Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 4. kapitola

10.07.2012 (16:15) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2020×

Max mě vyzvedává přesně v devět před hlavní budovou. Batoh s oblečením, kdyby se náhodou ochladilo, hodím do kufru. Sednu si na místo spolujezdce, usměju se na Maxe a můžeme vyrazit. Na zrcátku uvnitř džípu značky Commander visí karta se spoře oděnou dívkou. Rychle se podívám z okénka, aby nebyl vidět můj ruměnec.

„Musel jsem o tebe hodně bojovat, aby mi tě pučil. Jsme přátelé dost dlouho, ale takhle neochotného jsem ho ještě neviděl.“

„Hm“, zabručím. Nechci se o něm bavit.

Susan se od rána vyhýbám, vstávala jsem kvůli tomu dřív, abych se s ní nesetkala u snídaně, poněvadž by mi to zkazilo náladu na celý den. Quila vidím až těsně před odjezdem hovořícího s Maxem. Mimochodem, Max je osmadvacetiletý mladík o hlavu vyšší než Quil s polodlouhými vlasy světle hnědé barvy padajícími do tváře a nevypadá vůbec špatně.

Je velmi zábavný, vypráví celou cestu vtípky, kterým se nekontrolovaně řehtám. Je uvolněný, zvídavý, takže jízdu promluvíme. Zajímá se o mé studium na univerzitě, o koníčky, budoucnost, čeho chci v životě dosáhnout. Bere mě jako sobě rovnou, což se mi moc líbí.

Dozvím se o něm, že jezdí rád na motorce, běhá na udržení kondičky, fotografuje a věnuje se horolezectví. Jeho snem je vylézt na nějakou tisícovku, ale ještě se mu to nepovedlo.

Přijíždíme k bráně, která se po přitisknutí čipu otevře a vpustí nás dovnitř. Seskočím z džípu a jdu si pro věci. Nestačím žasnout, kolik malých barevných chatiček tu stojí. Velké hřiště plné prolejzaček, skluzavek a houpaček vytvořené z písku, kde jsou okolo dřevěné lavičky na sezení dozoru.

„To je krása,“ vyhrknu.

Max se usměje. „Úžasný, co?“

„To si piš.“

„Představím tě dalším instruktorům, uděláme si kolečko kolem areálu, ať máš představu o tom, kde co je. Pak se seznámíš s dětmi. Tommy je nadšenej, že tě znova uvidí.“

Nemůžu se dočkat. Dýchá tu na mě přátelské prostředí, které teďka opravdu potřebuji.

„Jdem na to?“

„Jasně, moc se těším. Navíc se chci seznámit s bojovkou, kterou budu pro děti připravovat.“

Roubenka s modrou vlajkou se sluncem, znakem kempu, představuje hlavní budovu, kde se ukrývá jídelna, společenská místnost, malý bufet se sladkostmi, kuchyň či byty správce a jeho ženy zastávající funkci kuchařky.

Za stavbou je plácek, kde stojí dvacet dětí ve věku šesti až sedmi let, ve čtverci o čtyřech řadách po pěti osobách. Všichni jsou v pozoru hledíce na tři instruktory, brunetka postávající s malou holčičkou a dvěma muži.

Max dojde k ostatním dospělým, zavelí Pohov! a kluci se uvolní.

„Tohle je Michelle, bude tady dneska pomáhat. Znáte ji ze včerejšího z fotbalu. Pučil jsem si ji, aby vám sestavila bojovku na odpoledne. K obědu si uděláme piknik. Jste pro?“ Propukne jásot.

Usmívám se na ty malé lidičky a pocit, že jim můžu udělat radost, mě hřeje u srdce.

„Tohle je Daveova krásná žena Maggie s jejich princeznou Lisou. S kuchařkou jediné ženy, které tu s námi obývají kemp.“

Potřeseme si rukama. „Ráda vás poznávám.“

„Lichotníku jeden,“ oboří se na něj Maggie. „Tykejme si, bude to lepší pro všechny.“

Přikývnu. „Fajn, budu se cejtit mnohem líp.“

„Dave,“ podává mi ruku dvoumetrový blonďák. Ještě jsem tak vysokého chlapa nikdy neviděla.

Poslední zbývá brunet o dvě hlavy menší než Dave. „Jsem Andy. Vítám tě u nás. Rád tě poznávám.“ Jeho r zadrnčí.

Páni, ráčkování jsem slyšela naposledy někdy v první třídě.

„Jdu ukázat Michelle co a jak.“ Dá mi Max ruku kolem ramen a natáčí mě na cestu k chatkám.

„Michelle, dávej si na něj bacha, je to pěknej…“ Plesk! Dostane jednou výchovnou od své ženy, až mu spadne kšiltovka s logem kempu na zem.

„Před dětmi se sprostě nemluví.“

Dave se zakření. „Víš, co myslím.“

„Jasně, neboj, taťko!“ Max už to nevydrží a začne se řehtat jako kůň.

Tyhle lidi jsou bezva, pomyslím si, nebude se mi odsud chtít odejít.

S Maxem se konečně odtrhneme, obejdeme kluky a vyrážíme na okružní jízdu.

„Máme dětskou zvěř rozdělenou na tři barvy, a to červené, modré a zelené. Mají stejně barevné chatky. My dospělí máme dvě chaty, Dave s Maggie a my s Andym. Jsou to ty uprostřed. Po večerce kontrolujem prcky, zda nevyváděj blbosti. Většinou jsou ale utahaní z programu.“

Zastaví se u menší dospělácké chaty, odemkne a nechá mě jít první.

„Odlož si batoh, ať ho nevláčíš s sebou.“ Oddechnu si. Chvilku mě pohltí panika, zda se o něco nepokusí. U chlapů jeden nikdy neví, že?

Od chatky zamíříme k hřišti. „Tady trénujem fotbal, hrajem míčové hry nebo pořádáme soutěže. Odměna je vždycky velkou motivací k vítězství.“

Z hřiště je vidět do lesa. Ještě mi ukáže ohniště na táborák, umývárny a navštívíme i roubenku, kterou si prohlédnu i zevnitř. V kuchyni syčí pára a řinčí poklice. V jídelně není ani noha a ve společenské místnosti jsou schované v policích stolní hry, pro případné nepříznivé počasí.

„Průzkum dokončen, jdem na tu bojovku,“ mrkne na mě.

Vrátíme se do jeho chaty, odkud vezmeme šipky, papíry, černé fixy, provázek a jdeme do lesa.

„Je tady takovej malej okruh, kterej běháme s klukama. Budem umísťovat šipku odsud po cestě a zavedeme je zpátky do tábora. Na některých stanovištích budeme my. Navíc to bude ve dne, tak se neztratěj. Jo a tvým úkolem bude vymýšlet nějaké zábavné úkoly.“

Usměju se. „Super, tyhle hry jsem jako malá milovala.“

Snažím se být opravdu kreativní, aby to děti uhodly. Jsem ze svého úkolu nadšená. Otázky typu Kdo snědl Karkulku?, Jaké by sis přál auto? nebo Kolik má pes nohou? jsou jedny z mála. Celá příprava trvá něco přes dvě hodiny díky Maxovi, protože se mě pořád na něco vyptává.

Divím se, že mu nejde pomoci někdo z tábora, jelikož je tu jistě mnohem víc lidí. Proč si vybral zrovna mě? Jaký k tomu měl důvod? Dozvím se ho vzápětí, když Max řekne:

„Hele, vím, že mi to může být ukradené, ale… No, není, ale všiml jsem si, že Quil se o tebe dost zajímá, a tak jsem se chtěl zeptat, zda - no, víš, jestli - je mezi vámi něco?“ Překvapí mě. Jeho otázka mě zaskočí. Celou dobu jsem si na něj ani nevzpomněla.

„Ne, není. Co - Co by. Co by jako mělo bejt? Je to můj instruktor. A… Proč tě to zajímá?“ koktám, otáčím se a hledím do jeho tváře.

„Víš, Quil je ňákej divnej, něco mu dělá starosti. Navíc to, jak se na tebe dívá, to není jen tak. Je roztěkanej, občas myšlenkami absolutně mimo. Známe se dost dlouho, ale dělá mi trochu starosti.“ Takže má obavy o Quila a o mě mu vlastně nejde? V duchu váhám, můj prvotní děs mě opouští a nahrazuje ho ublíženost.

„Je milej, zábavnej, dokáže hezky vyprávět…“

„Líbí se ti?“ Zčervenám. Tohle se ubírá směrem, kam nechci.

Přikývnu. „Jo, ale opovaž se to někde vykecat. Jinak si mě nepřej. Opovaž se mu to říct. Je to instruktor, učitel a já… Já jsem nicka, naprosto nezajímavá a…“

Z všech sil se snažím, aby hráz mých slzných kanálků nepřetekla. Proč ho to zajímá? Co tím sleduje?

„Nejsi nicka a nechápu, kdes to sebrala. Jsi chytrá inteligentní dívka, o kterou se zajímá. Tvé kamarádky ti nesahají ani po kotníky. Jedna je úplně blbá a druhá je jen zpestření, ale nic vážného. Jsi naprosto skvělá. Nedivím se, kdyby tě chtěl. A jestli ne, tak mu to z té palice vymlátím, to si piš.“ Mrkne na mě.

Páni! Úplně ztratím řeč. Žádný kluk mi tohle ještě nikdy neřekl.

„Děkuju.“ Pravou nohou převaluju kamínek, který mě v tomto okamžiku zajímá nejvíc. Stydím se. Měla bych si víc věřit. Copak mám šanci mezi těmi kráskami? Sice se říká, že krása není všechno, ale většina mužů na ni stejně dá.

Připíchnu na strom poslední úkol.

„Nemáš zač.“

Zašklebím se na něj. „Má Dave pravdu o tvých, ehm, avantýrách?“

Nastane rozpačité ticho. Na jazyku mě svrbí omluva s dodatkem, že nemusí odpovídat, ale potřese hlavou a mrkne na mě.

„Nejsme svatej, jestli se ptáš na tohle. Když jsem byl čerstvě plnoletej, měl jsem velmi krušné období, ale to už je za mnou.“

„Jasně, v pohodě, já tě nesoudím.“

„To jsem rád. Máme hotovo, takže hurá na piknik.“

„Souhlasím.“

Vyjdeme z lesa u hřiště, prokličkujeme mezi chatami kluků, za hlavní budovou uvidím rozkvetlou louku, na které všichni sedí na dekách a hodují. Posadím se vedle Maggie snažící se krmit Lisu, kterou více zajímá pampeliška rostoucí vedle deky.

„Na, dej si, Clare si dneska dala záležet, je to vynikající,“ rozplývá se Maggie.

„Mám hlad jako vlk!“ Usměju se na ni.

Z piknikového koše si vyndám trojúhelníkový sendvič se šunkou, sýrem a zeleninou. Zakousnu se do něj a moje chuťové buňky začnou pět ódy. Vážně je to skvělé, pomyslím si. Sním ještě dva a jako zákusek si vezmu čokoládový dort.

„Michelle, ahój,“ zavolá na mě Tommy. Přiběhne ke mně a sedne si.

Je roztomilý. „Co jste dneska dělali?“

„Malovali jsme barvami a já namaloval tebe.“ Svůj výtvor mi hrdě ukazuje.

„Páni, taková podoba, moc se ti to povedlo,“ jásám a ptám se v duchu, co na obrázku vlastně je. Jeho čáry a kruhy mi připomínají vesmírnou loď.

„To je pro tebe jako dárek.“ Tommy se hrdě usmívá, takže bych na něj musela být pyšná, i kdybych tam byla jako Grendel.

„Děkuju, jsi moc hodnej, udělals mi radost.“

Vyruší nás Max, který právě pokládá telefon. „Je čas, přišla mi zpráva od Quila. Budu tě muset vrátit, prý má na večer už naplánovaný program, kterého by ses měla zúčastnit.“

To to tak rychle uteklo? Vůbec se mi nechce zpátky. Při pomyšlení, že tam na mě čeká nasupená Susan, je mi úzko. Se všemi se rozloučím, děti mě nechtějí pustit, Maggie s Davem a Andym mě zvou na návštěvu někdy příště a Tommy mi dá mazlavou ulepenou pusu. Opravdu se mi od nich vůbec nechce, ale náš čas už vypršel. Zapomněla jsem zde na všechna svá trápení. Brali mě jako sobě rovnou, což je tak krásný pocit, že na něj nikdy nezapomenu. Bude se mi stýskat.

Při odjezdu mi všichni mávají. Ubrečená jim to oplácím. Budou mi chybět.

„No tak, to bude dobrý, přijedeš zas,“ uklidňuje mě Max a podává mi kapesník.

„Dík, určitě ráda přijedu, Maggie mi dala email. Určitě jí napíšu.“

„Jsem příšerná citlivka, co?“

„Ale ne.“ Potvrdím mu to pořádným potahem nudle.  Uculí se chabě. „Nebo jenom málo.“

Pousměje se. „Jsi laskavá, přátelská a máš velké srdce, proto tě všechny děti na obědě zbožňovaly. “

Zbytek cesty propovídáme, až zaparkuje před hlavní budovou.

„Děkuju za krásnej půlden. Moc jsem si to užila.“ Natočí se ke mně a jeho hlava je pár centimetrů od té mé.

„Nemáš zač.“

Cítím se celá nesvá, jelikož mě znervózňuje jeho přítomnost. Zatajím dech a s husí kůží očekávám, co Max chystá.

Nadechuje se, že chce něco říct, když se z venku ozvou skřípavé zvuky. Nahnu se z okýnka a uvidím Mamuta, jak škrábe na dveře džípu na mé straně. Max se zatváří bolestně. No jo no, kluci a jejich hračky, zašklebím se.

„Mamute, co se děje?“ Je Quil v pořádku? Mamut je nepříčetný, takže něco nesedí.

Pes přestane škrábat na dveře a utíká pryč. Vyběhnu z auta a následuju ho. Stačím ještě křiknout na Maxe, že všechno je v pohodě a že se uvidíme později. Max jenom pokrčí rameny. Nesportuju tolik, jogging je můj nejnenáviděnější pohyb. Zatnu zuby a snažím se dohnat Mamuta. Zmizí mi na chvilku z očí, ale vzápětí se objeví kus od klubovny. Zaštěká na znamení, že jsme u cíle.

Okno je pootevřené, Quil chodí sem a tam po místnosti a žena naproti němu mu něco říká. Je rozčílený, hádá se. Takového jsem ho zažila jen jednou. Stačilo mi to.

Mamut zavrčí, dojde ke mně a čumákem mě postrkuje ke dveřím. On chce, abych šla dovnitř? Nedá si pokoj, až mě dotlačí ke dveřím a zaškrábe na ně. Fajn, chce, abych tam šla, tak půjdu.

Otevřu, vejdu dovnitř a oni dva v místnosti utichnou. Co se to tu děje?

Oba mě bedlivě pozorují, ona mnohem důkladněji a detailněji. V Quilových očích vidím obavy, strach, zděšení a odhodlání. Dlouhovlasá bruneta štíhlé postavy v elegantních fialových šatech na ramínkách v lodičkách si odfrkne a v očích se zableskne, jako by jí něco došlo. Usměje se, až mi naskočí husina. Natočí se ke Quilovi a na jejím rameni spatřím stejné tetování jako má on.

„Brzy se zase uvidíme. Popřemýšlej o mých slovech.“

Zavrčí na ni.

On na ni fakt vrčel? Nezní to jako otrávený lidský zvuk na efekt, ale jako opravdové vrčení znamenající hrozbu. Vykulím oči.

Když prochází kolem mě, sladce se usměje. „Ráda jsem tě poznala, Michelle.“ Odkud zná mé jméno? Jsem zmatená. Říkal, že nikoho nemá.

„Jak bylo s Maxem?“ zeptá se Quil a vyruší mě z myšlenek.

Jízlivost v hlase nejde přeslechnout.

„S Maxem fajn, bral mě jako dospělou. S dětmi byla legrace.“ Teď mi dojde, že musí být ještě u auta.

„Ježiši, on je v autě. Já na něj zapomněla. Mamut mě tak vyděsil.“

Quil vyklene obočí, postaví se k oknu. „Je skvělé, že si zpátky. Vaše skupina by se měla vrátit s Dannym za dvě hodiny z lesa, protože mám na pozdní odpoledne soutěž v zachraňování a kdo prohraje, vytírá klubovnu. Do té doby máš volno.“

„Kvůli tomu jsem se musela vrátit dřív?“ Všimnu si, že má rozseklý ret. Co se tu sakra dělo?

„Můžu tě zavolat zpátky kdykoliv, mám za tebe zodpovědnost.“

To je vtip? „Pleteš si mě s Mamutem, já nejsem pes, abych přiběhla, jak si pískneš.“

 „Jdi si odpočinout, večer soutěžíš. Konec diskuze.“ Odstoupí od okna.

„Fajn,“ zavrčím, otočím se zády a odcházím.

„Michelle?“ zavolá.

„Chceš ještě něco?“

„O tomhle nikde nemluv, jasný? Nikdo tu nebyl.“ Přikývnu.

Před klubovnou podrbu Mamuta, vrátím se k hlavní budově, kde poděkuju Maxovi za skvělý výlet. Vysvětlím mu, že Mamut viděl malou holku s rozbitým kolenem, kterou jsem pak dovedla k rodičům, protože nemohla najít jejich stan. Max se usměje, popřeje mi hezký zbytek dne a odjíždí. Zamávám mu na rozloučenou a s batohem na zádech jdu do chaty. Pozdě si uvědomím, že tu nikdo nestanuje kromě Quila. Snad si Max ničeho nevšiml. Opravdu mi vrtá hlavou ta žena v klubovně. Šel z ní strach. Proč tu byla? Co po Quilovi chtěla?

Odpoledne se pomalu přehoupne k pozdním hodinám a modrá obloha je stejně vymetená jako dopoledne. Vypadá to na krásnou teplou noc bez deště. Zrovna když uvažuju nad tím, že si půjdu číst, abych zahnala další chvíle o samotě, tak prásknou dveře a dovnitř se přiřítí Susan a za ní se vleče zničená Alex. Ajaj, další nehet to nepřežil.

Susan se na mě ani nepodívá, vezme si ručník s toaletní taštičkou a jde se osprchovat. Alex se svalí do křesla. Vypadá opravdu upracovaně. Takhle jsem ji ještě neviděla.

„Jak bylo?“

„Radši mi ani nemluv. Danny se zbláznil. Měli jsme připravit dřevo na zítřejší táborák. Kluci teda nasekali dříví a my jsme šly s holkama na klestí. Jsem poškrábaná a mám zničené ruce. Co ty? Ten fešák by stál za hřích!“

To poslední radši neslyším. „Max je super, bylo to skvělý. Bojovka mě bavila, vymýšlela jsem pro děti hádanky a vtipné otázky. Na konci je čeká sladká odměna. No a pak jsme měli všichni piknik místo oběda.“

„Závidím, mnohem lepší než tady. No a co ten fešák? Neříkej, že nic nebylo?“

„Ne, je to kámoš. Byl skvělej, vtipnej, ale nic víc. Co Danny? Jak jste na tom?“

Zamračí se. „Dneska u mě klesnul, chlapec, ale uvidíme ještě.“

„Max není můj typ. Navíc je to instruktor.“

„Co není, může bejt,“ mrkne na mě. Nevydržím to a dloubnu ji do žeber.

Susan, která se vrátí ze sprchy, po sobě zanechává mokré šlápoty. Vlhký ručník hodí na židli, kde mám položené kraťasy. To si dělá srandu? Vážně je tak pitomá, nebo mi to dělá naschvál?

„Sus, hele, ona jede na výlet s fešákem a nic? Chápeš to? Já ne.“

Susan se otočí na Alex. „Její chyba. Já bych po něm hnedka skočila. Fešnej, pěkný tělo… Ale Quil je můj, jasný?“

Tohle mě fakt vytočí. Mám dělat ze sebe puťku a teďka mám kluka svádět?

„Hele, nemohla by sis konečně ujasnit, co chceš? Začínám ztrácet přehled, na kterého kluka se můžu dívat.“ Popadnu knížku a odejdu do pokoje. Lehnu si na postel a dám se do čtení.

Podívám se na hodinky. Za chvíli se budu muset převléknout a jít na tu soutěž. Nechce se mi. Moje bublina krásného dopoledne s dětmi praskla při návratu do kempu.

Z rozjímání mě vytrhne až Kim, že je čas navléknout plavky a jít. Kim po mně hodí soucitný pohled – já vím, jak tenhle kus oblečení nesnášíš – a také se jde připravit. Vyhrabu je z batohu, nasoukám se do nich, přehodím přes ně šaty, nazuju žabky a můžu vyrazit.

Všichni se vydáváme známou cestou k jezeru, ale na konci odbočíme do leva a jdeme po břehu až k molu. Čeká nás tu Danny. Jen co ho Alex zmerčí, nasadí sladký úsměv. Danny, máš to spočítaný. Ti dva jsou vážně roztomilí. Jsem zvědavá, jak dlouho bude Danny odolávat.

Rozhlédnu se kolem, když v rákosí zašustí. Ve vodě šplouchají vlnky, jež se ve slunečních paprscích dopadajících na hladinu, kterou zesvětlují, třpytí. Na obloze není ani mráček, takže se počasí nemá jak zkazit. Všude je klid, jelikož obyvatelé jezera se před námi skryli ve svých domovech. U druhého mola je přivázán lodním uzlem člun, kde okolo protějšího břehu roste vysoká tráva. Tam se asi dlouho nesekalo, že?

Quil pokračuje ve vysvětlování. „Doplavete se zraněným k oranžové bóji a zase zpátky. Kdo bude nejrychlejší, vyhrává jeden den volna. Kdo prohraje, vytírá klubovnu, takže bojujte. Startuje se z mola. Kdo jde první?“

Will s Peterem si nasadí raněného – čti látkovou figurínu navlečenou do hromady oblečení – a připraví se ke startu. Obě vypracované postavy vypadají v kraťasech fakt dobře.

„Tři, dva jedna… Start!“ zařve Quil.

Kluci skočí do vody, ženou se k bóji, obeplavou ji a co nejrychleji zase zpátky. Jsou fakt rychlí, pomyslím si. Přijde mi, že to byla chvilka, co skočili do vody.

Jde to jako na běžícím pásu. Po nich nastupují Glen a Josh. Quil s Dannym sedí na malých skládacích židlích na ryby jako dva králové a podpírají si nohy přenosnou ledničkou. Kroutím nad tím hlavou. Hnědé a zelené oči hledí společně na nás. Při pohledu do Quilových očích se celá tetelím blahem. Přestože je dělí s Dannym od sebe jen dva roky, já bych řekla rozdíl minimálně pět let dle jejich obličejů. Z těch jeho lze vyčíst znepokojení. Že by za tím stála ta žena? Alex se s krémem v ruce pomalu plíží za Dannym s kloboukem na hlavě, v zeleném tričku a černých kraťasech. Okolo krku se mu houpe píšťalka.

„Mohl bys mi, prosím tě, namazat záda? Nechci se spálit.“ Mrká při tom dlouhými řasami a natáčí se k němu zády, div si mu nesedne na klín. Susan se postaví ke Quilovi.

Je z ní mimo. Rychle se však vzpamatuje. „Jsi na řadě!“

Quil pijící plechovku coly vyprskne a poplive Susan. Ta se naštve a rychle od něj uhání k molu. On se jí omlouvá, ale u ní skončil. Tohle mu neodpustí. Tvoje šance, ozve se protiva.

Stoupám na molo, kde si na kraj položím šaty a žabky, abych si je nezmáčela. Kim se na mě povzbudivě usměje a dodá mi tím odvahu. Takhle jsem skákala do bazénu naposledy na střední při plaveckých závodech.

Pohlédnu do dálky, kde spatřím pohyb v trávě. Zaostřím, abych lépe viděla, když na mě vykoukne z porostu velká černá hlava s čumákem a žlutýma očima. Tohle rozhodně není pes. Vlk? U jezera? To je nesmysl. Ty pronikavé oči mě sledují, až mě z toho mrazí. Tenhle zlý pohled mi něco připomíná.

Z myšlenek mě vyruší Quilův hlas oznamující start. Rozeběhnu se, jenže mi podjede noha a já spadnu jako pytel švestek do vody. Připadá mi, že je všechno zpomalené a já letím strašně dlouho, až se za mnou uzavře hladina. Tělem mi projede chlad. Hlava mě bolí, kolem mě je všude tma. Vidím žluté hvězdičky a cítím se divně. Kde to jsem? Co se děje? V temnotě se najednou objevuje malé světýlko, které se přibližuje. Je to východ?

V dáli slyším hlas.

„Michelle, no tak, vstávej. Tohle mi nedělej. Prober se.“

Quil, panebože, to je on! Kde je? Cítím tlak na plicích, jako když mi do nich někdo ventiluje vzduch a snaží se mi je roztáhnout. Okoralá ústa mě pálí.

Proberu se a vykašlu vodu.

„Díky bohu.“ Zvednu oči a setkám se s Quilovým obličejem pár centimetrů od toho mého.

„Tys mi teda dala.“

Jsem zmatená a dezorientovaná. Má rty kousek od těch mých.

„Ty mě líbáš?“

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 4. kapitola: