Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soukromé šílenství - 7. kapitola

08.12.2013 (12:45) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1435×

KONEČNĚ

Šel jsem celou cestu od jejího bytu až k nám do domu lidskou chůzí. Měl jsem totiž pocit, že když poběžím, její vůně z mého těla vyvěrá. Vdechoval jsem ji a polykal, spolu s řezavou bolestí mnou prostupovalo neznámé teplo. Bylo všude.
Nejvíc na hrudi, na místě, kde se mě ve spánku dotýkala. Zdálo se mi, že tam zanechala svůj horký dotyk a chmurné počasí na to nemělo vůbec vliv.
V tom místě… jsem hřál.

Jak jsem se blížil k domu, mohl jsem cítit emoce své rodiny. A i když byly rozmanité a některé vyloženě… podezíravé, bylo mi to jedno. Poprvé za mnoho dní jsem neměl hlavu plnou šílených myšlenek. Zdálo se mi, že jsem našel rovnováhu, něco, co činilo svět příjemnějším.

„Nevěřil bych, Jaspere,“ oslovil mě Carlisle, ruce založené na prsou. „že ve svých letech skutečně utečeš v noci z domu.“

Usmál jsem se, cítíc jeho pozitivní emoce. Málokdy jsem u něj vídal jiné.
Zato Edward mě propaloval pohledem. Nechápal jsem proč. Nehledě na to, že četl mé myšlenky a tudíž věděl, že jsem nic neprovedl – máme Alici. Z toho jak si mě potutelně prohlížela, bylo jasné, že sledovala má rozhodnutí celou noc.

„Tohle mohlo být nebezpečné,“ poznamenal Edward.

Co na tom bylo nebezpečného? Vydal jsem se v noci za dívkou, jejíž krev mi zpívala.
Dobrá, bylo to nebezpečné. Ale nic se nestalo. Vůči všem možným i nemožným okolnostem se nic nestalo. Zajímavé…

Přestal jsem se zaobírat svými myšlenkami – hrozilo, že zas budu mít plnou hlavu nevyřešitelných rébusů a to mi nedělalo dobře. Hlavně proto, že jsem zatím ani trochu nepokročil. Co teď bylo to hlavní? Strávil jsem několik hodin s člověkem v jedné místnosti.
Přesněji? Strávil jsem pět hodin v maličké místnosti s člověkem, který je mou la tua cantante.
Ano, Jasper je borec.
V mysli mi vytanuly vzpomínky na noc.
Na tu vůni.
„Hlavně to bylo nezodpovědné,“ vložila se do toho Rosalie. „Měl bys na nás-“
Na teplo.
„-brát ohledy, Jaspere. A pochopit, že se tvá rozhodnutí promítají i do našich…“
Na modré oči.

Rosalie ustala uprostřed věty. Když jsem k ní zvedl oči – protože, upřímně, když se Rose zarazila uprostřed svého plamenného proslovu, bylo to přinejmenším podivuhodné – viděl jsem, že její výraz viditelně zněžněl. A taky se už nedívala na mě.

„Emmette.“ Otočila se k lásce svojí existence. „Já tě miluju.“

V tu chvíli se změnili v jednu propletenou šmouhu a zmizeli v domě. Díval jsem se za nimi, tušíc, že mi uniká pointa. Ve stejnou chvíli se Alice začala chichotat a Carlisle rozpačitě přenesl váhu z jedné nohy na druhou…

„Ehm, Jaspere?“ oslovil mě Edward váhavě. „Mohl bys přestat kolem sebe vysílat své emoce? Děkuji.“

Jakmile jsem na to byl upozorněn, dokázal jsem signály okamžitě utnout. Tohle bylo opravdu zvláštní. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych tak přetékal emocionalitou, že bych své pocity přenášel na ostatní. V mysli jsem rychle porovnal reakce všech svých sourozenců včetně mého otce… Co to vlastně bylo za pocity?

„Mohl bys s tím přestat?“ zeptal jsem se otráveně svého bratra. Profesorka Greenová přednášela Antickou filosofii a Edward se mi snažil svýma očima vypálit díru do zátylku, mračíc se jako noc.

„Ne,“ odpověděl popravdě. „Nemůžu si pomoct.“

„Za své myšlenky se ti omlouvat nehodlám,“ opáčil jsem. „Spíš jsem očekával, že to pro tebe příjemná změna, když nebudu mít hlavu plnou touhy po krvi.“

„Možná bychom se přeci jenom měli odstěhovat…“

Neuvěřeně jsem se na něj otočil. Měl zaťatou čelist a jeho zlaté oči byly chladné. Co jsem udělal tak hrozného, že změnil názor? Byl jsem s ní v jedné místnosti sám několik hodin! Prokázal jsem se jako přiměřeně způsobilý!

„O to nejde,“ odvětil Edward. „Vím, na co myslíš… Ty za ní nesmíš jít, Jaspere.“

Teď byla zas řada na mě, abych se mračil.
„Proč ne?“

„Protože jsi… zmatený,“ řekl Edward a naklonil se ke mně. „Musíš si uvědomit, jak to ve skutečnosti je. Ty jsi… kdo jsi a ona je člověk. Máš problémy se svým sebeovládáním a ona je tvůj pěvec. Pověz mi, k čemu přesně by vám dvěma byl dobrý přímý kontakt?“

„Já nevím.“

„Myslíš si, že jí chceš být nablízku… Ale není to jen kvůli její krvi?“

„Já nevím.“

„A kdyby přátelství s tebou bůhví jak přežila, co z toho? Má na sobě vylepené datum exspirace… Co uděláš, až jí vyprší čas?“

„Já nevím!“
Postavil jsem se a v tu chvíli se ozvalo zvonění. Ten pocit z rána byl každopádně pryč – měl jsem dojem, že ho ze mě Edward vyrval. Jen jednou jedinkrát jsem chtěl být snílek a on mě vsadil tvrdě do reality. Hlavou už se mi zas proháněly šílenosti, které nepůsobily nic jiného než úzkost.
Ale já nechtěl přemýšlet nad budoucností. Chtěl jsem, aby mi bylo lépe. Alespoň na chvilku… A na to existoval jediný lék.

„Ty za ní stejně půjdeš, co?“ ozval se Edward podrážděně.

Proč se ptáš, když znáš odpověď?

Pečlivě jsem na svém tácu s jídlem srovnal talíře a vyrazil jsem.
Najít jí bylo velice snadné – stačilo jít stezkou spáleného hrdla. Vlastně to vypadalo jako velice bizarní hra. Přihořívá? Přihořívá… Hoří!

„Smím si přisednout?“ zeptal jsem se, snažíc se použít jemnější tón.

Nebyl jsem zvyklý jednat s lidmi v rukavičkách. Většinou jsem s nimi vůbec nepřicházel do tak blízkého styku. A když ano? Šlo o pracovní záležitosti, kde jsem razil motto – čím tvrdší pohled, tím lepší spolupráce.

Maybelline ke mně zvedla hlavu a hebké černé vlasy jí sjely po ramenou, čímž odhalily tepnu na jejím krku. Před pár týdny bych si nejspíš všiml jenom toho. Teď jsem byl schopen vnímat i všechno ostatní. To, jak tmavá barva jejího modrého svetru přímo vybízela k pohledu do jejích očí. Třpyt v nich a to, jak se její zorničky rozšířily. Lehkou růžovou na jejích nehtech, blyštivý přívěšek na jejím krku ve tvaru srdce, od kterého se odráželo světlo…

„Ano,“ odpověděla konečně. Bylo to jako věčnost.

Ještě pár vteřin jsem si prohlížel její tvář. Hledal jsem náznaky, cokoliv… Ale nebylo to tam. Maybelline Everová skutečně věřila, že má včerejší návštěva byla jen výplodem její fantazie. Jen pouhý sen. Neznamenalo to pro ni tolik, jako pro mne…

Posadil jsem se naproti ní.
„Asi bych se měl představit – jmenuji se Jasper Cullen.“

„Maybelline Everová,“ představila se a koutek jejích červených rtů se mírně zvedl.

Bylo v tom něco posměšného. Jako kdyby mi tím dávala najevo, jak zbytečné tohle je – že už svá jména beztak známe. Opravdu to myslela takhle? Pokusil jsem se znovu přečíst její pocity… Ach ano, bolest. Hm. Ta už tu dlouho nebyla.

„Nebudou se na tebe zlobit?“ zeptala se mě, dívajíc se ke stolu mých sourozenců. Rosalie a Edward nás nepokrytě sledovali.

„Přežijí to,“ ujistil jsem ji.

„Víš to určitě?“ zapochybovala Maybelline. „Rosalie Cullenová vypadá, že sem každou chvíli nakráčí a prohodí tě oknem.“ Bože, to už i ona čte myšlenky? „Copak jsi provedl?“

Mrkl jsem, poprvé se mi podívala zpříma do očí. „Nejde o to, co jsem udělal, ale co se chystám udělat…“ odpověděl jsem s letmým úsměvem.

Modrýma očima pečlivě skenovala každý milimetr mé tváře. Snažila se předstírat, že je mou osobou nedotčená, ale její tělo hovořilo za vše. Její zrychlený puls, rozšířené oči, to jak se ke mně nakláněla… Instinktivně se mi snažila být co nejblíž.
Přesto jsem jí v duchu gratuloval – dokázala ovládat svou mimiku s grácií.

„O co se jedná?“ nevydržela to, v jejím sametovém hlase zazněla zvědavost.

„Mohl bych ti to teď prozradit…“ protáhl jsem a taky jsem se k ní naklonil. Kvůli její vůni jsem si procházel nebeským peklem… Proč jí nedat pocítit trochu vlastní medicíny? „Ale raději bych tohle řešil na místě, kde na nás nebudou zírat moji sourozenci,“ dýchl jsem na ni.

Zamrkala, jako kdyby můj pach byl koncentrovaná omamná látka. Možná, že byl.
„Jak to myslíš?“ vydechla mírně zmateně.

„Není to zřejmé?“ zeptal jsem se. V jejích očích svitlo. Chápala.

„Nejspíš ne…“

„Bylo to pozvání na rande,“ osvětlil jsem jí mile. Někde v pozadí jsem slyšel, jak se Alice pobaveně uchechtla. Ano, Jasper Cullen skutečně řekl „rande“. Užijte si to.
„Takže?“ Moje mysl se už dávno rozběhla na plné obrátky. Přemítal jsem, kam přesně jí vezmu. O čem budeme mluvit. Kolik litrů zvířecí krve budu muset předtím vypít, abych-

„Ne.“

Tak tohle mě zaskočilo. Ve svém životě jsem se snažil vždycky počítat se vším. Byl jsem už tak zkrátka nastavený… Bylo pro mě skutečně tak nepředstavitelné, že by odmítla?

Po její tváři se rozlil něžný úsměv.
„Bože, vypadáš tak překvapeně…“ Očividně si svou náhlou převahu velice užívala. „Omlouvám se, nechtěla jsem se tě… dotknout.“

„Přežiju to,“ řekl jsem trochu rozpačitě. „Máš k tomu nějaký konkrétní důvod?“

Pokrčila rameny.
„Vůbec se neznáme…“

„Oprav mě, pokud se mýlím, ale měl jsem dojem, že k tomu schůzky jsou. Aby se lidé lépe poznali.“

„Vážně? Takhle to funguje?“ Opřela si hlavu a o dlaň. „Někoho potkáš, zaujme tě a tak ho pozveš ven?“

Připadal jsem si trochu dezorientován.
„No… ano.“

„Pak je to tedy jen otázka toho, jak na tebe kdo působí… Jde jen o první dojem. Nic víc.“

„A… to je špatně?“

„Nelíbí se mi to,“ řekla Maybelline. „Připadá mi to trochu… povrchní.“

Uchechtl jsem se. Možná měla pravdu. Koneckonců – tohle přímo dokazovalo, jak moc se první dojem může plést. Když jsem viděl Maybelline poprvé, připadala mi… zranitelná. Tichá, lehce manipulovatelná, plná bolesti a strachu.
Její osobnost měla nejspíš mnoho odstínů… A já chtěl znát každý z nich.

„Ale kdybych měla dát na první dojem…“ řekla Maybelline a naklonila se ke mně ještě blíž. Až bolestivě blízko. „Když jsme se viděli poprvé, byl jsi… tak trochu nesoustředěný.“ Polkl jsem. V ten moment jsem byl všechno možné, ale nesoustředěný je to poslední slovo, kterým bych svůj tehdejší stav nazval. Vražedný nebo smrtící se hodilo líp. „A podruhé? To jsi mě viděl stisknout požární poplach…“

„Stále si tu větu nedokončila,“ podotkl jsem.

„Prosím?“

„Kdybys měla dát na první dojem, tak…?“ znovu jsem jí dýchl do tváře.

Maybelline se ztratila v mých očích a pomalu se opřela do židle.
„Dnes… nemám čas,“ řekla tiše.

„Zítřek zní fajn,“ usmál jsem se.

V tu chvíli Maybelline zaměřila pozornost na něco, za mými zády a fascinace se z její tváře dokonale ztratila. Její tep se nebezpečně zpomalil a její oči zmatněly.

„Možná to nebyl dobrý nápad…“ poznamenala, spíš sama pro sebe, než pro mě.

Otočil jsem se směrem, kterým se dívala. Tam, dva stoly od nás, mě propaloval šedýma očima chlapec, jehož jméno jsem si dal práci zjistit. Lucas Austin před mým pohledem neuhnul, neznejistěl. Nejspíš mu chyběl pud sebezáchovy.
Když jsem se otočil zpátky, viděl jsem jen Maybellinina záda. Vyhodila zbytek oběda a odešla z jídelny.

Impulzivní chování. Nikdy jsem nebyl jeho velký fanoušek. Ale impulzivní nápady? Existuje snad větší zlo?
Najít auto Maybelline Everové bylo snadné. Bylo ta stará známá hra „Přihořívá…“, jen stopa byla trochu vybledlejší. Kdyby nebyli tak zaujatí, tak by tento vůz jistě ocenili všichni členi mé rodiny. Porsche Boxster S nepatřilo mezi auta, které by obvykle řídily jemné sedmnáctileté slečny. Vyjma Rosalie. No, jemné…

Rychle jsem přelétl pohledem parkoviště, nikde nikdo nebyl. Poklekl jsem k přednímu kolu Maybellinina auta a svůj nehet vrazil hluboko do pneumatiky. Jakmile jsem ho vytáhl, začal okamžitě syčivě ucházet vzduch.
Ano, právě jsem poškodil její auto.
Ale to se určitě dá logicky vysvětlit, že? Nejsem žádný maniak.
Chtěl jsem s Maybelline strávit čas o samotě, ale ona z nějakého důvodu dnes nemá čas, tak jsem jí právě propíchl pneumatiku, aby s autem nemohla odjet a tudíž jsem ji mohl odvést já. To vůbec nezní nepříčetně…

Šel jsem si stoupnout ke své motorce, která – naprostou shodou náhod – stála jen několik metrů od jejího auta. Nablýskané černé Porsche se celé naklonilo na levou stranu. Tak to tedy alespoň připadalo mě. Jenomže bych to měl brát z jejího pohledu.
Ne všechny dívky se v autech vyznají tolik jako Rose. Co když si Maybelline ani nevšimne, že je s autem něco v nepořádku? Nejspíš jí budu muset v čas dát vědět…

Vůbec jsem nemusel Maybelline upozornit na závadu. Když přišla ke svému autu, stáhla zamračeně obočí a začala si ho podezíravě prohlížet. Moji práci odhalila do půl minuty…

„Něco je špatně?“ zeptal jsem se nevinně, pomalu se k ní blížíc.

„Nejspíš mi praskla pneumatika,“ odpověděla zamračeně Maybelline. „Zatraceně, budu muset počkat na servis…“

„Pospíchalas?“

„No, teď už ne,“ poznamenala hořce. „Myslela jsem, že se stavím za Bellou. Isabellou Swanovou,“ dodala na vysvětlenou a povzdechla si. „Dneska nebyla ve škole…“

„Odvezu tě,“ nabídl jsem se. Dělat, že mě to právě teď napadlo, a že to nebyl předem promyšlený plán, bylo poměrně snadné.

„To nejde,“ řekla Maybelline rozpačitě. „Moje auto-“

„Edward ti to kolo vymění.“ Věděl jsem, že poslouchá a jeho obličej jsem v tu chvíli opravdu nechtěl vidět. „Je to tak trochu jeho koníček. Zavolám mu a necháš mu tu klíče. Pak ti auto odveze domů...“

Maybelline vypadala naprosto zmateně.
„Cože? To zní… šíleně! Vždyť ani neví, kde bydlím.“

„Ach, pravda, kde bydlíš?“

Trochu nejistě mi nadiktovala svou adresu, kterou jsem velmi dobře znal. Nafilmoval jsem telefonát s Edwardem, všechno se zdálo být dokonalé.

„Jaspere?“
Bylo to tu znovu. To oslovení. Mé jméno vyšlo z jejích rtů a rázem bylo jedinečné.
„Docela na tom autě lpím…“ řekla takovým způsobem, jako kdyby sama nechápala, co ji donutilo ho svěřit do péče úplně cizímu člověku. „Je Edward dobrý řidič?“

„Skvělý.“ Přikývl jsem. Bylo načase si trochu šplhnout.
 
Maybelline si povzdechla, položila klíčky na prasklou pneumatiku a následovala mě.
Když zjistila, že má fráze ,Odvezu tě´ znamenala ,Odvezu tě na motorce´, znovu znejistěla. Musel jsem jí ubezpečit, že i já jsem dobrý řidič.

Nasedl jsem na motorku a ona a nasedla za mě – vzápětí mi došlo, jak nešťastným se tento nápad mohl stát. Natiskla se na mě. Celým svým horoucím tělem, její ruce se trochu váhavě obtočily kolem mého pasu. Tohle nebyla jen lehce stisknutá dlaň a letmé dotyky na hrudi. Tohle. Bylo. Celé. Tělo.
Na krku jsem cítil její horký dech.

Utrpení.
A blaženost, protože se mi její teplo začalo znovu rozlévat do celého těla. Tentokrát to bylo rychlejší. Intenzivnější.
Rozjel jsem se rychlostí větší, než jí mohlo být příjemné. Tenhle souboj přirozenosti s myslí se počítal na vteřiny. Měl jsem ji odvést k Belle domů. Ale ta představa, že ji v tuhle chvíli můžu vzít prakticky kamkoliv…
Proč! Proč jsem to jen já hlupák dělal!

Bolest a slast se prolínaly.
Cesta ubíhala.
Vteřiny utíkaly.

SHRNUTÍ

Zas a znovu musím poděkovat svým věrným čtenářkám. :)

Jsem opravdu šťastná, že se vám povídka líbí - ani nevíte jak moc.

Můžu jen doufat, že semnou vydržíte i nadále. :)

Blíží se Vánoce, takže žádný limit dávat nebudu.

Ale budu moc ráda, když mi zanecháte komentář. :)

M.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soukromé šílenství - 7. kapitola: