Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spletenec citů - 1. Kapitola

26.02.2010 (18:15) • Heidi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1458×

Po mém pokoji se rozlehla nepříjemná melodie budíku a já se z velkým trhnutím probudila. S utrápeným zasténáním jsem vypnula hlasitý budík a posadila se. Viděla jsem oknem, jak venku svítí slunce. Na Forks bylo nádherně, ale mou náladu to nevylepšilo. Dneska byl nejhorší den mého života. Dneska musím říct Edwardovi, že se s ním rozcházím.

Nechápala jsem se, jak na tohle můžu jen pomyslet, natož tak udělat. Ale na druhou stranu jsem věděla, že ve vlčí podobě budu rozmýšlet úplně jinak. A v té budu většinu svého času.  Navíc, jak jsem s povídání zjistila, upíři a vlkodlaci k sobě chovají určitý odpor.

O víkendu jsem měla první cvičení. Sam tím pověřil Jacoba, samozřejmě. Byli jsme si celé dva dny nablízku a já zjistila, že je miluji oba. Jednoho ve své normální podobě a druhého ve své vlčí. Nemohla jsem to hrát na obě strany a tak se jedné budu muset vzdát…

Tušila jsem, že Edward by se možná přizpůsobil. Ne, zcela určitě by se přizpůsobil, ale... Co k tomu ,,ale" říct? Nic mě nenapadalo. Ovšem kdybych se proměnila do podoby, kterou mi přinesly geny Quiletů, vyjmenovala bych milión věcí.

Povzdychla jsem si. Už jsem se rozhodla. Vzala jsem do ruky mobil s úmyslem napsat Edwardovi. Chtěla jsem tou zprávou toto téma jen načíst. Tak strašně jsem se bála mu to říct do očí. Ne z toho důvodu, že by mi nějak ublížil, ale že to nevýslovně ublíží jemu. Na čele se mi udělali vrásky od bolesti, kterou mi to působilo.

Ukázalo se mi místo na můj text, má dokonale promyšlená slova byla pryč. Jakoby je vítr rozfoukal do všech směrů a ke mně se už nevrátilo ani jedno. Prsty jsem měla volně položené na klávesnici, ale nemohla jsem je přimět k pohybu. Vlastně spíš nechtěla, než nemohla. A navíc nebylo co psát... Mé myšlenky zakazovali napsat nějakou zprávu. Odhodila jsem mobil na postel s úmyslem, že holt to budu muset udělat bez příprav. Bude to bolet. Moc bolet...  Ublížím sobě i jemu. Ale teď mě konejšilo vědomí, že jsem to o pár chvil prodloužila. Ještě chvíli si můžu říkat, že jsem ta holka, co sbalila Cullena a ještě k tomu toho nejhezčího...

Abych zaměstnala svou mysl jinými myšlenkami, pustila jsem se do ranní hygieny. Mé pohyby byly ovšem automatické a nevyžadovali mou plnou pozornost, takže se mi pořád v hlavě přehrávala má volba. Těžká volba, která potřebovala naplnění.

Čas naplnění přišel strašně rychle. V hodinách jsem neustále nedávala pozor, byla ještě více nemotorná a vyhýbala se všem Cullenům. Alice mě ovšem odchytla na začátku dne.

,,Bello," vykřikla, ,,proč tě nemůžu vidět? Edwardovi jsem to sice zatajila. Ten by porušil dohodu, ale sama celej víkend trnu! Co se sakra děje?"

Smutně jsem k ní zvedla zrak. ,,Teď mě už nikdy neuvidíš," dostala jsem ze sebe a odešla na svou hodinu. Nebyla jsem připravená s ní o tom mluvit. I když je to má nejlepší kamarádka, teď nebyl vhodný čas.

Po první hodině jsem se zvedala jako poslední. Věděla jsem, že už mi zbývá jen jedna hodina. Potom budu mít biologii s Edwardem a přijde onen čas. Smutně jsem se dopotácela ke dveřím. Hned jak jsem nimi prošla, mě chytly Edwardovi studené ruce.

,,Bello," zašeptal svým omamným hlasem plným něhy. Záměrně jsem se na něj nedívala, abych nepodlehla jeho kouzlu.

,,Ahoj."  Pozorovala jsem děj za ním, jakoby to byla ta nejdůležitější věc.

,,Děje se něco?" Přišel na to rychle... Tak moc jsem si přála říct, že ne, ale...

,,Potřebovala bych s tebou mluvit."

,,Tak mluv," vybídl mě.

,,Teď ještě ne," oddálila jsem tu chvíli a bez sebemenšího pohledu jsem odešla. Stálo mě to tolik přemáhání a sil. Věděla jsem, že ho trápí, když neví, na co myslím a teď jsem mu to ještě zhoršovala.

Edward mě nezastavil a ani nenásledoval, což bylo to nejhorší. V mysli jsem viděla obraz, jak tam stojí. Nemá nejmenší tušení, co se děje… a já mu to budu muset objasnit.

Srdce mi bylo pomaloučku. Měla jsem pocit jakoby vycítilo, co se děje a při slovech mého rozchodu mělo udeřit naposledy. Ale byla tu i jeho druhá stránka. Ta, kvůli které všechno toto postupuji. A tou byl Jake a... no, ostatní ze smečky.

Po tomto víkendu, kdy mě naučili plno nových vlkodlačích ,,věcí" mě má jiná a taky nová podoba přirostla k srdci. Bylo plno skvělých možností, jak trávit čas v jiném těle a navíc s tak úžasným člověkem jako je Jake.

Mé myšlenky narazily na ostrou zeď a vydali se po své trati zase zpět. Teď jsem k Jacobovy necítila nic víc než kamarádskou lásku. Za to k Edwardovi... Bolestí jsem pevně zavřela víčka.

Sedla jsem si na lavečku, jenž stála hned vedle mé cesty a snažila se uklidnit. Připadalo mi, že se vzdávám něčeho pro něco, co není pro můj život vůbec ale vůbec podstatné. Ale má úvaha se mýlila. A já to věděla. Věděla jsem, že teď, v tomhle těle, nemůžu rozhodovat o své budoucnosti. Nesmím se nechat ovlivnit těmito pocity, které mě vedou jenom k jediné osobě. A to k Edwardovi... Stop! Takhle už to dál nejde.

Vlkodlakem budu nadosmrti... A nadosmrti budu otisklá do Jacoba Blacka. Nemůžu být s oběma. A nevydržím se pořád trápit, jak každému ubližuji. To rozhodnutí je nesmírně bolestivé a taky nadmíru jasné a zřetelné. Ale je správné. Určitě... Tímhle se zatím můžu utěšovat. Někdo mi dal ruku na rameno.

,,Hej, ty nejdeš na hodinu? Za chvíli zvoní… Je ti něco?" Podívala jsem se na jistou osobu. Byla to jedna holka, která se mnou na tuto hodinu chodila. Nemohla jsem si vzpomenout na její jméno. Ani jsem se nenamáhala nějak bádat v mé paměti. Teď mi to bylo nadmíru lhostejné.

,,To nic," zakroutila se hlavou a snažila se tvářit normálně, ,,trochu jsem se zapomněla."

Vstala jsem a s nepříjemným pocitem, že mi nereálně rychle čas odbíjí sekundy za sekundou, jsem se vydala po stopách holky přede mnou.

Posadila jsem se do zadní lavice. Výklad učitele jsem neslyšela. Dívala jsem se z okna na školní areál.

Učitel mě naštěstí nevyvolával, a kdyby ano, nevím o tom.

Nervózně jsem si poposedla, to když se hodiny nebezpečně schylovaly ke konci výuky.

Jindy vysvobozující crrr, pro mě teď bylo útrpné. Tušila jsem, že na mě bude čekat před třídou a... nemýlila se.

,,Bello,“ zašeptal naléhavým tónem hlasu, ,,co se děje?“

Sklopila jsem oči. Dívala jsem se na své tenisky.

,,Podívej se mi do očí, prosím,“ naléhal.

Chtěla jsem vzdorovat, jenže on si to zasloužil. Zvedla jsem zrak a zamrkala, abych odehnala slzy, jenž se mi nevyhnutelně míchaly do očí.

,,Bello,“ řekl zdrceně, ,,neplač.“

Znělo to tak jednoduše. Neplakat. To bych měla zvládnout, jenže ne za těchto podmínek. Zhluboka jsem se nadechla, abych následující větu mohla říct najednou a nikde se nemusela zadrhnout.

,,Edwarde, už spolu nemůžeme být,“ zhluboka jsem vydechla a popotlačila vzlyk. Přišlo mi líto, že mu tuto věc říkám na chodbě před učebnou biologie a kolem nás jsou v hejnech ostatní studenti, jenže znáte to přísloví, teď nebo nikdy? Přesně takhle jsem to cítila. Buď to řeknu teď anebo nikdy… Tak krásně to znělo, nikdy. Kéž by to šlo…

V jeho očích se ukázala vlna zmatku. Nedokázal tu náhlou vlnu emocí překrýt svou obvyklou maskou. A já tedy viděla všechny emoce, které mu v očích proběhly: smutek, bolest, zmatek, žal, nepochopení…

Tolik to bolelo. Jeho bolest byla horší, než ta moje.  

Nestačila jsem nic říct, on mě vzal za ruku a táhl mě opačným směrem od učebny biologie. 

,,Bello, co to vykládáš? Já, já ti vidím na očích, že... že to není pravda," řekl, jakoby se mě snažil ujistit, ale přitom ujišťoval sám sebe.

,,Ale,“ hlas se mi zlomil, ,,je.“

Nevěřícně se na mě podíval. Myslím, že kdyby mohl, jeho oči by zaplavily přívaly slz a jestli by šel kolem Jasper a cítil pocity, které vládly v této místnosti, musel by s brekem nejspíš utéct do lesa, aby se uklidnil.

,,Ty nic necítíš, když tě políbím?“ zeptal se. Sám slyšel už dřív tlukot mého srdce, jež pod návalem vzrušení zrychlil. Už dřív viděl můj ruměnec, který se mi na tváři objevil, když jsme se od sebe odtrhli, krs to, že jsem zašla příliš daleko. A já mu teď zase musím lhát.

,,Ne!“

Nečekaně se ke mně nahnul. Pomaličku přivřel oči a blížil se ke mně. Věděla jsem, že mi nechává možnost na odtrhnutí a já se rozhodla…

Předchozí kapitola: (Prolog) Další kapitola: (2)

Shrnutí povídek od Heidi

Shrnutí povídek od twilightchild

Autor: Heidi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spletenec citů - 1. Kapitola: