Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak noci - 7. kapitola - Ostrov Afrodité

16.02.2010 (21:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4505×

Na letišti jsme se odbavili a nastoupili do letadla.

Edward pro nás koupil první třídu.

Uvelebila jsem se do křesla vedle něj.

V tu chvíli na mě dopadla únava a já usnula.

Usmál se, když viděl, že jsem trochu zmatená.

„Prospala jsi celou cestu,“ špitl s úsměvem na rtech.

„Aha,“ vyhrkla jsem.

Přistáli jsme a Edward se zvedl.

„Pojďme,“ řekl.

Vzal všechna naše zavazadla a vystoupili jsme z letadla.

Po tváři mě pohladil teplý mořský vzduch. Byl to příjemný pocit. Držela jsem se Edwarda a následovala ho. Zastavil se u většího černého taxi a zaťukal na okénko řidiče.

„Dobrý večer, dáme si zavazadla do kufru,“ řekl zdvořile Edward.

Chlapík přikývl a Edward do auta úhledně poskládal naše zavazadla a my nastoupili.

„Kam to bude?“ zeptal se řidič a zkoumavě mě sjel pohledem. Edward se lehce zamračil.

„Do přístavu. A radím vám, abyste sledoval cestu,“ odpověděl ostře Edward.

Cesta trvala asi dvacet minut, než jsme zastavili v přístavu, kde na nás čekala menší loď. Edward vynesl naše kufry, zaplatil taxikáři a šlehl po něm pohledem.

„Zatraceně,“ hlesl zlostně.

Udiveně jsem se na něj podívala

„Přízemní myšlenky lidí,“ zavrčel, když si všiml mého pohledu.

„Nemáš tušení, jak je někdy těžké vstřebávat to, co si ostatní myslí.“

Pousmála jsem se.

„I když se není čemu divit. Jsi velmi krásná pro upíry, natož pro člověka.“

Ucukla jsem pohledem a on změnil téma.

„Za malou chvíli budeme na místě.“

Cloumalo mnou vzrušení. Byla jsem velmi zvědavá.

Nastoupili jsme do lodě a vypluli.

Byla už tma. V dálce zazářila světýlka.

„Jsme na místě.“

Loď zastavila u malého mola, u kterého stálo kouzelné sídlo.

„To je krása,“ vydechla jsem.

Edward se na mě sladce usmál.

„Počkej, až uvidíš, jak to vypadá uvnitř.“

Vystoupili jsme i s našimi věcmi a loď pomalu mizela v dáli.

Nemohla jsem se dočkat. Pořád jsem stěží věřila tomu, kde jsem a hlavně s kým.

Ze dveří vyběhla starší žena.

„Dobrý večer, pane Edwarde,“ hlesla.

„Dobrý večer, Marie,“ odpověděl zdvořile.

Žena si mě zkoumavě prohlédla, ale nestačila nic říct.

„Bello, rád bych ti představil Marii. Stará se o naše sídlo už spoustu let.“

Žena se nuceně usmála a podala mi ruku. Pod mým dotekem se trochu otřásla.

„Pojďte za mnou, ukážu vám vaše pokoje,“ špitla.

Procházeli jsme překrásnou chodbou. Stěny byly plné drahých obrazů a v místnosti byla cítit vůně vanilky. Marie zastavila u těžkých dubových dveří.

„Tady má pokoj slečna Bella,“ řekla a otevřela dveře.

Pokoj byl nádherný. Stěny byly oranžově vymalovány. Uprostřed místnosti stála majestátně obrovská dřevěná postel s oranžovým baldachýnem. Pokoj byl spoře osvětlen svíčkami a vůně růží, které stály v křišťálové váze na nočním stolku provoněla celou místnost.

„Tam je koupelna.“ Ukázala na dveře kousek od postele.

Edward prošel mezi námi a položil moje kufry k oknu.

„Kdyby jste cokoli potřebovala, stačí zazvonit.“

Ukázala prstem na zvonek, který ležel na stolku.

„Děkuji Marie,“ odvětila jsem.

„Děkuji Marie, myslím, že můžete jít. Svůj pokoj najdu bez problémů,“ řekl Edward.

Marie si mě změřila pohledem a pak beze slova odešla.

„Jsi spokojená Bello?“

„Na to se mě nemusíš ptát, Edwarde,“ řekla jsem radostně.

„To mě těší,“ odpověděl.

„A ty máš pokoj kde?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Dva pokoje od tvého.“

„Aha,“ šeptla jsem.

„Teď se rozloučím, je už pozdě. Dobrou noc.“

Lehce se dotkl rukou mé tváře. Projelo mnou vzrušení.

„Dobrou noc, Edwarde.“

Něžně se na mě podíval a pak odešel.

Vybavila jsem si všechny své věci a úhledně je poskládala do dubové skříně, která stála naproti posteli. Prohlédla jsem si koupelnu. Byla luxusně vybavena, stejně jako pokoj.

Převlékla jsem se a unaveně padla do hedvábných polštářů. Usnula jsem s vůní růží na rtech.

Do nového dne mě probudil zpěv ptáků.

Byla jsem příjemně odpočatá. Vyběhla jsem k oknu. Až teď jsem ocenila ten překrásný výhled. Dívala jsem se na tyrkysově modré moře, které bylo zalito třpytivými slunečními paprsky. Na okamžik se mi zastavil dech. Byl to čarokrásný pohled.

Někdo zaťukal.

Do pokoje vstoupila Marie.

„Dobré ráno slečno Bello,“ řekla chladným tónem.

„Dobré ráno, Marie,“ pozdravila jsem.

„Slečno, chtěla jsem se zeptat, jestli budete snídat v jídelně nebo si přejete snídani do pokoje.“

Trochu jsem se zarazila. Marie asi neměla moc informací o Cullenových, respektive o jejich životosprávě. A vlastně i o mé.

„Nemám hlad,“ řekla jsem přívětivě.

Marie mě však sledovala ostrým pohledem.

„No dobře. Kdyby jste změnila názor, zazvoňte.“

Mile jsem se na ni usmála a přikývla. Nezměnila svůj výraz a odešla.

Převlékla jsem se do blankytně modrých šatů z jemného šifonu. Vlasy jsem sepnula sponou do letmého drdolu a ze šperkovnice vytáhla stříbrné perličky do uší.

Pak jsem opustila svůj pokoj. Procházela jsem se zdobenou chodbou a sledovala obrazy, které visely na stěnách. Někdo se mě dotkl. Trhla jsem sebou.

Přede mnou stál Edward.

„Nechtěl jsem tě vylekat, omlouvám se.“

„Nic se neděje.“ Pokusila jsem se o svůdný úsměv.

Evidentně to zabralo, protože jeho pohled se prohloubil a on mě se zájmem sledoval.

Pak ale jeho výraz zvážněl.

„Pustil jsem Marii domů. Nechci, aby měla jakékoli podezření.“

„Dobře,“ oddechla jsem si a v duchu byla ráda, že tu nebude. Vzhledem k tomu, jak mě sledovala, jsem jí asi moc do oka nepadla.

„Měli bychom jít lovit,“ řekl Edward.

„Dobrý nápad,“ souhlasila jsem.

„Vyrazíme?“ zeptal se.

Přikývla jsem a než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč.

V mžiku jsem vyrazila za ním. Chvíli nám trvalo, než jsme se dostali vysoko do hor, kde jsme mohli lovit. Čerstvý vzduch nám narážel do tváře. Edward zastavil kousek od jezírka, kde se napájelo několik jelenů. Ta vůně byla slastná. Praštila mě do obličeje.

Edward se rozběhl a dravě srazil jednoho jelena. Vrhla jsem se na dalšího a ubohé zvíře se prohnulo pod mým tlakem. Zakousla jsem se a dychtivě pila. Zvíře se cukalo, ale moje sevření nepovolilo. Podívala jsem se na Edwarda, který žíznivě sál. Po chvíli jsem upustila z náručí mrtvé zvíře, které dopadlo na zem. Edward byl také nasycený.

Sledoval mě a já se pod tím pohledem zachvěla.

Když jsem se prohlédla, zjistila jsem, že mé šaty jsou rozervány a sahají mi sotva do půli stehen. Sponu ve vlasech jsem někde vytratila a dlouhé vlasy mi lehce vlály ve vzduchu.

Jak je jen možné, že já pokaždé vypadám takhle a Edward je vždycky dokonalý?

„Líbí se mi tvoje dravost, je to vzrušující.“

Zastyděla jsem se a snažila si stáhnout zbytek šatů o trošku níž ke kolenům.

Přistoupil ke mně blíž.

„Měli bychom se vrátit,“ vyhrkla jsem.

Lehce se usmál.

„Jak si přeješ Bello,“ vzdychl hlasitě.

Cítila jsem potřebu mu dokázat, jak rychlá umím být.

„Dáme si závod?“ zeptala jsem se provokativně. Zakřenil se.

„No dobře,“ řekl.

Rozběhla jsem se, vstříc lesu a myslela jen na to, abych vyhrála.

Věděla jsem, že jsem rychlejší než Alice, Rose, Emmett i Jasper. Ale s Edwardem jsem se trochu přepočítala. Blížila jsem se a v momentě, kdy jsem zahlédla sídlo, uviděla jsem ho postávat  před vchodem.

„Sakra,“ pomyslela jsem si nahlas.

Když jsem zastavila, Edward se na mě zářivě usmíval.

„Jaká bude má odměna?“ mrkl na mě spiklenecky.

„Co by sis přál?“ zeptala jsem se bez zájmu.

„No já nevím… co třeba… polibek?“ Jeho karamelové oči mě v očekávání sledovaly.

Srdce mi začalo prudce tlouct do hrudi.

„Tak co myslíš?“ zeptal se znovu a zadržoval smích.

„Myslím, že jsi blázínek,“ špitla jsem a pokusila se kolem něj projít.

Chytil mě ale za ruku a přitáhl k sobě. Prsty mi přejel po rtech a mnou projela jiskra vzrušení.

Dívala jsem se do jeho hlubokých očí a pomalu se v nich začala ztrácet…

Vytrhla jsem se z jeho sevření.

„Musím uznat, že jsi opravdu rychlejší než já. Ale já najdu něco, v čemu budu lepší.“

Hodila jsem na něho šibalský pohled.

Zkoumavě si mě prohlížel.

„Nepochybuji,“ řekl vážně.

Celé odpoledne jsme strávili prohlídkou domu. Edward mi ukázal všechna zákoutí velkého sídla. Byl to jedinečný den. Trávila jsem veškerý svůj čas s ním. Cítila jsem se šťastná, opravdu šťastná.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak noci - 7. kapitola - Ostrov Afrodité: