Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 21. kapitola (KONEC)

02.08.2013 (12:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4295×

 Špinavá hra - 21. kapitola

Dva lidé, jeden život

Věnováno úžasné DopeStars, která tu byla pokaždé, když jsem pochybovala.

Děkuji.

„Paní Hopsová, mohla byste, prosím, vypnout televizi? Nechci to už víc poslouchat.“ Paní Hopsová tiše stiskla ovladač a ta šílená fotografie, která jako jediná dokázala uniknout z místa činu, zmizela z obrazovky.

Když jsem tu zprávu uslyšela, myslela jsem jenom na to, jak tu bolest zvládnu, co budu dělat. Vlastně jsem nemyslela na nic jiného. Žádné srdceryvné vzpomínky na naše poslední chvíle, žádné slzy. Tiše jsem se posadila na židli a chvíli přemýšlela nad tím, co ta slova vlastně znamenají. Dokud jsem byla uzavřená ve své vlastní bublině, dalo se to snést. Jakmile jsem vzhlédla a spatřila uplakanou tvář Edwardovi domácí, byl konec.

Stále jsem slyšela hlas té ženy v telefonu, stále jsem viděla Edwardovu rozzuřenou tvář, když jsem na něj křičela ve firmě. A stále mě přepadala jediná myšlenka… Havaroval kvůli mně? Protože odjížděl z práce neklidný, rozzlobený, nepozorný…

Do nemocnice směla jenom jeho rodina. Přísná pravidla, která si na začátku své kariéry sám Edward nastavil a která jej chránila před zvědavou veřejností. Náš vztah ale nebyl vytištěn a potvrzen na žádném pitomém kusu papíru, takže jsem byla nikdo. Nikdo pro Edwarda Cullena.

Eric na moje naléhání zůstal v bytě. Telefonoval celé dvě hodiny, nevěděla jsem s kým. Nikdy jsem nepoznala žádného příbuzného z rodu Cullenů.  Snad ani nikdo neexistoval.

Eric pro mě pokaždé měl jenom jednu zprávu. Žije. To je zatím vše, co vám mohu stoprocentně říci. A nemusel mi to říkat, já to věděla. V hloubi srdce jsem to cítila, přirostla jsem k němu. A tak jsem i poznala okamžik, kdy se jeho stav skutečně zhoršil. A zhoršil se natolik, že jsem jej prostě musela vidět. Zákon nebo ne. Nebudu hrát férově. Tentokrát mi to Eric nemusel nijak ohlašovat, když dotelefonoval, stála jsem připravená v hale a netrpělivě jej očekávala.

Udělala jsem jednu zásadní chybu, která se v porovnání s těmi, co se udály předtím, nedala srovnávat. Zdála se tak bezvýznamná… Když jsem nasedla do Edwardova druhého auta a Eric přesvědčivě sešlápl plyn, rozbzučel se mi mobil v kapse. Nebyl to nikdo jiný, než ona. To číslo, které zapříčinilo naši hádku s Edwardem. Tentokrát žádný hlas, pouze krátká zpráva.

Pořádně se rozhlédni kolem. Nikdy nevíš, co uvidíš naposledy.

Byla to poslední sms, kterou jsem si přečetla.

Edwarda mi už nebylo souzeno nikdy spatřit.

Carlisle byl proti. A Esme také, samozřejmě. Přeci jenom to nešlo odvrátit. Neuznávali tento způsob života, v pořádku. Ale nemohli odvrátit to, co se prostě stát mělo.

Přidal jsem se na její stranu, tuhle hru skutečně mohli hrát oba dva a Victorie o tom neměla ani tušení. Uvěřila, že teď, když je pro mě lidský život jenom rozmazanou vzpomínkou, naše budoucnost má konečně šanci. A já jí jenom přikyvoval.

Když v těle přestane být srdce, vše se zdá tak jednoduché. Pocity se prý odráží z naší mysli. Není to pravda. Srdce toho zajišťuje stokrát víc, než naše mysl. Ale když člověk už skutečně uvěří, že je bezcitný, chráněný před tím, co by na něj mohlo dopadnout, uvědomí si, že vše se nedá smazat.

Bella ve mně zůstala. A hluboko. A stále intenzivně. A chyběla mi víc a víc s každým nepotřebným nádechem. Sžíralo mě to a nutilo jít dál. Jenom pro ni jsem se snažil přežít, jenom pro ni jsem to dokázal přijmout.

A pro ni jsem pomstil naše štěstí. Štěstí, které jsme zprvu neměli a které nám poté sebrala.

Zabil jsem poprvé a pevně jsem doufal celou svou černou duší, že naposledy.

Nečekala to, přesto se jí v očích objevilo něco jako náznak pochopení, když ve zbytku jejího těla, zhasl i ten poslední, posmrtný život. Nenechal jsem ji nikomu na očích. Moje a Vicotriina šťastná cesta do budoucnosti vedla daleko do Alp. Tam taky po zbytek světa sníh jednou provždy pohltil její popel.

Získal jsem klid. Nikdo jiný po Victorii nepřišel, všichni možná předpokládali, že prostě utekla za někým jiným.

Nic pěkného mi to ale nepřineslo. Ne štěstí… Ne moji Bellu.

Dokázala jsem mlčet. Ačkoliv jsem měla pocit, že svůj poslední životní výkřik musím obětovat pro to, aby nás s Ericem už konečně někdo našel, aby nám pomohl.

Sedadlo spolujezdce jsem měla vtlačené do hrudi, pás se mi nárazem přesunul na horní část krku, škrtil a řezal. Nohy jsem necítila, jenom jsem matně tušila, že budou někde pod přední sedačkou. A moje hlava… Ta vypovídala službu v pravidelných intervalech. Pokaždé, když mi z čela stekl ten tlustý pramen krve přímo do očí a do nosu a já měla najednou sůl a rez nejen v ústech, ale i v celém plicním oběhu, nevolnost mě srazila z hráze vědomí.

Soustavně mě budil Edwardův telefon vedle hlavy a ta košile, kterou mě obmotal, aby mi nebyla zima, trochu škrtila u krku… Zlobila jsem se na něj, proč naše líbánky musíme trávit na tak proklatém místě v rozbitém autě? Nerozuměla jsem tomu.

Nakonec se však ty divoké sny staly tou nejpříjemnější částí posledního dne. Po nich už člověku nezbude vůbec nic. Jenom tma, ticho, vlastní poházené myšlenky.

A nakonec není ani smrt taková, jakou by ji člověk skutečně chtěl. Není klidná, není bezbolestná.

Hřešit z lásky… to není hřích. Doufala jsem.

Peklo, které následovalo, však hovořilo o pravém opaku.

Carlisle pevně trval na tom, že zůstane se mnou a já mu to nemohl nijak vymluvit.

O Victoriině pomstě jsem se dozvěděl hned první den přeměny. Carlisle nade mnou jenom kroutil hlavou, prý za svůj život nepoznal nikoho, kdo by byl schopný s prvním nádechem nemyslet na nic jiného, než na krev.

Ani já jsem se nepoznával. Nikdy v životě se mnou nenávist nedokázala lomcovat víc, než v ten okamžik.

Když už jsem doufal, že jsme přežili ty první hrůzy, nečekaně se objevily další. A tentokrát jsem trpěl tisíckrát víc, protože trpěla Bella. Především ona. Z nepochopitelného důvodu se vždy vše svezlo po ní. Ačkoliv jsem sám sobě přísahal, že ji ochráním. Opět špatně.

V posledních dnech nebylo jednoduché skombinovat tolik věcí najednou. Moji žízeň, zuřivost, touhu a lásku k ní. Carlisle podporoval můj původní plán. Udržet ji v bezpečí. Udržet ji z mého dosahu. Carlisle tvrdil, že toto řešení je výhodné pro obě dvě strany. Já se prý nebudu týrat pohledem na ni, a ona díky mé upírské nerozvážnosti nebude riskovat svůj život. Prořekl se.

Od prvního upírského dne mě krmili nesmysly. Neměl jsem jim to za zlé. Proč by novorozenému připomínali, že pravý důvod jeho existence umírá, díky jeho chybě… Není to tak hrozné, Edwarde… A přesto mi ji nikdy nedovolili navštívit.

Proto jsem na sobě nedal nic znát. Počkal jsem na Esmenino zahájení výstavy. Neznal jsem její díla, vlastně jsem ty její údajné skvostné obrazy v životě neviděl, ale zato jsem dobře znal upíra, který si to zahájení ujít rozhodně nenechá.

Carlisle nezklamal, a Esme také ne. Stokrát se ujišťovala, zda skutečně nechci jít. Říci jí ne bylo sice těžké, ale zároveň to byla ta nejmenší zrada, které jsem se mohl dopustit.

Nečekal jsem dlouho, jakmile se za nimi zavřely dveře, vyběhl jsem do temného města. Byla tu snad jenom jedna věc, které jsem si na upírství nesmírně cenil. A to byl právě ten běh. Nenamáhavý, lehký, neuvěřitelně rychlý. Nemusel jsem se obtěžovat s autem. Nač si přivolávat zbytečné svědky?

Než se k zemi snesl večerní déšť, stál jsem před nemocnicí. Váhal jsem, zda mám koupit květiny nebo něco, co by jí mně připomnělo… V návalu potěšení, které měla způsobit její přítomnost, jsem ale úplně zapomněl, že by na mě teď, v tu chvíli, dokud se neuzdraví, neměla ale vůbec myslet.

Přečetl jsem desítky knih na podobné téma. Jakoby někdo zosnoval osud a přeměnil v něj můj život, nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může stát i mně. Nechápal jsem ty fráze… Ztráta mi drtila srdce… nebo Bez ní jsem žít už nemohl žít. A v tu chvíli jsem tušil, že bych dal všechno, co mám, za to, aby mi někdo poradil, co dál.

Ta žena s nezdravou pokožkou za recepčním pultem samozřejmě odmítala pustit jakéhokoliv návštěvníka do bloku pokojů s intenzivní péčí. To byl můj první důkaz, Carlisle skutečně lhal. Kdyby to bylo tak jednoduché, neležela by tam a už vůbec ne v nemocnici. S úsměvem jsem tedy odešel a litoval, proč náš společný život prostě nemohl být dřív podepsán a zpečetěn na nějakém proklatém papíru.

Důkladně jsem si prostudoval plán nemocnice u hlavního vchodu. Kde leží jednotka, jsem věděl a dostat se na ni ve tmě po střešním rámu, nebyl pro nesmrtelného žádný problém.

Ležela na prvním pokoji z chodby, chodbou jsem nemohl projít, okna v prostoru pro návštěvu ale zůstala přiotevřená.

Teprve když jsem čekal před prosklenou zdí, došlo mi, že by mi nejspíše nepomohlo ani její jméno uvedené v mých dokladech. Stejně by mě k ní nepustili. Podle všech zranění by infekce byla až příliš velkým rizikem.

Stačila mi jedna sekunda na to, abych poprvé pocítil její vůni. Její pravou vůni. A nebylo třeba ani sekundy k tomu, abych si ji dokázal spojit s tou, co jsem zastřeně a matně cítil jako člověk.

Stačila mi chvíle, abych pochopil, jak moc jí bylo ublíženo. Zjevně víc, než dokázal kdokoliv pochopit. A víc, než mohla přežít.

A ta titěrná chvíle mi dokázala před očima promítnout celý náš život, všechny naše hádky, všechny moje špinavosti, co jsem si vůči ní dovoloval ve firmě, tu proklatou noc v mém autě, ty šťastné a nešťastné dny v mém bytě. Ty chvíle, kdy jsem si dokázal před očima promítnout sám sebe. Jak malicherný, jak šílený…

Věděl jsem, že pokud by přežila, navždy bych ji ztratil. A i když to bylo to nejšílenější přání v životě, přesto jsem si to přál. Nemohl jsem jí víc ubližovat, nemohl jsem ji dál ničit. Bůh mi byl svědkem… Všechna ta trápení, ty dny plné pláče, to vše přišlo do jejího života kvůli mně.

Ležela ode mne jenom pár metrů, připojená k těm všem vymoženostem nad její hlavou. Jakoby ten důkaz nemohl být více jasný, jakoby jej ještě někdo potřeboval monitorovat… Dokázal jsem dodržet svůj slib, zůstal jsem stát za tou pitomou prosklenou stěnou a vnímal její pomalé srdce, vnímal její těžké nádechy. A miloval ji celým svým mrtvým srdcem.

Kdybych mohl být ještě na mou chvíli člověkem, pláč by mě srazil na kolena.

Nebyl jsem sám, Carlisle mě měl přečteného do posledního detailu. Věděl, že si pro ni přijdu… A věděl, že neunesu pravdu. Ani jako nesmrtelný, ani jako živý, ani jako bezcitný…

Než mě stačil strhnout stranou, naposledy jsem ji viděl, jako tu živou, nádhernou slečnu, kterou jsem znával. Stále měla dlouhé hnědé vlasy, stále se jí tak neposlušně vlnily… Jenom už tolik nezářily.

Její kůže byla stále stejně bílá jako sníh, jenom byla více průhledná, více zranitelná…

Přál jsem si ji obejmout, cítit to známé teplo snad ještě intenzivněji. Říct jí všechno. A zároveň ji znovu učinit šťastnou, dvě naprosto neslučitelné věci.

Bella byla nádherná do posledního dne, do našeho posledního dne. Pak už jsem ji neviděl, doufal jsem, že Bůh nemůže být tak nespravedlivý, proč by trestal někoho s tak čistým srdcem ještě víc… Čekal jsem. Celé dny a celé noci. Stále jsem čekal na jakoukoliv zprávu, na jakoukoliv novou možnost pro ni.

Nakonec se jí dostalo vysvobození. Takového, se kterým jsem se nesmířil.

Zemřela dva týdny poté, co jsem ji viděl naposledy. Carlisle řekl, že byla statečná, a bojovala do poslední chvíle. Zapomněl však zmínit tu pravdivou část.

Na smrt se nečeká, smrti se vždy musí vyjít naproti.

Viděla jsem věčnost.

To, co s sebou nesly další dny, se dalo s jistotou nazvat mrháním. Stokrát jsem Carlislea prosila, přemlouvala… Aby tomu všemu konečně učinil přítrž. Ale jakoby mě neslyšel, jakoby nevěděl, že to nelidské utrpení je tisíckrát horší než smrt. A smrt byla tisíckrát horší než fakt, že se z mé bolestivé, slepé temnoty ztratil Edward. A už se nevrátil zpět.

Odkládal jsem to naprosto nesmyslně dva týdny. A to jenom kvůli Esme. Nechtěl jsem, aby se to dozvěděla jako první, snažila se v těch pár chvílích, kdy jí práce dovolovala být doma, dát mi alespoň nějakou naději na život. Těžko jsem jí vysvětloval, že do děravého vědra nikdy nemůže lít vodu.

Měl jsem takové podezření… Určitě věděla, že tohle není život, který jsem si zvolil. Život bez ní. Všechno mi ji připomínalo, každý drobný detail.

Zůstal jsem sedět na pohovce, stejně jako tomu bylo ve chvíli, kdy jsem se o ní dozvěděl. Od té doby jsem se nepohnul. Zíral jsem na hodiny a vzpomínal, znovu viděl její tvář, její úsměv, její pláč…  Každý časový úsek byl její. Ve dvě hodiny pravidelně oddychovala na mém gauči, po páté večeřela a vždy s jistotou říkala, že večeří naposledy, nechtěla ztloustnout. A o smi jsem jí pravidelně donášel něco na zajezení… Všechno bylo spjaté, všechno mělo být naše.

Co všechno jsem jí chtěl vynahradit, čím vším jsem pro ni chtěl být. A nakonec jsem ji zahubil úplně…

Mysl Carlislea zůstávala prázdná, nikdy mi neprozradil nic z toho dne. Ani chvíli, kdy zemřela, ani jak moc trpěla. Jediné, co přede mnou nemohl utajit, bylo její tělo…

Esme se mi pokoušela vnutit myšlenku, že tato schránka už na věci nic nezmění… S její duší se můžu spojit každou chvíli, ale tu obyčejnou lidskou schránku mám nechat prostě jít. Stejně jako jsem nechal jít vše ostatní. Náš byt, její věci, její cennosti. Nedokázal bych nic z toho ani držet v ruce, nechtěl jsem znovu prožít ten šílený stav, kdy v těle nefunguje naprosto nic, jenom bolest.

Ten den mi připomínal naše poslední setkání v nemocnici, tedy mé setkání. Ten den, kdy jsem ji naposledy viděl připoutanou k posteli. Počkal jsem, až Carlisle bez obav opustí dům, jako začínající pediatr si nemohl dovolit určovat volné dny a dovolené. Esme s námi v posledních dnech kvůli práci bývala jen zřídka. Tentokrát jsem si auto vzal, jel jsem tak rychle, jak jsem jenom mohl a snažil jsem se cítit alespoň zlomek z té radosti, co mi jízda přinášela v mém minulém životě. Letadlo do Itálie odlétalo za půl hodiny, měl jsem dost času na to, abych stihl zastavit na kraji města a naposledy to vše promyslel. Jak se provinit… Jak se nechat zabít…

Spatřil jsem ji ve chvíli, kdy jsem byl rozhodnutý vyjet… A málem mě to zabilo. Nevěřil jsem svým očím, zíral jsem na tu dívku a přál si, tak strašně jsem si přál, aby ten sen nikdy neskončil, abych se k ní mohl rozběhnout, abych ji směl obejmout…

Upíří pláč není slyšet, a není ani vidět. Je ale cítit tisíckrát víc než lidský. A já ho skutečně cítil, poprvé v životě. A byl to můj vlastní žal. Žal po Belle.

Baldachýny nepropustily jediný sluneční paprsek a od západu zavál silný vítr … pohnul s těmi dlouhými kaštanovými vlasy a odhalil mi její tvář. A já věděl, že jsem se nikdy nemohl mýlit, ne pokud šlo o ni. Ta dlouhá, štíhlá postava, tvář skloněná dolů, dlouhé, husté řasy, půvabná bledá pleť… Ale přeci byla jiná, přeci to byl někdo jiný. Někdo tak nešťastný, jako jsem byl já sám.

Svůj plán na odjezd jsem odvolal v minutě. Vše se vysvětlilo, když se za ní vynořila Esme a přátelsky ji objala kolem těch drobných ramen.

Světlo se lesklo a třpytilo, tančilo po malých prachových částečkách nad mou hlavou, cítila jsem dřevo, vůni dubu… A cítila jsem neklid, který její tělo vysílalo, dopadalo na mě jako kamení, jako to kamení, které se usídlilo na mém srdci. Proto přestalo bít.

„Nevím… Stále nevím, Esme.“

„Bello, bojím se, že už jej déle neuhlídáme. Bez tebe to není on. Můžeme s ním být celý náš věčný život, ale nikdy to už nebude on. Myslí si, že už svůj život prožil. S tebou. A teď už chce odpočívat. I já bych chtěla odpočívat, kdyby mi někdo vzal Carliesla. Nikdy bychom vám naději nedali, kdybychom si nemysli, že máte budoucnost. Nikdy…“

„Známe se tak málo a já mám přesto pocit, že tě znám roky. Dokážeš přečíst můj smutek, Esme, ale pochop jeho důvod…“ Schovala jsem si tvář do dlaní a znovu pocítila to ostré škubnutí v těle. Jako při každé vzpomínce na Edwarda. „Měli jsme tolik možností a pokaždé nám nebylo dopřáno, co když je to takhle lepší? Co když jsem já pravý důvod Edwardova neštěstí?“

„To je ta nejhloupější myšlenka, kterou jsem kdy slyšela. Od té doby, co jsme byli spolu, se stal skutečným člověkem…“

„Člověkem?“

„Víš, jak to myslím.“

„Bála jsem se, že tahle chvíle přijde. A každý den jsem prosila Boha, aby to nikdy nepřišlo.“

„Nepřišlo co, Esme?“ Tiše vstala z gauče, přešla k jednomu ze svých obrazů.

Od počátku svého druhého života jsem žila v jejím ateliéru. Nebýt jí, nebyla bych ani já. Esme mi prokázala tolik lásky a tolik trpělivosti, že jsem se jí do smrti nemohla odvděčit. Nerozuměla jsem tomu, být upír. Ale už vůbec jsem nerozuměla práci, kterou Esme vynaložila, abych se nestala zvířetem. Abych se alespoň z části podobala člověku. A abych dokázala přežít dny, každý den, kdy mi Edward chyběl až k zešílení…

„Tahle chvíle. Jenom proto vás držíme stranou, kdybych jenom věděla, jak výjimečná jsi, řekla bych to Edwardovi hned ten první den. Že žiješ, že se k němu vrátíš, až bude ten správný čas. Teď se ale bojím, že ten čas nikdy nepřijde…

„Esme, ty víš, že ho miluju víc než cokoliv na světě. A víš, že mi strašně chybí. Já se jenom bojím… Jsem teď někdo jiný, on také. Co když mně nebude chtít? Co když to v tomto životě vyprchá. Ach, Esme. Tohle je tak těžké. Jak jenom můžu vědět, že mě bude milovat? V tomhle světě… v mém i v jeho, v tom upířím… jsou všichni tak nádherní, tak nadaní… a on má tolik jiných možností. Proč by chtěl někoho, s kým ztratil v pláči a bolesti poslední dny svého života?“

„Je neuvěřitelně výjimečná, Edwarde. Neuvěřil bys. Žádná vyprahlost, šílenství po krvi… Neuvěřitelné.“

Celé tělo se mi třáslo v agónii. Nohy jsem měl stále tak napjaté. Snad jsem čekal na jeho poslední slovo a potom se rozutekl přímo za ní.

„Nechali jste mě uvěřit, že je mrtvá… Proč tohle všechno trápení…“

Carlisle si povzdychl, nikdy jsem ho neviděl tak soustředěného, tak frustrovaného zároveň.

„Nevěděli jsme, co bude dál. Když jsi mi řekl váš příběh, bál jsem se, že po takové… změně, po tolika strašných věcech, pro vás bude velmi obtížné žít spolu, jako kdysi. Ale zmýlil jsem se. Pokud jde o vás dva, když nejste spolu, je vše stokrát horší…“

Nedokázal jsem správně identifikovat svoje city, ale byl jsem daleko od štěstí a zároveň daleko od pekla.

„Myslíš… Že mě bude chtít vidět?“

Zatvářil se nejistě. A já dostal další bodnou ránu. Jen neříkej ne…

„Edwarde, je jí teď určitě lépe, fyzicky… Ale stále musíme být opatrní.“

„Mluv jasněji.“

„Rány se jí zahojily, ale ve své duši má další ránu… A mnohem hlubší. Všechny špatné dny se v jedné chvíli sečtou a v té druhé už je nikdy od těla neodpářeš, Edwarde. A ty sám nejlíp víš, podle vlastního vědomí a svědomí, že ta rána v Belle roste už dlouho.“

„Vím, Carlisle, to vím.“ Zoufale jsem si promnul tváře. Ačkoliv řešení bylo na dosah ruky, stále mi unikalo. „Nemůžu dál čekat, už ne. Teď, když vím, že tam někde je, že žije… Já ji musím vidět.“

„Souhlasím. Ale nepodceňuj její obavy, Edwarde, na to pozor.“

Věděl jsem, kam musím jít. A věděl jsem, že ta nejhorší část našeho nového života nás teprve čeká.

Nechtěla jsem Esme tolik obtěžovat, poslala jsem ji domů. Věděla jsem, že tam – s ním – je skutečně šťastná. Nechtěla jsem jí to stěžovat, ponechala mi svůj ateliér na tak dlouho, jak budu jenom potřebovat. Styděla jsem se jí říct, že to možná bude navěky.

Život v ústraní přináší své vlastní výhody. Sama jsem si nedovolila vyjít do noci. Na to jsem byla příliš velký zbabělec. Zůstala jsem sedět na té malé rudé pohovce a sledovala rušnou ulici pod mýma nohama. Stačila by jediná moje slabost a bůhví, co by se jenom mohlo stát…

Jestli skutečně existuje osud, pak mi sebral všechny moje milované z toho důvodu. Možná bych je zabila sama.

Edward. Moje věčná myšlenka. Nedovolila jsem si doufat, že bych jej ještě někdy spatřila. Milovat jsem jej ale nikdy nepřestala.

Ateliér se nacházel v posledním patře jednoho z prvních domů na předměstí. Každou chvíli se někdo ochomýtl kolem dveří, každou chvíli někdo vstoupil do domu. Esme tvrdila, že to pro mě bude významný trénink. No i tak mě nechala samotnou. Možná příliš spoléhala na můj štít. Nebo na moji naprostou paralyzaci. Nebo na moje zlomené srdce…

A tak, když se výtah zastavil na mém poschodí, nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost. To vše se změnilo, když se to tiché tělo bez srdce zastavilo před mými dveřmi. Nenapadl mě nikdo jiný, než Esme. Její dech ale nikdy nebyl tak hluboký, tak… zvláštní.

Než se otevřely dveře, stála jsem před nimi. Prosté zarachocení klíčů upírovi poví stokrát víc než člověku.

Esme by dveře otevřela okamžitě a rychle by je přibouchla zpět. Prosté upíří opatření. Průvan by přinesl k mým zesíleným pudům až příliš lákavých pachů. V tu chvíli se dveře pouze přiotevřely, ten, kdo stál za nimi, nechal mezi futry jenom drobnou mezeru…

Přišel mi na mysl Carlisle. Než ke mně vnikla ta vůně. Čistá, sytá, svěží. Odlišná od jakékoliv, kterou jsem dosud cítila. A ačkoliv to bylo směšné, věděla jsem, že ji znám. A než jsem si mohla uvědomit, jak moc nebezpečné by to pro mě bylo, uhodila jsem pěstí do dveří.

Nedokázal by sám vstoupit. Čekal, že se něco podobného stane. Stál strnule před prahem, vlasy mokré, rozházené do všech stran, rifle i černou košili promáčené… A byl stejně smrtelně bledý jako já a počasí na to nemělo žádný vliv.

Nedokázala jsem se na něj dívat, ne tak. Jakmile jsem jej spatřila, ty jeho úžasné rysy, které se za tu dobu staly ještě krásnější… a výraznější… Myslela jsem si, že už se  životě nedokážu pohnout, utéct z toho místa, utéct před pocitem, co mě obklíčil a drtil svou neuvěřitelnou vahou.

Byl skutečně tak nádherný a byl skutečně stejně smutný, naprosto ztracený. Jakoby tam stál kus ze mě.

„Bello,“ řekl tiše, aniž by pohnul rty. Chvíli jsem je sledovala. Rty měl stále stejně krojené, jeho tvář byla stále dokonale hladce oholená. A s bodnutím v hrudi jsem si uvědomila, že už ani nikdy zarostlá nebude. Že mě po tváři nepoškrábe nad ránem, že jej nebudu moct sledovat, jak směšně špulí rty u zrcadla a opatrně se holí…

„Tak přeci je to pravda.“ Tentokrát jeho hlas připomínal skutečně ten, který mu měl patřit. Hluboký, sametový a v tu chvíli neuvěřitelně smutný.

Neodpověděla jsem mu. Ani jsem jej nepozvala dovnitř. Neudělala jsem žádnou z věcí charakteristických pro člověka.

„Nevěřil jsem, že bys někdy mohla být ještě krásnější. Hluboce jsem se zmýlil.“ A v tom posledním momentu jsem se mu dokázala podívat do očí. Bylo to jako přímé zrcadlo. Jeho oči byly naprosto stejné jako mé. Rudá, z vnitřní části jemně podbarvená jasně karamelovou barvou. Kam se poděla ta okouzlující zeleň? Kam se poděly ty hřejivé, lidské oči? Přemýšlela jsem, jak dokážu vyčíst jeho myšlenky… Jak? Když je teď stejně mrtvý jako já?

Na jeho tváři se na malý okamžik objevil úsměv plný obdivu a ještě jedné emoce. „Carlisle měl pravdu, skutečně neslyším jedinou tvou myšlenku…“ Nerozuměla jsem jeho nadšení a už vůbec jsem nerozuměla sobě. Co jsem to jenom dělala? Nemluvila jsem, nehýbala se a dokonce jsem zapomněla i dýchat a to jenom proto, že mě děsil strach z pocitu, co by nazpět přinesla jeho vůně.

„Bello.“ Pomalu ke mně vztáhl ruku, pravděpodobný konec trajektorie končil na mé tváři. Zadívala jsem se na hladké klouby jeho prstů. Pamatovala jsem si ty drobné jizvy na ukazováku, tu malou modřinu na malíčku, vše bylo pryč. A teď se mne chtěl jenom dotknout, po tom všem, co jsme si prožili, a ani to jsem nezvládla.

Prudce jsem ucukla, jedním posunem jsem se přemístila na druhý konec místnosti. Cestou jsem srazila malířský stojan. Edward nezůstal ve dveřích. Zabouchl dveře do místnosti a v mžiku stál zpět přede mnou.

„Tohle už ne, Bello.“ Pohrozil mi. A konečně jsem v něm zahlédla kousek z toho starého, tvrdohlavého muže. „Já už od tebe neodejdu. Trýznil jsem se bez tebe dost dlouho, víc nechci. Jestli mě už nikdy nebudeš chtít vidět, tak…“ Větu nedokončil, ale jeho oči se bolestí netajily. Zmýlila jsem se. Mohla jsem v něm číst, když jsem se přitom nemohla topit v zelených hloubkách.

„Tak už promluv… prosím.“ Zanaléhal, mezi jeho obočím se objevila ta samá hluboká vráska. Vše mi připadalo tak známé, tak správné. Pořádně jsem si jej prohlédla, jeho postoj, jeho vlasy, jeho ruce…

„Kolik z toho, co jsme měli, zůstalo?“ Má první slova k mé nesmrtelné lásce vyjadřovala naprosto všechny obavy, které jsem cítila.

Edward se ošil… a mlčel. Nechtěla jsem uvěřit, že i přes veškerou mou vnitřní snahu, mě znovu drtí ta strašná bolest.

Periferně jsem zahlédla jeho dlaň, věděla jsem, že zopakuje svůj předešlý pohyb. A tentokrát jsem jej nechala, vyčkávala jsem na jeho dotyk a byla rozhodnutá. Rozhodne naprosto vše.

Dotkl se mě nejdříve konečky prstů, jemně jimi přejel před mou pravou tvář až k mým rtům. Byl tak příjemně horký, tak… hebký. V tu chvíli, kdy jsem se mu dokázala zpět podívat do očí, vzal můj obličej do dlaní a uvěznil mě ve svém pohledu.

Zhluboka nasál mou vůni, přiblížil se tváří k mé a znovu se nadechl. Já opatrně zopakovala to samé, jeho pach byl skutečně tak příjemný, jak jsem si jej pamatovala. Jedna jeho dlaň opustila mou tvář, jemně prozkoumávala strukturu mé kůže výše na mém čele, poté mi prsty zajel do vlasů, jemně je sevřel v dlaních a já pocítila neskutečnou potřebu udělat to samé. A také jsem udělala. Neposedné bronzové vlasy byly silnější, nezkrotné, více hebké…

Když Edward vypletl své prsty z mých vlasů, přiložil si dlaň k nosu, znovu zhluboka nasál a zavřel oči.

Edwarde…

„Bello, já…“ Můj tichý slib byl mou záchranou. I když jsem si v sobě stanovila rozhodnutí tak těžké, že mě málem zlomilo, přemohla jsem se. A bylo to o tolik lehčí. Přiložila jsem prst na jeho ústa a zabránila mu v další bolestné větě. Dotykem jsem vnímala jeho rty, jeho obočí, jeho nos, jeho vlasy…

„Tvoje rty, ruce, oči…“ Edward strnul v nádechu. „Ano, jsi to ty.“

„A ty jsi ty.“ A byla jsem to já, kdo se vrhl na jeho rty a prožila s ním krátkou vzpomínku na naše lidství. Krátkou, protože takový byl náš cudný polibek. Bylo pošetilé domnívat se, že bych nemohla jeho rty milovat, ne když jsou teď stejné jako mé. Byl to obrovský omyl.

Chovali jsme se jako predátoři, možná jako zvířata. Nebylo to jenom o něžnosti, jakmile jsme ukojili ten první hlad, dostali jsme se daleko za lidskou smyslnost. Drtila jsem Edwardovy rty v zubech, okusovala jeho hebkou kůži na tvářích, tahala jej za vlasy a tiskla se k němu jako k záchrannému lanu.

Netroufala jsem si ani myslet, že naše propojení lze vystihnout slovy, Edward to přeci dokázal.

„To jsme my.“

Doslov

I když jste upír, jste stále chlap.

Bella mi tuhle svou myšlenku opakovala pořád dokola, moje ješitnost ji někdy dováděla k pochybám o mém psychickém zdraví a jindy k smíchu. Za což jsem byl neskutečně vděčný. Má údajná ješitnost měla na svědomí mé tiché vnitřní štěstí.

Nevím, jak jsem to dokázal, ale dal jsem jí a udělal jsem všechno, co kdy chtěla, aniž by se o tom slůvkem zmínila. To byl můj hlavní úkol a nebyl ani trochu přehnaný.

Carlisle měl pravdu. Bella byla nádherná, neskutečně nádherná. Jakoby až nesmrtelnost probila na povrch vše krásné, co zůstalo skryto. Ale v její duši byly stále rány tak hluboké, že je nedokázaly vyléčit ani ty nejšťastnější dny. Některé věci nezapomněla, ani to, jak moc jsem jí kdysi ublížil já.

Snažil jsem se nepřetržitě. Když jsme spolu opouštěli ateliér, přikázal jsem jí, ať se naposledy rozhlédne kolem sebe. Bella mi nerozuměla, ale učinila tak. Carlisle můj plán chápal, Esme také, ale s pláčem.

Opustili jsme město, opustili jsme kontinent, opustili jsme civilizaci.

Firmu převzal Carlisle, tvrdil jsem mu, že se jedná o dočasné řešení.  Část našich peněz jsem věnoval na koupi ostrovu a domu v hloubi Pacifiku. A Bella byla nadšená.

Bohatá vegetace a samota, jenom my dva. A to bylo to správné řešení. To nejlepší ze všech.

Když jsme byli spolu sami, vše se změnilo. Nebyla smutná, protože nebyly žádné důvody ke smutku. Tajně jsem se obával naší první hádky, nevěřil jsem, že by bylo možné strávit spolu věčnost v naprostém souladu. Mýlil jsem se. Čas, kdy jsme si oba dva mysleli, že už nám nikdy není souzeno se spatřit, způsobil, že jsme si vážili každé minuty, každého objetí, každého polibku.

Byly tu dny, kdy mě málem dovedla k šílenství. Trvala na tom, že vše, co jsem vybudoval, nemůžu ztratit. Nenápadně se mi snažila navrhnout, abych se toho nevzdal.

A byly tu dny, kdy jsem v ní viděl kousek z té staré Belly. Seděl jsem na verandě a usilovně se snažil odpovědět na všechny maily, když jsem se pomalu probíjel zpět. Bella plavala na hladině oceánu, potápěla se, skákala ze skal a smála se, když zjistila, že se ji v té upíří rychlosti snažím fotit. I když jsem vlastně vůbec nemusel. Věděl jsem, že tenhle obraz zůstane v mé mysli napořád.

Neměli jsme veřejný obřad, vlastně žádný. Čekala jsem, že mě to bude mrzet, ale nemrzelo. Moje dětské sny se naprosto rozplynuly, když mě Edward o půlnoci na naší pískové pláži skryté palmami požádal o ruku. Ještě tu noc mi navlékl prsten a dalších pár dnů se odehrávala naše svatební noc.

A za těch několik dní, kdy se nám podařilo nezlomit dům, přišlo úřední vyjádření a naše nové doklady. Jedním slovem – Esme.

Edward byl úžasný. Dokázal mi, že všechny moje obavy z naší budoucnosti byly zbytečné. Jednou jsem zauvažovala nad tím, co by se stalo, kdybych se tenkrát rozhodla nechat naši černou budoucnost jít. V porovnání s tím, co jsem měla, bych byla na dně.

Edward přistoupil na můj kompromis. Každý den strávil několik hodin na telefonu, tabletu a hromadě odfaxovaných papírů. Byl zpět, alespoň imaginárně. A firma podle jeho slov šlapala jako hodinky.  Těšilo mě to. Konečně jsem jej viděla šťastného se vším všudy. Zároveň to pro nás byla výzva. Každé dva měsíce jsme museli opustit naši skrýš a předstírat normální život, normální schůzky a normální závody. Díky slunci jsme si nemohli vychutnat každou velkou cenu. Ale ty závody, na kterých jsme s Edwardem byli, jsou dodnes nezapomenutelné, skvělé.

Můj manžel mi samozřejmě nabídl práci v jeho firmě. Nemohla jsem ale dělat nic, co by mi připomnělo jakoukoliv podstatnou maličkost z dřívější doby. Edwardova nezkrotná vášeň pro moje pohodlí mě dovedla k podstatné myšlence. Celý život jsem to chtěla dělat, ale nikdy nepřišla ta správná chvíle. Začala jsem psát.

A stačilo to. Edward tento způsob terapie naprosto nechápal. Ale byl šťastný, když jsem byla šťastná já. Ta radost jej však trošku přešla v okamžik, kdy zjistil, že píši o našem životě. O naprostém začátku. A tak jsem získala prvního věrného čtenáře.

A protože je to ješitný chlap, trval na tom, abych svýma očima popsala i naše milování, jelikož to mu v příběhu podstatně chybělo. A tak jsme v jeden okamžik psali spolu, tedy hned poté, co jsme si prakticky celý případ prověřili…

Nikdy nebudeme mít děti, neuvidíme je vyrůstat po našem boku… Ale vzhledem k tomu, jak šílená naše minulost byla, jak moc nám bylo ukřivděno tou ženou, jejíž jméno prostě nevyslovujeme a nad jejími činy už nepřemýšlíme… Tak jsme přeci o nic nepřišli. Nikdy jsme neměli víc.

Ta bolest možná přijde, ale doteď se cítím tak, jak jsem se necítila nikdy v mém životě. Šťastná, milovaná a milovaná. Dvě nejpodstatnější přídavná jména v mém novém životě.

Někdy se bojím, že o to vše přijdu, že se prostě něco stane. Tahle starost ale pro mého ješitného a maximálně spokojeného manžela neplatí.

Ten tichý strach pramení z těch špatných věcí, co se neustále opakovaly. Nejsmutnější na tom všem je fakt, že za to nemůže osud. Nebylo nám to souzeno. Takoví jsou lidé. Takový jsou i upíři. Nezáleží na tom, kolik dobrých skutků vykonáte, pro někoho budete tím nejslabším článkem vždy vy.

Bylo, nebylo. V zemi tak daleké, a pro obyčejného smrtelníka téměř nedotknutelné, jedno obrovské království. Lidé v něm žijící byli tolik zaujati svou pýchou a marnou posedlostí po dokonalosti, že je za lidi – kultivovaně smýšlející osobnosti ovládány svými filozofickými potřebami, pocitem bezpečí a touhou po sounáležitosti a lásce – nebylo možné považovat.

Svět tak velkolepý jako mramorový Řím.

Svět tak prohnilý jako mramorový Řím.

Svět, ze kterého jsme s Edwardem utekli a teprve poté našli štěstí. Není to Bůh, není to osud, jsou to lidé, co kazí cizí i své životy. To oni hrají špinavé hry. A my se kdysi nevědomě stali součástí jedné z nich.

KONEC

 Děkuji všem, kdo dočetli až k poslednímu slovu.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 21. kapitola (KONEC):