Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 19. kapitola

21.04.2013 (17:15) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3794×

Špinavá hra - 19. kapitola

Já tebe taky...

Fakt, že byla Jessica Stanleyová jedním slovem děvka, byl světoznámý. Já se o něm ale nechal stoprocentně přesvědčit až v úterý večer. Hodilo se to, bylo to prostě… vhodné.

Neřešili jsme to. Jenom já, ona, ta pitomá láhev whisky a pár podělaných kondomů, které k mému překvapení vytáhla z kabelky ona.

Prý je to osvědčené – problémy se z hlavy nejlépe vyšukávají. To bych se k tomu ale musel přimět. Měla to být pitomá náplast, způsob, kterým říct kurevský sbohem pitomý depresi z toho, že jsem nevěděl, kam dál.

Nedal jsem to. Prostě se to nestalo. Zírala na mě s otevřenou pusou a nechápala absolutně nic. Důvod byl jednoduchý. Jediný, kdo mě mohl změnit, nabudit a zbavit bolesti, byla moje Bella. Tu bych umiloval k smrti.

Jak by ale mohla chtít něco víc po tom všem, co jsem jí, do prdele, udělal?

O Edwardovi se mi začalo pomalu i zdát. Ačkoliv přísahal, že ho žádná práce nenutí odejít, stalo se tak a ne jednou. Věděla jsem, že na světě šéfuje tolika věcem, že by byl jistě hřích, držet jej od nich dál, a také jsem se snažila všemožnými způsoby vstřebat, že není dost dobře možné, abych byla já jediným důvodem, proč by seděl doma na zadku.

Co bychom vlastně dělali? Koukali na televizi, možná se stihli pohádat u výběru kanálu, já bych se mu dušovala se svojí, každým dnem narůstající, depresí… A co potom?

Byla tu spousta věcí, které nevěděl. To, jak je mi šíleně smutno a prázdný byt, do něhož mě zavřel, mi v mém zármutku zrovna dvakrát nepomáhal. Byla tu ta věc s maminkou… A k mému obrovskému překvapení se v mém srdci stále ukrývala i ta věc s Jacobem. Jako bych za těmi střeženými dveřmi jeho bytu nechala vše, na čem mi záleželo. Vše, co mě činilo šťastnou poslední roky. Do osudného dne, kdy jsem potkala jeho. Edwarda.

A tahle myšlenka byla kupodivu nejpříjemnější. Ačkoliv jsem to vše nechala jít… Pak jenom proto, abych to mohla vyměnit za něj. A stálo mi to za to. Nevím, zda je skutečně božím přáním, abychom za vše v našem životě museli platit daň. Ale bylo by to nad přírodní zákony. Jak bych jenom mohla mít po svém boku muže, se kterým budu šťastná a zároveň být obklopená lidmi, kteří mi budou schopni prominout mé křivdy.

Tak to přeci chodí jenom v pohádkách. A navzdory všem mým snům, já se nenacházela ani v jedné.

A jak jsem tak dál čekala na každý Edwardův příchod z práce, postupně jsem si uvědomovala nevyhnutelné.

Ačkoliv přicházel unavenější a unavenější, jeho náruč nikdy nepřestala být tak strašně vroucí. Bylo to téměř jako večerní mantra. Zničený se u nočních zpráv zhroutil na gauč a zalomil hlavu o opěrku. Směrem k jeho pokoji – který se pro následující dny stal mým – natáhl ruce, a já mu do náruče skočila téměř v okamžiku. Stačilo mi, že byl se mnou, i když se mu oči zavíraly tak rychle, že nestihl ani vypnout televizi.

Pocítila jsem malý osten žárlivosti. Věnoval se mi míň, než bych kdykoliv chtěla, a zároveň víc, než jsem byla zvyklá za celé měsíce.

Začala jsem si pana ředitele Cullena postupně a po malých částech přivlastňovat, i přes všechny špatné strany, i přes jeho podrazy. Začala jsem chápat jeho pravou podstatu, takový on prostě byl a je. Nehrál fér, ale kdo ano?

A navzdory svému smyslu pro čestnost a taktiku jsem se v těch jeho hrách úplně ztratila. Možná by bylo vhodnější říci, že jsem se ztratila v něm. A vůbec mi to nevadilo.

Byla to přesně devatenáctá noc v jeho bytě – a dny začaly nemilosrdně splývat a ubíhat. Tentokrát se Edward velmi opozdil. A já se začínala bát, ne o to, že bych snad měla v tom obrovském bytě zůstat sama. Místo toho se mi hlavou honily naprosto jiné myšlenky. Kde asi je? A s kým? Copak na mě úplně zapomněl?

Nikdy jsem se necítila ani zdaleka podobně. Možná za to mohla moje naprostá izolovanost od světa, moje neustálé výčitky a moje srdce – a to mne ty poslední dny zlobilo ze všeho nejvíc. Najednou jsme nebyly za jedno. Můj rozum a moje srdce. Každé na druhé polovině břehu života.

Sledovala jsem seriály, četla knihy, uklízela a pokud bylo skutečně nejhůř… Pak i přemýšlela. A nakonec se utápěla v depresích jako v den maminčiny smrti. A nedokázala jsem to zabrzdit. Ležela jsem v posteli, hlavu těžkou, plnou myšlenek bolavých stejně jako rozžhavené železo na prochladlé kůži.

Netrvalo to ale dlouho. Přišel a já pocítila něco jako čistý záchvěv radosti, štěstí a zároveň strachu i hněvu.

Zůstala jsem ležet v posteli, vyčkávala jsem jeho příchodu, doufala jsem, že za mnou přijde a nějak omluví své zpoždění. Namísto toho jsem z chodby zaslechla jeho hlas. Hlasitý, zvláštně nakřáplý a naprosto nesrozumitelný. Došlo mi to ve chviličce. Než jsem se ale stačila vymotat z přikrývek, opíral se plnou vahou o dveře do pokoje. Vpadl ke mně jako střela a bez rozmyslu mířil rovnou ke mně. To jeho nohy ještě dokázaly udělat.

Sako nechal ležet někde v trapu – a já se mohla jenom modlit, aby neleželo na podlaze jiné ženské – košili měl rozepnutou téměř do poloviny hrudě, zmuchlanou, kalhoty polité čímsi, co zavánělo promilemi už z dálky. Vlasy neposlušně rozházené do všech směrů, tentokrát ale ne chlapecky, prostě opilecky.

„Bello, Bello…,“ šeptal stále dokola, jakoby ani nevěděl, že ta slova skutečně vyslovoval.

„Edwarde, není ti špatně?“ Otázku – Ty jsi pil? – jsem pokládala za naprosto zbytečnou. Bylo to více než zřejmé.

„Je… Ani nevíš jak.“ Dokymácel se až k okraji postele. Já už čekala přikrčená na posteli. Byla jsem si jistá, že každou chvíli upadne, jenom jsem předem neodkázala odhadnout směr.

„Mám ti přistavět lavor? Nechceš si něčím promastit žaludek?“ Hořce se usmál a pak prostě padl na postel, přímo do mé náruče. Ten náraz jeho vláčného nezpevněného těla o to moje pořádně zabolel, především mě. Přišpendlil mě k matraci, jako bych byla papírek na nástěnce.

„To je v hajzlu,“ zaklel tiše.

„Edwarde, nebudeš zvracet?“ Bylo to absurdní, ale mojí jedinou obavou v tu chvíli bylo, aby mi nenablinkal do vlasů, v nichž měl v tu chvíli ponořený obličej.

„Mě nebolí břicho, Bello.“ Na to, jak těžce dokázal koordinovat kosterní svalstvo, mluvilo mu to celkem dobře. „Je mi zle ze sebe, víš? Vlastně ne… nevíš. Ty jsi tak skvělá, že tohle znát ale vážně nemůžeš…“ V tu chvíli jsem poznala, že se něco změnilo. Edwardovo těžce blokované srdce se mi otevřelo nedávno, ale jeho mysl, jeho myšlenky… ty mi zůstaly skryté déle, než bych já sama chtěla a tolik, tolik jsem toužila znát pravdu.

Už jsem jej nechtěla odstrčit, ačkoliv byl opilý, ačkoliv mě přehlížel… Cítila jsem, že to vše dělal z nějakého důvodů, možná jenom temného popudu, ale najednou byl u mě a byli jsme si blízko…

Začala jsem jej hladit po zádech, nehty jsem mu přes košili do kůže rýsovala rovné přímky a snažila se nachytit na jeho vlnu dechu.

„Co se děje, Edwarde?“ I přesto jsem měla pocit, jako bych stále mluvila s typickým, střízlivým Edwardem. Trochu jsem se bála jeho reakce.

„Jsem totálně v prdeli, Bello,“ zamručel mi do vlasů.

„Ale co to říkáš? Stalo se snad něco?“

„Stalo… Stalo se toho vážně moc.“¨

„Tak mi to řekni…,“ doprošovala jsem se jej. Chvíli bylo ticho, pak jsem ucítila, jak se jeho pěsti zaťaly do matrace a jak se na těch vratkých rukách začal zvedat. Bála jsem se, že jsem promeškala chvíli, kdy mi může dát odpovědi, že mi zase uteče.

Když byl jeho obličej vzdálený sotva pár centimetrů od mého, dýchl na mě důkaz jeho opilosti. Ale ačkoliv byl jeho dech ostrý jako ta osudná whisky, Edwardova slova byla sladká…

„Je strašný, jak moc jsem do tebe zabouchlej, víš to? Víš to, Bello? Víš…,“ drmolil a jeho oči se pomalu začaly měnit v úzké štěrbiny. Únava jej polykala plnými doušky.

„Jsi opilý…“ Nechtěla jsem mu to říct, ale musela jsem si to říct pro sebe. Bála jsem se těch slov, ačkoliv jsem je potřebovala slyšet.

„Ser na to… Já vím, co říkám, sakra. Já tě mám vážně rád, ale strašně… A je to totálně k hovnu, protože si nezasloužíš zmrda jako jsem já…“

„Edwarde.“ Vzala jsem jeho krásnou, ustaranou tvář do dlaní. Sotva mě snad viděl, i přesto jsem v jeho očích viděla to, co se mi snažil říct.

„Ne, ne… Já jsem ti vážně ublížil… A nechci… Nechtěl jsem.  A ty jsi tak úžasná a já… Nezasloužím si, abys se mnou byla.“ Mumlal jako šílený a když už jsem nevěděla, jak z téhle opilé uličky vybruslit, prostě jej zradily ruce a on se naštěstí zhroutil do peřin těsně vedle mě.

„Edwarde.“ Hladila jsem jej znovu po zádech. „Je ti dobře?“

„Když jsi se mnou… Tak jo,“ zamumlal.

„Ale já jsem s tebou, teď a tady.“

„Ale na jak dlouho…“ Když měl tvář zabořenou v peřinách, špatně jsem mu rozuměla, myslím ale, že jsem tehdy jeho slova chápala až příliš lehce. Prostě jsem tušila, že se tyhle ledy jednoho dne musely prolomit.

Stálo mě veškeré síly přetočit jej na bok. Nevěřila jsem tomu, že by mu bylo tak dobře, abych mohla v klidu usnout a být si jistá, že se vedle mě nebude dávit zvratky. Hlavu jsem mu podložila polštářem a stáhla mu z nohou boty. Na víc jsem si netroufla.

Zdálo se, že Edward skutečně usnul. Byla jsem ráda. Na srdci mě jako hedvábí obestíralo cosi tak příjemného a neočekávaného. Cítila jsem se bezpečně… i když by mě mohl v tu chvíli kdokoliv zabít a Edwarda by to neprobudilo. Věděla jsem, že to Edward cítí taky.

To, co mě svazovalo, těšilo a zároveň pálilo tolik dní. Zamilovala jsem se do něj. Mocně a neodvratitelně.

Naklonila jsem se k jeho tváři. Byl klidný a naprosto uvolněný, neznala jsem jej tak.

„Kam jinam bych měla jít, Edwarde. Bez tebe už nejsem nic.“ Musela jsem si to říct nahlas, nemohla bych jinak uvěřit tomu, jak velké štěstí ve mně skutečně vzplálo.

„Miluju tě, Bell…“

„Já tebe, Edwarde,“ vrátila jsem mu se stejnou dávkou citu, jakou dal on mně. Ačkoliv jsem se dívala do očí, které byly omámené něčím zajisté drahým a silným, měla jsem pocit, že teprve teď jsou snad nejvíce otevřené. Tak je to přeci přirozené. Alkohol otevírá nebo uzavírá cesty.

„Tak mi to promiň, Bello… Takhle jsem to nechtěl,“ zadrmolil sotva srozumitelně, než se jeho upřímné já následované jeho tělem propadlo do hlubokého spánku.

Chvíli jsem zůstala zírat na toho spícího muže přede mnou, přemýšlela jsem, co asi mohla znamenat ta kratičká zpráva. Tak mi to promiň. Snad myslel minulost? To, jak špinavě hrál? Nevěru?

Dostala jsem se přesně do té situace, na kterou jsem byla zvyklá. Příliš mnoho otázek, žádná odpověď a příliš mnoho času na myšlení. Ten večer jsem sice usínala s pocitem opětované lásky, tam vzadu mi ale něco šeptalo, že vše, co se právě v tu chvíli dělo, bylo špatným znamením.

„Přejete si uložit dokumenty do trezoru, pane?“ Eric se nezdál ani trochu překvapený, ba naopak. Snad tohle všechno čekal?

„Dočasně, samozřejmě. Slečně Swanové se dostanou do rukou až dvacátého třetího tohoto měsíce. Ručíte mi vlastním životem, víte to, Ericu?“ Ani taková pohrůžka mu nedokázala na té neúprosné tváři vykouzlit sebemenší emoci.

„Ano, pane.“

„V té době už budu mimo státy. Tvé služby nebudu potřebovat já. Ale ona. Pořád platí naše předešlá dohoda?“

„Jistě. Postarám se o slečnu Swanovou. Budu jí nápomocen do té doby, než mě ve svém životě už nebude potřebovat.“ Odrecitoval svůj úkol, jakoby stál před katedrou.

„Nepotřebuju, abys to znal nazpaměť, Ericu. Jediné, co potřebuji, je, abys mi zaručil, že se o ni postaráš. Jenom dokud to bude potřeba. Předpokládám, že tě nebude chtít ani vidět. Vlastně vůbec vidět… Protože to samé čeká mě. Neodpustí mi to…“

V ten moment se v mé kanceláři odehrálo něco, čemu jsem nerozuměl. Vždy rezervovaný, klidný a tichý Eric promluvil, aniž by byl tázán – což byl podle jeho měřítek už přestupek třetího stupně.

„Pokud vám mohu poradit, pane… Nechte si to projít hlavou. Některé věci se v průběhu času mění… Lidi rostou, mění se…“ Významně pozvedl jedno obočí, zatímco v rukou drtil bílé desky s Belliným novým životem, ve kterém nebudu hrát žádnou roli.

„Co tím chtěl autor říci?“

„Jenom to, pane… Jste si opravdu jistý. Neznám Victorii natolik, abych mohl sázet. Ale kdybych mohl, vsadil bych na slečnu Swanovou.“

Nemyslel jsem, vztekle jsem práskl do stolu, až se její fotka povážlivě zhoupla a dřevěný rámeček sjel po hladkém povrchu stolu. Její tvář ležela přímo pod mýma rukama. Tak jako tu noc v mém autě.

„Chceš mi tak naznačit, že bys vsadil na…“

„Na lásku, pane.“

V tu chvíli jsem měl sto chutí vyletět z kůže, prostě mu vrazit takovou ránu, že by se mu slova jako láska vykouřila z hlavy. Jednou provždy.

„Nejsi krypl, Ericu. Víš, že oproti nim nemůžeme vyhrát. I když mám na své straně Carlislea, jak by mi to pomohlo? Victoria není sama. Můžeme ji zabít, tolik let jsem přemýšlel o tom, kdy a jak… Ale James  a Laurent a jejich další spojenci… Spustili bychom něco, jako řetězovou reakci. Nikdy by neumřel nepřítel, místo toho by jich bylo víc a víc…“

Eric se na mě zamračil.

„Myslel jsem, že to víš.“

„Vím co?“

„Že tenhle normální svět pro tebe není… Našla tě jako bezdomovce a udělala z tebe tohle…“ Mávnul ke mně rukama. Léta zvyku a člověk by naprosto nepostřehl, jak hluboké jsou propasti mezi jednotlivými vrstvami ve společnosti. „A proč asi? Zrovna se nudila?“

„Oceňuji tvoji upřímnost, i když mě začíná dost srát, Ericu.“ Ušklíbl se nad mým tónem a složil se do návštěvního křesla. Minuty ubíhaly, na programu jsem měl stokrát důležitější schůzky, jenomže kde mohlo padnout slovo o Isabelle a jejím osudu – tomu se nemohla vyrovnat žádná schůzka.

Eric zalomil hlavu o opěrku a naprosto se uvolnil, zavřel oči a začal hrát na tu nejnebezpečnější strunu.

„Upřímnost bolí a obzvláště ve tvém případě. Tohle je věc, kterou jsem na Edwardovi Cullenovi nikdy nepochopil. Od začátku, co u tebe dělám, vím, že trpíš chorobnou potřebou všechno mít pod kontrolou, a zrovna tady si polámeš ruce. Když jsi o ní mluvil poprvé, bylo jasné, že je to záležitost na jednu noc – a myslím, že to bylo dost jasný i jí. Ale najednou se to všechno změnilo a ty jsi zůstal na břehu bez lodě, lana a naprosto nepřipravený. Co je ale hlavní, ty v tomhle neumíš absolutně plavat.“ Ušklíbl se. Nikdy jsem nevěděl, jak to má on s milostným životem, ženatý nebyl, tím jsem si byl jistý. Ale v tu chvíli mi přišlo, že ten mladej floutek, co mi začal jen ta mezi řečí tykat, ví o lásce mnohem víc než já.

„Tak když už jsme u toho tykání – Ericu, nikdy bych nevěřil, že tohle přiznám… Ale tohle vážně neumím. Cvokařka říkala podobný věci jako ty. Nechtěl jsem, aby to sem zašlo… Ale je to tak a už to nezměním.“

Prsty mi samovolně začaly přecházet po její tváři na fotografii. Bolelo to.

„Je to až tak moc silný?“

„Je to silnější, než jsem si myslel.“

„Tak tomu obětuj všechno.“

„Jak bych ale mohl? Jediná možnost, kdy bych mohl být s ní… Je utéct, někam daleko. Ale i tak, jsme jenom lidi, Ericu. Ona by nás našla, i kdyby nechtěla.“

Hořkost byla cítit v každém našem nádechu, seděli jsme mlčky snad deset minut, každý zahrabaný hluboko ve svém vlastní svědomí. Čím déle mlčel, tím více mi docházelo, že i on, věčný optimista, který byl ochoten ještě jednou probrat možnosti naprosto cizího vztahu, najednou neměl jedno dobré slovo. Došlo mu to stejně jako mně.

„Pak asi budete muset jít dál…“ A skutečně to vyslovil. Je konec, Cullene…

Kdyby se na mě v tu chvíli nedíval, složil bych se na zem jako domeček z karet, jako cvok bych sebou mlátil ze strany na stranu, protože něco… někdo, koho tak strašně chci, mi proklouzával skrz prsty, a to mojí vlastní vinou.

Opravdu si ji nezasloužím. Ani za všechno, co mi odpustila.

Musí jít dál. My oba musíme jít dál.

„Máš pravdu, musím s tím něco udělat. Vytoč mi, prosím, Jessicu Stanleyovou.“ Láhev jsem si dokázal obstarat sám.

Tentokrát jsem ten jeho nebezpečný šuplík otevírala s jistýma rukama. Vše zůstalo na svém místě, nic neměnil. Možná tak trochu doufal, že k tomu dojde. A já doufala, že to tak stále chtěl. Nijak jsem nepotlačila myšlenku, že mě k přemýšlení nad touto situací dohnal fakt, že se mi vzdaloval. Každý den.

Cítila jsem, že mě má Edward svým způsobem rád, velmi rád. Ale zároveň tu bylo něco, co jej trápilo. Jako by mezi námi byla obrovská díra, která se plnila vším, co jsme jeden druhému neříkali. A já se bála, že to možná začínal vzdávat. Přeci je to něco, co všichni chlapi potřebují a on se bál, že pro mě už v tomhle smyslu nikdy nebude existovat.

Bylo příliš pozdě, já věděla, co chci a koho chci. A byla jsem ochotná ukázat mu, že jej skutečně miluju.

Připadala jsem si jako puberťačka, když jsem si znovu a znovu holila nohy, pila u toho pár sklenek vína pro kuráž a chystala ten plastikový balíček na noční stolek. Ani tentokrát jsem s výběrem spodního prádla neměla problém, vše, co pro mě bylo nakoupeno, bylo prostě skutečně drahé a skutečně takové, že jsem se za to nemusela ani trošičku stydět. Myslela jsem si, že se ještě budu moci na chvíli uvolnit v Edwardově obrovské vaně, ale jakoby to ten chlap tušil a vrátil se domů nezvykle brzy.

„Bello?“ zavolal na mě z kuchyně. Hlas měl méně unavený než minulé dny a to bylo dobré znamení. To špatné bylo, že byl pravděpodobně v kuchyni a měl to tak blízko k připravené ložnici.

„Edwarde, kde jsi?“ Hodila jsem na sebe župan a bez sebevětšího studu vyšla z koupelny. Vlasy jsem měla rovné, tělo potřené kokosovým mlékem, lehké líčení – vše tak trochu odlišné od Belly, kterou si zvykl vídat v jeho bytě. Doufala jsem, že mu to pomůže odpoutat se od obrazu ušmudlané, pomatené dívky, co se mu kolikrát zhroutila v náručí.

„Kuchyň. Dáš si se mnou víno?“ Když jsem jej našla, marně se pokoušel pochopit, proč ta drahá láhev z lednice zmizela.

„Myslím, že se budeš muset napít ze mě.“ Nechápavě se otočil a rázem strnul. Skutečně mě na chvíli nepoznal. Dvakrát rychle zamrkal a tu menší láhev šampaňského, co držel jako náhradu v rukou, rychle vrátil zpět do lednice.

„Tys dnes někde byla?“ Zněl poměrně nejistě a napjatě. Jen, co vrátil zpět lahev, začal se pomalu plížit ke mně. Neměl ani kravatu, ani sako. Košili měl u krku rozepnutou tak, že jsem mohla spatřit kus jeho mramorově bledé kůže.

„Ne, proč?“

Nasucho polknul. „Vypadáš… jinak.“ Zastavil se sotva dva kroky ode mě. Opatrně vzal do prstů pramen rovných vlasů. „Jsou rovné,“ zamračil se na ně. Pak se sklonil a silně vdechl jejich vůni. Přivřel oči a zpět mi vrátil tak trochu jiný pohled. „Moc ti to sluší. A ty vlasy… Jsi velmi elegantní.“

„Elegantní?“ Podivila jsem se.

„A taky… strašně sexy,“ zavrněl už o dost blíž. Políbil mě na čelo a pevně sevřel v náručí, ale jinak, než to míval ve zvyku. Tlačil si mě k sobě a absorboval svým povrchem těla každý milimetr toho mého. Vnímal mě. „Proto jsem se bál, že bys dneska mohla někam jít. Nechci, aby na tebe někdo koukal tak uslintaně, jako právě teď já.“ Zasmál se tomu, ale nevěděl, jak mě tahle jeho slova dokázala povzbudit.

„Něco pro tebe mám,“ šeptla jsem mu a našla na svých zádech jeho dlaň, za kterou jsem jej vedla k ložnici. Celou cestu jsem jej pečlivě analyzovala. Byl překvapený, ale zdaleka netušil, co chci, aby se dělo.

„Nemám narozeniny, že ne?“ ujišťoval se s úsměvem a narážel tak na moje narozeninové překvapení.

„Myslím, že ne. O ZTP kartu si zažádáš až za pár měsíců, dědo.“ Mrkla jsem na něj jedním okem a vysloužila si plácnutí po zadku.

Jeho žertovná nálada se ale změnila ve chvíli, kdy jsme se ocitli v ložnici. Spatřil čerstvě rudě povlečenou postel, načechrané polštáře a především ten balíček…

„Slečno Swanová…“ Pustil moji ruku a nejistě se rozhlédl, mračil se a já se začala bát. „Jestli se mě chystáš sexuálně mučit jako minule, tak tě dopředu varuji, že dnes bych to nemusel tak úplně ustát… víš jak… Nebo právě, že bych stál… Víš, jak to myslím.“ Oba dva jsme se rozesmáli a přerušili tak tu šíleně napjatou chvíli.

„Pak jsme tu ale správně.“ Jen, co jsem to dořekla, kus z napětí bylo zpět.

„Žertuješ?“ vyjel po mně. Mračil se na mě, jako bych jej právě urazila.

„Vůbec ne, Edwarde, ty se na mě zlobíš?“

„Já… Ne, ale vůbec ti nerozumím.“ Nerozuměl slovům, tak jsem se odhodlala k druhému kroku. Zatímco jsem si pomalu sundávala župan, Edward očima pomalu přejížděl po tom luxusním pařížském prádle. Začínala jsem si myslet, že se dostává na mou vlnu, ale bylo to marné.

„Ne, Bello. Tohle mi nemůžeš dělat. Já se teď půjdu umýt a půjdeme spát. Přijdu se s tebou rozloučit, než půjdu do postele, ano?“ Věnoval mi plachý a naprosto nedůvěryhodný úsměv a chystal se odejít, měl smůlu.

„Ale já chci, abys zůstal tady se mnou, Edwarde.“

„Tohle je příliš špatné, Bello. Vždyť… to přeci nejde.“

„Teď zníš, jako bych se tě snažila připravit o panictví.“ Můj smích se mu nelíbil už vůbec. Vystartoval po mně, jak to měl ve zvyku. Tvrdě mě chytil za obě nadloktí a cukl se mnou prudce k jeho tělu.

„Tohle není k smíchu, Isabello. Já tohle nemůžu, nemůžu si dovolit, abys mi takhle moc věřila, to přeci nejde… Jak jsi mohla změnit názor, proč to chceš? Proč se mnou?“ Mračil se, mezi obočím tu hlubokou vrásku a stále pevně tiskl prsty do mé kůže.

„Můžeš si to dovolit, svůj názor jsem nezměnila, Edwarde… Jeden druhému jsme nevycházeli vstříc, nevím, jak bych ti vysvětlila to, co se mi v hlavě odehrálo za poslední dny, co čekám na tebe. Než přijdeš z práce, než se vzbudíš, čekám a čekám a mám pocit, že mi utíkáš. Ukázal jsi mi tvou druhou tvář, srdce. Ukázal jsi mi, že umíš milovat a já ti to úplně zákonitě vracím.“ Chtěl mi znovu oponovat, ale jakmile jsem vyslovila poslední větu, zaraženě nechal ústa otevřená, jenom dýchal. V očích měl ale bolest a já mu tím přeci nechtěla ublížit.

„Já tě miluju, Edwarde. A tímhle jsem si tak jistá jako tebou.“

Rozechvěl se a já se v něm absolutně ztratila. Nemyslela jsem si, že bude tak nejistý, tak nepřesvědčivý.

„Já tebe, Bello…“ Přitiskl si mě na hruď a pevně mě svíral pažemi, dýchal mi do vlasů, líbal mě na tváře, hladil mě po zádech…

„Tak proč je to takový problém, Edwarde? Můžeme to zkusit… Já to chci zkusit. Teď už vím, koho chci. Nechci od tebe odejít…“ Stiskl mě ještě o něco víc, pokud to bylo jenom možné.

„Co s námi bude, Bello?“ Posteskl si, jakoby mluvil úplně o něčem jiném.

„To, co má být. Ať už máme čas dlouhý roky nebo krátký jako sekundy, ať už spolu máme souzeno být nebo ne, jsem si jistá, že tenhle čas, co je nám darovaný, chci prožít s tebou. Teď a tady.“

Kdybych věděla, že tahle slova jsou ta pravá, nedělala bych žádnou z předešlých věcí. Někdy jsou muži skutečně úplně stejní jako ženy, i oni potřebují ujištění, aby mohli vést. Já Edwardovi ujištění dala, stejně jako on mně. Tu noc skutečně zůstal a skutečně mě dlouze a něžně miloval. Nevěděla jsem, jestli mu takhle můžu dát skutečně všechno, ale pokusila jsem se. My oba jsme si dali navzájem to, co jsme tak dlouhou dobu postrádali. Čas, co jsme vedle sebe jenom žili, nám možná ublížil. Udělal mezi námi mezeru, která se postupně plnila vším, co jsme prožili, jak jsme si ublížili. Teď jsme byli spolu na jednom břehu, vše ostatní za námi. Poprvé, když jsem se v jeho náruči nadechla a oknem prošly unavené sluneční paprsky, měla jsem pocit, že naše děsivá minulost plná bolesti a tenkého ledu pod nohama konečně skončila a já si ponesu jenom hořkou vzpomínku tam někde v koutku srdce.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 19. kapitola: