Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 14. kapitola - Návrat

18.03.2010 (10:30) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3932×

Nikdo tam nebyl.

Pocítila jsem však tu vůni. Vůni, která patřila muži, kterého jsem milovala nejvíc na světě. Omámil moje tělo jako sladký závan vzduchu. Rty se mi roztáhly do jemného úsměvu, když jsem na rtech pocítila jeho chuť.

Stála jsem tam, uprostřed místnosti a dívala se na věci na posteli, které mu patřily. Chvěla jsem se, slzy se mi draly z očí a stékaly po mramorově chladné tváři.

Vnímala jsem tlukot svého srdce, který napodobovalo srdíčko mého dítěte. Dva životy v jednom silném úderu. Pocítila jsem příval té touhy, té nekonečné lásky, kterou jsem cítila k Edwardovi. Můj přerývavý dech mi rozechvíval hruď.

Dveře koupelny se otevřely a on stál proti mně.

Díval se na mě jako na anděla. Na něco neživého, ne skutečného. Moje tělo se třáslo a hruď se mi prudce vzdouvala.

„Bello?“ špitl nevěřícně a po tváři mu stékaly slzy.

Nedokázala jsem reagovat, stála jsem jako přikovaná k zemi a hleděla do tváře muže, který mi byl vším. Na toho andělsky krásného upíra, který teď vypadal víc než zničeně a ztrhaně.

„Prosím, řekni, že se mi nezdáš,“ zašeptal chvějícím se hlasem.

Přistoupil o krok blíž a nevěřícně se mě prohlížel.

„Jsem tady, Edwarde,“ vzlykla jsem a udělala krok vpřed.

Zahleděl se na moje vzdouvající se bříško.

Jeho rty se pootevřely v naprostém údivu.

„Ty, ty…“ opakoval.

„Ano, jsem těhotná,“ dořekla jsem šeptem a nový příval slz se mi dral z očí.

„Bello,“ vzdychl a přistoupil přímo ke mně.

Než jsem stačila jakkoli reagovat, jeho mramorové rty se zoufale přitiskly k mým.

Jeho sladký dech mi ovíval tvář. Poddala jsem se té nesnesitelné potřebě ho líbat. Ten polibek byl tak intenzivní a nekonečný. Ta posvátně lahodná chuť jeho rtů mi ulpěla na rtech jako živá voda a roztříštila ledové střípky, které svíraly mé srdce v bolestné agónii. Probudil moje poraněné srdce k pohybu a zacelil jizvu, která ho ochromila.

„Edwarde,“ téměř neslyšitelně jsem mu špitla do ucha.

„Bello, lásko,“ opakoval stále moje jméno, jako by nemohl uvěřit tomu, že tu před ním opravdu stojím a on nesní.

Jeho prsty se jemně dotkly mého bříška, ve kterém byl cítit tlukot srdíčka. Nového života.

„Jak je to možné?“ ptal se láskyplně.

„Já nevím. Vím jen to, že pod srdcem nosím tvoje dítě, Edwarde,“ odpověděla jsem mu s něhou v hlase.

„Bello,“ vyslovil mé jméno s neuvěřitelnou něhou a znovu mě políbil.

„Jsi zpátky,“ šeptal mezi tím, co se do mě jeho rty vpíjely.

Někdo vyrušil naši šťastnou chvíli.

„Isabello, je čas, aby ses vrátila zpátky,“ řekl chladný hlas Felixe, který stál ve dveřích spolu s Jane. Oba byli zahaleni do černých saténových kápí, které sahaly až k zemi.

„Nikam nepůjde!“ křikl Edward a postavil se přede mně.

„Vyřiď Arovi, že naše úmluva je neplatná, změnilo se hodně věcí,“ řekla jsem pevným hlasem Felixovi, jehož výraz vyjadřoval zlost.

„Myslím, že to nepůjde,“ odpověděl.

Jane přistoupila o krok blíž.

„Isabello, půjdeš s námi!“ štěkla tiše.

Najedou mnou projela vidina.

Edward se svíjel na zemi v krutých bolestech a moje hrdlo silou svíral Felix. Bylo to pryč. Stála jsem tam a věděla, co se má během pár chvil stát. Musela jsem reagovat, hned. Nebyl čas na rozmýšlení.

Okamžitě jsem zaštítila Edwarda.

Moje tělo hromadilo zlost. Jane si na poslední chvíli všimla, co se děje, ale nestačila zareagovat. Energetická vlna, která vystřelila z mého těla smetla Jane i Felixe k zemi.

„Utíkej,“ křikla jsem na Edwarda, který mě chytil za ruku.

Oba jsme vyskočili oknem. Byl už den. Ale uličky byly zastíněny budovami tak, že sluneční svit jimi neproniknul. Běželi jsme nadlidskou rychlostí a doufali, že nás nikdo nezahlédne. Přece jenom bylo časně ráno.

Byla jsem pomalejší než Edward a tak mě jednou rukou zvedl do náruče a utíkal. Proběhli jsme neslyšně celým městem a zarazili se u vstupní brány. Edward se prudce zastavil. Před námi stál muž v kápi, ten samý, který nás vpouštěl do města.

Edward se na mě podíval a tiše hlesl.

„On to ví, má nás zastavit.“

Položil mě nohama na kamennou zem a zůstal ztuhle stát na místě.

„Už ani krok,“ promluvil zahalený upír.

„Jdi k čertu,“ řekl Edward a skočil na něj. Vyděšeně jsem sledovala scénu přede mnou. Edward silou mrštil s upírem o zem a ten zůstal nehybně ležet. Edward vypadal rozzuřeně, celý se třásl a ruce měl pevně zatnuté v pěst.

„Edwarde!“ vykřikla jsem, když jsem spatřila v dáli Jane, která měla v zádech Arovu stráž. Chytil mě za ruku. Vyběhli jsme bránou z města.

„Na okraji jsem nechala auto!“ zvolala jsem na Edwarda.

Pustil mě a nechal mě vést.

Za okamžik jsme stáli u Volva. Edward skočil za volant a rychle nastartoval.

Auto se vyřítilo z lesní cesty. Ujížděli jsme šílenou rychlostí pryč, daleko od temného města, majestátné Volterry. Přerývavě jsem dýchala a snažila se uklidnit, ale moc mi to nešlo.

„Miláčku, jsi v pořádku?“ zeptal se nervózně Edward.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Myslím, že ano,“ zašeptala jsem téměř neslyšitelně.

„Neboj, postarám se o vás, bude to v pořádku,“ reagoval na můj rozechvělý hlas.

Zbytek cesty proběhl v naprosté tichosti. Když jsme zastavili na letišti, uvědomila jsem si, že nemám svou tašku, ani Edward. Naštěstí jsem u sebe měla svoje doklady a Edward taky. Ale moje šaty a ostatní věci zůstaly ve městě.

„Pojď, Bello,“ řekl Edward a vedl mě k letadlu.

Cesta byla dlouhá. Edward seděl vedle mě a neustále si mě prohlížel. Nic ale neřekl. Proč mu nedokážu číst myšlenky? Teď by se mi to opravdu hodilo. Po pár hodinách jsme se ocitli na letišti ve Forks. Byla jsem opravdu unavená. Víčka mi těžce padaly a hlava se mi točila.

Poslední, co si pamatuju bylo to, že jsem omdlela.

„Bello?“

„Bello?!“ promluvil hlas, který mě probudil. Opatrně jsem otevřela oči. Přede mnou stál Carlisle.

„Nemáš ani ponětí, jak rád tě vidím, Bello,“ řekl.

„Co je to se mnou?“ zeptala jsem se zmateně.

„Spala jsi celý den.“

„Jsi vysílená, musíš se napít. Tvůj stav postupuje mílovými kroky.“

Zadívala jsem se na svoje tělo. Vyboulenina už byla opravdu obrovská. Řekla bych tak sedmý měsíc těhotenství.

„Co mě čeká Carlisle?“

„Nevím přesně, Bello. Toto je neprobádaná půda. Ale jedno vím jistě, za pár dní bude čas porodu,“ odvětil klidným hlasem.

„Bojím se,“ špitla jsem.

„To zvládneme.“

„Kde je Edward?“ vzpomněla jsem si na otce mého dítěte.

„Čeká na chodbě, byl trochu vyplašený, ale podařilo se mi ho uklidnit.“

„Edwarde,“ zvolala jsem zesláblým hlasem.

Dveře pokoje se otevřely. Edward přistoupil k mé posteli, Carlisle na něj pokývl a odešel.

„Edwarde, já, dlužím ti…“

„Pššt, miláčku. Nechci žádné vysvětlení, už jsi se mnou a čekáš naše dítě. Chci zapomenout na to, co se stalo, musíme žít dneškem,“ dořekl něžným hlasem a políbil mě zlehka na rty.

Už to tu bylo zase. Další vidina. Krásná vidina. Edward mě líbal a společně jsme poslouchali tlukot nového života, srdíčka našeho dítěte.

„Ááách,“ vzdychla jsem si nahlas. Edward se na mě zkoumavě podíval a jeho pohled vyžadoval odpověď.

„Naše dítě má nadání,“ řekla jsem. Neřekl ani slovo, jen na mě hleděl.

„Vidí, co se stane a používá tu schopnost skrze mě,“ usmála jsem se.

Jeho výraz se změnil. Oči se mu rozzářily.

„A co jsi viděla?“ zeptal se nedočkavě.

„Počkám si na to, “ řekla jsem spiklenecky.

V tom okamžiku se jeho rty přitiskly k mým. Líbal mě něžně, ale horoucně. Sen se stával skutečností.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 14. kapitola - Návrat: