Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 58.

07.07.2010 (18:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3477×

Edward:

Byl jsem otřesen. Nemohl jsem se podívat Belle do očí. Už z dálky jsem slyšel myšlenky své rodiny. Stáli nad rozcupovaným tělem nově přistěhovaného spolužáka. Bella vycítila moje rozčílení a znejistěla. Snažil jsem se z náklaďáku dostat co nejvíc, ale ten krám nespolupracoval.

Konečně jsem byl dostatečně blízko. Rychle jsem zastavil u krajnice a nařídil Belle, aby zůstala. Doufal jsem, že moje rozpoložení jí napoví, že má poslechnout. Ale to jsem se mýlil. I tak jsem pospíchal k místu činu.

Viděl jsem už tolik hrůz. Sám jsem byl i jejich příčinou, ale něco tak hrůzného jsem ještě neviděl. Taková brutalita a neúcta k mrtvému. Bylo to snad prvně, co mi vůně krve nepřipadala lahodná a spíše mě znechucovala. Dokonce i Jasper to tak cítil. Šokovaně jsme stáli kolem krvavých cucků a rozmýšleli o nemilosrdném vrahovi, který spáchal něco tak děsivého.

Esme byla příliš citlivá, aby něco takového statečně unesla. Alice tiše plakala, ale byla silná. Dokonce i Rose, která viděla v lidech jen obtížný hmyz, byla utišena zlostí a smutkem.

Jasper rozebíral prostředí a hledal v celém tom činu bojový charakter. Voják se nezapře. Carlisle litoval zmařeného lidské života. Přestože byl Erik ve městě nový, i on ho znal. Doprovázel babičku na pravidelné kontroly v jeho ordinaci. Litoval i ubohou ženu, která přišla o celou rodinu a teď i o milovaného vnuka. Emmet byl ve vzpomínkách, když si ho dobíral ve škole.

A já, jsem si to celé dával za vinu. Nikdy jsem ho nepoznal a přitom jsem na něj žárlil a v mysli se mi honili představy, jak mu lámu vaz, jen co se zamilovaně podíval na moji Bellu.

Ze zamyšlení mě vyrušil dávivý kašel a plačtivé vzlyky. Esme se okamžitě přemístila a konejšivě hladila Bellu po zádech. Neposlechla mě. Nechtěl jsem, aby viděla něco tak otřesného, ale neposlechla. Byla tak tvrdohlavá.

Nikdo jiný kromě Esme se k ní neodvážil. Ani já jsem nevěděl, jak ji mám utěšit. Jak jí mám vysvětlit, že něco tak hrozného udělal jeden z našeho druhu. Že i já bych byl, něčeho tak otřesného schopný kdybych jen trochu chtěl. Plakala a každý její zoufalý vzlyk do mě zasazoval další bolestivé rány.

Carlisle si všiml něčeho podezřelého v ústech oběti. Prozkoumal je a vytáhl pramen vlasů, čpící známou vůní. Victorie. Už jsem neměl pochyb, že to vše, je vlastně moje vina. Šla po mě, ale Bella je snadnější cíl a tak ubližovala jí a tím dostávala i mě. Bella začala plakat ještě útrpněji.

Podíval jsem se jí do očí a viděl jsem v nich bolest a vinu. Dávala to za vinu sobě. Byla tak něžná. Tolik jsem jí miloval. Nechtěl jsem, aby trpěla. Emmet chtěl okamžitě celou tu situaci ukončit. Vzal Bellu do náruče a odnesl ji domů. Chtěl jsem jít za ní, ale věděl jsem, že s Esme a mým bratrem bude v bezpečí. Teď jsem potřeboval mít volnou mysl a ruce, abych tu mrchu mohl najít a udělat s ní to samé co udělala s tím ubohým chlapcem.

Jasper ke mně přistoupil a poplácal mě po rameni. Věděl, na co myslím. Sám měl potřebu se mstít a zabíjet. Carlislovi se to nelíbilo, ale bez řečí jsme vyběhli za slabou pachovou stopou.

Bella:

Za očima se mi promítaly černé stíny a prolínaly se zářivým zábleskem. Slyšela jsem hlasy a celé tělo mě bolelo, jakoby ani nebylo moje. V krku jsem měla vyschlo a cítila jsem, jak se zadrhává dech. V puse jsem měla jako v polepšovně a z vlastního dechu se mi dělalo nevolno.

„Emmete, nech ji!“ napomínal svalovce něžný mateřský hlas.

„Ty jsi to určo s tím lékem přehnala. Přečetla sis pozorně příbalový leták?“ vyzvídal hluboký tichý hlas.

„Přestaň ji zlobit! Musí si odpočinout.“ Už mě přestalo bavit předstírat spánek. Potřebovala jsem si akutně jít vyčistit zuby. Otevřela jsem oči. Esme na mě starostlivě koukala.

„Jak je ti zlatíčko? Klidně ještě spi. Vidíš Emmete. Proč jsi jí vzbudil?“ hubovala Esme svému neposednému synovi.

„Musím vstát.“ Dál jsem nic neřekla. Vyhrabala jsem se z postele, obešla Emmeta s lítostivým pohledem a zavřela jsem se v koupelně. Esme dál něco říkala, ale já jsem ji nevnímala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pustila jsem si studenou vodu, kterou jsem si opláchla tvář.

Byla jsem bledá a oči jsem měla krvavě rudé. Popraskané žilky mi vytvořili krvavé skvrny na teď podrážděném bělmu. Okamžitě jsem si vzpomněla na Erikovi oči plné bolesti. Pevně jsem zavřela oči a zavrtěla hlavou, abych ten hrůzný obraz vypudila z hlavy. Nepomohlo to.

Určitě to bylo oblečením, co jsem měla na sobě. To v něm byly všechny ty vzpomínky. Začínala jsem ho ze sebe rychle sundávat. Panikařila jsem. Vlezla jsem si do sprchy a až tam jsem se trochu uklidnila. Proud ledové vody ze mě smýval špínu, ale vzpomínky zůstávaly.

Po několika minutách jsem to vzdala. Osušila jsme se a oblékla jsem si obrovský bílý župan.  Stále krásně voněl. To mi připomnělo, že tu Edward nejspíš stále není. Vylezla jsem z koupelny. Postel byla čistě převlečená a na jejím kraji seděl Emmet. I on byl převlečený. Uličnicky se na mě usmál, ale já dělala, jakože jsem si toho nevšimla.

„Pořád tu není?“ zeptala jsem se.

„Ne. Vím, že jsem ti slíbil, že pro něj dojdu, ale tak nějak bych ho nerad provokoval. Volal a dostal jsem za úkol tě hlídat. Chápu, že se ti to nelíbí, ale je to nezbytné.“

„Dobře,“ řekla jsem jednoduše. Do pokoje vešla Esme.

„Zlatíčko, měla bys něco sníst.“ Otočila jsem se k ní. V ruce měla podnos s horkou polévkou. Neměla jsem chuť, ale sama jsem musela uznat, že by horká tekutina pomohla mému odřenému hrdlu.

„Ježiš, co to máš s očima?“ polekala se Esme, položila podnos na stolek a spěchala ke mně.

„To nic, jen popraskané žilky.“

„Počkej, přinesu ti kapky.“ Dveře se rychle otevřely a než se stačily zavřít, byla Esme zpět.

„Posaď se,“ nařídila mi jemně.

Emmet se opřel o čelo postele a velkýma rukama mi naznačil, abych se o něho opřela. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a tak jsem se uvelebila do medvědího objetí, které krásně ochlazovalo ale zároveň i krásně hřálo láskou. Objal mě kolem pasu. Esme mi zaklonila hlavu a pečlivě vykapala každé oko. Ledová vodička očím ulevila, ale zároveň trochu štípala.

Pak mi na klín položila dřevěný tác a začala mě krmit polívkou. Malinko jsem zaprotestovala, ale neměla jsem sílu se s nimi hádat. Polívka byla výborná a krásně mi padala do prázdného žaludku. Ten byl za trochu jídla vděčný a tak mi v něm několikrát slastně zakručelo. Emmetovi to přišlo vtipné, ale neutahoval si ze mě.

Když jsem dojedla, znovu jsem usnula. Emmet mě pečlivě zachumlal a nechal mě u sebe. Občas mě pohladil po vlasech.

Edward:

Pronásledovali jsme pachovou stopu až skoro k hranicím Kanady. Čím dál jsme běželi, tím víc jsem byl rozčílený. Carlisle neustále uvažoval o tom, co budeme muset udělat, až se vrátíme. Rozhodně se to musí nahlásit na policii. Alice s Rose měli dopravit Bellyn náklaďáček do naší garáže.

Přemítal jsem si vzpomínky mých společníků. Zrovna byli na lovu. Když Jasper zachytil podezřelou stopu. Vrhl se za ní a Alice ho následovala. Myslela, že zachytil lidskou krev. Vlastně to tak bylo, ale Jasper neměl zájem toho člověka lovit.

A pak když to viděli, byli otřeseni. Ostatní dorazili později. Od začátku věděli, že je to provokace. Ostatky byly příliš blízko našemu domu. Když to nehlásíme na policii, musíme přijít s věrohodnou historkou, jak jsme tělo našli a proč bylo tak blízko k našemu obydlí.

Celou situaci komplikovalo to, že na policejní stanici nebyl Charlie. Měl jsem ho rád a vážil jsem si ho, ale Charlie nebyl zrovna bystrý. Nikdy proti nám neměl podezření. Sám všechny ostatní upozorňoval, že jsme normální rodina. Zato policejní zástupce byl proti nám zaujatý.

 ***

Pachová stopa se nám ztratila u jedné z dálnic mířících do Toronta. V tak velkém městě bychom Viktorii nemohli najít. Nevěděl jsem jak se mám vrátit a podívat se Belle do očí. Myslel jsem, že všechno vyřeším, a když se vrátím tak jí budu moct říct, že jsem se pomstil a už jí nikdo neublíží.

Vraceli jsme se tedy do Forks tryskem a plní zklamání.

Bella:

Zdál se mi hrozně ošklivý sen. Po celém lese byli roztahané kusy krvavého masa. Bylo to lidské maso. Pak jsem si všimla hlavy oddělené od těla. Tmavé oči mě k sobě poutaly. Štiplavý pach se mísil vzduchem.

Otevřela jsem oči hrůzou. Nad mojí tváří se skláněla obrovská tmavá hlava a culila se na mě jako andílek. Přesně v tu chvíli mi došlo, že to nebyl sen. Byly to vzpomínky, které mě strašily. Znovu jsem zavřela oči a schovala jsem hlavu znovu do ledových svalů.

„No tak Bells, nebuď protivná,“ řekl Emmet otráveně. „Kvůli tobě se semnou Rose nebaví.“

„Proč?“ kuňkla jsem.

„No už staletí jsem nespal s jinou ženskou,“ zazubil se.

„No, tak jestli chceš, klidně jdi. Já to tu sama zvládnu,“ řekla jsem uraženě.

„Vůbec ne! Mám zůstat tady a ani se od tebe nehnout. Ani na záchod tě nepustím.“

„Tak to máš smůlu. Pochybuju, že mě máš zrovna ty doprovázet i do koupelny,“zašklebila jsem se a snažila jsem se vstát, ale nešlo mi to.

„Pusť mě,“ přikázala jsem jemně, protože jsem neměla náladu se zrovna s ním hádat.

Těžká paže povolila sevření a já měla pocit, jako kdybych lítala. Využila jsem toho a vklouzla jsem do koupelny.

Když jsem obstarala všechnu ranní hygienu, vrátila jsem se zase do pokoje.

„Kde vlastně pořád je?“ zeptala jsem se Emmeta. Věděla jsem, že je Edward pryč, ale vůbec jsem nepřemýšlela nad tím kde. Kdybych nevěděla, že to není možné, přišlo mi, jakoby se Emm trochu začervenal. V tom mi to došlo.

„On jí šel lovit?“ řekla jsem hlasem, který prozrazoval paniku. Emmet se trochu přikrčil a přikývl. Došla jsem až k posteli. Emm si přikrýval rukama tvář a vyváděl nějaké melodrama. Nevnímala jsem ho. Jen jsem si ztěžka sedla na kraj postele a dívala se před sebe.

„Kdy se ozval naposled?“

„No, jsou to asi tři hodiny,“ prozradil Emmet už trochu vážněji.

„To jste mi ho nemohli dát?“

„Vždyť jsi spala. A já dostal nakázáno, že tě nemá nikdo rušit.“

„Jo, jasně,“ řekla jsem otráveně. Já jsem tak blbá. To jsem pořád byla tak mimo, že mi ani nedošlo, že se Edward vydal za Viktorií a snaží se jí konečně zabít. Bůh ví, kdy se vrátí. Mohl jí pronásledovat třeba až do Afriky. Nebo co já vím, kam. Hrozně jsem se o něj bála. Hned se mi v mysli objevila představa Edwardových krásných vlasů potřísněných krví. Jeho nádherné tělo rozcupované na několik kousků.

Až na to, že podle toho co jsem věděla o smrti upírů, po nich spíš nic nezbude. Takže už ho třeba neuvidím ani takhle. Upadala jsem do další deprese.

„Emmete, co tady vlastně děláš? To šel na lov sám?“ panikařila jsem dál.

„Nešel sám. Je s ním Jasper a Carlisle. A jestli myslíš, že jsem nadšenej z toho, že zrovna já sedím doma a dělám chůvu, nic proti, a oni si užívají tu legraci a kopou tu zrzavou běhnu do zadku, tak to se opravdu mýlíš.“ Nechápala jsem, kde vidí tu legraci, ale možná až budu upírka, ten jeho smysl pro humor pochopím.

„Já vím. Já se jen bojím. Chápu, že pro tebe to je sranda, ale mě to tak moc nepřijde.“

„Jo, já to chápu Bells. Být tam Rose, tak se mi to taky nelíbí. Ale on se brzo vrátí,“ řekl něžně a pohladil mě po rameni. Dál už jsem nic neříkala. Seděli jsme tiše. Emmet koukal na nějaký sportovní program. Zase jsem si mu lehla do náruče a bylo mi tak nějak líp. Byl opravdu jako něžný medvídek. Esme mi přinesla snídani a dokonce jsem se mohla najíst sama.

Občas jsem poklimbávala a usínala. Sport mě nikdy moc nebavil a koukat na několik zápasů za sebou bylo vyloženě utrpení.

Zacítila jsem na tváři ledový vánek a pak jsem slyšela tiché hlasy. Chvilku jsem je poslouchala.

„Našli jste ji?“ zašeptal Emmet.

„Jak je možné, že zase utekla. Musí mít nějaký dar, to není možný,“ řekl Emm trochu hlasitěji s nenávistí.

„Jak jí je?“ zeptal se krásný něžný hlas.

„Je jí líp. Aspoň myslím. Jen byla rozčílená, že jsi jí utekl,“ prásknul mě medvědí bráška.

Zaslechla jsem dávivý smích. Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem ho vidět a vynadat mu. Otevřela jsem oči a protáhla jsem se. Když jsem ho spatřila, všechna zloba zmizela. Najednou se mi do očí draly slzy a vzpomněla jsem si zase na všechny ty hrůzy. Jak je to vůbec dlouho co se to stalo? Jak dlouho ho neviděla a jak dlouho neucítila jeho hebké rty na svých? Emmet se vyplétal z peřin.

„Tak já vás nechám o samotě. Konečně jsem volný,“ volal a odešel. Slyšela jsem ho ještě z chodby. Edward se posadil ke mně na postel. Čekal. Ale nevím na co.

Nemohla jsem to vydržet a skočila jsem mu do náruče. Jak jsem se ho dotkla, ztěžka vydechl úlevou. Objal mě a hladil mě ve vlasech. Jak mě bylo najednou krásně.

„Moc jsi mi chyběla,“ zašeptal mi do ouška.

„Ty mě víc,“ zakuňkala jsem do jeho hrudi.

„Nevím, jestli ti mám věřit. Přijdu po třech dnech domů a tebe najdu v posteli s Emmetem,“ řekl uraženě.

„Tři dny? To už jsou to tři dny?“ divila jsem se.

„Ano. Prý si většinou spala.“

„A to s tím Emmetem mi nevyčítej. Esme mi dala nějaký dryák a já ani nevěděla, jak se jmenuju,“ rozčilovala jsem se. Napřímila jsem se a ruce jsem si zkřížila na prsou.

„Já vím. Máš ty očíčka už lepší?“ zajímal se. Jemně mě chytl za bradu a přitáhl si blíž moji tvář. Pozorně se mi zahleděl do očí. Nevím, co viděl. Sama jsem na sebe moc nekoukala. Akorát jsem se několikrát lekla a pak už mi to za to nestálo.

„Za pár dní to zmizí. Bolí tě to?“ ptal se starostlivě.

„Teď už o tom skoro ani nevím,“ řekla jsem po pravdě. Náš rozhovor nerušil můj rozčílený žaludek.

„Měla bys něco sníst.“

„Já vím. Teďka už budu vzorná,“ zaslibovala jsem.

„Tak já ti pro něco zajdu,“ řekl a už se zvedal. Na poslední chvilku jsem ho chytla kolem pasu. Byl jako buldozer, málem mě táhnul za sebou.

„Nikam. Teďka ses vrátil a já už nechci být bez tebe.“ Nařídila jsem.

„Dobře,“ zasmál se krásným křivým úsměvem. Zase se posadil vedle mě.

Lehla jsem si k němu a zabořila nos do jeho trička. Těšila jsem se na vůni, která mě uklidní, ale místo toho jsem musela nakrčit nos. Nejspíš si všiml mého obličeje, protože se smál. A já jsem při pohledu na jeho krásnou tvář zapomínala úplně na vše.

„Měl by ses jít vykoupat,“ navrhla jsem.

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 58.: