Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - Kapitola 34.

17.02.2010 (07:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3662×

Emmet:

Přijel jsem k dřevěnému srubu, který měl nad dveřmi ceduli s názvem, supermarket Forks. Jak originální, pomyslel jsem si. Nikdy jsem ve vnitř nebyl, ale věděl jsem, že sem jezdívali spolužáci. Kupovali si plechovky s limčou a když jsem se nudil, nebo se na mě Rose zlobila, strefoval jsem se jim do nich kamením z lesa. Byla sranda pozorovat, jak se jim rozlévá lepkavá smrdutá tekutina plná cukru po kapotě. Jen jsem zacítil tu sladkou vůni a rozbolely mě zuby.

Zašel jsem do obchodu a nakoupil jsem vše potřebné. Nevěděl jsem, kolik toho budu potřebovat, ale nebudu škrt tak toho vezmu radši víc. Nasedl jsem do svýho plechovýho miláčka a jel jsem k lesu. Odbočil jsem na vedlejší silnici a pak jsem zajel po malé lesní cestě na lov.

Bella:

Hned jak se René probudila, Edward odešel. Ale měl se hned vrátit. Jen zaběhl pro auto a pak předá pozvání na večeři oficiálně i mamince. Já jsem se René zatím o ničem nezmiňovala. Byla jsem dost roztržitá a nervózní jak to dopadne. Edward mě ujišťoval, že bude všechno v pořádku a já mu věřila, aspoň jsem se snažila.

K obědu jsem si vzala jen jogurt. Bylo mi jasné, že ta večeře bude záhul i pro mě, natož pro upíří rodinu. Když se Esme do něčeho pustí, stojí to za to, a když vím jaké má pomocníky, zní to ještě hrozivěji. René seděla v kuchyni v mém froté županu, co mi koupila Alice. Měl na sobě vyšité kytičky. Ještě jsem ho ani jednou neměla na sobě a mamince se líbilo, že je veselý. Popíjela kávu a ukusovala čokoládovou tyčinku.

Šla jsem si připravit učení do batohu, večer na to nebude asi čas ani chuť. Zaslechla jsem otevřeným oknem přijíždět auto a praskat štěrk na příjezdové cestě. Myslela jsem, že je to Edward, ale nebyl. Seběhla jsem schody, že ho přivítám, ale zrovna když jsem sahala po klice, že mu otevřu, dveře se otevřely. Sotva jsem stačila uskočit, jinak bych dostala do nosu.

Byl to Charlie. Rozesmátý od ucha k uchu, přes rameno měl cestovní tašku a v druhé ruce mrtvé vykuchané ryby. Fuj.

„Holčičko, jsem doma,“ zavolal do domu. Vyskočila jsem zpoza dveří.

„Ahoj tati. Jak ses měl? Mám pro tebe překvapení,“ přivítala jsem ho a obávala se setkání s René. Bylo na něm vidět, že ji má stále rád. Mrzelo mě to. Byla jsem šťastná, že je maminka spokojená s Philem, ale viděla jsem na Charliem, že se o nich nerad baví. Nechápala jsem, proč si taky někoho nenajde. Je pravda, že ve Forks moc velký výběr nebyl. Byla velká škoda, že jim to spolu nevyšlo, ale chápala jsem proč. Každý byl úplně jiný a očekával od života něco jiného.

„Ahoj, Bells. Copak jsi zase provedla?“ usmál se a čekal, co ze mě vypadne. V tom ale přišla René. Přidržela si župan na prsou a postavila se do futer z kuchyně.

„Ahoj Charlie,“ pozdravila tátu. Ten sebou trhnul, jako by právě slyšel ducha. Rychle se na ni otočil a zrychleně mrkal. Očividně nevěřil vlastním očím.

„René? Co tady děláš?“ ptal se vyjeveně. Čekala jsem, že omdlí a já pak budu muset uklízet ten nepořádek ze smrdutých ryb.

„Teda to je přivítání,“ zasmála se René. „Přijela jsem na návštěvu,“ oznámila klidně.

„Aha,“ povzdechl si Charlie. Sundal si tašku z ramene a obešel René přímo do kuchyně. Ta se otočila a šla za ním. Následovala jsem je. Přišlo to mi dosti zajímavá situace. Bylo to trapné a bylo vidět, že Charlie není ve své kůži. Táta uložil ryby do mrazáku, a když se otočil, lekl se René, která seděla u stolu s nohama na židli. Vypadal jako čert, když spatří kříž. Musela jsem se malinko uchechtnout, ale snažila jsem se to nedávat najevo. René se na něho usmívala. Škádlila ho. Poznala jsem to moc dobře.

Charlie si zašel do chodby pro tašku a vyběhl schody do svého pokoje. Jen co otevřel dveře, zařval překvapeně na celý dům.

Mamka se začala smát a já nezůstala pozadu. René si totiž včera vybalila pár věcí do otcova pokoje.

Po tom co se Charlie malinko uklidnil, se vrátil dolů a díval se v obýváku na televizi. Mamka si šla dát sprchu a já jsem si šla sednout k Charliemu. Koukal na nějaký sportovní kanál. Jako vždy.

„Tati? Zlobíš se hodně?“ zeptala jsem se ho tiše, ale odhodlaně. Moje otázka ho zarazila. Podíval se mi rázně do očí, ale po chvilce se znovu podíval na obrazovku, svěsil ramena a povzdechl si. Sledovala jsem jeho pohled. V televizi šla zrovna reklama na pivo, bujně vyvinuté roztleskávačky v upnutých dresech nabízely jak alkoholický nápoj tak i sebe. Opovržlivě jsem si v duchu odfrkla a znovu jsem sledovala Charlieho.

„Nezlobím se holčičko, jen je to nečekané. Je velký nezvyk, mít tu tvoji matku, ale jsem rád, že tě přijela navštívit. Neboj se o mě. Všechno zvládneme, i bláznivou René,“ usmál se na mě laškovně a něžně, jen náznakově drcl pěstí do mého ramene. Byla jsem ráda, že to bere takhle. Mrzelo mě, že je to pro něho tak těžké.

„A jak ses měla? Chovala ses slušně? A co škola?“ vyptával se mě jako správný starostlivý otec.

„Ano tati. Byla jsem slušná a nezlobila jsem. Táboření bylo úžasné a nedošlo dokonce k žádné újmě na zdraví. Až na pár modřin. A úkoly do školy mám hotové. Dokonce jsem konečně pochopila těžkou látku z matiky,“ pokusila jsem se znít přesvědčivě. Kdyby chudák Charlie věděl.

„Jsem rád, že jsi taková poslušná dceruška. A co Edward? Choval se slušně?“ vyzvídal a pozorně čekal na moje reakce.

„Tati, Edward je vždycky slušný. Děláš, jako kdybys neznal Cullenovi. Vím, že se na něho zlobíš, ale možná bys mu mohl dát šanci. Zaslouží si to. A každý může udělat chybu a já vím, že toho lituje,“ pokusila jsem se Charliemu promluvit do duše. Možná to i zabralo. Koukal na mě s takovou lítostí.

„Máš částečně pravdu. Pokusím se být milý, slibuji. Ale bude to už poslední šance,“ řekl rezignovaně, ale vážně.

„Dobře, děkuji moc,“ bylo zvláštní, že jsem ho tak snadno obměkčila. Třeba sám uznal, že se Edward snaží.

„A jak ses měl ty?“ zajímala jsem se.

„Jo, bylo to fajn. Jsem odpočatý jako po dovolené, ale už jsem se těšil domů,“ řekl se studem. Vždy byl rozpačitý, když šlo o city. I mně se po něm stýskalo, ale neřekla jsem to. Jen jsem se na něho usmála. V tom sešla René dolů z patra.

„Co tady vyvádíte?“ zajímala se s úsměvem. Charlie se po ní rychle podíval a posmutněly mu oči. Ze široka se usmál a pokynul mamce, aby si přisedla.

„Koukáme na zápas, přidáš se?“ zeptal se mile. René byla překvapená jeho přístupem, ale ráda přijala. Sedla si vedle něho a šťouchla do něho. Oba se zasmáli. Bylo krásné je pozorovat, jak vedle sebe klidně sedí, smějí se a povídají si. Nemohla jsem věřit tomu, co vidím. Bylo to tak krásný. Bylo to jako kdyby se nikdy nerozešli. Moc jim to spolu slušelo. Měla jsem Phila ráda, ale byla bych radši, kdyby zůstali spolu. Ještě chvilku jsem se nad nimi rozplývala, když jsem slyšela přijet další auto. Vyskočila jsem ze sedačky a doufala, že je to Edward.

Otevřela jsem dveře a vyčkávala, než ke mně ten krásný anděl dojde. Byl společensky oblečen. Zvláštní. Teďka jsem si zvykla na tu ležérní módu. Košile a kraťasy, nebo vůbec nic. Zastyděla jsem se. Na co to zase myslím. Určitě zahlídl rumělc i na dálku, protože jeho úsměv se rozšířil a já cítila slabost v kolenech.

Počkala jsem, až dojde ke mně a nestačila jsem ho ani pozdravit. Přišel ke mně, přitáhl si mě k sobě v pase a nahlédl do domu. Když zjistil, že není nikdo poblíž, hladově mě políbil. Bylo zvláštní, jak jsem se ho nemohla nabažit. Nakonec byl nucen to ukončit, jinak by to nedopadlo dobře, kdyby to mělo být jen na mě, zatáhla bych ho dovnitř a už nepustila. Když se odtáhl od mých rtů a krásně se usmál, já se málem udusila, jak mi docházel dech.

Ustoupila jsem ze dveří a pustila jsem ho dovnitř. Opatrně vešel do chodby a já šla do obýváku jako první.

René zvedla hlavu od televize.

„Ahoj Edwarde, přišel jsi na návštěvu?“ usmála se na něho.

„Dobrý den. Vlastně jsem vás přijel pozvat na večeři. Matka se dozvěděla, že jste přijela a ráda by vás poznala. Chystá večeři o několika chodech s pomocí mých sester,“ řekl.

„Jé, to je milé. Taková nabídka se neodmítá, viď, Bello?“ zeptala se mě a Charlie po nás jen koukal.

„Myslím, že ne,“ přiznala jsem.

„Jistě počítáme i s vámi Charlie,“ oznámil Edward opatrně.

„Ne děkuji. Děkuji za pozvání, ale právě jsem přijel a radši bych odpočíval v pohodlí domova,“ usmál se na něho Charlie.

Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu pomohlo. Zkoušela jsem to už tolikrát, nechápala jsem, kde se vzala ta změna. I Edward byl z jeho chování malinko vykolejený. Ráda bych mu to vysvětlila, ale nebylo jak. Ztrácela jsem možnost našeho myšlenkového propojení. Vždy když jsem se o to pokusila, hlava mě bolela nesnesitelně. Radši jsem to nepokoušela. Zkusím to radši, až budeme zase sami, nebo až to bude akutní.

„Tak to abychom se šly připravit,“ vstala mamka, vzala mě za ruku a táhla do mého pokoje. Stačila jsem se jen ohlídnout na Edwarda. Stál nejistě u dveří a vypadal, jako když neví kam s rukama.

„Nechceš se přidat?“ zaslechla jsem Charlieho, jak nabízí Edwardovi. Přišlo mi to k smíchu. Chtěla bych vidět Edwardův výraz překvapení.

René, vzala večeři u Cullenových velice vážně. Prohledala mi šatník a byla nadšená z některých kousků. Samozřejmě všechny vybrala Alice. Přesto, že jsem protestovala, mi mamka vybrala černou sukni a modré tričko na ramínka s několika blyštivými flitry a velkým výstřihem. Necítila jsem se v něm dobře. Spoléhala jsem na to, že si vezmu svetřík. René se divila, že v šatníku převládá modrá barva. Radši jsem jí to nevysvětlovala.

Být na mě vzala bych si džíny a tričko, ale ne, musela jsem poslouchat. Když nemusím poslouchat Alice tak zase René. Hrůza! Hlavně, že prý žijeme ve svobodné zemi. René si oblékla červené šaty s volánky. Přivezla si je z Floridy. Taky podle toho vypadaly, odhadovala jsem, že každou chvíli umrzne, ale moc jí slušely. Upravila si vlasy do bujných loken a ozdobila červenou sponkou. Byla krásná a já jsem byla tak ráda, že ji tu mám. Začínala jsem se dokonce na tu večeři i těšit.

Já jsem si nechala vlasy rozpuštěné. Co se s tím piplat. Trochu jsem se nalíčila. Nechtěla jsem, aby byl ten obrovský rozdíl znát. Myslím mezi mnou a těmi krásnými bohyněmi.

Co si to nalhávám. Stejně to René pozná. Když jsem se podívala do zrcadla, byla jsem docela spokojená.

Mamka se stále s něčím upravovala, proto jsem se proplížila ven z pokoje a šla jsem rovnou do obýváku s boty na podpatku v ruce.

Edward seděl vedle Charlieho, dívali se na televizi. Zrovna se dohadovali o nějakém rozhodčím. Nebylo to ve zlém, ale spíš takové přátelské poštuchování. Bylo to moc hezké. Tak nějak jsem cítila, že konečně se všechno daří. Stála jsem tam a sledovala jsem je. Byla jsem šťastná. Upřeně na mě pohlédly krásné zlaté oči a usmívaly se na mě. Charlie zpozoroval, že Edward věnuje pozornost něčemu jinému než zápasu a tak se podíval směrem jeho pohledu.

Když se na mě podíval, nejdříve svraštěl obočí a potom přelétával z Edwarda na mě. Bylo na něm vidět, že mu vadí, že se na mě Edward dívá, ale pak jeho vráska mezi obočím zjemnila. Usmíval se na nás. Mrzelo mě, že nemohu slyšet, co si myslí. Pak se Edwarda zeptám.

Zajímalo by mě co nebo jaká situace by neměla, podle Vás chybět u večeře s upíry... :D

Těším se na Vaše komentáře ;-)