Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 4. kapitola

20.07.2012 (16:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 5119×

Špinavá hra

4. kapitola

Nebylo to tak lehké, jak jsem si to představovala.

Bylo to vlastně ještě těžší, než bych si nechala zdát v té nejhorší noční můře. Za normálních okolností bych koupila Sangriu a pomeranče a připravila zátiší pro pěkný večer, který by následoval hned za tím trpčím okamžikem.

Teď jsem si to všechno nejen nemohla dovolit, ale odmítala jsem dál před Jacobem předstírat, že je všechno v pořádku. Z počátku jsem byla jenom naštvaná. Jak ale den volně plynul od rozbřesku k úplnému setmění, přepadaly mě čím dál tísnivější a pochmurnější myšlenky.

Nikdy jsem se neviděla jako zastánkyně feminismu, ale v této situaci jsem veškerou moc v rukou toho chlapa považovala za tak hloupou nadřazenost, že se mi myšlenka na zrovnoprávnění a srovnání účtů zdála jako nejlepší řešení.

A moje pokroušená nálada pod bodem mrazu, kterou jsem z finančních i pracovních důvodů nemohla utopit v alkoholu, brzy přivedla do stejného rozpoložení i Jacoba. Jakmile se vrátil domů a uviděl mě zničenou a stále vzdorovitě nenávidící pana Cullena, bylo mu jasné, že se stalo něco tam – v práci.

Bohužel se mi jeho obětavost nezdála dost dobrá. A tak všechnu sodu, kterou jsem dlužila Cullenovi za jeho přepadovku, a kterou by si ten parchant stoprocentně zasloužil, schytal Jacob.

Bohužel Murphyho zákony skutečně fungují. A tak, když jsem se o dvacet minut později dozvěděla o dalším jeho neúspěchu v hledané práci, byla mi jeho zbrklá, útočná reakce jasná. Křičeli jsme na sebe dvě minuty. Tohle jsme oba dva nenáviděli.

Byl to náš poslední večer.

Za normálních okolností bychom se celý večer milovali a nad ránem by mi Jacob do postele přinesl zmrzlinu s cereáliemi. Namísto toho jsme celý večer hráli hru na schovávanou. Ani zuby jsme si nemohli vyčistit společně.

Jacob sledoval televizi a já balila do Malajsie. V krátké přestávce mezi přenosem ligy ze studia a hry, následovaly krátké zprávy. Jakmile prsatá reportérka zmínila slovo Malajsie a název MF2, nebyla jsem sama, kdo sebou trhl. Já zděšením. Jacob možná… nenávistí. Hlásili tropická vedra. A tak jsem ještě stokrát přehodnotila svůj názor. A nakonec jsem zapínala kufr plný kraťasů, letních šatů a slunečních brýlí.

Lísteček s časem odletu jsem nalepila na zrcadlo v koupelně.

Cullene, jak já tě nenávidím!

•

Jacob se ráno ani nepřetočil na bok. Nesnažil se předstírat, že mu budu chybět, nebo že je mu naše včerejší hádka líto. A rozhodně jsem si nemyslela, že by trucoval. On byl prostě a jednoduše pořád naštvaný. Možná už toho měl tak plné zuby, že se ani nesnažil svou rozzuřenost a znechucenost skrýt.

Jakmile jsem po ranní hygieně přibalila kartáček na zuby a šminky, zvažovala jsem, zda se s ním nějak jednoduše a bez zbytečných slov rozloučit. Jakmile jsem jej viděla znuděného a duchem nepřítomného v posteli, nezmohla jsem se ani na ahoj. Nechtěla jsem zbytečně odpálit bombu před odletem.

A tak jsem na druhou stranu papírku s časem odletu napsala krátký vzkaz.

Promiň.

B.

Na letiště jsem si vzala taxík. A tím vyhodila všechny zásoby z malé peněženky (speciálně určené na ranní kávy) do vzduchu. Vítej, Malajsie, v životě ubohé Isabelly Swanové. Copak by na tohle heslo asi řekla paní Coopeová?

Už na letišti jsem věděla, že by se ten parchant nesnížil na obyčejnou první třídu. Bože, co jsem komu udělala, že pod jeho okem musím trávit celé čtyři dny? A to jenom v případě, že budu mít štěstí. Už tak mě měl ve firmě na háku, mohla jsem třeba pracovat v tom nejvyšším patře v komůrce na úklid a on by stejně přišel a šéfoval celé situaci jako správný Cullen.

A samozřejmě jsem jej neviděla ani v letadle. Pravda byla taková, že jsem se musela přizpůsobit a cestovat turistickou třídou. Na pana Dokonalého jsem nenarazila, tudíž jsem zbytek letu strávila v relativním klidu a se zvracejícím malým pasažérem na vedlejším sedadle.

•

Malajsie proslulá svým tygrem – Sandokanem – nás skutečně přivítala, jak se sluší a patří. Ještě chvíli po dosednutí letadla na letištní plochu to vypadalo, že reportérce nakopu za své letní šaty zadek. Do letištní haly jsem nalehko doběhla v dešti. Ale po vyzvednutí zavazadel už dvě krásně zbarvené duhy oznamovaly příchod slunce.

Kdyby tak maminka věděla, že jsem v zemi, ze které měla hrůzu po celých sedmnáct bláznivých let cestování, asi by umřela strachem. Proto bylo moudřejší ji toho faktu ušetřit. Je pravdou, že jsem se ani já necítila dobře. Jistě, Malajsie patří mezi politicky stabilní země Jihovýchodní Asie. Faktem ale je, že etnikum jako takové absolutně postrádá. Dalo by se říci, že se celá země dělí na umírněné islamisty a velké komunity malajského, čínského a indického etnika. A právě tady je dost prostoru na teroristické a separatistické organizace.

Proto jsem byla tak šťastná, když jsem v letištní hale zahlédla toho malého, snědého muže bez šálu přes hlavu nebo revolverem přes rameno s mým jménem a logem firmy na bílé destičce.

„Krásný den, slečno Swanová. Jmenuji se Sejarah, jsem tu na přání pana Cullena, k vašim službám.“ O tom, že byl místní – soudě dle jeho velice měkké a usměvavé angličtiny – nebylo pochyb. Příjemný a hbitý. Okamžitě mi z rukou vzal tašky a naložil je do kufru nablýskaného, stříbrného Volva.

„Dobře.“ Nedokázala jsem jinak ani zdvořilostněji zareagovat. Rozhodně ne po tom, co zmínil Cullenovo jméno.

„Prosím vás, nezlobte se… Ale jsem v Malajsii poprvé… A tak nějak by se mi hodilo ujištění, že pod sakem nemáte bombu nebo tak,“ breptala jsem s úsměvem a doufala, že mi rozumí.

„Já ne pyrotechnik!“ To ujištění pro tu chvíli stačilo.

Cestou, překvapivě čistými ulicemi, se mi ulevilo. Byla to země zajímavé architektury. Náboženství bylo cítit z každé z nich. Mohla jsem hádat, ve které budově žije křesťan, ve které buddhista. Časté fontány nebo jenom osvěžující části města byly v úděsném horku, které během další chvíle, kdy jsme projížděli městem, velmi lákavou atrakcí.

„My tady rádi vodu… U nás hodně panelák a hodně fontán.“ Sejarah byl vskutku upovídaný řidič. Usmíval se na mě tím svým typicky velkým úsměvem a každou chvíli někoho přes stáhnuté okénko zdravil.

„Nebude vadit doutník?“ Zavrtěla jsem hlavou a čelila jinému zápachu snobské pochoutky, než na který jsem byla zvyklá z našich kanceláří.

„Vy se znáte s panem Cullenem?“

„Áno! Pan Cullen moc hodný člověk. Když já nemohl najít práci a pan Cullen přijel do Malajsie, slíbil vybudovat firma. Hodně lidí už ne v bídě.“ Po celou dobu, co na něj zpíval oslavné písně, se usmíval a kýval hlavou. Nechápala jsem, kde na něj vzal tolik dobra…

„Ano, je to velice příjemný člověk,“ přitakala jsem a čekala, zda se rybička chytí. Tak kápni božskou, teroristo.

„Když on přijet, často chodit potápět i do kavárny. Nebo s námi na vodní dýmku.“ Cože? Styky s pracovníky i mimo pracoviště? Neusmažilo mu to horko hlavu? Nebo je tak odměřený jenom u nás v práci? Nebo je odměřený jenom na mě?

„Jezdí sem sám?“

„Ano, nikdy žádná slečna dvakrát stejná.“ Ou, i přes tu naprosto ulámanou a troskotající řeč jsem dokázala zachytit vše, co můj mozek do té doby postrádal.

Řečeno tou správnou angličtinou – kurevník až za hrob.

„Už tam budeme, Sejarahu?“ Už toho bylo dost a k tomu všemu jsem umírala touhou dozvědět se, zda-li mě tu skutečně nenechal samotnou. Třeba vůbec nepřijel!

„Pět minut.“ Projeli jsme kolem Petronas Twin Towers, slýchala jsem o nich téměř každý den. Každá nová komunita si přála nějakou zvláštnost. Až podezřele často se stávala dvojčata světovou inspirací.

Ukázalo se, že pět malajských minut plus dopravní špička a jeden poblázněný německý turista, kterým svým porouchaným Peugeotem dokázal ucpat levý pruh na celých dvanáct minut, znamená v přepočtu na americké minuty něco kolem třicítky.

A kolem třicítky byly rozhodně i malajské teploty. Což je v přepočtu na rozhýčkané Američany něco kolem padesáti.

„Jak se jmenuje hotel, do kterého mě vezete?“ zeptala jsem se stále doutnajícího řidiče, když jsem na zadní sedačce našla průvodce. Jak podivná náhoda…

I malé slečny s prořízlou pusou se zde lehce ztratí.

Chce to kuráž, slečno Swanová.

Stálo tužkou a podivně dobře čitelným škrabopisem v ohnutém rohu první stránky. Byl ohnutý! Jak ten mizera mohl vědět, že mu na to skočím! Možná mě jednoduše předešla pověst… Nebo to nebyl Cullen. V Malajsii americký průvodce s tím podezřelým písmenkovým vzkazem...

Ne! Příliš mnoho náhod.

„Ne hotel.“ Zakroutil hlavou Sejarah. „Vy i pan Cullen ubytováni v domě paní Lingové.“

Paní Lingová – námi přezdívaná Blond lady – byla dokonalým prototypem ženy vládnoucí tomuhle podělanému byznysu. Nespočet svých úspěchů dokázala postavit na základně určitě velice bolestné plastické operace nosu, zvětšení rtů a skutečně velkých silikonů. Nebylo divu, že Cullen přijal její pozvání.

Přepadla mě nechuť jet dál. Nejraději bych vystoupila z toho zpropadeného auta a šla sama domů. Za Jacobem…

Ti dva si spolu určitě budou skvěle rozumět i beze slov. A k čemu uťápnutá Swanová? A na co tenhle debilní průvodce? Chtěl si ze mě vystřelit ještě předtím, že dorazím k ní? A co tam budu, proboha, dělat?

O chvíli později Volvo vjelo na úhledný pozemek. Vysoko nad námi se tyčily obrovské palmy, pozemek vzorně posekaný, ovocné keře sestříhané, upravené. Z jednoho konce pozemku jsem viděla až na poslední část. Byl tu bazén připomínající prosté, jednoduché jezero. By tu tenisový kurt, golfové hřiště a v dáli na samotném konci, volný přepad až do údolí. Přímý a ničím nerušený výhled na moře. Bylo to kouzelné. A při představě Blond lady na jednom z těch bílých, jistě pohodlných, lehátek u bazénu se mi do úst dralo pouze jedno jediné slovo – mrcha!

Dům byl rozlehlý a přitom z celého kouzelného prostředí nijak nevyčníval. Kromě pískové barvy a dřevěného obkladu tu nebylo nic, co by atmosféru dokázalo narušit.

Když jsme zastavili, nečekala na mě u dveří ani Lady ani Cullen. Jenom dvě bronzově opálené služebné v modré uniformě. Sejarah byl zrádce, vyložil mi kufry a s poklonou odjel a nechal mě s těmi podivnými lidmi na tom podivném místě, kde jsem se cítila značně… podivně.

Ten barák byl ohavný, strašně mě z něj bolely oči. Tolika bílých naleštěných ploch, luxusního nábytku a nesoukromých, prosklených stěn – to byl naprostý hřích! Vypadalo to tu, že s deštivými a chladnými dny vůbec nepočítali.

Jedna z poskočných služebných mě zavedla do mého pracoviště. Vlastně žádná změna. Až na několik opravdu špatně zvolených doplňků. Můj pokoj byl zařízen ve světlé šedi. Stejně jako Cullenova pracovna! Takže jsem se místo bezpečného místa dočkala stresujícího a nepřátelského prostředí. Výhled na kouzelné moře mi poskytovala prosklená stěna na jihu. Copak mají všichni snobové stejný vkus?!

„Nádherný výhled, že?“ No, ježiši!

„A-ano,“ přitakala jsem, nervózní jako před maturitní zkouškou. Sakra, kde jsi Blond lady? Proč to musí být on?

„Takže jste se neztratila… Předpokládám.“ Slyšela jsem, jak za mými zády udělal dva určitě dlouhé kroky mým směrem. A pak tiché rychlé cupitání služebné.

„Ne. Samozřejmě díky vám.“ Moje podvědomí nakazovalo, ať se otočím a nebojím. No, ta reálnější stránka mého já se poděla někam mezi ty nechutně drahé poličky.

„Takže jste si přečetla můj vzkaz?“ No, sakra…

„Průvodce?“

„Ano.“

„Přečetla.“

„Úžasné.“ Zasmál se. „A já myslel, že Tony kecal.“ Tony! Ten pitomej poskok, kvůli kterému se mi rozsypalo portfolio před celou zasedačkou, když se mi snažil pod stolem nenápadně dostat prst pod nové podvazky.

„Tony je pěknej s…“

„Taky si myslím.“ Nedůvěřivě jsem naklonila hlavu na stranu a v duchu počítala jeho kroky mým směrem. Pak už i moje kůže reagovala na jeho blízkost. Bylo to stejné, jakoby mi za zády stála samotná smrt. „Ale to je mezi námi.“ Zase se usmál. To opravdu musela být malajská nemoc. Dvakrát se usmál a to jsem to – díky bohu – neviděla.

„Kde je paní Bl… Totiž… Lingová?“ Jakmile jsem zmínila jméno té prokleté ženské s nádherným mahagonovým nábytkem, dostala jsem přímo energetický šok a věděla jsem, že tohle téma není nebezpečné. Ne pro mě. Otočila jsem se k němu čelem.

„Na Sepangu. Dělníci krátce po poledni začali urovnávat povrch, ale nastaly komplikace s vodovodním potrubím, takže musela okamžitě na místo. A my, ufňukaní Amíci, máme den volnej.“ To, co stálo přede mnou, rozhodně nebyl Cullen. Nedůvěřivě jsem se rozhlédla kolem. Kde je?

„Co se děje, slečno Swanová? Hledáte snad vašeho přítele?“ neodpustil si poznámku mým směrem.

„Ne,“ odvětila jsem s pečlivě hraným úsměvem, který jsem aplikovala každý den v Bower pekařství na mladičkého snědého prodavače, ignorujícího mou časovou tíseň. „Jenom tu hledám jedno šedé sako, sluneční brýle a kravatu. Nepostrádáte něco?“ Zaútočila jsem já na jeho modrou pomačkanou košili, světle béžové, volné kalhoty visící mu z boků tím typicky chlapeckým způsobem bez pásku, a žabky.

„A vy? Kde jsou vaše… Nebo raději Tonyho podvazky?“ Tony nikdy neuměl držet hubu. A já si byla v ten okamžik jistá, že jakmile se vrátím – pokud se vrátím – zpět domů, naučím ho to starou dobrou čínskou metodou.

„Protože se Tonymu tak líbily… Tak už je nejspíš nosí.“

Jak to mluvím se svým šéfem! Moment… Jak to můj šéf mluví se mnou?

Od srdce se zasmál a podívaná na jeho uvolněnou tvář byla vskutku šokující…

„Vtipná slečna Swanová, tak vás neznám.“

„Ani já vás neznám takhle…“ Uvolněného, lidského, sexy? „Oblečeného.“ Chytrý, gratuluji, slečno Swanová.

Už se chystal k nádechu a dalším jistě velice vtipným, uštěpačným poznámkám… Ale já se začala neskutečným způsobem stydět. Tohle bych si k němu jindy nedovolila, co jsem to udělala? Proč?

Protože jsem byla šílené vytočená kvůli Jacobovi?

Protože mě neskutečným způsobem iritoval fakt, že celou Malajsii strávím v domě umělé nádhery v místě silně připomínajícím Cullenovu kancelář?

Nebo jenom to, že je tu se mnou a já se před ním tak zoufale nedovedu ovládat?

„Nechci být nezdvořilá, omluvte mě, prosím, mám toho za sebou dneska opravdu moc. Omlouvám se.“ Co jsem chtěla, se i podařilo. Skutečně jsem zněla provinile a skutečně jej to překvapilo. Až moc. Tvářil se, jako bych mu právě zazpívala ruskou hymnu, a vůbec se neměl k odchodu, ke kterému jsem jej tak zdvořilostně vyzvala.

„To je v pořádku, líbíte se mi tak.“ Líbím se mu tak… Bylo to skutečně ještě a ještě horší. Moje hlava explodovala, všechno kolem mě ztratilo barvu. V celé místnosti byl jenom on. A já v jeho očích neviděla ani stopu po žertování.

Skutečně ženy reagují na muže, které ze srdce nenávidí, takhle přehnaným způsobem, pokud jí složí kompliment? Byl to kompliment?

„Půjdu se převléknout.“ Jinými slovy: Odejdi!

„Rád bych vás přeci jenom dnes viděl za notebookem,“ dodal, než vyšel z pokoje. „Za tím svým.“

Vykulila jsem na něj oči a zalapala po dechu. Sahat na věc, na kterou sahá on?

„Musíte pro mě něco zařídit,“ mrknul na mě jedním okem. Choval se jako kluk! Jako normální, malý kluk! A já jako normální puberťák…

„Doufám, že si tu trochu odpočinete, slečno Swanová. V poslední době se mi zdáte přepracovaná.“ Narovnala jsem se a úplně celá zkoprněla. Dělal si ze mě srandu. Pobaveně pozvedl levý koutek úst.

„To záleží na… okolnostech,“ odvětila jsem a sklonila se ke svému kufru, ve snaze zamknout se do něj a nevylézt.

„Jistě… Třeba na příteli.“ Úsměv mu v ten okamžik zmizel z tváře. Místo pobavení se mu v očích usadila typická ledovost.

Nezměnil se, jenom se přetvařoval, a já netušila, co jej k tomu vedlo.

Ví něco o Jacobovi?

Všem komentujícím chci strašně poděkovat. Ani nevíte, jak strašně si vážím každého, kdo není líný napsat pár písmenek.

Další kapitola bude jenom o naší pesimistické Belle a Edwardovi. No... Nejenom. Ach, ty problémy...

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 4. kapitola: