Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 18. kapitola

27.02.2010 (22:00) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2113×

Kapitola osmnáctá – Záblesky minulosti a budoucnosti

Běžela jsem lesem zuřivá žízní a nedočkavostí, až konečně potlačím alespoň částečku té nesnesitelné bolesti v krku, která mě má pronásledovat a mučit po zbytek věčnosti. Věděla jsem přesně, kam mířím. Nelovila jsem poprvé ani podruhé, možná popáté, můj „život“ okolo mě ubíhal bez mého přičinění. Už jsem skoro byla u svého cíle - malé říčky naplněné křištálovou vodou, vhodnou pro napájení zvířat, když se to stalo.

Plně zaměstnána, unášena monstrem v sobě, jsem se nedokázala ovládat a ten pach byl rána pod pás. Trajektorie mého pohybu byla změněna, aniž bych si to uvědomila. Pravý lov začal a já se po hlavě vrhla za tou nevinnou křehkou bytostí, která měla ukončit svůj život v mých spárech. Mohl to být kdokoliv – přítel, známý, spolupracovník… jednoduše člověk. Neodolatelné. Nebo by alespoň mělo být.

Tvrdě jsem zastavila o strom, který praskl pod náporem mé novorozeneké síly. Červený opar v mém mozku na chvíli zprůsvitněl, a já si uvědomila své počínání. Ne! Jen to ne! Nesměla jsem to udělat… nesměla jsem si dovolit stát se netvorem, jehož jediným spravedlivým osudem je mučivá smrt. Vše ve mně křičelo zděšením nad sebou samou, otočilo mé nohy a ucpalo ústa. Běžela jsem snad ještě zuřivěji a rychleji, co nejdále od toho pokušení.

Skolila jsem první srnu v dohledu a vysála ji do poslední kapky. Její tělo jsem ve vzteku nad sebou samou roztrhala na kousíčky. Jak mě mohlo napadnout jít ven?! Jak mě mohli pustit?!

Vlhký vítr, který jemně vál, změnil směr a mně se do nosu dostala známá nasládlá vůně. Stále rozzuřená na nejvyšší míru, jsem zavrčela a v bojovém postoji se otočila. Zlaté vytřeštěné oči s kapkou strachu i obdivu mě rozrušily a ochromily víc, než cokoliv.

„Proč jste mi to dovolili?“ zakňučela jsem bolestivě směrem ke Kate a svalila se do trávy pokryté kapkami krve…

A první obraz minulosti nahradil další, stejně nepříjemný a rádoby věkovitý, zašlý, starý, přesto zraňující až do morku mého já.

Z obýváku ke mně doléhaly tiché tony blues a zvuk obráceného papíru z Carlislovy pracovny doplňoval obraz pohodového sobotního odpoledne. Dům byl poloprázdný, jen já a dva mí hlídači – Carlisle a Esmé, ostatní byli na lovu.

Vzduch prořízly dva zvuky ve stejné chvíli. Carlislův telefon nestihl ani zazvonit, jen opatrně zavibroval než ho jeho majitel zvedl, a rychle promluvil s volajícím, zatímco zvuk hlasitě předoucího motoru a pneumatik směřujících neomylně k domu, se zdál nevysvětlitelně strašidelný. Jako člověka by mě donutil sebou alespoň trhnout v marném pokusu setřást tu nenadálou atmosféru prosycenou napětím, nyní jsem však jen otevřela oči a pozorněji se zaposlouchala. Klapot nohou spěšně scházejících masivní dřevěné schody a tiché Esmeino „Drahý?“ zaniklo v příliš hlasitém oddechován a tlukotu srdce. Člověk.

Stála jsem dřív, než mi došlo, co to znamená. Štěrk pod koly neznámého automobilu přestal praštit a ten dotyčný rychle vystoupil, až příliš energicky zabouchl dveře od auta, a došel ke vchodovým dveřím. Carlisle s Esmé se mezitím tiše dohadovali.

Vyšla jsem z pokoje až ke schodům, ze kterých jsem pohodlně viděla do předsíně, skoro nevědomky. Spíše než cokoliv jiného mě vedla zvědavost, nenapadal mě nikdo, kdo by mohl Cullenovi navštívit, všichni se jich příliš štítili.

Setkala jsem se s Esmeinýma vystrašenými očima právě ve chvíli, kdy ten dotyčný zabušil surově na dveře a promluvil Charlieho hlasem. Ačkoliv to byli upíři, očividně nevěděli, co dělat. Čas jako by se zpomalil, ale pro mě konečně utíkal.

„Carlisle? Carlisle?!“

Zoufalství, bolest a bezmoc v jeho hlase byly zastrašující. Vrhla jsem se ke dveřím s naivním chtíčem ho utěšit, říct mu, že jsem v pořádku, že se nemusí bát a dělat si starosti. Že jsem naživu a miluji ho.

Zastavily mě až čtyři ruce omotané okolo mého těla a neverbálně mi přikazující zastavit. Kdybych chtěla, mohla jsem použít svou sílu a setřást je, ale já strnula na místě, polkla nasládlý jed na svém jazyku nahrazujícího sliny, a uslyšela své tiché vrčení podobné předení kočky. Byla jsem dost blízko těm zavřeným dveřím k mému bývalému životu, abych cítila tu lákavou esenci lidskosti.

„Charlie,“ vydechla jsem všechen vzduch ze svých plic jako odpověď na jeho bušení a nářky, než jsem se otočila a s potlačovanými vzlyky utekla zpět do svého pokoje. Pryč od toho smrtelného pokušení a další bolesti.

… Tehdy jsem poznala, jak se má schopnost může obrátit proti mně samé. A jak se dá také využít.

„Co… co to bylo?“ vykoktala jsem zmateně.

„Tvé vzpomínky,“ ozval se znovu Edward. Bylo mi jasné, že viděl to samé jako já.

„Vypadá to, že dokážeš svou schopnost obrátit i sama proti sobě,“ zaměřil na mě propalující pohled. „Ta první vzpomínka byl jeden z tvých lovů, bylo to neuvěřitelné. To není normální, takhle dokázat odolávat lidské krvi. Myslím, že to nebyl jen omyl, výjimka. Možná to je tvou připraveností, pochytila jsi vlčí způsoby,“ pousmál se.

Tohle jsem nemohla vyvrátit… ani potvrdit. A marné naděje jsem se bála více než okamžité bolesti.

„Charlie?“

„Je v pořádku. Donesl se mu tehdy výmysl o tom, že našli tvé tělo. Chtěl si to u Carlislea ověřit a jelikož byl v tu dobu s Jacobem, Alice to neviděla.“

Zlostně jsem vydechla. Věděla jsem, že to není její vina, ale vidina nebezpečí, které tehdy hrozilo, mě ochromila. Mohla jsem zabít svého vlastního otce! Stát se vrahem odsouzeným k zhoubné závislosti! Ale já to neudělala… naštěstí. Vypovídalo to snad o mé vnitřní síle? Pochybuji. Proč bych jinak tak zbaběle své vzpomínky skrývala sama před sebou? Proč bych se bránila svým skutkům? Byla jsem srab, kterému přeje štěstí.

Vrátila jsem se do přítomnosti a opět ke mně pronikl nahořklý pach, díky kterému se mi převracel žaludek. Můj milovaný manžel tu byl a já věděla, že mám poslední šanci. Buď odejdu s ním nebo půjde sám… navždy. Ale měla jsem právo na tuto šanci? Mohla jsem sázet nejen svůj osud na jedinou kartu s nejistým osudem, který neznala ani Alice?

„A vlci?“ snažila jsem se najít ten pravý háček.

„Všichni tě rádi přivítají doma,“ usmál se Jake.

„Ale Charlie a Renée a-“

„Je mi líto, Bello, nebylo by to bezpečné. Pro ně jsi ztracená, stejně bys za pár let zmizela,“ řekl Carlisle.

„Ale… jak bych se kohokoliv dotkla? Jsem studená. A pach...“ vyhrkla jsem svou myšlenku, která náhle vznikla v jedné části mého složitého mozku.

„Proto jsem tu já,“ ozval se Eleazar. Pozvedla jsem obočí.

„Proč myslíš, že jsem vynaložil tolik námahy, abys dokázala ovládat svůj dar? Chvíli jsem uvažoval i o tom, že bys ve své mysli zničila všechny lidské pachy, ale to by bylo příliš složité. Mohla bys to dokázat za pár staletí, možná desítek let, nyní však ne. Ale jeden pach a pár drobností přece skrýt dokážeš, ne?“ kývnul hlavou k Jakovi.

Podívala jsem se na něj. Mám mu upravit mozek?

„Zkus to,“ usmál se Edward.

„Já… můžu?“ obrátila jsem se na Jaka, který si přiklekl přede mě.

„Jistě,“ natáhl ke mně ruku s ohromující důvěrou.

Chvíli jsem mu jen zírala ho jeho hlubokých skoro černých tůní, ve kterých se zračila láska a oddanost, o kterých jsem si myslela, že je už nikdy neuvidím. Za pokus nic nedám, projelo mi hlavou, jak jsem byla přímo přesycená nakažlivým optimismem Jacoba… a Jaspera.

Snažila jsem se ze své přeplněné hlavy vyhnat všechny její nevděčné obyvatele a překvapivě to šlo dost snadno. V hlavě jsem si nechala pulzovat jen jednu jedinou myšlenku a vše ostatní nechala na svých instinktech… Stejné teploty… Otevřela jsem oči… Stejné teploty… Natáhla jsem ruku… Stejné teploty… Jemně jsem se otřela prsty o Jacobovu napřáhnutou dlaň. Na omak byla pevná a příjemně teplá. Dřív, než jsem ji stihla instinktivně stáhnout zpátky, sevřel mou ruku v té své.

S podivem jsem se podívala na to podivné spojení sněhově bílé a medově bronzové. Uslyšela jsem nervozní smích, byl můj a jeho. Naše oči se setkaly a já změnila své rozhodnutí ohledně oné jediné věty, kterou mu potřebuji nutně říct.

„Miluju tě.“

Ta slova zazněla dvojnásobně.

A pak se spojily naše rty i duše.

předchozí kapitola x epilog

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 18. kapitola: