Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 60.

20.07.2010 (08:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3413×

Bella:

Jeho oči byly černé a opravdu strašidelné. Nevím, jestli vycítil můj strach anebo ho něco uklidnilo, ale pomalu se začínaly objevovat zlatavé nitky. Z nitek se vylévalo tekuté zlato, až zalily celé potemnělé oči světlem. Byl to krásný jev. Nikdy jsem si nevšimla toho dokonalého procesu. Nechtěla jsem, aby ho znovu ovládla zloba. Hladila jsem ho ve vlasech a tichým hlasem přesvědčovala.

„Lásko, prosím. Nikam nechoď, a když, tak mě vezmi sebou,“ prosila jsem, ale přerušil mě. 

„Bells, to nejde. Ublížila by ti,“ skoro neznatelně ty slova zašeptal.

„Tak v tom případě, zůstaneš semnou. Já bych to nepřežila, kdybys byl pryč a ještě se ti něco stalo. Prosím, ochraňuj mě ve svém náručí. Budeme spolu. A překonáme všechno,“ snila jsem s otevřenýma očima. Cítila jsem se tak jistě. Nevím, kde se vzalo tolik pozitivních myšlenek, ale věřila jsem jim. Zavřela jsem oči a nechala doznívat svoje slova, která zněla přímo nadpozemsky. Edward to cítil asi stejně. Objal mě ještě pevněji, což jsem myslela, že už není možné. Opřela jsem se o něho a nechala jsem se laskat ve vlasech jeho něžnými prstíky. 

„Edwarde!“ ozval se upozorňující hlas Alice.

„Já vím,“ zavrčel do ticha, ale nepouštěl mě. Pořád seděl. 

„Co se děje?“ zajímala jsem se a otřela jsem si tváře, které mě pálily od slz.

„Za hodinu přijede policie. Carlisle s Esme museli nahlásit…“ odmlčel se. Nemusel to ani dokončovat. Věděla jsem, o čem mluví. Přesně v tu chvíli mě píchlo v boku. Trochu jsem se zavrtěla a chtěla jsem se té bolesti zbavit, ale nemělo to žádný efekt. Bolest se přemístila k srdci. Tam jsem ji nechala. Tam totiž momentálně patřila.

Jak Edward slíbil. Umyl mi záda a ještě mě malinko pokolébal v náručí. Líbal mi ouško motýlími polibky. Necítila jsem v nich žádné naléhání nebo chtíč. Opatroval mě jako malou holčičku.

Pak mě osušil a přenesl do postele, kde mě zachumlala do přikrývek. 

„Počkej tu na mě. Jen se obleču a zajdu ti pro něco dobrého, ano?“

„Já půjdu s tebou,“ řekla jsem odhodlaně a snažila jsem se vysoukat z peřin. Edward jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Pak už jsem jen viděla čmouhy poletující po pokoji. Jednou se otevřeli dveře a než se stačili zavřít, otevíraly se zase dokořán. Edward už byl oblečený, do černých teplákových kalhot a do černého tílka. V rukou měl podnos, z kterého se kouřilo, ale hlavně se z něho linula nádherná hřejivá vůně. Posadil se vedle mě a už mi podával lžíci. Krmil mě vynikající polévkou. Horká tekutina provoněná zeleninou mě zahřívala v žaludku. Připravovala mě znovu na normální život. Nemohu pořád truchlit. Viděla jsem, že Edwardovi dělalo starosti to, že po několika lžících už jsem nemohla. Byla jsem plná ale spokojená. Nechala jsem si zbytek na později a v náručí svého anděla jsem usnula.

Zbudilo mě až klepání na dveře. Vešla Esme. 

„Nechtěla jsem tě vzbudit zlatíčko, ale za chvilku přijede policie. Nechtěla jsem tě do toho tahat, ale jistě víš, že tatínkův zástupce je moc velký šťoural,“ řekla něžně, ale bylo znát, že se jí Charlieho kolega moc nezamlouval. Taky komu jo. Byl vysoký a mohutný. Skoro jako Emmet. No to jsem asi přehnala, ale opravdu to byl silný muž. Když jste se mu podívali do tváře, jeho hlavní dominantou bylo zarostlé a huňaté obočí, pod kterým se krčila malá nemilosrdná očíčka.

Moc dobře jsem ho neznala, ale párkrát k nám zašel na návštěvu. Nebyl zase tak špatný, ale věřím, že by dokázal zastrašit i jednoho z největších zabijáků. Myslím lidské rasy.

„Kolik mám ještě času?“ zeptala jsem se.

„Alice říkala, že má zpoždění. Zastavil se ještě po cestě na oběd. Takže asi půl hodiny. Zvládneš to?“ zeptala se mě opatrně a přitom si mě obezřetně prohlížela.

Jen jsem tiše kývla. Pochopila a odešla.

„Jaký je vlastně plán?“ zeptala jsem se Edwarda, aniž bych se na něho podívala.

„Dozvěděli jsme se o tom až doma. Nic z toho jsi nikdy neviděla. Horší bude, že je hodně podezřelé, že se to stalo tak blízko našeho domova. To mi dělá největší starosti.“ Jen jsem se k němu přitulila a pevně ho objala, pohladil mě po zádech a já měla najednou dostatek síly, abych vstala a šla se převléct. Vzala jsem si z tašky oblíbené tepláky a obyčejné vytahané triko. Nepotřebuji se promenádovat, jak by si Alice přála.

Ale aspoň jednu výhodu měl můj smutek. Nikdo mě neotravoval zbytečnostmi a spíš se mi většina vyhýbala. Hlavně Jasper, a když on tak Alice taky.

Edward si oblékl ještě šedivou mikinu a společně jsme sešli do obýváku, kde čekala celá rodina až na Jaspera a Emmeta. Nevím, kam se ti dva poděli, ale vlastně mi to bylo i jedno. Byla jsem nervózní. Posadila jsem se na sedačku a krčila si nohy k tělu. Edward se posadil vedle mě a položil mi ruce kolem ramen. Cítila jsem z něho sílu a oporu.

Jako dobré alibi byla zapnutá televize s nějakým filmem. Alice běhala kolem oken a vyhlížela policejní auto. Rose si pročítala časopis a Carlisle stál poblíž dveří. Všichni připraveni. Esme mi přinesla horký ovocný čaj a zase zmizela v kuchyni.

Asi po deseti minutách, co jsem koukala před sebe a přitom nevnímala okolí, jsem slyšela těžké kroky před domem. Carlisle si upravil límeček od košile, jakoby nebyl už dost dokonalý a vyčkal na zvonek. Chvilku vyčkal a pak otevíral dveře.

„Dobrý den, pojďte dál,“ pokynul paží do prostoru. Do haly vešel obrovský muž ve vysokých vyleštěných kožených botách s kovovou špičkou. Přesně tak nějak jsem si představovala velitele armády. Vlastně bylo docela zvláštní, že byl pouze zástupce. Ale jak jsme věděla od táty, měl horkou hlavu a to není zrovna moc vhodná povaha pro šerifa tak malého městečka jako je Forks.

„Dobrý den, pane doktore. Mohl bych vám položit pár otázek?“

„Jistě. Doprovodíte mě do jídelny?“ zeptal se Carlisle zdvořile, ale příliš naléhal. Chtěl mě ušetřit výslechu, ale policista mu to prokoukl.

„Ahoj Bello. Co ty tady?“ zpozoroval mě.

„Dobrý den. Táta mě nechal u pana doktora, když je v Seattlu.“

„To je zvláštní,“ přimhouřil oči. Mě na tom nic zvláštního nepřišlo. Musel vědět, že s Edwardem chodím. Věděl to každý. Ve Forks se opravdu nic neutají.

„Mohl bych si promluvit i vašimi dětmi?“ zeptal se Carlisla.

„Je to nutné? Už tak jsou dost traumatizovaní.“

„Je mi to líto, ale myslím, že je to nutné,“ řekl a prohlížel si mojí osobu.

„Můžu začít s tebou Bello?“

„Jistě,“ řekla jsem odhodlaně.

„Mohla bys mě doprovodit, někam kde na to budeme mít klid?“

Edward okamžitě vypnul televizi a hrobové ticho, které se neslo domem, mělo zabránit našemu soukromí.

„Můžete se ptát hned. Nemám nic, co bych nemohla říct tady.“

Měřil si mě pochmuřeným pohledem a neustále si prohlížel Edwardovu ruku, která svírala tu moji.

„Dobře, jak si přeješ,“ řekl a posadil se na opěrku smetanového křesla. Jednu nohu měl ve vzduchu a já si všimla zablácených bot. Chudák Esme, má to tady jako v klícce a teďka tu bude mít našlapáno. Odpoutala jsem pohled od jeho bot a podívala jsem se mu do očí.

„Znala jsi Erika Parkera?“ zeptal se klidně. Při jeho jménu mě píchlo v břiše.

„Ano, byl to náš spolužák,“ odpověděla jsem a Edward mi pevně stiskl ruku. Dával mi tolik síly.

„Měla jsi s ním některé hodiny?“

„Ano, ale jen pár.“

„Slyšel jsem, že jste se znali dobře,“

„Nevím, jestli se to tak dá říct. Byl ve škole nový, ale rozuměli jsme si a něco málo mi osobě řekl, jinak nic,“

„Co ti povídal?“

„Jen, že je z New Yorku a, že mu zemřeli rodiče. Přijel za babičkou sem. To je asi všechno.“

„Také jsem slyšel, že ses mu líbila,“ poznamenal a hodil přísný pohled na Edwarda. Nechápala jsem, kam tím mířil.

„Myslím, že ne. Jen jsme si rozuměli jako kamarádi, jak už jsem vám řekla. Měl přítelkyni,“

„Opravdu?“ podivil se.

„Ano, líbila se mu Jessica Stanley,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Zajímavé. To ona říkala, že byl do tebe zamilovaný. A že tvému klukovi se to moc nelíbilo,“ nadzvedl obočí a švihnul pohledem k Edwardovi. Cítila jsem., že můj milovaný začíná zuřit. Bělali mu klouby prstů a cítila jsem i nepříjemné svírání jeho dlaně.

„Nejsem si vědoma, že by byl mezi nimi nějaký spor. Co já vím, tak Edward… Erika ani neznal,“ zadrhla jsem se, když jsem měla vyslovit jeho jméno.

„Viděli jste se i mimo školu?“

„Ano, potkal jsem ho jednou na parkovišti, před obchodem s potravinami,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se Edward trochu napjal. Asi jsem mu o tom neřekla, ale to nebylo důležité.

„A? Jak je to dlouho? Stalo se něco podezřelého?“

„Je to asi necelý týden. A nevím o ničem zvláštním, jen jsme si povídali. Říkal mi, že má s Jess schůzku. A šel snad koupit něco babičce. Víc nevím.“ Nátlak, který na mě vyvolával, mi nedělal dobře. Cítila jsem pálení v očích a balvan na plicích, nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. To, že jsem byla přinucena vzpomínat na chvíle, kdy mi děkoval a hlásal, jak jsem úžasná kamarádka, mi opravdu nepomáhalo.

„Myslím, že už jste se zeptal na všechno potřebné,“ řekl Edward klidně. Ale cítila jsem z toho nebezpečí.

„Ještě jsem neskončil, pane Cullene“ zvýšil hlas a vykulil očka.

„Vás se taky musím zeptat na pár věcí. Jaký byl váš vztah k oběti?“

„Jak řekla Bella. Neznal jsem ho. Jen podle vidění,“ odpovídal klidně.

„Žárlil jste?“

„Nevím, proč mi dáváte tak hloupé otázky, ale ne. Neměl jsem důvod. Byl to nový spolužák a Bella se s ním kamarádila. Nevím, co je na tom podle vás zvláštního,“ řekl pořád klidně, aniž by mu hlásek poskočil. Moc dobře jsme věděla, že žárlil. Neměl důvod, ale to neznamená, že se na Erika nezlobil.

„A ani vám nevadí, že od něho dostala květiny?“ zeptal se a čekal. Nechápala jsem, kde to zjistil, že jsem dostala na tom parkovišti květiny. O nich jsem Edwardovi neřekla. Trochu, ale jen nepatrně znejistil. Doufala jsem, že si toho zástupce nevšiml.

„Nevím, proč by mi to mělo vadit. Myslím, že květiny jsou vhodné, jako poděkování,“ odpověděl duchapřítomně, jakoby sám věděl, že jsem je opravdu dostala jako díky.

„Měl důvod děkovat?“

„První dny jsem mu pomohla. Doprovodila jsem ho na hodiny a seznámila jsem ho s kamarády. I s Jessicou. Za to byly ty květiny. A nevím, proč se nás na to ptáte, když už všechno víte,“ neodpustila jsem si rýpnutí.

„Myslím, že má pravdu,“ zapojil se do toho Carlisle, který celou dobu jen tiše přihlížel.

„Nechtěl jste mluvit semnou a mojí ženou?“ zeptal se ho a čekal, až vstane a doprovodí ho do kuchyně. Policista si nás nejdřív chvilku prohlížel a pak se konečně přemluvil k odchodu. Vnímala jsem jeho dunivé kroky na vyleštěné podlaze, a čím více se vzdalovaly, tím se mi více ulevilo.

Když už bylo slyšet vrzání židle z jídelny a tiché hlasy, přitulila jsem se k Edwardovi a nechala ukápnout jednu slzu úlevy. Vůbec to nebyl příjemný rozhovor.

„Počkáme, až odejde a pak si půjdeš lehnout, ano?“ zašeptal mi do ouška. Jen jsem tiše kývla. Těšila jsem se, až se zabalím do peřin a budu moct dál upadat do svých smutků. Ale jen když budu mít svoji lásku u sebe.

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 60.: