vajíčka. „Co takový malý uvítací táborák? Trošku bychom se líp poznali, zazpívali si… Jste pro?“

Všema deseti, horlivě přikyvuju. Alex se Susan mě zpraží pohledem. Tázavě vyklenu obočí. Nebylo by to fajn? No, tak asi ne…

„Jsme utahané po cestě a koupání,“ kňourá Susan.
Alex jí sekunduje. „Ještě jsem si ani nestihla vybalit. Únava mě docela zmáhá.“

Kluci taky brblají, že si chtěj dát ještě malý trénink a pak zalehnout.

„Přemlouvat vás nebudu, dáme si ho jindy. Večeře je v sedm tady v prvním patře,“ ukazuje na okna.

„Ráno v osm se podává snídaně a v devět je program. Buďte, prosím, dochvilní. Uvidíme se zítra. Kdybyste mě sháněli, můj stan stojí za tím velkým srubem naproti vašim chatkám.“

Vyjde dřevěné schody a mizí uvnitř hlavního štábu celého kempu.

Po večeři, houbovém rizotu, ve kterém jsem vypreparovala všechny kazisvěty v podobě hub, které jsou po játrech a leču třetí věcí, kterou nikdy nepozřu, začnou se holky připravovat na večírek. Kim si od nás z ložnice vezme nějaké oblečení a vypaří se do pokoje holek. Nevzrušeně dál si čtu svou Mercy Thompson v malém křesle v koutě, ignorujíc hlasité výjevy a výlevy radosti dam.

Konečně se dveře otevřou a tři grácie se zjeví. Musím uznat, že jim to fakt sluší. Alex v křiklavých letních šatech zavazujících se za krkem, Susan v tyrkysovém topu s džínovou mini a Kim v rudém upnutém tílku s nápisem I FEEL YOUR STYLE s béžovými kraťasy. Na nohou mají všechny tři žabky.

„Fakticky nejdeš?“ zkouší to na mě Alex. Kroutím záporně hlavou ze strany na stranu.

Kim si nandává peříčkové náušnice u zrcadla. „Michelle, no tááák, pojď s námi. Kluci tě neukousnou. Bude sranda. Brácha je komik a vtipálek, určitě obstará s kluky super atmosféru. Navíc propašoval nějaké pivo, takže i alko bude.“

Opravdu lákavá nabídka, zvláště co se pitiva týče, podotknu sarkasticky. Bez toho se obejdu.

„Tyhle akce nesnáším, nebaví mě. Sledovat opíjející se kluky fakt nemusím…“

Alex se v modrých očích zaleskne. „Srabe!“

„Tak ať,“ vypláznu na ni jazyk. Přemlouvají mě přes půl hodiny a snaží se mi vměstnat do hlavy takový závažný důvod, kvůli kterému musím na ten mejdan jít.

„To se ti ani jeden nelíbí?“ vyzvídá Susan.

Hlavou mi probleskne Quilův obličej. Tuhle myšlenku vypudím rychle z hlavy. Při pohledu na ně mi uvnitř mysli zabliká červená kontrolka, kdo na ně dá bacha_, aby se nepřiotrávily a neřvali pak na celý les? Zpěv Susan vážně nejde přeslechnout.

„Jdu teda taky, nóóó… Někdo vás hlídat musí,“ zašklebím se a Kim výskne radostí.

„Dejte mi čtvrt hodinky, “ křiknu na ně od své postele, zpod níž vytahuju krosnu s oblečením. Zašmátrám dovnitř a vyndám okrové plátěné kalhoty, černé tílko s barevným flitrovým nápisem ROCK‘ N‘ ROLL a přes to bolerko s dlouhým rukávem stejné barvy jako kalhoty. Na nohy nazuju sandály. V předsíňce si u zrcadla řasy zvýrazním voděodolnou řasenkou, rty přetřu jahodovým leskem a vlasy spletu do copu. Mrknu na hodinky prozrazujíce, že moje příprava zabrala necelých deset minut. Jsem to ale rychlík, co? Až na ty širší boky a větší špek na břiše musím uznat, že mi to docela sekne.

„Heleme se na ni, jaká je to krasavice,“ hvízdne Alex a Susan se přidá potleskem.

Udělám na ně grimasu, která je rozesměje, a mažou ven. Zamykám dveře chaty a krok sun krok se za nimi ploužím. Čím víc se přibližuju, tím hlasitěji je slyšet muzika. Kluci bydlí za pěti smrky, které nás oddělují. Pitomci, ta hudba vyřvává jak na lesy, takže Quil ji opravdu nemůže slyšet. Vůbec bych se nedivila, kdyby se tu během večera objevil. Mně by to ale nevadilo, tetelila se moje dušička. Z okna vykukuje černá kštice Petera.

„To je dost, že jdete, už jsme pro vás chtěli vyslat Glena.“

Sjedu pohledem na sedícího Glena uprostřed dveří již v trošku veselejším stavu. Ten by tak došel. Kluky nechám klidně se zřídit, ale na holky budu dávat bacha.

„Dáte si práska?“ ozve se zevnitř Joshův hlas.

Alex vykřikne: „Že váháš!“

Před očima spatřím čtyři ubalené jointy na něčí dlani. Blééé, už z té myšlenky se mi dělá špatně. Pamatuju si, jako by to bylo dneska, když mi Alex vnutila ho zkusit. Zvracela jsem ještě hodinu potom. Takže fakticky ne, díky. Kluci mě nenutí, ale ona jo.

„Nekaž partu, zlato.“

„Ne. Já totiž ještě vzpomínám na tu nevolnost a zvracení od minula.“

Pusa jí sklapne a dál mě nenutí. Společné uklízení pozvraceného koberce je opravdu velký strašák. Joshova hlava vykoukne ze dveří.

„Milé dámy, vítáme vás v našem skromném dobytku, teda pardón, příbytku,“ plete se mu jazyk. Alkohol už začal dělat své.

„Jsme velice rádi, že jste přijaly naše pozvání. Vstupte, bavte se, družte se…“ Za každým slovem škytne.

Teatrálně se ukloní, odstoupí malátně ze dveří a nechá nás projít. Do očí a nosu mě udeří štiplavý kouř z cigaret a vodní dýmky postavené na stole uprostřed místnosti. Oči se mi zalejí slzami a začnou pálit. Určitě je mám zase červené jako angorák. To zas budu ráno vypadat. Quil mě takhle nesmí spatřit, to by byl trapas!  Ztlumím trochu kazeťák, ze kterého vyřvává letní hit Pitbulla a J Lo.

„Co blbneš?“ osočí se na mě Susan, fanynka Pitbulla.

„Řve to na plné pecky. Myslíš, že Quil to neuslyší? Není blbej, došlo mu to, že jste mu kecaly. Máte štěstí, že to toleruje.“

„Ten, jo? Určitě je rád, že nás nemá na krku a užívá si někde s nějakou krasavicí,“ odpálkuje mě z vodky rudý Will. Tss, to by si zkusil! Výhružky mi pomůžou trošku uklidnit, hodím do sebe panáka čehosi na kuráž a odcházím ven. Dřepnu si na dřevěnou lavičku před chatou, poslouchám tu jejich zábavu a čumím do blba.

Z mého rozjímání mě vytrhne šramot z lesa. Vylítnu z lavičky jak po vosím bodnutí. Zpod stromu na mě hledí dvě žluté oči. Strach mě opustí, adrenalin se mi vlévá do žil a já se k němu pomalu přibližuju. Tvor pomalu vystrčí hlavu a ve mně by se krve nedořezal. Přede mnou stojí v plné své kráse vlčák připomínající vlka. Panebože, co mám dělat? Ublíží mi? Mám ječet? Nebo radši utíkat?

Vlčák je ale jiného názoru, otře se mi o nohu a začne se lísat. On se chce kamarádit?!? Klepající se rukou ho podrbu mezi ušima. Slastně zavrní a já jsem v sedmém nebi, jelikož mě evidentně nechce sežrat. Sakra je to pes nebo vlk? Červená karkulka nejsem, tak snad ho to ani nenapadne.

„Tam uvnitř,“ ukazuju mu na okna chaty, „se opíjejí mí přátelé. Magoři, co?“ Vlčák na mě kouká jak na blbce.

„Nerozumíš mi, co? To nevadí.“ Drbu ho dál za ušima. Ozve se zapískání a on utíká pryč.

Najednou uslyším něčí pláč spojený s nadávkami a škytáním. Obejdu chatu, rukama odhrnuji smrkové větvičky vytahující mi vlasy z pírek držících neposedné prameny, aby mi nepadaly do obličeje. U jednoho velkého kmenu sedí Kim. Oči má červené, uplakané, v ruce láhev s vodkou, kterou zapíjí svůj žal.

Zděsím se. „Proboha, Kim, co tu vyvádíš?“

„On mě nechce,“ vypadne z ní.

Nechápu. „Kdo? A proč?“

„Glen. Prej jsem na něj malá. Chápeš to? Miluju ho roky.“ Pletou se jí písmenka a má škytavku.

Sakra, to není dobrý. Kolik toho v sobě už má?

„Poslouchej mě, žádný chlap nestojí za upíjení svého žalu v alkoholu. Koukni na mě, jsem tlustá, bez kluka, mám kamarádky jako vosí proutek. Myslíš, že mě to neštve? Vzchop se, to zvládneš. Kvůli klukovi holka nikdy nebrečí, jasný?“ Vnímá mě vůbec?

Žďuchnu do ní opatrně pěstí, ona se svalí a zachrápe. Bože, co jsem komu udělala? Pomalu ji zvednu ze země a nesu ji na rukách k nám do chaty. To podezřelé ticho se mi ale opravdu nelíbí.

„Poslední hosté večírku, že?“ promluví za mými zády Quilův hlas. Do prdele! Já to věděla, že na to přijde. Opatrně, abych s Kim příliš neházela, se otočím a podívám se do hnědých studánek. Víří se v nich hněv zároveň s úlevou. Co je to za kombinaci? Když spatří spící malátnou Kim v mém náručí, jeho výraz je k nezaplacení.

„Co s ní je? Bezvědomí? Kdes ji našla? Je v pořádku? N-není …“

Vrtím hlavou, že ne na jeho nevyřčenou otázku. Slyším tu ránu balvanu, která mu spadla ze srdce.

„Usnula. Něco drmolila, ale nerozuměla jsem jí. Ráno bude mít jenom silnou kocovinu, ale tu snad acylpyrin spraví.“

„Co jste si jako mysleli? Co kdyby se to dozvěděl majitel kempu? Víš, že omamné a psychotropní látky jsou tu zakázané pod pokutou? Měl bych oplétačky s policí kvůli opilé nezletilé i kvůli porušení pravidel kempu! Mám díky vám přijít o práci?“

Zírám na něj s otevřenou pusou. Bojím se ho. Vypadá, jako by měl každou chvíli dostat infarkt. Cítím se proti němu strašně maličká.

„Dospělí jsou opravdu mnohem horší než děti. Glenovi s Willem jsem strčil hlavu pod pumpu, aby se probrali trochu z toho zkouření. Joshe s Alex jsem radši nechal, nechtěl jsem je rušit. Petera jsem neviděl. Ráno to s nimi vyřeším.“ Zaslechnu Alexin výkřik vášně.

Zčervenám jak pivoňka. Vždycky zapomenu na její náruživost při mejdanech.

„Všechny vás zítra potrestám,“ dodá.

Co?!? Kulím na něj bulvy a tělem mně prostupuje bezmoc. Já jsem nic neprovedla! Vlastně jsem tam skoro vůbec nebyla? Jak se opovažuje? V hlavě mám naprostý chaos.

„Děláš si ze mě legraci?“ Tohle teda přehnal. Zuřím jako lvice chránící své mládě.

„Absolutně ne,“ odsekne. Ne?!? Apríl byl před čtvrt rokem, ne?

„Takže já budu potrestaná za to, že jsem byla donucena tam jít, dávat na ně pozor, a ještě za to, že najdu malou holku s prominutím ožralou jako prase? Tomu ty říkáš spravedlnost? A navíc jsem střízlivá.“ A to jsem si o něm začala myslet, že je jiný. Mám slzy na krajíčku, bojuju s nimi, aby nepřetekly a neukázaly tak moji bolest a zklamání.

Vyjeveně na mě kouká.

„Jdi se vycpat,“ odseknu pohlcená svou zuřivostí a s Kim odkráčím do naší chaty, kde ji uložím do postele, na malý noční stolek položím acylpyrin a sklenici vody. Úplně zdeptaná a vyčerpaná si kecnu na postel. Tenhle seminář bude moje noční můra.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 1. kapitola: