Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 22.

16.01.2010 (15:15) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5111×

Edward:

Pozoroval jsem hvězdy na nebi. Seděl jsem takto už tolikrát, ale dnes to bylo jiné. Vlastně od té doby co znám Bellu, vypadají hvězdy tak jinak. Dalo by se říct, že vyhaslé. Jen ona zářila v mých očích. Už mě přestalo bavit stát. Vlastně tak z lidských zvyků jsem postoupil na schody a posadil jsem se. Slyšel jsem, jak přestala téct voda. Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že mě bude hledat a že mě i najde. Nebudu před ní utíkat. Už ne.

Podle jejích pomalých kroků jsem poznal, že prochází srubem nejistým krokem. Zaslechl jsem její dech tak blízko. Otevřela dveře, cítil jsem její pohled na svých zádech. Trochu se zachvěla, nejspíš chladem.  Opatrně sestoupila ze schodů a posadila se vedle mě. Čekal jsem na její přístup. Nevěděl jsem, jestli se na mě moc zlobí nebo na co zrovna myslí.

Dívala se směrem mého pohledu. Na moment se zarazila a pak se podívala znovu do mé tváře. Zhluboka se nadechla. Nejspíš se odhodlávala a já umíral zvědavostí.

„Co se stalo? Udělala jsem něco? Víš, já totiž asi něco přehlídla nebo já nevím. Všechno bylo tak krásný a najednou se omlouváš a jdeš pryč. Tak by mě zajímalo, co tě k tomu vedlo,“ mluvila rychle a přitom tiše.

Zlobila se. Tak nějak jsem čekal cokoliv, ale to že se na mě bude zlobit, za to, že jsem se omluvil za svoje chyby, jsem nečekal. Vždy mě překvapovala. Chtěl jsem se jí podívat do očí, ale nějaký blok ve mně to byl schopen udělat. Pozoroval jsem stále hvězdy, ale promluvil jsem.

„Ty jsi nic neudělala, to já. Nedokázal jsem se ovládnout. Všechno se ve mně změnilo. Nebyl jsem schopný se zastavit. Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ nevydržel jsem se nezeptat.

Můj pohled unikl z hvězdné oblohy a zkoumavě jsem si ji prohlédl.

Koukala na mě lehce zaraženě. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a hlasitě odfrkla. Dlaně nevěřícně pohodila do klína.

„Já chápu, že máš o mě strach. Ale nemůžeš dovolit, aby tvoje ochranitelské sklony kazili naše společné chvíle,“ řekla rozzlobeně.

Na chvilku se zarazila, ale jen co se zhluboka nedechla, pokračovala.

„Já už nejsem malá holčička. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale už jsem žena. Je to sice obtížné, kord pro mě ale prostě musíme se bavit jako dospělí. Chápu, že mě chráníš před mojí nešikovností, to že ochraňuješ můj život před vlkodlaky a upíry, ale nemůžeš mě chránit před sebou. Protože já nechci, abys mě takhle chránil. Kdybych měla mít nějaký šrámy na těle, nezáleží mi na tom. Jediné co chci je být s tebou. Ať už po něžné stránce tak i tak jak jsme spolu byli před chvilkou. Každý okamžik v tvé blízkosti je pro mě nezapomenutelný. Tak důležitý. Doufám, že chápeš jak to myslím. Pokud to ty tak nevidíš, chápu to,“ řekla smutně.

Nejradši bych si nafackoval. Byla tak utrápená a zase kvůli mně. Věděl jsem, že je to žena. To jsem si uvědomoval moc dobře. Nikdy jsem v ní neviděl dítě. To já jsem vlastně dítě. Zbytečně ji trápím a trápím i sebe. Kdybych jí mohl číst myšlenky, všechno by bylo o tolik jednodušší.

Nedokázal jsem se dívat jak je smutná. Přitiskl jsem si ji blíž a ovinul jsem kolem ní paže. Políbil jsem jí do vlasů.

„Je mi to moc líto lásko. Já vím, že jsi žena a rozhodně se k tobě nechci chovat jako k dítěti. Já se jen bojím. Bojím se, že ti ublížím. Rozdíl mezi námi je tak zřejmý,“ řekl jsem omluvně a zabořil jsem jí rty do vlasů.

Ona se však otočila ke mně tváří. Pohlédla na mě těma svýma krásnýma očkama a vpíjela se do mých, s takovou lásko. Začal bych se znovu obvinovat ale vyrušila mě.

„Edwarde, tolik jsme toho spolu překonali. Tohle zvládneme taky. Já to vím. Prostě to nějak vypilujeme,“ usmála se na mě a malinko se začervenala.  V těch slovech bylo tolik optimismu, že jsem tomu věřil i já. Nic jsem jí na to neřekl. Uvelebila se mi v náručí a dívala se na hvězdy.

Byla to tak krásná chvíle. Byla teplá noc, ale věděl jsem, že i tak tu nemůžeme sedět moc dlouho, aby neprochladla. Vyrušilo nás zakručení v jejím žaludku. Zavrtěla se a nejspíš doufala, že jsem to neslyšel.

Byla tak roztomilá. Tolik lidská. Musel jsem se zasmát. Omluvně se na mě otočila. Znovu jsem se zasmál jejím rozpakům. Vyzvedl jsem jí do náruče a položil jsem jí až před ledničkou.

Vyndala si talíř s jídlem, který jí přichystala Esme, vložila ho do mikrovlnky a netrpělivě poklepávala nehty o kuchyňskou linku. Já jsem mezitím přiložil v krbu a převlékl jsem se do volných kalhot a trička. Když jsem se vrátil do kuchyně. Seděla u malého jídelního stolku a spokojeně přežvykovala. Posadil jsem se naproti ní a nemohl z ní spustit oči. Vzpomněl jsem si na záblesky, které jsem měl. Nevím, jak se jí to povedlo, ale na chvíli jsem na ně zapomněl.

Počkal jsem, až dojí. Odnesla talíř do dřezu. Chtěla ho opláchnout, ale zastavil jsem ji.

„Umyji to ráno, potřebuji se tě na něco zeptat,“ vzal jsem ji za ruku a vedl jsem ji k rohové sedačce. Posadil jsem ji a sedl jsem si vedle ní, ale natočil jsem se tak abych jí viděl do tváře.

Nevím ,co se jí honilo hlavou, ale koukala na mě trochu vyděšeně.

„Neboj se, nic se nestalo. Nejde nejspíš ani o nic vážného. Jen se tě potřebuju zeptat na takovou maličkost,“ pokusil jsem se jí uklidnit. Nejspíš se mi to nepovedlo. Seděla tiše a upírala na mě svoje zmatené oči.

„Tam ve sprše, myslela jsi na něco zvláštního? No abys mi rozuměla. Stalo se mi totiž něco zvláštního,“ zeptal jsem se.

„Říkal jsi něco o záblescích,“ vzpomněla si na moje zmatená slova.

Přikývl jsem. Nevěděl jsem jak pokračovat. Podívala se do země a soustředěně přemýšlela, kousala si spodní ret. Pozoroval jsem ji a čekal na nějakou reakci v jejím obličeji, kterou bych pochytil. Stále přemýšlela a pak se její tváře rozhořely studem. Několikrát zamrkala a pak se hlasitě nadechla.

„No vlastně jsem na něco myslela,“ řekla tiše a její dech se zadrhával rozpaky.

„Na co?“ vyhrkl jsem zvědavostí.

Zvedla svůj pohled ze země a podívala se do mé tváře. Začervenala se ještě víc.

„Nevím, jak bych to řekla,“ sklopila oči k podlaze.

Prsty jsem jí nadzvedl bradu a donutil jsem ji tak, aby se dívala do mých očí.

„Neříkala jsi, že se musíme bavit jako dospělý,“ usmál jsem se na ni.

„Já vím, ale to, že se tak máme bavit, neznamená, že je to snadný,“ zaprotestovala.

„Je to, ale důležité,“ zkusil jsem znovu.

Vstala z pohovky a stoupla si před krb. Zůstala otočená ke mně zády a odhodlaně oddechovala.

„Vlastně jsem si to spíš představovala,“ řekla plaše, ale pokračovala. Trochu jsem se napnul a čekal jsem, co poví.

„Představovala jsem si nás dva. I já bych chtěla, abys byl spokojený. Představovala jsem si, jak laskám tvoje tělo…tam dole,“ zašeptala skoro neslyšitelně.

Normálně bych se rozplýval nad jejími rozpaky, ale teď jsem byl překvapený. Opravdu jsem slyšel její myšlenky, nebo co to bylo. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Ach,“ zmohl jsem se na jediné.

Bella se rozčíleně otočila.

„No, já vím. Není to asi zrovna něco, co bys ode mě čekal, ale je to tak. Jsem nemravná,“ řekla trochu hlasitěji.

„O to tady nejde. Já ti četl myšlenky,“ řekl jsem.

Vykulila na mě oči a posadila se vedle mě.

„Jak to? To přece není možný,“ i ona z toho byla nesvá.

„Nevím, ale budu se na to muset zeptat Carlisla,“ řekl jsem jednoduše.

„To nemyslíš vážně. To mu nemůžeš říct. Teda ne to co jsi viděl nebo co jsi to,“ vyskočila ze sedačky a přecházela po pokoji. Styděla se.

„Nebudu mu říkat podrobnosti, ale musím mu to říct,“ doufal jsem, že ji to uklidní.

Zastavila se. Přikývla, ale stále byla zaražená. Vstal jsem a šel jsem k ní.

„ To ti to tolik vadí? Třeba postupně tu bariéru překonám,“ zeptal jsem se.

„Tady nejde o to, že by mi to vadilo ale je to takový divný,“ přiznala.

„Teď, slyšíš něco?“ zeptala se.

„Ne byl to opravdu jenom okamžik. Ani to nebylo jako normální myšlenka. Bylo to tak jiné. Trochu mě to vyvedlo z míry,“ připustil jsem.

Přikývla hlavou a trochu se usmála. Určitě byla ráda, že jí do hlavy nevidím. Věděl jsem moc dobře, že jí to tak vyhovovalo.

„Určitě jsi unavená, půjdeme spát?“ zeptal jsem se a pohladil jsem ji po tváři.

Pobaveně se usmála. Zvala mě za ruku a vedla do ložnice. Zachumlala se do peřin, z kterých vylezla. Přilehl jsem si vedle ní. Připravil jsem jí náruč, do které se slastně položila.

Přivinul jsem si ji blíž. A něžně jsem ji políbil. Myslel jsem, že to bude Belle stačit. Takový malý polibek na dobrou noc. Ale nestačilo.