Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 1. kapitola

02.11.2010 (19:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3575×

Je tu myslím hodně lidí, kteří ve skrytu duše doufají, že Cullenovi existují, že existuje jejich láska Edward, nebo snad dokonce Emmett, Jasper, Carlisle... i já v to doufám, i když samozřejmě vím, že to je jen krásný sen.

S Never a s LuCcKou jsme dostaly nápad na něco takového si zahrát. Bylo víc verzí, z čehož první se mi zdála asi nejlepší. Hrály jsme to na Alíku.cz  a bylo nás víc, možná tam s námi hrál i někdo z vás.

Měly jsme tam takovou partu, kde byla Vlaďka, Lucka, já... zbytek lidí nějak nedokážu určit, protože nevím jejich jména, přezdívky si nepamatuji... takže bych určitě na někoho zapomněla. Hrály jsme na to, že jsme všichni byli ve Forks a potkali jsme Cullenovi. Někdo z těch, kdo s námi kdysi hrál a kdo sem chodí, si možná vzpomene, jak jsme se skrývali pod oknem.

Časem se však naše parta začala rozpadat... nevím, zda to bylo kvůli učení, nebo Vás to prostě přestalo bavit... ale najednou jsme se tam scházely jen my tři (Vlaďka, Lucka a já). Vyměnily jsme si skype jména a začaly jsme hrát tam. Ještě si pamatuji, že Vlaďka založila stůl přibližně s tímto názvem: "Twilight - Lucka a Verů".

Samozřejmě časem vznikaly takové ´tajné hry´ s Luckou i s Vlaďkou...

"Hele, holky, já už musím končit, prosím, nehrajte beze mne..."

"Hele, budeme hrát bez ní, někam to dohrajeme, stejně se mi líp hraje s tebou..."

Potom jsme přestaly hrát i my tři, ale naše přátelství zůstalo, hra to neovlivnila. Začala jsem naší hru sepisovat do příběhu a vznikl z toho román... Never nedávno napadlo, že bude ten příběh psát z pohledu Rosalie, takže se tady později objeví i její části, ale příběh ještě není hotový. Myslím však, že se máte na co těšit. 
Ale teď už k příběhu...

Vaše Bree  

Tak a je to tady! Den, na který jsem se tak těšila! Když mi moje kamarádka Vlaďka napsala, že má letenky do Seattlu na víkend, který následoval za dva dny… byla jsem smutná, protože jsem si byla jistá, že rodiče nedokážu za tak krátkou dobu přemluvit, aby mě pustili… a teď sedím v letadle s Vlaďkou. A ještě s Luckou, další naší kamarádkou, která letěla s námi, protože Vlaďka měla letenky tři.

Je to má první, úplně první cesta letadlem. Vlaďka s Luckou vymyslely plán, že až se dostaneme do Seattlu, půjdeme ihned směr Forks, protože všichni tři máme rádi Stmívání, takže by byl hřích, abychom nešly do Forks, které je městem Twilight. Tam se Bella přistěhovala za tátou. Tam, v rezervaci, je Jacob a smečka. Tam, ve Forks, jsou Cullenovi. 

„Verčo, za chvíli budeme přistávat, zapni si pásy,“ oznámila mi Vlaďka.
Udělala jsem, co mi řekla. Začala jsem odpočítávat vteřiny a z okna jsem se koukala, jak se blížíme k zemi. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři… kdy už konečně přistaneme? Byla jsem tak napjatá! Naštěstí jsem nebyla sama. Mé dvě společnice nevypadaly, že by na tom byly o něco lépe. Zmocnil se mě neklid. Začala jsem přemýšlet o všech pro i proti naší cesty. Co kdyby na nás na recepce v hotelu ve Forks zapomněly a my nedostaly pokoj? Otravovat večer obyvatele toho malého, deštivého městečka by se mi opravdu nechtělo. Z úvah mě vyrušilo mírné cuknutí, jak letadlo při přistávání nadskočilo. Potom byl klid a všichni jsme si rozepli pásy. Vystoupila jsem z letadla a pospíchala za Vlaďkou a Luckou, abych si vyzvedla svá zavazadla.

„Tak co, jak se ti líbila cesta letadlem?“ zeptala se Lucka, usmívala se.

„Bylo to skvělý!“ odpověděla jsem a také jsem se usmála.

„Holky, jdeme?“ řekla Vlaďka a my jen přikývly.
Taxi už na nás čekalo, takže jsme jen nasedly do auta. Vlaďka byla na rozdíl ode mě znalec angličtiny, takže jen oznámila, že chceme do Forks. Taxikář se usmál, o Twilight mánii, která řádila po celém světě, moc dobře věděl. Šlápl na plyn a žluté auto se rozjelo. Všechno venku utíkalo na letiště, nebo mi to tak alespoň připadalo. Když jedete v autě, zdá se vám, že vy jste stále na jednom místě, zatímco vše, včetně stromů, se pohybuje. Přitom je to tak, že všechno stojí a pohybuje se auto, ve kterém sedíte. Začala jsem si, aniž bych si to uvědomovala, broukat písničku Bella´s lullaby.

„Verčo, ticho!“ zarazila mě Vlaďka.
Podívala jsem se na ní, vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Potom mi to došlo, když jsem si uvědomila, co vlastně dělám a přestala jsem.

„Uf, konečně klid!“ zasmála se Lucka.
Podívala jsem se na ni propalujícím, vražedným pohledem. Ztuhla. Vlaďka se rozesmála a já s ní. Dokonce i taxikář se pobaveně usmíval. Možná nám přeci jen trochu rozuměl. Byla jsem z nás tří nejstarší, ale přesto nejvíc pitomá. Znovu jsem se podívala směrem k okýnku. Minuli jsme malou ceduli ´Welcome to Forks´ a mě bylo jasné, že jsme u cíle. Za okamžik taxi zastavilo. Vlaďka poděkovala za cestu a dala taxikáři peníze i se značným dýžkem. Pak jsme vystoupily. Když taxi odjelo, Lucka se podívala na Vlaďku.

„Nepřeháníš to? Vždyť jsi dávala dýžko i letušce za každou limonádu, co ti přinesla. A že jich bylo!“ řekla a všichni jsme se zasmály.
Už se stmívalo. Měsíc byl právě v úplňku, což už šlo na obloze vidět.

„Je jasno…“ poznamenala Lucka a podívala se na oblohu.

„… bude obtížné spatřit ledovec,“ řekla jsem a přeformulovala tak normální informaci do mé oblíbené hlášky z Titaniku.

„Cože?“ zeptala se Vlaďka a nechápavě se na mě podívala, „jaký ledovec, člověče?“

„Ale, to bylo v Titaniku,“ řekla jsem a zasmála jsem se.

„Aha,“ odpověděla mi Vlaďka a nechápavě zavrtěla hlavou.
Vím, že už jim teď lezu na nervy. A to jsme se dohodly, že tu strávíme dva měsíce, tedy celé prázdniny. No, pane Bože. Nejhorší prázdniny? S Verčou ve Forks!

***

Bylo už poledne, když jsem se probudila. Holky ještě spaly, přeci jen jsme usnuly až někdy v šest ráno. Myšlenky nám totiž nedovolily zavřít oči. Vybalila jsem si z batohu tatranku, k pozdější snídani mi stačí. Obal od sušenky jsem vyhodila do odpadkového koše. No samozřejmě, kam jinam? Vlaďce do kufru? Vlastně… proč ne, byla by legrace… ten šílený nápad jsem zavrhla téměř ihned. Klidně můžu jít házet odpadky po lese, když chci nějakou zábavu. Výsledek by to nezměnilo, v obou případech by se na mě někdo pekelně naštval. Napadlo mě, že bych třeba mohla jít hledat Cullenovi. Nevěřila jsem, že tu budou. Věřila jsem na upíry, to ano, byla jsem platonicky zamilovaná do Carlislea, hlavy rodiny Cullenových. Ale že by existovali? Kdepak. To je jedno, alespoň se nějak zabavím. Stáhla jsem ze sebe noční košili a jak jsem zvyklá, schovala jsem ji pod polštář. Vyhrabala jsem ze svého batohu soupravu spodního prádla barvy gepardí srsti, černé tričko, na které jsem si doma barvami na textil napsala krasopisně Team Jacob, mé oblíbené, odrbané džíny a dlouhý, vytahaný šedý svetr. Všechno jsem si to oblékla a vydala se ke dveřím. Pak jsem se ještě otočila, vrátila se, napsala jsem na papírek, že se jdu projít a papír jsem položila na svoji rozestlanou postel. Snad si ho Vlaďka s Luckou všimnou…

Když jsem vyšla z hotelu, automaticky jsem zamířila k lesu. Podle filmu jsem si matně vzpomínala, že dům Cullenových byl u lesa. Takže jestli existuje, najdu ho poblíž lesa.

***

Už jsem chodila mezi stromy dvě hodiny a pořád nic. Žádný bílý, v přízemí prosklený dům nebyl na obzoru. Rozhodla jsem se, že se vrátím, jenže jsem si vybrala špatný směr a zaplétala se dál do bludiště, ve kterém žijí nebezpečné šelmy. Medvědi, pumy, vlci… Ach jo. Najednou se mi zdálo, jako by les řídnul. Mezi větvemi a kmeny probleskovalo něco velkého a bílého. Co velkého! Obrovského! Přišla jsem blíž, abych se podívala, co jsem to našla. Náhle mi podklouzla noha a padala jsem. Na konci lesa byla stráň, po které jsem právě uklouzla. Nebylo na ní nic, za co bych se mohla zachytit. Zavřela jsem oči. Když jsem cítila, že už nepadám, otevřela jsem je. V následujících vteřinách jsem vykřikla, protože jsem byla sotva pět centimetrů od předních pneumatik auta. Až po chvíli jsem si uvědomila, že auto je zaparkované, takže mě nepřejede. Nikdo v něm neseděl. Začala jsem potichu nadávat, že jsem se málem zabila jen kvůli tomu, že jsem viděla auto, ale pak jsem si uvědomila, že to nebylo auto, co jsem viděla. Tohle byl totiž černý mercedes, ale já viděla něco o hodně většího. A bylo to bílé. Zvedla jsem se a nevěřila jsem vlastním očím. Vlaďka s Luckou by řekly, že jsem se při tom pádu bouchla do hlavy a měla jsem halucinace, ale tohle halucinace nebyla. Stála jsem přímo před… domem Cullenových. Zaslechla jsem uvnitř hlasy. Museli o mě vědět, upíři přeci cítí pach člověka.

Nevím, jak mě to mohlo napadnout. Věděla jsem, že bych měla odejít, ale i přesto jsem se rozběhla k oknu, abych je mohla pozorovat. U stolu seděli všichni. Carlisle, Esmé, Emmett, Rosalie, Jasper, Alice i Edward. Ve chvíli, kdy jsem se na ně podívala, všichni jako na povel obrátili hlavy k oknu, ve kterém jsem byla. Teď by se každý inteligentní člověk otočil a utíkal, ale já byla tak omámená jejich upíří krásou, že jsem zůstala stát a s pootevřenými ústy jsem je pozorovala. Pár pramenů bronzových vlasů Edwardovi spadalo do obličeje, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Pozoroval mě. Nemračil se, ale ani se neusmíval. Jeho tvář byla bez výrazu. Alice… přesně jak ji v knihách popisovala Stephenie, prostě vzhled elfa. Černé vlasy rozježené do stran, ale ne rozcuchané. Ona byla tak… roztomilá, dětská. V očích se jí odrážela rozpustilost. Zlehka se usmívala, jako vždy. Potom tu byl Jasper, který držejíc Alice kolem pasu mě pozoroval velmi nedůvěřivě. Jeho vlasy barvy medu byly nádherné. Rosalie byla typicky zamračená, obočí se jí svraštilo a vrhalo stín na temně zlaté oči. Blond vlasy jí splývaly někam do pasu. I přesto, že se netvářila moc přívětivě, byla víc krásná, než aby to mohla být pravda. Každá hollywoodská herečka by jí mohla závidět. Emmett byl svalnatý, jako štít, kdyby na jeho lásku někdo zaútočil. Neprůstřelný, velký štít, tvrdý jako kámen. Esmé se na mě dívala jako sice nečekaného, ale přesto ne vtíravého hosta. Carlisle měl na tváři zdvořilý úsměv, který ale nebyl od srdce. Takhle se usmíval na každého. Na lidi, co potkává ve městě, na pacienty v práci… na mě. Byl krásný, ale to všichni. Pokynul Alice, ta se zvedla a šla někam pryč z místnosti. Netrvalo to dlouho a otevřely se domovní dveře. Věděla jsem, že na útěk je pozdě. Měla jsem utéct, dokud jsem mohla.

„Ahoj, máš jít dovnitř,“ řekla mi.
Promluvila normálně česky. Nejdříve mě to udivilo, jsme přeci v Americe. Ale po chvíli jsem si to uvědomila. Musí se přeci každých několik let stěhovat, třeba se dostali někdy i do České republiky… Bylo to sice nepravděpodobné, ale jediné možné vysvětlení. Zmateně jsem přikývla a váhavě šla k ní. Mile se na mě usmála a na rozdíl od Carlisleova úsměvu, tenhle od srdce byl.

„Neboj se,“ řekla uklidňujícím hlasem, „nikdo ti nebude dávat přednášku o tom, jak je neslušné špehovat,“ zasmála se.
Také jsem se zasmála. Ach, ta Alice je tak přátelská a milá… každého uklidní. Hned mi bylo lépe. Vešla jsem do toho upířího království.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 1. kapitola: