Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 13.

06.01.2010 (15:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3440×

„Edwarde,“ vyjekla jsem se strachem. „Co to máš s očima?“ zeptala jsem se. Nechápavě se na mě podíval a pak odvrátil svůj zrak před sebe do proskleného baru. Hned si všiml změny. Chvíli se prohlížel a pak si zakryl zrak dlaní.

„Edwarde, co se děje? Co to je?“ koktala jsem vyděšeně.

Stále měl dlaní přikryté oči a hleděl si pod nohy.

„Zajdi za Alice,“ vyskočila jsem ze stoličky. Hlava se mi lehce zamotala, ale měla jsem strach, co se to stalo. Jeho oči byly zelné. Ale neměly tu krásnou barvu, kterou jsem si představovala ve snách.

Tahle zelená byla spíš neonová, křiklavá. Pospíchala jsem davem a prodírala jsem se plným parketem tančících lidí. Narazila jsem do tvrdého a ledového těla. Byla to Alice. Vyděšeně zírala před sebe. Jasper jí stál za zády a konejšivě ji hladil po zádech. Hleděla jsem do jejích prázdných černých očí a čekala jsem, až se probere ze svého vidění. Netrvalo to dlouho. V jejích očích se rozlila teplá zlatavá barva a hleděla na mě. Než jsem stačila něco říct. Mihla se kolem mě a táhla mě za ruku, za Edwardem k baru.

Seděl pořád stejně.

„Můžeš mi říct, co tě to napadlo?“ hubovala mu Alice. „Když jsem říkala, že jí to závidíš, nenapadlo mě, že by to byla pravda,“ kárala ho přísným hlasem.

„To byl můj nápad,“ zastala jsem se ho a přiznala se.

„Neber to na sebe Bells,“ zvedl Edward hlavu a podíval se mi něžně do očí.

Znovu jsem se polekala výrazné zelené a trochu jsem ucukla do zadu. Tím jsem narazila na pevné tělo Jaspera. Jakmile jsem cítila že jsem se mu opřela o hrudník, polekala jsem se znovu a jak jsem se rychle snažila uhnout, zakopla jsem a zvrkla jsem si nohu. Snažila jsem se nabrat svoji rovnováhu, ale tu jsem nikdy neovládala a kort, když jsem byla opojená alkoholem a situací.

Upadla jsem na barovou židli, snažila jsem se zachytit o barový pult, ale převrhla jsem na sebe prázdnou skleničku. Nevím jak je to možné, ale dopadla na zem dřív než já. Ale vyhráno jsem neměla. Stačila jsem se jakž takž přidržet, ale stejně jsem se letno škrábla o rozbité sklo. Čekala jsem, že se něco takového stane. Ještě než jsem pocítila jemnou palčivou bolest, jsem si strčila škrábnutý malíček do pusy. Nic lepšího mě nenapadlo.

Situaci jsem zhlídla velice rychle. Nikdo kolem si skoro nemohl ničeho všimnout. Až na mě. Jasper stál jako ochrnutý. Nedýchal. Alice hleděla před sebe a také nedýchala. Snažila jsem se vyškrábat na vlastní nohy, ale nešlo mi to. Noha se mi zaklínila do řemínků od bot na vysokém podpatku.

Edward na mě vykulil svoje zářivé oči, vzal mě do náruče a odnášel mě rychle z podniku. Všichni na nás koukali. Každý si nejspíš myslel, že jsem přebrala a radši mě z podniku vynáší, než abych zranila nebo neznečistila hosty. Edward šel skoro po slepu. Díval se do země a nedýchal.

Postavil mě bosou na chodník a vrazil poslíčkovi klíče od auta, pořád se skloněnou hlavou.

Já stále nevyndávala prst z úst. Nebylo to hluboké, ale radši jsem po svojí předešlé zkušenosti nepokoušela, už tak pochroumaný osud. Konečně jsme se dočkali auta. Edward už dávno seděl na místě řidiče a já si sedala na zadní sedadla. Šlápl na plyn. Vyndal si z přihrádky černé brýle a nandal je na oči. Zastavil v tmavé uličce a pomalu se nadechl.

Pomalu jsem vyndala prst z úst a prohlídla si malinké škrábnutí. Bylo jemnější, jak říznutí o balící papír, které jsem měla stále v paměti. Stejně jsem na jazyku cítila jemnou pachuť krve.

„Jsi v pořádku?“ otočil se na mě Edward se strachem v očích.

Jemně jsem přikývla.

Vystoupil z auta, vyndal z kufru lékárničku a sedl si ke mně na zadní sedadlo.

„Ukaž mi to,“ přikázal tiše, nastavil mi ruku a čekal, že mu do ní vložím poraněný prst. Zaváhala jsem.

„Nic to není, už se to zacelilo,“ snažila jsem ho odradit a zároveň přesvědčit, že jsem v pořádku.

Zakoulel očima. „Bello, já tě nekousnu,“ zasmál se.

„Haha,“ napodobila jsem smích ironicky.

Trochu zaváhal a přes tvář mu přešel smutný výraz. Litovala jsem svého chování. Vložila jsem mu svoji ruku do jeho.

Bez toho, aby se mi znovu podíval do očí, zhodnotil moje trapné poranění. Přetřel ho desinfekcí a přelepil náplastí. Vše uklidil zase na místo, krabičku vrátil do kufru a posadil se zpátky ke mně.

Nevěděla jsem, na co čeká. Bylo ticho a mě mrzelo, že jsem to všechno zase zkazila. Hlasitě jsem si povzdechla.

„Mrzí mě to. Odpustíš mi to?“ zeptala jsem se váhavě. Nevěřícně se na mě podíval. Do očí jsem mu přes tmavá skla neviděla.

„Co ti mám odpouštět? To, že jsem blbec a nebo to malý škrábnutí?“ ptal se nechápavě s ironií v hlase.

„To, že jsem to všechno zkazila. Neměla jsem si s žádným alkoholem začínat. Kdybych to neudělala, nepil bys a pak by se nestalo to, co se ti stalo a já bych pak nebyla nemehlo jako vždy. Chudák Jasper,“ vzpomněla jsem si na jeho ztuhlý výraz.

Uchechtl se a hluboce si odfrkl.

„Kdy se přestaneš obvinovat za to, že jsi člověk? Já jsem měl být rozumný a nedělat hlouposti. Jsem snad dost starý, abych nedělal takové věci. A hlavně, jsem upír. Když  jsem s tebou, je tak jednoduché, chovat se jako člověk. A co jsi chtěla docílit tím manévrem do pusy, co?“, vyptával se.

„Já, doufala jsem, že to pomůže,“ řekla jsem zahanbeně. Věděla jsem, že to bylo k ničemu.

„No nevím, jestli by pomohlo, kdybys omdlela a nebo se ti udělalo nevolno.“

Styděla jsem se. Byla jsem tak hloupá. Už mě přestávala bavit moje zranitelnost. Koukala jsem si na náplast na prstě a rudla vzteky. Proč prostě neudělá to, co chci? Proč musím takhle trpět? Charlie. René. Ti jediní, mě drželi.

Měla jsem slíbeno, že po maturitě budu jednou z nich. Jak hloupé myslet na moje vzdělání. Stejně po zbytek věčnosti budu opakovat střední školu jako můj Edward a zbytek rodiny. Ale to přece není kvůli vzdělání. Zase jde o Charlieho. Mělo by to pro něho být jednodušší. Ale už si s tím nejsem tak jistá. Už teďka mě ztrácí a sám si to uvědomuje. Bylo mi z toho smutno. Chudák Charlie jak to sám zvládne. Když jsem viděla jeho pokusy o večeři a nebo jak vypadal jeho dům v době, kdy jsem se nastěhovala. Kdyby to aspoň šlo nějak udělat, abych mohla být s Edwardem i s Charliem.

Opustila jsem radši svoje myšlenky a snažila se zase dostat myslí na zadní sedadla auta. Edward stále seděl vedle mě a pozoroval mě přes černá skla. Vzpomněla jsem si na Alice a Jaspera.

„Kde jsou?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že pochopí, na koho se ptám.

„Alice přijde za námi a Jasper radši poběží domů lesem,“ vysvětlil. Bylo mi ještě víc trapně. Všechno kazím. Já k nim nepatřím. Sklopila jsem zrak znovu na svoje ruce. Edward si mojí nálady nejspíš všiml. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. Cítila jsem jeho propalující pohled.

„Netrap se, lásko, prosím,“ žadonil něžně.

„Všechno bude zase v pořádku. Brzy se všechno vrátí do starých kolejí. Budeme chodit do školy a já budu každou noc s tebou. Nemusíš si dělat výčitky. Nikdo se na tebe nezlobí,“ snažil se mě uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo. Sundala jsem mu opatrně brýle.

„A co s tímhle?“ pokynula jsem na jeho zrak. Rychle si brýle znovu nasadil. A díval se soustředěně před sebe.

„Carlisle na něco přijde. Určitě to nebude nic vážného,“ řekl a při poslední větě se na mě usmál. Vůbec jsem nevěděla co s tím udělat. Ať říkal cokoli, stejně jsem to brala na sebe. Jsem hloupá.

Otevřely se dveře u řidiče. Alice si ladně sedla za volant. Nás si nevšímala. Dupla na plyn a bylo jí jedno, že málem přejela ptáčky poskakující na silnici. Edward mi zapnul pás a zavrčel směrem k Alice.

Stále si nás nevšímala a já měla ještě větší výčitky. Opřela jsem se do sedačky a okénkem pozorovala světýlka a stromy, které se rychle míjely na cestě. Když mi z toho bylo už dostatečně zle, odvrátila jsem zrak a zkoumala svoje ztuhlé klouby na prstech. V autě byla zima.

Přijížděli jsme po příjezdové cestě k domu Cullenů. Alice zajela do otevřené garáže. A než jsem se stačila odpoutat, vyskočila z auta a zmizela ve dveřích, které vedli na chodbu domu. Dívala jsem se za ní a když hlasitě bouchly dveře smutně jsem si povzdechla.

„Nic si z ní nedělej, nezlobí se na tebe. Ale na mě. Šla mě nabonzovat, potvora jedna,“ smál se jako by ta situace byla vtipná. Vystoupila jsem z auta a šla jsem za ní. Edwarda jsem měla v patách.

Esme seděla na sedačce a čmárala do svého bloku, Carlisle seděl s knihou na klíně v křesle a zaujatě na nás hleděl. Po Alice nebyla ani stopa. Opatrně jsem vešla a počkala, co bude dál. Když zamnou vešel Edward s tmavými slunečními brýlemi, Carlisle si ho zděšeně přeměřil a i Esme zvedla hlavu od své práce.

Carlisle rychle vstal na nohy a čekal na naše vysvětlení. Kniha mu spadla k nohám, ale vůbec si ji nevšímal. Rychle mě změřil pohledem. Malou mikrosekundu, se zastavil na mojí náplasti a pak pozoroval zase Edwarda.

“Než si to začnete vysvětlovat jinak a budete mě kárat, vyslechněte mě,“ snažil se uklidnit napětí Edward a pomalu si sundal brýle.

« Kapitola 12. ♥ Kapitola 14.»

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 13.: