Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 9.

27.12.2009 (14:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3922×

Vyšli jsme z výtahu a pokračovali po vyznačené trase nákupu.

„Tak co půjdeme vybrat nejdřív?“ zeptal se, jakoby mi četl myšlenky.

„Nevím, vůbec nemám představu. Co vlastně potřebujeme?“ zeptala jsem se na oplátku.

Sehnul se k mému uchu.

„Co takhle nejdřív zařídit ložnici?“ zašeptal a usmál se mým oblíbeným křivým úsměvem.

Malinko mi vyrazil dech. Bylo zvláštní, že přemýšlel stejně jako já a hlavně, byl tak nezodpovědný. Teda podle jeho tvrzení. Můj zrychlený srdeční tep vzal jako souhlas a vedl mě do oddělení ložnic. Po celou dobu co jsme si prohlíželi postele, jsem se červenala. Každý musel vědět, proč potřebujeme postel. Všichni na nás koukali a opovržlivě si nás prohlíželi. Spíš na mě, tak koukali, na Edwarda každý vzhlížel obdivně.

Edward si prohlížel různé modely. Občas se na některou posadil. Jako by on potřeboval vědět, jestli je madrace dost měkká. Ale dělal to co každý jiný člověk. Za to já, jsem za ním pomalu šoupala nohama. Čímž jsem byla určitě víc nápadná než on. Nakonec jsme vybrali obrovskou postel s vysokým čelem. Dřevo vypadalo bytelně a o to Edwardovi zřejmě šlo. Tentokrát jsem se zapojila i já.

Pak jsme si vybrala pár kuchyňských pultíků, malý čtvercový jídelní stolek a dvě židle. Všechno z přírodního dřeva, abychom ponechali srub v přírodních tónech, jak nám radila Esme.

Nic luxusního jsem nechtěla, ale Edward si stál na svém, že na penězích se šetřit nebude. Nemělo cenu se s ním dohadovat. Mně by stačilo něco obyčejného. Dále smetanovou rohovou sedačku pro dva a dvě křesílka stejné barvy. Malou knihovničku, osvětlení a do ložnice noční stolky a taky menší skříň na pár kousků oblečení. Byla jsem hrozně utahaná. Boleli mě nohy a vůbec mě to nebavilo. Nákupy s Alice byly větší zábava. Hlavně po tom, co si dala říct a na všem se semnou domluvila.

S Edwardem se dohadovat nešlo. Vzal by snad všechno, kdybych mu pořád nepřipomínala, že se to tam nevejde. Víc mě bavilo nakupovat doplňky. Vybrala jsem si dvoje ložní prádlo a polštářky, deky. Hlavně jsem chtěla vázu, do které bych si natrhala luční kvítí. Dále ručníky a základní nádobí do kuchyňky.

To zase vůbec nebavilo Edwarda, ale nedal to na sobě moc znát. Kdo by řekl, že zařizování vlastního domu dá tolik práce.

Konečně bylo hotovo. To, co se vešlo do tašek, nám pomohl donést personál do auta a to, co se nevešlo, nám měli dovézt do srubu zítra. Moc jsem se těšila, až budeme mít všechno za sebou. Těšila jsem se, až se zachumlám do té velké nové postele po boku Edwarda. Bude to krása. Ted když byl Charlie pryč, bylo času spoustu na uskutečnění mých představ, ale až se vrátí, budu muset být zase vzorná dcera. Ale snad to půjde nějak skloubit.

„Nechceš si na chvilku odpočinout v místní kavárničce?“ zeptal se mě Edward po náročném naskládání nákupu do auta. Ne, že by mě nechal něco udělat. Přeháněl to s tou mojí ochranou. Takhle zlenivím.

„Proč ne,“ souhlasila jsem. „Bolí mě nohy,“ postěžovala jsem si a prohlídla si červené puchýře na patách.

„Jestli chceš, můžu tě odnést,“ nabídl mi se smíchem. Jak čekal, odmítla jsem. Věděla jsem, že mu nevadí na sebe poutat pozornost, je na to zvyklý, ale mě jo.

V útulné kavárně jsem si vybrala malý stoleček s křesílky. Pohodlně jsem do jednoho zapadla a pročítala si nápojový lístek.

„Nebude ti vadit, když tě tady chvilku nechám samotnou?“ Zeptal se Edward z ničeho nic. Malinko mě to zarazilo.

„Ne, já to tady snad chvilku přežiju,“ zasmála jsem se.

„Jenom aby, znáš se. Radši nedělej nic nebezpečného,“ smál se mi, ale svoje slova myslel vážně.

„Myslíš, že jablečný závin se šlehačkou a vanilkové latté bude pro moji osobu nebezpečné?“ zeptala jsem se.

„No v tvém případě, by mohlo,“ smál se pokřiveně.

„Dej pozor, abys nespolkla lžičku anebo se neutopila ve šlehačce. Hned budu zpět,“ zasmál se, políbil mě na ústa a zmizel.

Z mého nevěřícího vrtění hlavou mě vyrušila servírka. Objednala jsem si a pozorovala hudební klipy v televizi na zdi.

Když se Edward vrátil, zrovna mi pokládali na stolek objednávku. Posadil se naproti mně a potutelně se usmíval.

Závin vypadal lákavě, ale kopec šlehačky, který byl ozdoben nastrouhanou čokoládou, vypadal mnohem lákavěji. Vrhla jsem se na něj a vychutnávala si každou lžičku.

Edward na mě znechuceně koukal.

„Nekřeň se, nevíš, o co přicházíš,“ rýpala jsem do něho a olizovala další lžičku.

Rozhlídl se kolem, jestli se někdo dívá. Nabral na prst trochu šlehačky a otřel mi ji o špičku nosu. Vůbec jsem nestíhala co se děje. Přiblížil se blíž a slíbal mi šlehačku z nosu.

„Máš pravdu, není to zase tak hrozný,“ smál se.

Zbytek šlehačky jsem si utřela do papírového ubrousku a celá jsem zrudla. Nikdo sice nezaregistroval jeho rychlé pohyby, ale můj ušpiněný nos viděl asi každý.

Dál jsem si ho radši nevšímala a pokračovala jsem ve sladkém opojení.

Když jsem všechno snědla a vypila, Edward zaplatil. Myslela jsem, že už vyrazíme domů, ale Edward mě vedl ještě do knihkupectví, kde jsem si měla vybrat nějaké čtivo do nové knihovničky. Vybrala jsem si pár svých oblíbených knih a nějaké nové, které jsem ještě nečetla. Stála jsem si na svém, že si některé zaplatím, ale nebylo mi to k ničemu.

Dál mě zatáhl do obchodu s oblečením. Jako bych ho měla málo. Vše co se Edwardovi líbilo, jsem si poslušně zkusila. Některé věci vybíral určitě naschvál. Trička s větším výstřihem anebo šněrovací korzety. To, že jsem si to zkusila, neznamenalo, že jsem ho nechala nahlídnout. Snažil se ke mně dostat, ale po tom co nás sledovala prodavačka, toho radši nechal. Všechno jsem mu zase vrátila a odmítla si zkoušet další šílené kreace, co mi nosil. Zlatý nákupy s Alice.

Kdo by kdy věřil, že na něco takového pomyslím. Byla jsem unavená, už jsem nechtěla v obcházku trávit ani vteřinu. Ale musela jsem si ještě odskočit. Edward na mě čekal na lavici před uličkou na záchod. Chtěla jsem si to odbít co nejrychleji, než ho zase napadne nějaká jiná návštěva obchodu.

Když jsem si umyla ruce a odcházela z toalet, zatáhli mě studené ruce do malé místnosti. Byla tam tma a já se bále co se děje. Když jsem si začínala na tmu zvykat, za zády se chvěl Edwardův hlas smíchy.

„Neboj, to jsem já.“

„Co to zase vyvádíš? Bojíš se, abych nespolkla lžičku, ale sám mě vystavuješ srdeční zástavě,“ šťouchla jsem ho naštvaně do břicha.

„Au, nebij mě,“ stěžoval si na oko. Nemohlo ho to bolet. Svým neobratným pohybem bych neublížila ani mouše, natož jemu.

„Tak co tady děláme?“ ptala jsem se nahněvaně. Stály jsme v kumbálu na košťata.

„Čekáme,“ odpověděl soustředěně.

„A na co?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Policejní zástupce z Forks si vyrazil s manželkou na nákupy. Myslel jsem, že by nebylo zrovna moc vhodné, aby nás tady potkal. Spolu. V době školy. Když máme být na výletě v lese,“ vysvětlil svoje důvody.

„A jak, dlouho tady budeme čekat?“ založila jsem si ruce na prsou.

„No já to vidím tak na pár minut, než zajdou do dalšího obchodu. Mezitím si to tu můžeme zpříjemnit. Nemyslíš?“ otočil si mě k sobě, přitiskl si mě na svoje tělo a lačně mě líbal.

Sice jsem se na něho zlobila, ale tomuhle jsem nemohla odolávat. Zrychleně dýchal a já nemohla do svých plic nabrat žádný vzduch.

„Už jdu, jen si vezmu mop a jdu to uklidit,“ rozčiloval se hlas za dveřmi. Oba jsme se zarazili ve své činnosti. Slyšela jsem, jak osoba bere za kliku, otočila jsem se a čekala, co bude dál.

„Běž,“ zašeptal Edward.

Otevřely se dveře a v nich stála vyděšená starší žena zavalitého vzhledu. Než se stačila vzpamatovat, vyřítili jsme se z kumbálu a rychle se snažili dostat na parkoviště.

Edwardovi jsem nestačila, i když běžel lidskou rychlostí a cítila jsem, že i tak se mi snaží přizpůsobit. Uklízečka za námi volala nadávky a já se stále snažila popadnout dech. Zastavili jsme se, až ve výtahu z kterého vycházeli lidi.

Edward se smál na celý výtah a já se snažila nabrat dech. Ale i tak jsem se smála.

Konečně jsme seděli v autě, s plným kufrem a zadními sedadly jsme mířili do Port Angeles. Tolik vzpomínek. Zavřela jsem oči a snažila je vypudit ze své mysli. Edward si toho všiml.

„Na co myslíš?“ zeptal se.

„Vzpomněla jsem si na naše první setkání v Port Angeles,“ odpověděla jsem tiše.

„Tím večerem se změnilo úplně všechno.“

Nic jsem mu na to neřekla. Nevěděla jsem co. Ten večer jsem si pamatovala moc dobře. Ten večer mi bylo potvrzené jeho upírství.

Dál už jsme se nebavili, byla jsem unavená a tak jsem klimbala na předním sedadle.

Byli jsme na místě. Edward zastavil naproti přes ulici. Musel na mě počkat. Slunečné počasí se neustále drželo, z čehož měli všichni obyvatelé věčně deštivého Forks radost.

Přeběhla jsem ulici a vešla do malého obchodu. Po stěnách byli barevné obrazy a u dveří bílí stojan s katalogy. Za pultem seděl mladý muž a koukal do monitoru počítače. Přistoupila jsem k němu.

„Dobrý den, měla jsem vyzvednout nějaké dokumenty paní Esme Cullenové.“

Konečně se na mě mladík podíval, prohlédl si mě a pak se ze široka usmál. Bylo mu asi kolem pětadvaceti, jeho pleť, ale vypadala na pubertální věk.

„Dobrý den slečno,“ pozdravil mě mile.

„Jak se máte?“ zeptal se dotěrně.

„Mám se dobře, děkuji za optání, ale potřebuji ty dokumenty,“ snažila jsem se to celé uspíšit.

„Žádný spěch, já vám je dám. Vy jste Esmenina dcera?“ pokračoval ve vyptávání.

„Ne, ale chodím s jejím synem,“ odpověděla jsem po pravdě.

Mladíkovi zamrzl úsměv na tváři a vyděšeně na mě hleděl.

„Tak to je jiná,“ zašeptal a podal mi rychle desky.

Chudák. Asi si myslel, že chodím s Emmetem. Otočila jsem se a odcházela.

„Nashledanou a děkuji,“ zavolala jsem od dveří. Musela jsem se smát, chudák kluk.

Ohlížela jsem se přes silnici. Chtěla jsem přejít a posadit se do pohodlné sedačky Mercedesu.

„Bells!“ zavolal za mnou známý hlas. Úsměv mi ztvrdl na obličeji a pomalu jsem se otočila za hlasem.

Kdo to asi bude?

« Kapitola 8. ♥ Kapitola 10.»

Shrnutí

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 9.: