Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soudce z minulosti 9. kapitola

16.08.2012 (14:30) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1915×

Rozkaz Leslie zní tak chladně, že mi na krku vstanou všechny chlupy. Tahle ženská vážně nemá slitování. Z okna pozoruju pomalu plížící se vlky, kterých napočítám deset. Lahví máme celkem dost, takže pokud budou kluci házet přesně a neminou, můžeme je vyřídit a nikdo v klubovně neutrpí psychickou újmu. Odcházím od okna k ostatním, zatímco Quil sleduje situaci venku.

Otočím se a všichni na mě upírají svůj zrak, jelikož čekají, co bude dál.

„Hele, smečka už se přibližuje, takže kluci,“ ukážu prstem na Willa, Glena a Petra, „u okna zapalte lahve a miřte na vlky co nejdál od klubovny, jinak blafne a my budeme nahraný, jasný?“ nařizuju jim polohlasem.

Přikývnou.

„Hlavně miřte na kamennou cestu, po které se blíží, jinak se ty flašky nerozbijou a budeme v háji, jo?“

„Neboj, nějak to zvládneme,“ usmívá se na mě Danny.

Kéž by to tak bylo jednoduché, hochu! Netušíš, proti čemu čelíme.

Alex zuřivě přikyvuje. Popadne láhev, přiběhne k oknu a než ji stačí Quil zadržet, mrskne láhví do trávy. Být vlky, tak jsem mrtvá smíchy, ale musím ocenit její odhodlanost se zapojit.

„Alex, běž pomoci Susan s lahvemi do zásoby, jo? Aby nám náhodou nedošly.“ Obdaří mě úsměvem a jde na druhou stranu místnosti, kde nejsou okna, k dětem a Susan.

„Chlapi, tak těžké to zase není,“ dodává odvahu Quil ostatním, když se na ně otočí od okna. „Musíte pořádně zaměřit a pak hodit. Dávejte bacha na cokoliv dřevěného.“

Quil popadne jednu zapálenou láhev, postaví se k oknu, zamíří a hodí. Ozve se bum a vlčí zasténání. Když se z okna podívám, spatřím hořícího vlka, jak upaluje k lesu. Super, zásah číslo jedna. Zbývá devět.

Kluci na něho obdivně hledí, ale v mžiku se vzpamatují a následují ho. Nejsou tak šikovní, ale některým se povede zamířit na cestu, takže se láhev roztříští a vyšplouchne zapálený benzín na nejbližšího vlka, který se ho snaží co nejdříve uhasit.

Osm velkých vlkoušů…

Známá říkanka o deseti malých černoušcích mi zní v hlavě, což je docela ironie osudu.

Na verandě se ozve lomození a šrumec. Vykouknu z okna, z kterého uvidím probírajícího se Maxe. Vzhlédne, ignoruje mě, se postaví a následně se přemění do černé šelmy. Ve vlčí podobě na mě mrkne, z čehož jsem absolutně vedle jak ta jedle, jelikož mě ani ve snu, natož v noční můře, nenapadlo, že je Max taky vlk.

Zatajím dech a položím si ruku přes pusu, abych nevykřikla. Popadne mě vztek. Musel to vědět nebo aspoň vycítit. Snad pozná svůj vlastní druh, ne? Tady si to někdo šeredně odskáče.

Hledám očima viníka, který není daleko.

„Ty!“ rukou ho bafnu za tričko a odtáhnu do malé místnosti s umyvadlem a záchodem.

„Tys to věděl celou dobu a mně nic neřekl?“

Quil na mě kouká jak tele na nová vrata. „Cože?“

„Nehraj si na svatouška, jak dlouho víš, že je Max taky jedna z těch oblud?“ vyjedu na něho.

V jeho obličeji uvidím prozření. „Od naší rvačky.“

„A vůbec jsi nepovažoval za důležité mi to sdělit?“

„Nechtěl jsem tě rozrušit!“ hájí se.

Zalapám po dechu. „Rozrušit? A nemyslíš, že nevědomost mě rozruší mnohem víc? Jak ti pak mám věřit,“ …že tohle přežijeme? Tohle mu říct nemůžu, jelikož bych ranila mužské ego, takže radši pomlčím.

„A v čem ti to pomůže, když to víš?“ vykřikne. Pěstí bouchne do zdi, kde udělá malou díru.

Třeba bych byla klidnější, i když… „Já nevím,“ řeknu nahlas.

Zpříma se mi podívá do očí. „Věříš mi?“

Co je tohle za otázku? „Samozřejmě, že ano. Miluju tě a vím, že uděláš vše proto, aby se nikomu nic nestalo. Je to dostatečný důkaz?“

Quil na chvíli strne.

Pak přikývne, přitáhne si mě k sobě a políbí tak, jako bychom se viděli naposledy. Děje se něco, o čem nemám ani páru?

„Měli bychom se vrátit, aby nás ostatní nehledali,“ zašeptám mu do hrudi, kde skrývám svůj ubrečený obličej.

Jeho stisk rukou na mých zádech povolí. „Asi máš pravdu.“

Moje tvář plná slz mu však neujde, a tak mi je s úsměvem svými palci utírá. „Neboj se, všechno dobře dopadne.“

O jeho slovech nepochybuji.

Ruku v ruce se společně vrátíme z malé koupelny do velké místnosti proměněné v bitevní pole.

„Jak si vedeme?“ zeptá se Quil Willa, který stojí nejblíž okna.

„Šéfe, povedlo se nám sejmout ještě dva, ale pak se začali stahovat. Uhejbaj mířeným střelám a my s klukama si nějak už nevíme rady,“ nervózně si prohrábne svou dlouhou blond kštici.

Quil ho poplácá po zádech. „Dobrá práce, chlapi,“ pochválí je. „Omrknu situaci a uvidíme.“

Podle Willových informací jich tedy zbývá už jenom šest. Přeci jen nemůžeme vyhrát nad Leslie tak rychle a jednoduše. To zavání takovým tím tichem před bouří, kdy se až potom strhne pořádná buřina. Fakt se mi tohle nelíbí, musím na něco přijít, protože tohle opravdu není samo sebou.

Venku se ozve ostrý hvizd. Jsem zvědavá, co se děje, takže se postavím ze sedu, přejdu místnost a splývající se stěnou pozoruji z boku okna situaci, co nastane. Jako na povel zvednou všichni zbývající vlci hlavu, zavětří ušima a ustupují pryč. Že by moje intuice přeci jen něco zaznamenala? Nikdy mě nezklamala, takže nemám důvod jí nevěřit. Co by však měla Leslie v úmyslu, aby odvolala své nohsledy? Pokud něco plánuje, nechce je zranit. Kruci, co jenom se té potvoře v té její hlavičce jedné odehrává?

„Vyhráli jsme!“ jásá Susan, ale jen do té doby, než ji Quil uzemní.

„Tím si nejsem tak jistý, takže bych se neradoval předčasně. Něco mi na tom totiž smrdí. Otázkou zůstává co?“ Podrbe se prsty pravé ruky na hlavě.

Nemýlím se, ani jemu se to nelíbí. Zná svou sestru, takže nepředpokládá, že by se vzdala jen tak.

„Nezbývá než čekat, co se bude dít.“ Quil si sedne do kouta vedle okna.

Dojdu k němu, abych si k němu přisedla. Svou levou paží mě obejme a já položím svou hlavu na jeho prsní sval. Upřeně se dívám kolem sebe. Jako první koukám na Dannyho s Alex na klíně, kterou vší silou objímá, jako by se do něj měla co nejdřív vsáknout. Nechci šmírovat, ale jejich polibek plný všech emocí nelze přehlédnout. Když mě Alex zahlédne, jak je pozoruji, plaše se na mě usměje s ruměncem na tvářích. Takovou ji neznám. Alex se asi zamilovala, což se jen tak nevidí, a Danny ji asi jako jediný dovede zkrotit a usměrnit. Zašklebím se na ni zpátky. Musím uznat, že jim to spolu moc sluší.

Susan se krčí s dětmi kus od nich. Je ztrhaná, unavená a naprosto vyčerpaná, jelikož tohle v životě nezažila. Soucítím s ní, a přestože není zrovna nejpohotovější a nejchytřejší, tak vždycky bude moje kámoška, bez které nedám ani ránu.

Znenadání na mě upře své podlité oči s velkými kruhy. Nevidím v nich ani zlobu, nenávist nebo nějaké vražedné emoce. Povzdechne si a ukazuje mi vztyčený palec nahoru. Obdařím ji úsměvem, který jí trošku zvedne náladu, přestože se v jejích hnědých studničkách odráží strach a zoufalství.

„Vydrž,“ naznačím němě ústy. „Brzy bude dobře.“

Vděčně se na mě usměje.

Kluci, jmenovitě Will, Peter a Jack, odněkud vytáhli mariášky a začali mastit karty. Jo, nedivím se jim, uklidnit se hrou a nemyslet na to, co přijde, je podle mě nejlepší řešení. Mike společně s Peteem hrají kulečník, který drží dveře proti případnému dobývání dovnitř nepřáteli.

Glen s Kim jsou z nás nejtišší. Mají hlavy o sebe opřené čely, kdy dlouhé vlnité zrzavé lokny Kim ukrývají Glenovu krátkou kštici stejné barvy, jen o něco tmavší než má jeho přítelkyně. On jí něco šeptá do úst a ona ho dlaní konejšivě hladí po tváři. Jakoby byli uzavřeni v bublině od okolního světa, kde jim nic nehrozí a kde vnímají jen jeden druhého. Jsem strašně ráda, že se tihle dva dali dohromady, jelikož se k sobě strašně hodí. Navíc je fajn, že s tím Josh - velkej brácha – nemá problém.

Až teď si uvědomím, kolik množství emocí a citů se skrývá v tolika různých podobách.

Ucítím, jak Quil skloní svou hlavu na tu mou a políbí ji na temeno. Přitulím se k němu ještě víc, snažíc se zapomenout, kde jsme a co se právě teď děje venku. Vážně jsem si lepšího muže nemohla vybrat, a přestože mě děsí jeho druhé já, díky jeho sestře, začínám si na něj docela zvykat. Až tohle všechno skončí, řeknu mu, co k němu cítím.

Rachot ozývající se před klubovnou mě probere a záhy se potvrdí můj šestý smysl. Oknem dovnitř totiž propadne zapálená koule, od které rychle začne hořet podlaha. Sakra, ty láhve s benzínem, musíme rychle dostat pryč.

Děti se rozkřičí a zároveň rozpláčou.

„Klid, ano? Dostaneme vás odsud.“ promlouvám k děckám. Snažím se najít únikový východ, až mi padne zrak na okno.

„Musíme všichni vylézt tím oknem, jasný? Postupně.“

Nejprve pomůžu Susan a Alex ven. Pak se přehoupne přes rám Danny, kterému s Quilem a ostatními kluky podáváme prcky jednoho za druhým. Když prostrčíme posledního, vysoukám se ven já, po mně kluci a nakonec Quil.

Všude ticho, nikde nikdo. Čistý vzduch.

„Fajn, zkusíme se dostat do jídelny, kde určitě bude něco na posilnění,“ povzbudím děti a ostatní.

Pomalu se přesuneme všichni z verandy na plácek, já s holkami a Quilem vpředu, kluci vzadu a po stranách, jenže v nepozorovanou chvíli nás obklíčí zbylí vlci a vrčí na nás.

Zpoza rohu starého srubu se objeví Leslie, která k nám kráčí se širokým úsměvem.

„Co od nás chceš, ty jedna pomstychtivá mrcho?!“ vyjedu na ni, protože už nemám sílu vzdorovat.

„To přece víš, aby se mnou můj bratr bojoval.“

Quil se zamračí. „Nebudu! Kvůli důsledkům, protože kdybych prohrál, ublížíš jim ty nebo smečka.“

„To se ještě uvidí. Přece nechceš, aby z tvého otisku a ostatních bylo krmení, ne?"

„O co tu jde? Jaké krmení?“ zpozorní Danny.

Leslie se zakření. „Pro moji smečku.“

Všichni se zděsí, holky vykřiknou a děti začnou natahovat. Skvělá práce, Leslie, jen tak dál.

Vtom mě myšlenka udeří do čela.

„Hele, napadlo mě, že pokud si zatím alfou ty, neměla by smečka poslouchat tebe? Aspoň podle práva?“ špitnu do ucha Quilovi, kterého zaskočím.

Zachmuří se v obličeji a zasyčí na mě: „Nestojím o to.“

Svou pozornost vrátí Leslie. „Pokud na boji trváš, propusť ostatní. Ti s naší věcí – s naším problémem - nijak nesouvisí. Nedovolím, abys ohrožovala mé přátele, které mám rád, nevinné děti, které za nic nemůžou, a ženu, kterou miluju.“

Zbláznil se? Tohle jsem mu neříkala.

Alex se Susan zalapají po dechu.

Přiznám se, že z jeho veřejného prohlášení o svých citech ke mně jsem absolutně mimo, ale jak tohle vyřeší naši situaci?

„Ať jde,“ ozve se roztřesený hlas Susan. „Když nás do toho dostal, tak ať se obětuje. Jak vidím, je to všechno jeho vina, že tu bojujeme o holý životy.“

V tu chvíli mám rudo před očima.

„Susan!“ nevěřícně okřiknu ji. „To nemyslíš vážně?“

„Proč ne? Vždyť to sám navrhuje.“

Tuhle myšlenku zavrhuju. „Nepřipadá v úvahu.“

Susan mě chytí za ruku a zatřese se mnou.

„Proboha, vzpamatuj se! Za tohle ti ten chlap nestojí. Uvědom si, do jaké šlamastyky nás dostal. Měl by si to sám vyžrat.“

Jak může být tak bezcitná? Ona by ho nechala jít na smrt jenom proto, aby si zachránila život? Takhle já si lásku až za hrob rozhodně nepředstavuju. Navíc ten vlčí otisk něco takového představuje, což nám zrovna do karet moc nehraje. Její ruku setřásnu.

Navíc v Quilových očí spatřím uvědomění si pravdy, kterou tu Susan tak krutě vyřkla.

„Ani o tom neuvažuj, jsme v tom spolu, jasný?!“ šeptám mu do ucha, ale neposlouchá mě.

Dle jeho přísného pohledu mi dojde, že do této záležitosti nemám právo se plést, poněvadž to je jen mezi ním a jeho sestrou. Nesmím do toho zasahovat, i když bych moc chtěla.

Stoupnu si před něho. „Zabiješ ho jenom přes moji mrtvolu!“

„Nevadí, bude pěkné dívat se na to, jak truchlí pro svou lásku.“ Usměje se sladce.

Přede všemi se přemění. Z jejího oblečení zbydou jenom titěrné cáry, které se tu válí všude kolem. Teď už se nedivím, že jsou při transformaci zpátky na člověka nazí. Vlčice štěkne a rozeběhne se k nám. Za mnou děti ječí a já je nijak nedokážu uklidnit. Sama mám co dělat, abych se nerozeřvala do všech stran a následně na to nebrečela jako malá holka, která si odře koleno a neví, co má dělat.

Hrůzou zavírám oči a bráním Quilovi, aby mě strhl za sebe. Nemůže se přeměnit, jelikož by při tom zranil někoho z ostatních. Čekám náraz nebo kousnutí, ale nic nepřichází. Za to slyším kňučení značící bolest. Opatrně rozvírám víčka, až uvidím šedou vlčici sraženou černým vlkem, který ji drží v šachu.

Max!

On nás v tom nakonec nenechal. Neměla jsem ho odsoudit, když jsem neměla ani zdání, že to všechno dělal pro nás. Až bude zase člověk, musím se mu omluvit, jinak bych se mu nemohla podívat do očí.

Až teď se nechám odstrčit, protože Max se sám neubrání. Quil se změní ve vlka ve skoku a přebírá místo, které mu jeho přítel uvolní. Leslie se brání, vrčí, ostrými zuby po svém bratrovi chňape, ale to, jak ji Max sejmul, na ní muselo nechat následky, jelikož pajdá na pravou zadní nohu. Tmavě hnědý vlk s hnědou skvrnou na uchu se brání jejím výpadům, které vypadají opravdu zuřivě. Občas se ozve zaskučení, jak jeden druhého zraní, což pro mé uši není zrovna lichotivý zvuk, když si pomyslím, že je Quilův.

Po nějaké době nastane ticho.

Nejsou slyšet žádné rány ani vrčení.

„Vyhráls,“ ozve se tiché zasténání Leslie.

Otočím se na Joshe. „Dej mi svoji mikinu.“

Neochotně si ji svlékne a vrazí mi ji do ruky. Je mi jedno, zda po mně vlci vystartují nebo ne, ale doběhnu ke zraněné Leslie, přes kterou přehodím bavlněnou mikinu tak, aby ji zakryla.

„Bude v pořádku?“ zeptám se Quila, který už je taky zpátky člověk.

Přikývne. „Nezranil jsem ji vážně. Útok Maxe nečekala, takže má trošku polámaný žebra, ale jinak bude v pořádku. Noha už jí pomalu srůstá, ale potrvá pár dní, než bude moct chodit. Nejdřív ji ale svážeme a uvidíme, co s ní dál.“

Podívá se na ostatní, kteří se strachy ještě třesou z vlků, kteří nevědí, co bude dál.

„Jsem váš alfa, ale nechci jím být. Odejděte odtud a už se sem nikdy nevracejte. Jsem samotář, nikdy žádnou smečku nevytvořím. Žijte a mějte rodiny.“

Jeden šedivý vlk se přemění na muže okolo třicítky. Je starší než Max a Quil a na tváři má krvavý šrám. Vysoká urostlá postava mu dodává na mohutnosti. Jde z něj strach. Šedé oči odhodlaně hledí na Quila.

„Víš dobře, že u nás tohle jaksi nefunguje. Smečka nesmí zůstat bez alfy.“

Quil si povzdechne. „Počkejte na mě u jezera zítra ráno.“

Ten muž přikývne. Na to se vlci seberou a zmizí v lese.

Rozhlédnu se kolem. Děti vypadají unaveně a v obličejích mají poslední zbytky slz. Susan si drží hlavu v dlaních a přitom kroutí nesouhlasně hlavou. Susan, neboj, dostanu tě z toho.

Kim se choulí v Glenově náručí a oba si zjevně oddechli, že už je po všem, stejně jako Alex, která se snaží schovat u Dannyho v bundě. Kluci instruktoři utěšují děti, aby nepropadaly panice, a slibují jim, že až se vyspí, tak zítra na to zapomenou. Kéž byste měli pravdu.

Quil promluví k ostatním. „Je konec, jděte do svých chat, kde zůstaňte až do zítřka. Jídlo vám přineseme. Kluci,“ obrátí se k instruktorům, „zůstaňte tu s dětmi do zítřka, aby se z toho vyspaly. Všechno vám vysvětlím večer.“

„Wille, Petere, Glene a Joshi, běžte uhasit klubovnu nebo aspoň to, co z ní zbylo. Díky.“

Všichni mu to odkývají a odejdou.

Vzhlédnu k bývalé klubovně, ze které už zbylo jen pár trámů a jedno velké spáleniště. Plácek, kde jsme před pár dny promítali dětem filmy, je jedno velké oraniště po sourozeneckém boji. Bude se zde muset zasít nová tráva.

Obrátím své oči od Leslie k Maxovi. Je trochu sešlý, v obličeji pobledlý a zmáhá ho únava. Na těle má několik šrámů, ze kterých teče krev. Jeho svalnatou hruď hyzdí jedna velká tržná rána, kterou dostal asi od Leslie. Kromě těch pár věcí vypadá docela v pohodě. Uvědomím si svůj omyl a rozhodnu se ho napravit.

„Maxi, chci se ti omluvit.“

Na tváři se mu vykouzlí jeho typický široký úsměv.

„Musel jsem to udělat pro vaši záchranu.“

„Víš, jak mi bylo?“ Už nedokážu udržet slzy a brečím jako želva.

„Bylo mi stejně,“ zašeptá mi do ucha.

„Odpusť mi, prosím. Můžeme být znovu přátelé?“

Přikývne. „Zlato, nikdy jsme nepřestali,“ mrkne na ně.

Usměju se na něj. Pravou rukou mi zvedne bradu a políbí mě.

Za zády uslyším varovné vrčení.

„No tak, ta byla na rozloučenou.“ oznamuje Quilovi, kterému lítají v očích blesky.

„Je moje, takže pracky pryč, nebo dostaneš jednu do kožichu.“

Max se usměje. „Vážně nechceš mě místo tohoto hrubiána?“

Zakroutím záporně hlavou a obejmu Quila. „Ani omylem.“

„Tvoje chyba. Nevíš, oč přicházíš. A ty,“ zapíchne Max Quilovi ukazováček do hrudi, „jestli se o tenhle poklad nebudeš dobře starat a já ji někdy, až se stavím, uvidím nešťastnou, tak si mě nepřej!“

„Neboj, to se nestane,“ přistoupí k sobě a dají si na to ruku. „Odcházíš? Už víš, kam máš namířeno?“

„Ještě nevím, ale ozvu se.“

„Sbohem, Maxi,“ zašeptám a obejmu ho.

S Quilem se obejmou a poplácají po zádech.

„Díky, brácho,“ slyším Quila říkat.

Zamává nám a odchází ke svému autu, ve kterém následně odjíždí. Mám pocit, že se nevidíme naposledy. Uslyším nahlas rádio, které vyřvává nějaký poslední hit. Jo, Max bude v pořádku.

„Co Leslie?“ Otočím se zpátky na ni. Má zavřené oči a drží se zuby nehty, aby nekřičela bolestí.

„Schováme ji do naší chaty. Klíče jsem si nechal pro jistotu, kdybych je potřeboval.“

Zůstává otázka… „Co s ní uděláme?“

„Já nevím,“ odpoví unaveným zoufalým hlasem. „Nemám ponětí, jak z toho všeho ven.“

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soudce z minulosti 9. kapitola: