Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - Epilog

19.03.2010 (11:30) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2544×

Epilog

Slunce již před chvílí zašlo za střechy okolních budov, padal soumrak, a já tak mohla beze strachu, pohodlně opřená o umně vyvedené zábradlí malého balkonku přiléhajícího k našemu apartmá, pozorovat to činorodé, nikdy nespící město, které jsem si tolik zamilovala – Buenos Aires.

Právě sem, do hlavního města Argentiny, jsem se kdysi před skoro čtvrt stoletím uchýlila ve snaze ozkoušet své odholání a výdrž. Pro jistotu jsme tehdy odjeli dost daleko od všech mě drahých lidí. Sice tu bylo věčně horko a slunečno, ale já tehdy právě to chtěla a ve dne mi stačilo skrývat se v drahém hotelu a koukat se na ruch města z okna. Ven jsem vycházela jen v noci, jako ty krvelačné stvůry z lidských pohádek, kteržm říkali „upíři.“ Přesto jsem si nemohla stěžovat na nedostatek pokušení. I nyní, uprostřed jara, byl vzduch vedle slaného pachu blízkého moře, na jehož vlnkách v dáli dovádivě klouzaly poslední sluneční paprsky dnešního dne, prosycen i lákavou vůní desítek lidí.

Lehký větřík mi do tváře sfouknul pramen mých mahagonových vlasů a poodhrnul cíp sněhově bílého prostěradla, do kterého jsem se zamotala. Pro náhodného přihlížejícího bych musela vypadat jako anděl. Jaká ironie. Ale žádné z lidských srdcí, které jsem mohla slyšet, nezačalo freneticky bít v reakci na mou nepřirozenou krásu.

Otočila jsem se zpátky čelem do hotelového pokoje, který jsme si s Jakem pronajali před dvěmi dny, které jsme strávili užíváním si jeden druhého. Nebylo divu, že můj drahý, stále nestárnoucí manžel, nyní spal jako malé dítě. Přesto vypadal mužně a neodolatelně. Zálibně jsem si prohlížela jeho svaly, z části skryté pod saténem obklopujícím i mé tělo. Prsty mě svrběly ve snaze se ho dotknout, v podbířku se nashromáždil další, zatím neukojený, chtíč a já samovolně skousla své náhle prahnící rty. Ale musela jsem respektovat jeho lidské potřeby.

Pohled mi padl na vychladlou večeři, kterou přinesli před pár hodinami. Nevěděla jsem, na co bude mít po probuzení chuť, tak jsem pro jistotu objednala celý jídelní lístek, džus a nějaké vyhlášené místní víno. Peněz jsme již měli díky Cullenům dost.

Tiše, tak, jak to umějí snad jen upíři, jsem přešla ke stále nevybaleným kufrům a začala být užitečná. Musela jsem se nějak zaměstnat, abych nepodlehla sobě i jemu. Zatím jsme nestihli nic. Nevybalili jsme, neprošli si naše oblíbená místa, nebyli jsme u moře. Tiše jsem se uchechtla při vzpomínce na naši jedinou aktivitu, zatímco jsem naše věci věšela na ramínka a dávala do poliček. Měli jsme tu strávit dva týdny.

Na dně druhého kufru jsem narazila na své osobní věci, odrážející dno mé duše i srdce. Vyndala jsem pár moderních vymožeností jako notebook či eBook, a s nimi i diář a jednu knihu od Carlisla. Na úplném dně, opatrně uložené a zabalené v těžké látce bránící poškození, byla fotoalba. Malé střípky vzpomínek, které jsem prožila či neměla šanci vidět. Znamenaly pro mě víc, než si kdo mohl o kusech lesklých papírků pomyslet.

Zamyšleně, naplněná nostalgií, která účinně zchladila mou tohu, jsem přešla pokoj na druhou stranu a usadila se v měkkém hlubokém křesle, zrak stále upírající na tři knihy vázané v kůži. Dvě jsem si položila do klína a poslední opatrně otevřela na první stránce.

Byla věnována mým blízkým - Charlie, Reneé, Phil, Billy, všichni z La Push, mí přátelé ze školy i práce na jediném místě. A nakonec pár stran věnovaných Cullenům a Denalijským. Jako upír jsem vyrostla pod jejich ochrannými křídly a naučila se je mít ráda.

Poslední fotografie zobrazovala skupinku pijavic – všechny, kteří před pětadvaceti lety obývali nyní již prázdný dům uprostřed Forkských lesů. Usmála jsem se při pohledu na mou paži položenou na ramenou mé nejlepší kamarádky a Emmetta, rádoby žárlivě se jí snažící od Rose odtrhnout. Byl to vtipálek, velké dítě, hrající si s velkými hračkami.

Zaklapla jsem první řadu mých vzpomínek s potlačovaný smíchem deroucím se na mé rty. Naučila jsem se je mít víc než ráda, dokázali si získat můj respekt, úctu i obdiv.

Další, v pořadí druhé album, patřilo mě a Jacobovi. Nerada jsem se fotila, ale s Jacobem padaly všechny mé zábrany. Rychle jsem jím prolistovala – začínalo tehdy, kdy mi maminka dala k narozeninám první foťák. Bylo tam pár oslav, pak pár fotek, které jsme nafotili při rande a venku v přírodě. Následně přišly na řadu zásnuby, svatba, líbánky, společné dovolené v Evropě. Končilo to u mého devátého měsíce. Nakonec se přeskočilo až k jedné osamocené dovolené a na časy mého upírství.

Tady se ukrývala má láska, věrnost a oddanost. Ani věčnost nebude stačit na to, aby mé studny obsahující ty pocity, vyprázdnila.

Třetí a poslední fotoalbum pařilo dětem, samozřejmě. Jejich první krůčky… první den ve škole… poprvé u Reneé v Jacksonvillu… vlkodlačí párty… promoce… Nyní už oba navštěvovali univerzity, snažíc se splnit si svoje sny a já jsem, jako každá matka, o jejich úspěchu nepochybovala. Bethy, vždy tak činorodá, energická a graciozní, občas naivní a snílkovská, chtěla být spisovatelkou a její nevšední nápady jí k tomu dávaly nejlepší předpoklady. Někdy jsem nemohl uvěřit svým očím, jak moc mi připomínala Renée. A Josie, praktičtější, přízemnější, klidnější, ale stejně energický a nápaditý, si chtěl otevřít vlastní obchod.

Hrdost, mateřský cit, ochranitelský komplex. Ti dva mi dávali křídla a zároveň mě svazovali nejistotou a neopodstatněným strachem. Copak jsem si toho nevytrpěla dost i za ně? Copak musí být každý život dramatický, dobrodružný a nebezpěčný? Jistě že ne.

Melancholicky jsem si povzdechla a zaklapla poslední další pomyslné dveře. Za dva týdny je zas uvidím! Dva roky čekání budou ukončeny a já zas budu moci na chvíli pocítit teplo úplného rodinného kruhu.

Vzhlédla jsem a rozhlédla se po pokoji, opět vydrážděná, ale naprosto opačnými pocity – nedočkavostí, netrpělivostí a nevrlostí. Jake stále spal, hodiny na nočním stolku ukazovaly deset hodin a pět minut a venku se setmělo. Hvězdy zářily, stejně jako měsíc v úplňku a umělá světla z okolních domů.

Rychle jsem vstala, z předražené kabelky mě nic neříkající značky, kterou mi koupila Alice, vytáhla pár nových fotek, které mi dal Jake a vložila je ve fotoalbech na patřičná místa. Když jsem připevnila i tu poslední, dopřála jsem si ještě chvíli při pohledu na ni. Ukazovala dva šťastné páry – Setha a Bethy, Leah a Josieho. Všichni vypadali spokojeně a šťastně, obličeje s širokými úsměvy měli blízko u sebe a okolo hlav se jim houpaly barevné balonky. Oslavovali Jakovy narozeniny… jako normální lidé. Ani jedno z mých dětí se nestalo vlkodlakem, protože se všichni Cullenovi i já sama, odstěhovali pryč krátce po tom incidentu se mnou. Upírsky jsem dospívala na Aljašce u Tanyi. Nevěděli jsme tak, jestli zdědili vlkodlačí gen, ale já pevně doufala, že ne. Něco mi říkalo, snad moje intuice, že Leah je vlkodlakem právě proto, že Joseph ten gen nemá, což z ní dělalo jen vyjímku a Bethy může být také obyčejný člověk. Ale nikdy si nemohu ani nechci být jistá.

Unášena proudem svých vzpomínek jsem vstala, uklidila knihy v mých rukou a po vyhodnocení, že můj manžel bude ještě nějakou dobu mimo dimenzi bdění jsem rychle vytáhla z šatníku jedny jednoduché, lehké, bílé, letní šaty a spodní prádlo a zaplula do koupelny. Horké kapky dopadající na mé tělo pro mě stále skýtaly svůj uklidňující efekt. Když jsem vyšla ven, uvolněná a upravená, s mokrými vlasy smáčející má záda a oblečení, uviděla jsem spokojeného Jacoba rozvalujícího se po posteli a třímajícího v rukou jeden z hromady talířů.

„Vypadáš jako víla,“ usmál se při pohledu na mě.

„Díky,“ usmála jsem se na něj zpátky a sedla si k jeho nohám. „Chutná?“ zeptala jsem se a sledovala, jak odkládá prázdný talíř a natahuje se pro další.

„Jasně, vaří tu skvěle,“ zakřenil se. „A ty umíš pěkně člověka vyhladovět.“

„Vadí? Tak to já tě tu nechám najíst se a půjdu -“

Chtěla jsem ho poškádlit, ale když jsem procházela okolo jeho rukou, strhl mě na sebe. Naštěstí jsem se dokázala ještě ve vzduchu překulit a nedopadla jsem na talíř s mastným vepřovým. Štít jsem automaticky zapnula, okamžitě jak se jeho vařící ruka přiblížila do nebezpené vzdálenosti, takže nedošlo k nechtěné chemické reakci, jejímž produktem je vrčení a nevrlost. Naše pachy jsem, narozdíl od teplot našich těl, skrývala neustále. Stalo se to jakousi samozřejmostí, manželským zvykem.

„Kampak, kampak? Snad mi nechceš utíkat, anděli?“ jemně, škádlivě mě líbl na rty.

„Ne, já ti chtěla ulětět,“ nechala jsem pokojem rezeznít svůj zvonkový smích.

„Ale já s tebou mám ještě nějaké plány,“ usmál se a naplno mě políbil.

„Ty už nemáš hlad?“ optala jsem se, když se odtáhl, aby se mohl nadechnout.

„Mám, ale na něco jiného,“ zablýsklo se mu uličnicky v očích, talíř s masem shodil z postele a přisál se k mému sněhovému krku.

Holt si na moře asi ještě trochu počkám… pomyslela jsem si a překulila se na něj.

předchozí kapitola x bonus1

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - Epilog: