Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 4. kapitola

21.11.2010 (14:15) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

Lucka ke mně přišla.
„Copak ti venku bylo?“ smála se.
Zamračila jsem se na ní.
„Lucko, dej pokoj. Trápím se, víš?“
„Trápíš? Proč?“
„Však ty víš. Já… ani nevím, jak to mám říct. Jsem zamilovaná do Carlislea… hrozně moc… vždycky, když vidím Esmé, tak… žárlím… nevím proč. Štve mě to, štve mě to, co cítím. Já… je nechci rozhádat. Jsem ráda, že jsou spolu. Jsem tu moc ráda, ale bojím se, že mě pohled na ně zničí. Dneska jsem dokonce brečela a to se jenom políbili. Už to ví Jasper i Edward, ale stejně mi nemají jak pomoct. Jazz si myslí, že by to Carlisle měl vědět, ale třeba neměl. Co by s tím udělal?“ řekla jsem.
Lucka chápavě přikývla. Zaslechla jsem nějaké hlasy z Carlisleovy pracovny a postavila se ke dveřím, abych slyšela, i když vím, že je to neslušné.
„Vím, že s tím nejspíš nic neuděláš Carlisle, ale ona se opravdu trápí…“
Zaslechla jsem Jasperův hlas a doufala jsem, že nemluví o tom, o čem jsem myslela, že mluví.
„Tohle je těžké, Jaspere. Nikdy jsem v podobné situaci nebyl. Nemohl bys jí prostě nějak opatrně vysvětlit, že…“
„Ale ona to ví. Netrápí se, že ji nechceš. Trápí ji její pocity. Cítil jsem to s ní. Je to opravdu hrozné. Žárlí a přitom ví, že vlastně nemá na co,“ řekl Jasper.
Ach ne, mluví o mně. Teď to Carlisle ví, je konec… dál jsem poslouchala a čekala jsem na jeho reakci.
„Veroniko? Klidně pojď dál, já stejně vím, že posloucháš,“ řekl Carlisle a jeho tón mě podivil.
Byl klidnější, než jsem čekala. Myslela jsem, že bude naštvaný. Že nebude vědět, co na to má odpovědět, že… sakra, jak jsem si to vůbec mohla myslet? Přeci vím, že Carlisle není hlupák. Ví, že za své city nemohu. Vešla jsem dovnitř a pozorovala podlahu. Ne, že by mě ty lesklé parkety v Carlisleově pracovně nějak zvlášť zajímaly, ale prostě jsem se na žádnou osobu v místnosti nemohla podívat. Jasper šel ke mně a položil mi ruku na rameno.
„No tak, v pohodě.“
„Nedotýkej se mě!“ vyjekla jsem. „Jen kvůli tobě to ví!“
Podívala jsem se na něj uslzenýma očima. Otočil mě směrem ke Carlisleovi a já nestačila sklopit zrak tak rychle, abych ho neviděla. Koukala jsem na něj a brečela.
„Nebreč,“ řekl mi.
S úžasem jsem se na něj podívala. Tenhle muž… tenhle nádherný muž – Carlisle Cullen – mi říká, abych nebrečela? Utřela jsem si slzy a přikývla na souhlas.
„Já jsem rád, že mi to Jasper řekl. Stejně bych se to jednou dozvěděl a možná bych se na to zeptal tebe, až bys byla na dně. Pokud už by to došlo tak daleko, pochybuji, že bys mi to dokázala říct,“ řekl Carlisle.
„Nedokázala bych ti to říct ani teď,“ řekla jsem smutně a opět se podívala do země.
„Já vím,“ odpověděl Carlisle, „proto jsem rád, že mi to řekl alespoň Jasper. Záleží mi na vás. Na tobě, na Lucce i na Vlaďce. Nechci, aby byla některá z vás smutná.“
Hm, pomyslela jsem si, a v čem mi pomůže, že mi to řekl? Chytil mě lehce za ruku a podíval se mi do očí.
„Prosím, nebuď smutná,“ řekl.
Vytryskly mi z očí nové slzy. Vyškubla jsem se mu a vyběhla z jeho pracovny. Bylo mi jedno, že mě všichni pozorují a polovina z nich neví, co se mi stalo. Prostě jsem brečela a své okolí nevnímala. Ani Vlaďku, která si vedle mne sedla a snažila se mě utišit. Ani Rosalii, která stála opřená o zeď a nadávala, že v domě nestrpí uřvaný děti a že jde pryč. Carlisle na ní zakřičel, ať sakra mlčí, že o tom nic neví, a já si až teď všimla, že z té pracovny už je venku. Začala jsem vnímat. Carlisle si sedl vedle mne a já se odtáhla. Carlisle se na mne podíval.
„No tak… mrzí mě, když pláčeš,“ řekl mi.
„No a?“ špitla jsem.
Normálně bych mu takhle neodpovídala, ale teď mi to opravdu bylo jedno. Tedy nebylo, těšilo mě, že mu na mně záleží, ale… prostě jsem teď byla příliš smutná na to, abych to dokázala dát najevo. Carlisle zkrabatil rty.
„Dej pokoj. Sama víš, že tě trápí, když bych se trápil já. Je to samozřejmé.“
„Jo, to je pravda. Ale stejně je to jedno,“ řekla jsem smutně.
Zvedla jsem se a odešla před dům. Začala jsem přemýšlet o ostatních Cullenových. Také o tom členu rodiny, kterého mi bylo nejvíc líto a se kterým jsem se nejvíc chtěla spřátelit. S Rosalií. Vrátila jsem se do domu a nedbaje Edwardovo varovných posunků jsem hledala Rosaliin pokoj. Zaklepala jsem. Myslela jsem, že tam nikdo není, když se nikdo neozýval. Věděla jsem, že bych měla odejít, ale jako vždycky, udělala jsem pravý opak. Otevřela jsem dveře dokořán. Rosalie tam byla. Otočená ke mně zády, koukala z okna.
„Ehm… Rosalie?“ zeptala jsem opatrně.
Neodpovídala. Snažila jsem se přilákat její pozornost tím, že jsem ji stále dokola oslovovala jménem a omlouvala se jí, že tu otravuji. Dělala, že mě neslyší.
„Rosalie, opravdu se omlouvám…“ řekla jsem a šla k ní blíž.
Ani se nepohnula. Dotkla jsem se jejího ramena.
„Rose, já…“ Náhle se prudce otočila a udeřila mě do tváře.
Ne silně, aby mi neupadla hlava, ale přesto mě to zabolelo, jako by mě řízla nožem. Upadla jsem na zem těsně vedle ostrého rohu postele. Rosiny oči zlačněly a já si uvědomila, že mě škrábla nehty. Krvácela jsem. Vyděšeně jsem jí pozorovala, jak se ke mně blížila a cenila zuby. Plazila jsem se ke dveřím, ale byla jsem příliš pomalá.
„Carlisle, pomoc!“ zavolala jsem a omdlela jsem.
Obklopila mě temnota a já nečekala, že ještě uvidím světlo.

⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈

„Verčo, slyšíš nás?“
Jakoby z velké dálky jsem slyšela hlasy Vlaďky a Lucky. Zamrkala jsem, dokud se ztěžklá víčka neotevřela tak, abych viděla.
„Kde… kde to jsem?“ zeptala jsem se a snažila jsem si vzpomenout na poslední události.
Šlo to velmi těžko. Ale na pravé tváři jsem nahmatala náplast a něco mi problesklo hlavou. Chtěla jsem mluvit s Rosalií. Vystartovala po mně. No tak, Verčo, co se ještě stalo?! Nemohla jsem si vzpomenout na nic dalšího. Jen na Rosiny vyceněné zuby.
„Jsi v pořádku? Neublížila ti?“ zeptala se Esmé starostlivě.
„Ne, neublížila…“ řekla jsem z části pravdu a z části lež.
Sice mi opravdu neublížila, ale v pořádku jsem nebyla. Bála jsem se, že mě Rose zabije.
„Nesála ti krev?“
Řekla jsem to, co jsem si pamatovala.
„Ne, nesála. Jen mi dala facku,“ špitla jsem a podívala jsem se na Rosalii, která stála v rohu pracovny a mračila se.
Emmett ji objímal pažemi, ale ona nevypadala ráda. Spíš jako by se ti dva pohádali a on jí byl na obtíž. Nebo je tak hrozně naštvaná kvůli mně? Zesmutněla jsem. Nechtěla jsem tady nepřátelé, právě naopak. Dívaly jsme se na sebe a ona mě provrtávala zlatým pohledem. Esmé otevřela okno, aby sem pustila čerstvý vzduch a Rosalii zlaté vlasy vlály kolem obličeje, jak vznikl průvan. Byla krásná a já jí její krásu záviděla. Příště asi budu plakat jen proto, že ona je tak božsky krásná. Jako anděl, opravdu. Raději jsem odvrátila pohled.
„Vypadá to, že jsi v pohodě, jestli chceš, můžeš si zase jít po svých,“ usmál se Carlisle.
Zvedla jsem se a došla až ke dveřím. Cestu mi však zastoupila Rosalie.
„Omlouvám se,“ řekla a usmála se, ale bylo vidět, že to udělala jen ze slušnosti a s notnou dávkou sebezapření. Jestli neměla některé lidi ráda, ke mně cítila absolutní odpor. A jestli nesnášela Bellu Swanovou, tak to už nevím, jaký horší vztah existuje mezi mnou a ní. Alespoň dvakrát tak příšerná nenávist.
„Jasně, nic se nestalo,“ řekla jsem a mile jsem se na ní usmála.
Opravdu mile, nedbala jsem jejího výrazu. Já na ni byla hodná, pravý opak toho, jak se ona chovala ke mně.
„Rose? Asi bych s tebou nemohla mluvit, viď? Bez ran? Bez ignorace?“ zeptala jsem se.
Bylo na ní vidět, jak se už v půlce mé otázky připravovala na hlasité, jasné ´ne´, ale Carlisle se na ni zamračil a ona se zarazila.
„Jasně… že jo,“ řekla, přičemž velice nápadně obracela oči v sloup.
Vyšla jsem z pracovny a ona se nevrle šourala za mnou. Zavřela za sebou dveře.
„Tak co?“ zeptala se s nechutí.
„Víš…“ začala jsem váhavě, „mám dojem, že mě nenávidíš. Ráda bych věděla proč.“
„Já nemám ráda žádné lidi,“ zavrčela na mne.
„Já vím, ale vypadá to, že mne nemáš ráda dvakrát tolik.“
„Máš postřeh!“ zajásala Rosalie a ďábelsky se zašklebila.
„Proč to tak je?“ zeptala jsem se.
„Nebudu vypovídat, dokud nedostanu svého právníka,“ zachichotala se.
Obrátila jsem oči v sloup. Asi se nic nedozvím.
„Ty mi toho moc neřekneš, co?“ zeptala jsem se trochu nabručeně. „Hele, já se nesnažím tvořit si v tvý rodině nepřátelé, chápeš?“
„Tak co sem lezeš? Vetřeš se mezi nás a myslíš, že tě všichni budou milovat? To těžko! Myslím, že ti dost šplouchá na maják… ehm, bez urážky, jo? Ale fakt, Emmett má z tebe legraci, Carlisle je z tvýho věčnýho brekotu na prášky, Jasper má co dělat, aby nevyprsknul smíchy a mně už se dělá špatně z toho pachu čaje, který ti Esmé připravuje! Za tohle tě fakt ráda nemám! A jestli ti to nedochází, tak u Carlislea nemáš šanci, stejně jako ta tvá kamarádka Vladěna nemá nejmenší šanci u Jaspera! A kdo se líbí Lucii, co?! Vypadněte odsud. Z nás si nikdy přátelé neuděláte. A ze mne tuplovaně ne. Nazdar!“ Rosalie mluvila naštvaně, ale bez náznaku emocí.
Křičela, ale její tvář byla bez výrazu. Když mluvila, do očí se mi draly slzy. Proč mi to takhle natřela? Co jsem jí udělala? A co jí udělaly Vlaďka s Luckou? Chápu, že není ráda, když má lidi přímo pod čumákem, ale to ještě neznamená, že se musí takhle chovat. Pozorovala jsem ji, když se otočila a odcházela. Měla jsem sto chutí po ní skočit a pořádně jí za to namlátit ale věděla jsem, že bych si jen udělala modřiny. Ona by se mi ještě smála. Otevřely se dveře a já uviděla veselou černovlásku.
„Alice!“ vykřikla jsem šťastně.
„Ahoj…“ usmála se na mne, potom se úsměv změnil v údiv, „co se stalo? Proč pláčeš?“
„Ale, to nic,“ usmála jsem se. „Odvezeš nás zpátky do hotelu, prosím?“ Jen přikývla.
Zavolala na Lucku s Vlaďkou. Ani ne za půl hodiny jsme vystoupily z auta před hotelem a mávaly Alice, která odjížděla a světla jejího auta se ztrácela ve tmě. Nechtěla jsem, aby holky o mém rozhovoru s Rosalií věděly, takže jsem se svůj smutek snažila skrývat. Ale tak suprově to nešlo.
„Verčo? Co se děje?“ zeptala se mě Vlaďka a podívala se na mně ustaranýma očima.
Nedokázala jsem jí to neříct.
„Vlaďko!“ vykřikla jsem a s pláčem jsem ji objala. „Já… mluvila jsem s Rose,“ zavzlykala jsem.
„Jak tě uhodila?“
„Ne, potom.“
„A?“
„Všechno mi to vpálila, aniž bych jí něco udělala. Nadávala na nás… říkala, že je jenom otravujeme, nebo co… že se máme vrátit… že z nich si nikdy přátelé neuděláme… a že prý nemám u Carlislea ani nejmenší šanci… a ty u Jazze taky ne. Ale to já přeci vím, musela mi to takhle říct?“ zeptala jsem se zoufale.
Vlaďka zavrtěla nesouhlasně hlavou.
„Pojď, dneska už na to kašlem. Půjdeme si lehnout,“ řekla a vedla mě do našeho pokoje.
Byla jsem tak smutná a zoufalá, že jsem nedokázala dělat vůbec nic. Ani myslet. V pokoji jsem padla na svoji postel.
„Já už jsem tak unavená,“ zívla Lucka, „dneska už asi ani nepůjdu do sprchy. Lehnu si a budu spát až zítra do oběda.“
„Tak dobrou noc,“ řekla jsem.
Vlaďka už nás neposlouchala, člověk by řekl, že už spala při chůzi. Prostě se zachumlala do peřin a klidně oddychovala. To já takhle klidně spát nebudu. Vsadím se, že z Rosalie budu mít noční můry. Převlékla jsem se do pyžama a lehla jsem si do postele, ale nebyla jsem unavená. Brečela jsem.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 4. kapitola: