Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 2. kapitola

24.10.2013 (14:15) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1188×

2. kapitola: Kořist

Jasper

Vůně mě obklopovala jako mé vlastní soukromé vězení. S tím rozdílem, že do vězení se většinou nechodí dobrovolně. Já tu byl, protože jsem chtěl. Byla to má vlastní volba, mé vlastní rozhodnutí. A věděl jsem, že mohu kdykoliv odejít. Nikdo mě nebude obviňovat. Všichni to pochopí.

Žár v mém krku se stal ještě palčivějším a já se zamračil. Bylo skutečně nezbytné, abychom takhle experimentovali? Letmo jsem přeletěl pohledem všechny u stolu, vypadaly tak zatraceně klidně…

Záviděl jsem jim. Byly to už dva týdny od posledního lovu, ale pro ně to nebylo nic víc než nepohodlné. Ne spalující ani zničující, neotřásalo to základy jejich sebeovládání.

Nepohodlné.

Zavrtěl jsem se na židli, pomalu vtahujíc další dávku vzduchu - další várku bolesti.

Bylo zábavným paradoxem, že jsme si museli vybírat deštivá místa – lidé po dešti voněli ještě líp. Snažil jsem se na to nesoustředit, nezkoumat rozdíly, nesrovnávat.

Jsem v téhle místnosti sám, řekl jsem si.

Koncentrovat se na to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel.

A nejen proto, že bolest pravidelně pulzovala, nejen proto, že jsem na sobě cítil pohledy svých adoptivních sourozenců a nejen proto, že jsem zkrátka sám nebyl. Bylo to kvůli všem těm emocím.

Můj dar bych mohl položit na váhu vedle své žízně. Vzájemně se doplňovaly, tvořily tohle nekonečné peklo. Naštěstí byly pocity mladých studentů většinou jednotvárné, daly se snadno ignorovat. Co jsem ignorovat nemohl, byla starost ostatních. Ta jejich neustálá pozornost upoutaná na mě. Nedůvěřivost, pochyby a soucit. Mohli uhýbat před mým pohledem a dělat, že si mě nevšímají, ale přesto to bylo, jako kdyby na mě všechno tohle křičeli. Nepohodlné…

K jednomu z nejbližších stolů se posadila malá hnědovláska a přitom pohodila vlasy mým směrem. Vůně si mě nemilosrdně našla a řezavá bolest v hrdle zesílila.

Nechtěl jsem si to představovat, ale stalo se tak. Kdybych teď vstal, kdybych k ní došel… jen velmi pomalu. Naklonil bych se k ní a rty položil na její krční tepnu…

Edward mi kopl do židle. Stejně jako už tolikrát. Neřekl nic. Ani se na mě nepodíval. Chtěl mě jen rozhodit. Přerušit moje soustředění… Zastyděl jsem se. Bylo tak neuvěřitelně ponižující, kolik toho byli oni schopní vydržet a jak málo já. Nikdo u stolu se ani nepohnul, i když cítil stejnou vůni. Vsadím se, že na to nikdo ani nepomyslel…

Přestal jsem dýchat.

Bylo to tak trapné. Už padesát let jsem se snažil žít bez lidské krve a stále jsem v tom nebyl dobrý. Bylo to stěží dostatečné… Stačilo jen na chvilku ztratit koncentraci a už jsem se vezl.

Tak málo stačilo a udělal bych chybu. Vždycky trochu pomohlo, když jsem na ně začal myslet jako na lidské bytosti. Byla mladá a pěkná. Jistě měla milující rodinu a třeba malou sestřičku. Pubertální lásku, velké cíle, šťastný život. Něco, co stálo za to, abych se ovládl a nezabil ji.

Zabralo to, víceméně. Obrátil jsem svou pozornost k ostatním. Jejich emoce pro mě byly nejsilnějšími v celé jídelně, protože byli nejblíž a proto, že jsem je velmi dobře znal. O to bylo těžší je ignorovat. Potlačil jsem touhu si povzdechnout, když na mě dolehla Rosaliina sebestřednost. Emmett se tiše vztekal, nepátral jsem proč. Alice byla plně zaujatá svými vizemi, nepochybně sledovala každé moje rozhodnutí. A Edward… se nudil.

Skutečně nudil.

„Tohle je ta část dne, kdy si přeji, abych byl schopný spánku,“ odpověděl tiše na mé myšlenky, na rtech křivý úsměv.

Zamyslel jsem se nad tím.

Kdybych si skutečně mohl něco přát, nejspíš by to bylo to, abych byl jako Carlisle.

Ten se svou přirozeností nemusel vést krvelačnou válku. Mohl být každý den v blízkosti krve, aniž by nikomu ublížil. Dokonce pomáhal. Roky a roky praxe, pověděl mi, když jsem se ho jednou zeptal, jak to dělá. Pak dodal něco povzbudivého, přesto jsem nikdy nevěřil, že bych mohl dosáhnout stejné úrovně sebeovládání, jakou měl on. Koneckonců, padesát let je dlouhá doba…

A já jsem stále nebezpečný. Stále ten nejhorší z rodiny… Ten, na kterého se musí dávat pozor, aby něco nevyvedl. Bylo směšné, abych si připadal jako dítě, když jsem byl ze všech svých adoptivních sourozenců vlastně nejstarší.

„Jdeme?“ zeptala se Rosalie a tím přerušila proud mých myšlenek.

Vstal jsem od stolu, vysypal jsem tác plný rekvizit a vyšel z jídelny. Alice, Emmett a Rosalie odešli do své třídy na opačném konci budovy.

Edward zůstal stál blízko mě, jako můj bodyguard. Potlačil jsem negativní myšlenky, následoval Edwarda chodbou a snažil se znovu připomenout si svůj předešlý život. Co je trocha ponížení a odpírání, oproti hluboké depresi? Bylo za co bojovat, to jsem věděl.

Nikdy bych neměnil.

V tu chvíli chodbou prošel proud zahřátého vzduchu proudícího z ventilace a neznámá vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule. Něco takového jsem nikdy nezažil. Bylo to tak nepředstavitelné a tak intenzivní, nedalo se to popsat slovy. Okamžitě jsem našel původce té božské vůně, byla jím drobná černovláska a nestála zas tak daleko ode mě. Zády se opírala o zeď, hlavu skloněnou k učebnici, radiátor mi přinesl novou dávku jejího pachu.

Ani tisíc kopanců by nedokázalo tohle rozptýlit.

Myšlenky na to, že je za co bojovat, a na mé přání podobat se Carlisleovi, alespoň trochu, se rozpustily v představě té chuti. Tohle už nešlo zastavit. Já jsem predátor. A ona je moje kořist.

Někde ve veliké dálce jsem slyšel Edwardův hlas, ale nerozuměl jsem mu. Bylo fuk, co mi chce říct, tomuhle zabránit nedokáže. Na chodbě bylo spousta svědků - děti, které mířily na své hodiny. Všichni byly v mé mysli už paralelně zničeni. Zemřou, protože já potřebuji její krev. Tu nejsladší, nejlákavější krev, kterou jsem za posledních sto šedesát let ucítil. Nikdy jsem nepředpokládal, že by taková vůně mohla existovat.

Kdybych to věděl, býval bych ji šel hledat dávno předtím.

Můj krk hořel neskonalou žízní, mé svaly se napnuly jako pružininy. Cítil jsem, jak se hrbím ke skoku. Myslet na ni jako na člověka nemělo smysl, protože za pár vteřin přestane dýchat.

„Jaspere!“ zavrčel mi do ucha Edward, jeho prsty pevně sevřely mé zápěstí.

Co je mi po něm a jeho odsouzení? Dokážu se ho zbavit, když budu chtít. Nikdo nemohl stát v cestě mojí neskonalé touze po její krvi.

„Pokus se přemýšlet!“ sykl prosebně.

Nechtěl jsem. Byl bych se ani nepokusil, kdyby nezvedla hlavu.

Setkala se s mým upřeným vražedným pohledem a já v jejích modrých duhovkách zahlédl svůj odraz. Odraz netvora, kterého jsem se k smrti děsil, odraz toho, čím jsem nikdy nechtěl být a proti čemu jsem už půl století bojoval.

Pak jako kdyby všechny ostatní pocity všech v místnosti ustoupily do pozadí a já mohl cítit jen ty její. Pod tenkou rouškou strachu jsem objevil něco, co mě zmátlo. Nikdy jsem z nikoho necítil tak intenzivní bolest. To, že tak silně trpěla, jí zachránilo život, na pár bolestivých okamžiků.

Edward se okamžitě chytil příležitosti.

„Podívej se na všechny ty děti…“ naléhal.

Udělal jsem to. Připadaly mi nedůležití, jako nikdy předtím. Nemohl jsem stavět proti sobě jejich životy a touhu po její krvi. Pokud bych to měl udělat, zemřely by do jednoho. Znovu jsem upřel pohled do rozšířených očích dívky, kterou jsem se chystal zavraždit. Ale… mohl jsem to udělat i chytře. Nemusel jsem u toho zabít třicet dalších. Kdybych k ní šel a poprosil ji, aby šla za mnou – jistě by mě poslechla. Kdyby nechtěla, mohl bych jí přinutit. Jaká ironie - můj dar mi poprvé v životě připadal mimořádně užitečný.

„Jaspere…“ zaprosil tiše Edward a sevřel moji ruku pevněji.

Ne. Neovládnu se. Neovládl bych se ani kdybych nebyl hladový dva týdny. Bylo to jasnější než slunce. Jsem zatracený, vždycky jím budu, vzpírat se nemá cenu. Osud sám mi dokázal, že i když se pokusím, vhodí mi pod nohy další klacek. V podobě té nejúžasnější vůně. V její podobě. Ona je jako ďábel, povolaný z mých osobních pekel, aby mě přišla zničit.

„Zvládneš to,“ šeptala mi Alice, ani jsem jí neslyšel přicházet.

Měl jsem chuť se výsměšně ušklíbnout. I kdybych necítil její pocity, už samotná její přítomnost dokazovala, že lže. Určitě mě viděla. Viděla mě, jak vraždím tuhle malou holku. A ona sklopila pohled a krev se jí nahrnula do tváří. Nedělala mi to lehčí.

Cítil jsem její strach, narozdíl od ostatních nebyla hloupá. Cítila nebezpečí, věděla, že by se ode mě měla držet dál. Brzy jí její vlastní strach přemůže a ona se pokusí dostat do bezpečné vzdálenosti ode mě. A v tu chvíli se za ní vydám.

„Jaspere,“ zopakoval znovu naléhavě Edward.

Zcela zbytečně, byl jsem rozhodnutý. Naslouchal jsem rychlým tepům jejího srdce, protože brzy přestane tlouci. Cítil jsem její trýznivé utrpení a popadla mě potřeba uchlácholit jí, že už to brzy skončí. Ale ona stále neodcházela.

Koutkem oka jsem zaznamenal blížícího se Emmetta, nastala patová situace. Alici a Edwarda ano. Dokážu se jich zbavit a dostat se k tomu, po čem nejvíce prahnu. Všem třem ovšem vzdorovat nemůžu. Jakmile se dostanu do Emmettova ocelového sevření, tak už se z něj nedostanu.

Takže teď, nebo nikdy.

K mému vlastnímu údivu se mé tělo nepohnulo. Ovinuly se kolem mě Emmettovy silné paže a já jen překvapeně sledoval černovlásku před sebou. Ozval se zvonek, věnovala mi letmý pohled a odešla. 

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 2. kapitola :