Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 4.

19.12.2009 (13:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3912×

„Už se na mě nezlobíš?“

„Copak to jde? Když máš někoho ráda, tak se na něho zlobit moc dlouho nemůžeš.“ Skočila mi znovu kolem krku.

„Já tě mám taky ráda Bells. Už aby se Edward vyslovil. Jinak to udělám sama.“

Vyprostila jsem se z jejího objetí a koukala na ni jako opařená. Co to říkala o vyslovení? Podívala jsem se směrem, kde stál Edward s Jasperem, a o něčem se bavili. Znova jsem se podívala směrem, kde měla být Alice, ale už u mě nestála. A já se z ničeho nic ocitla několik centimetrů nad zemí.

Úlekem jsem vyjekla a rychle se snažila zjistit co se semnou děje. Cítila jsem ledové ohromné paže jak semnou točí a koukala na zem celkem z vysoké výšky. Konečně semnou přestali ony paže točit tak jsem se mohla konečně podívat co se děje. Samozřejmě to byl Emmet s širokým úsměvem na rtech. Držel mě v náručí v jídelně. Všichni na nás koukali a následně se smáli, ale asi se báli moc nahlas projevovat. Nejradši bych ho praštila. Ale věděla jsem, že by to vůbec nebylo k užitku. Čekala jsem, že se mě Edward zastane, ale nic se nedělo. Pohledem jsem ho znovu vyhledala a zrovna telefonoval a nijak ho netrápilo, kde jsem se ocitla. No tak si budu muset poradit sama.

„Pust mě dolů, Emmete!“ Procedila jsem skrz zuby. Emmet se pořád usmíval od ucha k uchu a celý se smíchy natřásal. Tím pohybem se mi začlo chtít na malou.

„Tak co Bells, těšíš se na tělocvik?“ Zeptal se a mrkl na mě.

„Jakej tělocvik?“ Vylekala jsem se. „Vždyť ty na tělocvik nechodíš, protože je to nuda.“ Znovu se zasmál.

„No ale dnešní si nemůžu nechat ujít. Dneska budem spojený s váma.“ Opakovaně na mě mrkl a usmál se jako neviňátko. Ale já věděla, že bude zle.

Strávit hodinu na tělocviku a přežít ve zdraví a bez toho abych někoho zranila, bylo velký umění natož trávit tu hodinu s Emmetem o samotě. Nikdo jiný by se k němu totiž nepřiblížil. Pokusila jsem se teda po dobrym. Celá jídelna na nás pořád koukala a Edward záhadně zmizel. Rose stála opodál a tvářila se maximálně nepřítomně. Jasper s Alice nás taky pozorovali a potutelně se usmívali.

„Tak to mám radost. Ale mohl bys mě prosím postavit na zem? Není mi moc dobře po tom obědě a potřebovala bych taky na toaletu,“ řekla jsem opatrně a prosebně zároveň.

Emmet vypadal jako by se mu právě rozsvítila žárovka nad hlavou.

„No tak to je jiná. Tak já tě tam odnesu. Stejně budu rychlejší.“ Usmíval se jako malé dítě a mě to vyděsilo.

„Ne Emmete, to není potřeba, zvládnu to sama,“ prosila jsem. Ale bylo mi to k ničemu. Emmet si mě pohodil v náručí a rozeběhl se lidskou rychlistí z jídelny. Nestačila jsem nijak zareagovat a už jsem stála před holčičími záchodky.

Rychle jsem vpadla do dveří a rozdýchávala. Na chodbě nebyla ani noha, tak Emmet přidal trochu svojí upíří rychlosti. Udělalo se mi pěkně špatně. Opláchla jsem si obličej a došla si na toaletu. Vylezla jsem z kabinky a hrozně se lekla. U umyvadel stála Alice. Spražila jsem ji pohledem a šla si umýt ruce.

„Nezlob se na mě zase. Nevěděla jsem, že bude takhle vyvádět. Přišla jsem tě vyzvednout. Zařídila jsem ti, že nemusíš na tělocvik a místo toho podnikneme to, o co jsi mě chtěla požádat.“ Utřela jsem si ruce do papírového ručníku a přemýšlela, o čem to zase ta elfí princezna mluví. Rychle mi to objasnila.

„Neříkala jsi náhodou včera, že bys potřebovala na nákupy? Čekala jsem, že mi o to řekneš sama ale pořád nic,“ řekla smutně.

„Dobře Alice ale mám pár podmínek.“ Chtěla protestovat, zarazila jsem ji.

„Nech mě domluvit. Musíš souhlasit s podmínkami, jinak nikam nejdu.“ Zdůraznila jsem poslední větu.

„Dobře, poslouchám. A slibuju, že budu hodná.“ Souhlasila Alice.

„Dneska bude nákup po mém. Já řeknu, co potřebuju a co chci. Ty mi můžeš radit a případně navrhnout svůj názor. Nebudu se s tebou dohadovat o financích. Ale něco si chci koupit sama. To by mohlo být tak všechno, hlavně se musíš chovat jako člověk. Prosím.“ Vyložila jsem ji svoji představu. Začla poskakovat jak vánoční skřítek.

„Super, Bello slibuju. Všechno bude po tvém. Ale už pojď. Musíš se rozloučit s Edwardem a trádá na nákupy. Hurá.“ Vzala mě za ruku a táhle mě chodbou na parkoviště.

Tam stál Edward opřenej o svoje Volvo. Alice vedle mě poskakovala a smála se jako sluníčko. Já se za ní spíš tak nějak táhla, ale měla jsem radost, že má ona radost. Kdo by řekl, že upírce bude stačit ke štěstí tak málo jako nákupy. Ono by asi nikoho nenapadlo, že upíři žijí, nebo nežijí, natož že nakupujou. Musela jsem se usmát nad svojí myšlenkou. Jen co mě Alice odtáhla k Edwardovi, a nasedla do Volva na místo řidiče. Trochu jsem se nad tim zarazila, ale co. Ona je bláznivá. Edward se natáhl po mojí dlani a uzavřel ji ve své.

„Omlouvám se, že jsem tě nezachránil před Emmetem. Doma si to s ním vyřídím, slibuju.“ „A co bylo tak důležitého? Stalo se něco?“ Vylekala jsem se.

„Ne nic se neděje. Hezky si užij den s Alice. A večer za tebou přijdu. Musím něco zařídit. Takové malé překvapení.“ Zazubil se na mě. Moc věděl, že překvapení ráda nemám.

„Ach jo. Vy upíři mě jednou fakt zabijete,“ povzdechla jsem si. Edward se zasmál a vypadal, jakoby se dusil. Přitáhl si mě blíž. Políbil mě na čelo a zmizel v lese. Chvíli jsem za ním koukala, ale probral mě z mého transu klakson od auta. Podívala jsem se dovnitř a Alice na mě mávla. Nasedla jsem si na místo spolujezdce. Nestačila jsem se ani připoutat a Alice šlápla na plyn. Konečně jsem seděla pohodlně a připoutaná když mi přistál na nohou mobilní telefon.

„Zavolej Charliemu, neboj, dovolí ti to. Ale musíš mu říct, že jsme dostali za úkol navštívit jednu divadelní hru tak si jedem koupit vhodné šaty.“ Podala mi instrukce.

„Ale mi žádný takový úkol nemáme,“ oponovala jsem.

„No zatím, zítra nám ho učitel zadá,“ zvonivě se zasmála.

„Aha, tak to jo.“ Taky jsem se musela smát. Mělo to určité výhody vidět budoucnost. Taky by se mi to líbilo. Vytočila jsem Charlieho policejní linku a všechno mu vysvětlila. Samozřejmě to vyšlo, jak Alice řekla. Charlie mi dovolí všechno, pokud jde o Alice a ne o Edwarda. Věděla jsem, že to myslel dobře, bál se o mě.

Alice jela rychle jako blázen, ostatně jako vždy. A já si začla už i zvykat. Po půl hodině jsme už parkovaly v podzemní garáži. Šoupla jsem si batoh do kufru. Alice už na mě čekala.

„Tak co vlastně budeme kupovat?“ zeptala se poslušně.

„No potřebovala bych nějaký noční prádlo a taky spodní prádlo,“ zamumlala jsem tiše, ale věděla jsem, že mě slyší. Tváře se mi zase zalily horkem. Věděla jsem, že Alice pochopí proč tak náhlí nákup. Vzala mě za ruku a šla k výtahu.

„Dobře, taky se podívám po něčem na sebe. Už nemám nic pořádného, všechno je to na cáry,“ zašeptala a pak se hlasitě zasmála. Trochu jsem se podivila, proč mají asi takovou spotřebu prádla, ale radši jsem na to nechtěla myslet.

Zatáhla mě do prvního obchodu, kde ve výloze byli spoře oděné figuríny. Vypadala jako, že chce splnit moje podmínky. Tentokrát vešla spořádaně do obchodu a ne jako jindy kdy se rozlítla ke stojanům se zbožím a než bych stačila říct švec, měla plné ruce. Spíš se tak plahočila za mnou a snažila se nedávat najevo, že jí zdržuje moje nerozhodnost. Procházela jsem uličkama a občas se začervenala při pohledu na tu spoustu krajky.

„Bells, víš, že jsi říkala, že můžu občas říct svůj názor?“ zeptala se.

„Ano Alice, vim, že jsem to řekla.“

„Dobře, tak nebudem si hrát na upejpavky jasný. Vyberem něco na normální nošení i něco trochu víc sexy. Souhlas?“ Podala svůj návrh a usmála se. Měla pravdu, proto jsem tu. A jak vidim sama bych si nic nevybrala.

„Souhlas, ale víš jak?“

„Jasně, neboj. Budu hodná.“ Vzala mě za ruku a táhla na druhou stranu obchodu. Prohlížela si zboží a vzala pár soupraviček, který i mě přišli jako vyhovující. Dostrkala mě do kabinky a podala pár ramínek. Vyzkoušela jsem si to, co mi nastrkala a nejvíce se mi líbila černá souprava se stříbrnou mašličkou, bílá souprava a tmavě modrá, samozřejmě. Nepřišlo mi to vůbec provokativní tak jsem byla spokojená. Křiklavě růžovou a rudou jsem hned zavrhla a odmítala si je vyzkoušet.

„Tak dobře, nebudu se s tebou dohadovat. Tak a teďka tady počkej a já najdu něco dalšího,“ řekla Alice a zavřela dveře od kabinky a cupitala pryč. Já se posadila na stoličku. Věděla jsem, že se rychle vrátí, ale obávala jsem se toho, co přinese. Za chvilku už byla nazpátek a nesla plnou náruč ramínek. Zůstala jsem sedět a čekala, až mi to ukáže.

„Tak tady máme černé prádélko, nic neříkej, vím, krajka. Ale není jí zase tak moc, je jen na okraji košíčku a kalhotky jsou bokově střižené, moc toho neodhalují a krajka je jen, na nohavičkách.“

Rezignovaně jsem vstala a připadala jsem si moc provinile, jak semnou Alice jedná opatrně. Vzala jsem si ramínko a zkoušení bylo nanovo. Za hodinku jsem byla hotová a povedlo se mi, že jsem byla spokojená já i Alice. Nechala jsem si vecpat i dvě noční košilky. Jednu dlouho a druhou kratší a nějaký to pyžamo. Alice mě nechala si dvě soupravy zaplatit a na zbytek vytáhla svoji platinovou kreditku. Z obchodu jsme odcházely s plnýma rukama tašek.

Alice si to mířila k autu. Ale mě nějak tenhle nový způsob nakupování bavil. Co se to semnou děje? Zbláznila jsem se?

„Alice, počkej,“ zavolala jsem na ni. Otočila se a čekala, až jí doženu.

„Vím, je to divný, ale nezajdem se ještě někam podívat?“ zeptala jsem se ji. Nejdřív mě nechápavě sledovala, ale pak zavýskla radostí.

„Já věděla, že tě to taky chytne. To bys nebyla Cullenová, aby tě nebavilo nakupovat,“ radovala se.

„Dobře, dobře ale pořád platí, že nakupujem po mém,“ upozornila jsem ji.

„Jasně Bello. Počkej tady, hned jsem zpět, odnesu ty tašky.“ Vytrhla mi moje nákupní balíčky z ruky a odtančila směrem k parkovišti.

Zůstala jsem tam stát, a šla se podívat do výlohy jednoho zlatnictví. Jen tak abych si ukrátila chvíli. Prohlížela jsem si zlaté prsteny s velkými kameny, zlaté a briliantové náramky a pak mě zaujaly náušnice z bílého zlata prokládané bílými a tmavě modrými kamínky. Byli moc krásný, ale cenovka řvala nehoráznou sumu.

„Líbí se ti tady něco?“ zavýskla Alice vedle mě, až jsem se jí lekla.

„Ty mi dáváš. To už jsi tady?“

„Chceš se podívat dovnitř?“ zeptala se s jiskřičkama v očích.

„Neblázni. Na co šperky. Pojď mi radši koupit nějaký boty,“ zakoulela jsem očima. Radostí povyskočila a táhla mě do obuvi.

Nakoupily jsme vše potřebné i nepotřebné. Ale je pravda, že mi to vůbec nevadilo. Pořídila jsem si nové botasky a nechala se ukecat k černým botám na klínku. Snad se v nich nezabiju. Dále do mého už tak praskajícího šatníku přibyli dvoje šaty a nový džíny. Už na mě padala únava a moc jsem se těšila domů, ale měla jsem docela hlad. A tak jsme si s Alice zašli ještě na brzkou večeři. A pak hurá domů.

V autě jsem málem usnula. A když jsme byli před naším domem, musela jsem se málem proplesknout. Alice šla pro tašky do kufru a pomohla mi s nimi do pokoje. Charlie byl už doma a stál pod schody, a nevěřícně kroutil hlavou.

„Zbylo v tom obchodnim centru ještě něco?“ Alice seběhla ze schodů.

„Neboj, Charlie, nechaly jsme si tam ještě něco na příště,“ zasmála se zvonivě.

„Že vás to holky pořád baví?“ divil se.

„Náhodou dneska jsme si to moc užily.“

„Jasně Alice, bylo to super odpoledne. Děkuji,“ objala jsem si jako díky a na rozloučenou.

„Není zač, mně se to taky moc líbilo. Tak zítra ve škole. A dobrou noc. Naschle Charlie,“mávla na pozdrav a zmizela ze dveří. Sledovala jsem ji, dokud neodjela.

„Jedl, jsi tati?“ otočila jsem se k Charliemu, který seděl už v obýváku.

„Nestrachuj se Bells, ohřál jsem si tu včerejší dobrotu.“

„Dobře, tak já se půjdu vykoupat a pak půjdu spát, jsem hrozně uťapaná. Dobrou noc.“

Bylo kolem 6 večer, když jsem se šla vykoupat a umýt hlavu. Vlasy jsem si zabalila do ručníku, vyčistila zuby a pak jsem se šla obléct do nového bavlněného pyžama. Bylo světle modré, tílko a kraťasy lemované jemnou bílou kraječkou. Bylo moc pohodlné. Vlasy jsem vypustila z mokrého ručníku, rozčesala a posadila jsem se na postel. Úkoly jsem žádné dělat nepotřebovala tak jsem si lehla do postele, přikryla se a myslela na Edwarda a jeho překvapení. Ale byla jsem tak unavená, že jsem skoro hned usnula.

Ani nevím, jestli se mi něco zdálo nebo ne, ale vím, že mě probudila hrozná rána a k tomu klení.

„Sakra, kdo to sem dal,“ rozčiloval se tiše Edward. Já se posadila a pozorovala, jak šlape v taškách. Konečně se z nich vyhrabal. Nahlas si oddechl a mě to přišlo, moc roztomilý, až jsem se rozesmála.

„Nevím co je tady k smíchu?“ A smál se semnou. Posadil se na kraj postele a dusil svůj záchvat smíchu. Byl tak krásnej. Chviličku jsem ho pozorovala, ale dostala jsem na něho hroznou chuť. Vychumlala jsem se z přikrývek, přitáhla jsem si ho za vlasy a hladově políbila. Lehce mě zatlačil do postele a nalehl si něžně na mě. Líbal mě hladově, a když mi docházel dech, obdařoval můj obličej něžnými motýlími polibky. Nadzvedl se na lokti.

„Takový přivítání se mi moc líbí,“ usmál se pokřiveným úsměvem.

„Myslíš to, jak jsi šlapal v těch taškách?“ znovu jsem se zasmála.

„Tak vidim, že jste si to užily,“ usmál se mile a pohladil mě po boku. „A vidim, že máš nové pyžamo,“ znalecky si mě prohlédl. „A moc ti sluší,“ políbil mě na nos. Celá jsem zase zrudla.

„A co jsi dělal ty?“ zeptala jsem se nenuceně.

„Zařizoval překvapení,“ usmál se na mě jako neviňátko.

„A?“ Čekala jsem, jak bude pokračovat.

„A, hotovo. Chceš o něm povědět?“ Zeptal se.

„No sice překvapení ráda nemám, ale nemůžu popřít, že jsem zvědavá.“

„Myslím, že se ti bude líbit, aspoň v to doufám,“ Vytáhl malou krabičku a podal mi ji. Vzala jsem ji opatrně do ruky a koukala na něho jako vrána. Obávala jsem se nejhoršího, kort když Alice dneska mluvila o vyslovení. No to snad ne. Čekal, až krabičku otevřu, ale já se k tomu moc neměla. Bála jsem se.

„Edwarde já…,“ snažila jsem ze sebe vykoktat.

„Bello, neboj a otevři to.“ Odhodlala jsem se a sejmula víčko.

Zajímalo by mě co myslíte, že je v krabičce  :-) napište mi svoje nápady.

Moc se na ně těším... :-*