Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 2. kapitola

Jacob neměl takové štěstí jako já.

Jeho sedmičlenná rodina si nikdy nemohla dovolit bohaté Vánoce, nikdy neslavili ničí narozeniny a nikdy si nemohli dovolit uvařit slavnostnější a větší oběd než ve všední dny. Jejich malý dřevěný srub na okraji pláže La Push dokázal pojmout sice všechny děti, ale už ne nic víc.

Dva dny poté, co vyšel střední školu ve Forks a poznal mě na závěrečném vyřazování z ročníku, jsem přijela na jeho teritorium na přátelskou návštěvu. Bylo to první skutečné šťastné období našeho života. Zatímco já si nalhávala, že je Jacob jenom dobrý přítel, Jacob si nalhával, že jej jako dobrého přítele už určitě neberu.

A vzájemné letmé dotyky a objetí... To bylo něco dokonalého, nepoznaného.

Rok předtím, než jsme se společně odstěhovali z maloměsta a já nastoupila na univerzitu ve Washingtonu, zemřel Jacobův otec. A nám bylo najednou ještě hůř. Peníze, které si Jacob našetřil na univerzitu, daroval jeho nejstarší sestře Marii, která v La Push zůstala a vychovávala své sourozence. Den ode dne se jim dařilo hůř. Poslední naděje vyhasla v malém domku u pláže ve chvíli, kdy sedmiletý Paul onemocněl těžkou epilepsií a antiepileptika a léčba v Epiloptologickém centru v Seattlu sebraly i poslední zbytek peněz.

Byla to naše první velká krize. Věděla jsem, že Jacoba nemůžu nutit vybrat si mezi mnou a jeho rodinou. Ale ukázalo se, že dvaadvacetiletá Marie není tak úplně sama... A tak se Jacob rozhodl, že jim bude pomáhat alespoň na dálku. Což pro mě znamenalo další kyselé sousto.

Zatímco já na burze učebnic sháněla jednotlivé položky a pila s Angelou slabé kafe z automatu, Jacob si sháněl práci po celém dalekém Washingtonu. Já se přes den snažila skrýt svou radost nad přijetím a zároveň lítost nad Jacobem.

Ale ani on nechtěl, abych se svého snu vzdala.

A tak jsem mu nikdy nedokázala vyčíst, že mi ráno s ničím nepomůže a raději spí, že nikdy neumyje nádobí, že nikdy nevysaje. Práce v zaprášeném středu nově vybudovaného náměstí na samotném konci Madison street, kde každý den vypustil celou duši a poté, co přišel domů, se zmohl akorát na kratičkou túru k lednici, vyndal levné lahvové pivo, zapnul v televizi fotbal a celý večer podřimoval a popíjel u zápasu. Práce z něj vysávala nejen život, ale i všechnu dobrou náladu a hlavně chuť do života.

A tak se stalo, že jsem měla po pár dnech pocit, že muž, do kterého jsem se bezhlavě a bláznivě zamilovala, mi začal před očima o několik desítek let stárnout.

Ale i přes všechny nešvary, problémy s penězi a únavou, kterou stinný zaprášený Washington přinášel, jsme stále zůstali spolu. Možná právě proto, že nás tyhle drsné stránky studentského a dělnického života spájely k sobě jako dva naprosto odlišné kovy.

•

Můj ty bože...

Byla to jenom dvě poschodí do našeho malého bytečku v nechvalné Čínské čtvrti a já byla už po absolvování jednoho vyřízená a utahaná jako pes.

Nebylo divu, celý den oblítávání zasedací místnosti, shánění těch správných dokumentů, které si Cullen prostě nemohl přichystat sám, obsluhování jeho návštěv, což jsem rozhodně neměla v popisu práce... Jeden velký zamotaný kruh.

Bylo tu jedno velké ale. Dokud nedostaneme povolení k výstavbě, můžeme se jít klouzat.

Cullen ale neměl ve zvyku nechat své zaměstnance odpočívat...

Z odřené kabelky jsem z prázdných obalů sladkých tyčinek vydolovala klíče. Jaké pro mě ale bylo překvapení, že dveře nebyly zamknuté.

Zase zapomněl zamknout?!

Zhluboka jsem nasála do plic teplý příjemný vzduch naše bytu. Po pár sekundách se konečně dostavil pocit bezpečí. Odhodila jsem igelitku s lodičkami k botníku v maličké chodbě s plakátem Michaela Jacksona, kterého se Jacob prostě nedokázal vzdát.

Následující trasy po našem bytě už byly jenom slabou odvárkou labyrintu pro kojence. V chodbě pouze dvoje dveře. Koupelna a toaleta. Jacob mi vždy tvrdil, že tohle je luxus. Až budeme žít v bytě, kde bude záchod přitisknutý k umyvadlu v koupelně, můžeme se začít litovat. Pak přes korálkový závěs do obýváku a přes přístavek pracovního pultu k maličké kuchyni. Žádný problém, i slepý by našel gauč, na kterém jsme večer usínali a ráno stěží vstávali.

S rozhořčením nad dalším typicky cullenovským dnem plným příkazů a rozkazů jsem zamířila k lednici pro sendvič a minerálku. V obýváku na mě čekalo překvapení. Jacob seděl na gauči, k nohám přisunutý zašlý špinavý bobík a probíral se desítkami inzertních deníků.

„Proboha!" zakřičel s vykulenýma očima, když mě unavenou a vykolejenou spatřil u lednice.

„Co je?" vyděsil mě takovým způsobem, že schůzka s Cullenem zůstala na malý okamžik slabým strašákem vzadu.

„To jsi ty!" zakřičel a nadšeně zatleskal dlaněmi. S nedůvěřivým výrazem jsem pomalým krokem přešla k němu a sklonila se těsně k jeho tváři.

„Jacobe Blacku, dejchni na mě!" S rozjařeným úsměvem mi dýchl do tváře. Snědl mi tuňákový sendvič!

„Ty žiješ! A to jsi s ním byla v jedné místnosti! O proboha, Bello, zvládla jsi svou noční můru, jsem na tebe tak hrdej, pojď ke mně." V sekundě jsem měla jeho teplé velké paže snad nadvakrát obmotané kolem těla a ležela jsem zhroucená a pokroucená v jeho náručí.

„Jak to víš, kruci?" Šťouchla jsem ho do žeber a sledovala jeho pomalu mizíí euforii. Nad něčím přemýšlel. A trápilo ho to.

„Angela volala, abych ti koupil růžové balónky na oslavu." No jistě, věděla o mé pracovní fobii.

„Nojo," povzdychla jsem si a teprve v tom okamžiku jsem si všimla, co Jacob celou dobu studoval na svém klíně. Červenou fixkou si zakroužkoval několik odstavců. A bylo mi najednou taky o něco hůř.

„Co se stalo?" zeptala jsem už bez stopy humoru v hlase a Jacobovi jako mávnutím kouzelného proutku zmizel úsměv z tváře taky. Povzdychl si a jeho objetí povolilo stejně jako odhodlání tvářit se nadšeně.

„Snižovali stav. Po tom, co jsme dodělali Medison street, vyhodili polovinu dělníků."

„A kruci." Snažila jsem se o překvapený tón, pravdou ale bylo, že jsem to poslední měsíce sledování ekonomické situace ve Washingtonu čekala, obzvlášť v Jacobově případě. Do firmy nastoupil mezi posledními.

„Teď jsme tak-tak vyšli, co bude dál, Bello?" Chlácholivě jsem jej pohladila po tváři. „Můžu zkusit práci někde v pekárně, možná v supermarketu, ale bude to tak podělaně málo, že nezaplatíme ani vodu a elektriku."

Měla jsem sto chutí říct Mě povýšili, ale v přítomnosti Jacoba to bylo stejné, jako škrtnout zápalkou v benzínovém jezeře. Nešílel by vzteky, ale lítostí. A to jsem nemohla dopustit.

„Já mám trochu přidáno, zvládneme to, uvidíš. Jsme přeci z Forks!" Lehce se usmál našemu společnému mottu. Bylo to naposledy, co se na mě usmál.

Snažila jsem se celý večer, aby na chvíli zapomněl... Ale Jacob se nesnažil vůbec. Propadal tomu stále a nesnažil se chytit a vyšplhat z té hluboké díry zoufalství.

Já věřila, že se to dá spravit. Přeci by k němu život nemohl být tak nefér.

•

Čtvrteční rána byla jedna z těch poklidnějších.

Alespoň do doby, než jsem začala pracovat tak těsně pod ním. Najednou jakoby i neděle byla dnem, kdy se vřítí do zasedací místnosti s ohněm na rtech a výpovědí pro mě na jazyku.

Musela jsem se nahlas před zrcadlem uklidňovat. Od minulého večera jakoby se polovina ze mě začala oddělovat a bohužel jsem si sama musela přiznat, že to byla ta klidnější část. Najednou to byla především moje starost. Jak to s Jacobem zvládneme, jak to se mnou zvládne maminka?

Tu práci jsem si musela udržet a bylo tak málo ověřených cest, kterými jsem se mohla vydat.

V koupelně při pohledu na tu protivně ustrašenou hnědovlásku mi to začalo pomalu docházet.

Můj život se začal stáčet úplně jiným směrem a já jsem s tím nic nemohla dělat!

•

„Vypadáš... jinak," konstatovala překvapeně Angela namísto optimistického pozdravu. Budova mého pracoviště na mě opět dýchla odér nebezpečí a má kolena se okamžitě samovolně rozklepala pod vidinou nebezpečného setkání s ním.

„Děkuju, taky myslím," přitakala jsem a podala Angele svůj šanon s poznámkami z jednotlivých zasedání.

„Nespala jsi?"

„Už dva měsíce od té doby, co žiju s obrovským mrakem plným pesimismu a dementních řečí mého nadřízeného nad hlavou." Mávla jsem si nad hlavou třikrát dokola rukou stejně, jak to dělal Charlie, když naznačoval, že mu mám podat čepici.

Angela nepřistoupila na mou hru nadsázek a jízlivého humoru. Namísto toho se zamračila a lehce naklonila hlavu na stranu. Její plné rty ten den zdobila sytá červeň a elegantní štíhlou postavu obléhal černý kalhotový kostým. Zatímco já se pražila v úmorném červencovém dni v obyčejných černých kalhotách – předstírala jsem, že jsou společenské – a bílé blůzce.

„Tebe ta práce zmáhá," konstatovala překvapeně. „A to jsem si vždy myslela, že zdědíš po své otci víc než zálibu na stará auta fungující na principu kličky." Nepřátelsky jsem zúžila oči.

„Zmáhá? Jenom zmáhá? Ničí mi život! A náklaďáček do toho netahej, víš, že je náchylný i na ošklivé slovo." Angela se uculila a z černého elegantního pouzdra na svém stole vytáhla tenké brýle. S nimi vypadala tak důležitě a dospěle... Byla k nepoznání.

„S těma očima," napodobila můj útočný pohled, „bys toho měla rychle nechat. Nebo by sis mohla za pár dní podat ruku s Cullenem." Nesouhlasně jsem zamručela a jako parní lokomotiva vypustila několikrát po sobě vřelý vzduch z plic.

„Fajn, to zabralo," pochválila jsem si. Měla bys toho nechat, Swanová!

„Máme teď s Jacobem problémy a ještě stres v práci... Všechno se to tak divně točí kolem mě, jako kdybych byla nějaká podělaná tečna jen kousek od těžiště." Vzdychla jsem si a zhroutila se do křesla pro návštěvy napravo od Angelina stolu. Svou kancelář měla vybavenou nesmírně krásně. Barevné obrazy, velký kalendář s fotografiemi sedmi divů světa, příjemné teplé prostředí. Tak blízko Cullenovi, věc nemožná!

„Hádáte se?" zeptala se a já nemohla nepostřehnout její údiv. Na rozdíl od ní jsem si nikdy na svého partnera nestěžovala. O Jacobovi jsme hovořili jako o naprostém protikladu Taylora, Angelina přítele, se kterým se scházela a rozcházela už tři roky.

„Ne to ne. Ale... On je bez práce, nemá žádnou praxi v nějakém... přijatelném oboru, domů se vrací snad akorát vyléčit z jeho celoživotní deprese. Já vím, že nemůže za nic z toho, co se mu stalo, ale tohle je jako jed. Pomalu, ale jistě nám ta nejistota prožírá díru do vztahu." Angela mi po hladké desce stolu přisunula rozbalenou oříškovou čokoládu. Věděla, jak na zármutek.

„Nemáte peníze?"

„Ne."

„Pomůžu ti, Bello. Víš, že nedokážu zázraky, ale každá částka dobrá, ne?" Někdy jsem jí měla chuť za její dobrotu zlíbat ty dokonalé černé lodičky.

„Jsi hodná, ale tohle je teď na nás -"

Když už člověk upadne v podezření, že jednadvacáté století je především století kontrolovaného a monitorovaného soukromí, zaručeně se okamžitě najde protilék, který jej z té neblahé teorie vysvobodí.

V našem případě to byl samotný pan Cullen. Jemuž heslo Klepej, než vejdeš! neříkalo absolutně nic. A tak, když se vřítil do Angeliny kanceláře s mým jménem na rtech, zamrzly zděšením vodovodní koutky ve všech patrech budovy.

„Angelo! Swanová - v mé kanceláři do pěti min..." Zaraženě na mě zůstal chvíli hledět a jeho pronikavý zelený pohled mi propaloval hluboké díry do tváře. Ježiši! Nepracuju! Flákám se!

„Pane," pozdravila jsem bez úsměvu a s dřevěnými chodily a bez krve v žilách vstala z křesla. Prostor kolem nás jakoby na malou chvíli přestal existovat, kolem mě nebylo nic, jen vtíravá vůně jeho kolínské.

Naklonil hlavu na stranu a jeho pěst viditelně pevněji sevřela kliku. Pro ten den zvolil sytě černé sako bez jediné známky špatného vyžehlení nebo ušpinění. Černá je přeci pohřební!

Jasně zelená košile jen podchycovala Cullenův pohled a jeho tvář tak vypadala o tolik mladší, ale v té chvíli i o tolik hrozivější. V pravé kapse saka měl černé sluneční brýle. Musel dorazit před chvílí...

„Slečno Swanová. Vás bych tu nečekal." To ani já vás, Cullene. Zhluboka se nadechl a pohledem střelil po Angele. „Do dvaceti minut chci mít na stole všechny podmínky šéfů mimoevropských stájí."

A pak se znovu vrátil ke mně. A jeho pohled měl stejnou intenzitu jako předtím a stejně drtivé účinky jako pistole.

„Pokud nemáte na práci nic důležitějšího, mohla byste mne následovat?" V té otázce zazněla netrpělivost, ale i výčitky a zlost.

Co jsem si nalhávala? Nebo co jsem mohla čekat? V troše volné chvilky jsem se mohla raději namáhat přemýšlením, kde sehnat Jacobovi práci. Ne si jít vylít těžké srdce.

S poslušným a mně už tak protivným přikývnutím jsem jej následovala. Zavřela jsem za námi dveře od Angeliny kanceláře a věnovala jí prosebný a zoufalý úšklebek.

Když jsem se otočila, místo jeho vzdalujících se zad se přímo přede mnou jako bůh pomsty krčil on. Jak málo stačilo k tomu, abych si uvědomila, kdo mi platí každý měsíc zubní pastu. Musel se dokonce ohnout, aby na mě mohl upřeně hledět. Byl tak velký...

„Zajímalo by mě, slečno Swanová, co jste v pracovní době dělala v kanceláři mé asistentky. Příště bych ocenil, kdybyste si vybrala kancelář někoho, s kým nepřijdu každou sekundu do styku, nemusela byste mne tak znovu rozhněvat svou... leností," prsknul ke mně poslední slovo a otočil se zády. A také se narovnal, čímž znovu zvýšil svoje sebevědomí.

A ve mně se to vše otočilo a pralo. A celý světe, div se, dokonce moje měsíce zpevňovaná ulita hodné holčičky, pod kterou jsem se snažila schovat svoje pubertální, neodezněné, hrubé chování, najednou nebyla k nalezení. A já se cítila na svých podpatcích větší než obvykle.

„Se vší úctou, pane řediteli, lenost není to správné slovo." Pravdou ale bylo, že po dokončení této věty už velké a silné Belly nebylo. Na jejím místě silného vůdce se znovu tyčil on v celé jeho božské kráse a hrubosti.

V polovině kroku vedoucího do jeho rajonu kanceláří se zastavil. A s pohrdavým úšklebkem zdaleka připomínajícím úsměv si mě od hlavy k patě dvakrát přeměřil. Cítila jsem se malá jako červ.

„Se vší úctou k vám, slečno Swanová, co jiného by to mohlo být?" Z levé kapsy u kalhot vytáhl pomačkaný a snad na osmkrát složený kus papíru. Krátkým pohledem na něj si cosi ověřil a sebevědomě mi opětoval tvrdé pohledy.

„Se vší úctou k vám, pane řediteli, po několika měsících obstarávání nejen okruhu Sepang, ale i přetváření starých projektů a samozřejmě zabezpečování vašeho osobního pohodlí mi slovo lenost nepřijde dost vystihující." Bravo, Swanová, pokračuj, už ses do té kaše namočila, tak plavej! Třeba najdeš břeh, pokud tě zaživa i s lodičkami nesežere.

„Se vší úctou k vám, paní Swanová –"

„Slečno," zahřměla jsem podrážděně a nebojácně přistoupila o krok blíž k objektu zla.

„Slečno Swanová," oplatil mi evidentně podrážděný mým přístupem, „kdybyste pracovala tak pilně, jak tvrdíte, nemusel bych vás teď vyrušovat v siestě s mojí asistentkou." Zuřivě zabořil jednu svou dlaň do vlasů. Do háje. Rozzuřený čin číslo dvě, vypočítaná doba příchodu salvy křiku sotva pět sekund...

„Co prosím?" Mé hrdé nebojácné já se ztratilo z obzoru a jako odplouvající loď po sobě zanechalo jenom zčeřené vlnky v dáli.

„Mluvím o zásadní chybě, slečno Swanová, a teď mě, prosím, bez poznámek či připomínek, tiše následujte do mé kanceláře," řekl bůh a poddaní jej tiše respektovali. Tak to v mém případě nebylo. Já jej následovala s úzkostlivým zaúpěním a se sklopenou hlavou. V mysli absolutní chaos.

Co jsem udělal špatně, kde se stala chyba?

Jindy mrazivá šedá kancelář v tu chvíli působila ještě mrazivěji, protože v ní byl on. A on byl největším ledovcem zamrzlých citů v celém dalekém okolí.

Cestou k dominantnímu křeslu z bílé kůže si sundal sako a ledabyle jej přehodil přes opěradlo. Nesedl si, na stole měl připraven pouze podrobný návrh trati se všemi vrstevnicemi i převýšeními. Ten, který stihl dodělat Johny a já jej po něm pouze překontrolovala.

„Tak se na tu katastrofu podíváme," zabručel si pod vousy a ukazováčkem si přejel přes dolní ret. A to protivné lidské gesto mě v porovnání s jeho hrůzou úplně odrovnalo. Edward Cullen si zamyšleně přejíždí přes dolní ret!

„K-katastrofu?" Můj hlas zněl jako poplašené pípání ptáčete. Cullen se ďábelsky usmál a odhalil tak dokonalou přední řadu. Můj ty...

„Špatně jste to vypočítala, slečno Swanová."

Ježíši, ne...

Ach ano, tahle možná nezáživná kapitola byla třeba. Příští kapitola bude prostě a doslova „ulítaná".

Teprve se to začne rozjíždět a já se strašně těším.

Chci vám všem strašně poděkovat za krásné a povzbudivé komentíky pod jedničkou, povídku jsem přidávala malinká a ustrašená, ale teď mám vážně radost. Snad se vám bude chtít číst i další kapitoly.

Díky moc!

Gabbe