Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 6. kapitola

30.12.2010 (20:45) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1462×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jindy bych byla šťastná, že nám Esmé nabídne, abychom bydleli s nimi, ale momentálně jsem od nich chtěla být co nejdál. Vyhýbala jsem se Carlisleovi, jak jsem jen mohla a ve skutečnosti jsem ani nevěděla proč. A ani podvědomě jsem to nevěděla, protože ani Edward se netvářil, jakoby něco věděl. Podívala jsem se na Rosalii, stále se mračila… náhle se zvedla, vyskočila otevřeným oknem a odešla.
Vrátila se po hodině a půl, oči měla zářivé, barvy krásného, zlatého jantaru. Takže byla na lovu, aha… Vlaďka právě zkoumala veškeré způsoby, jak provokovat Jaspera. Docela se jí to daří.
„A stejně vyhrál jih,“ stála si Vlaďka za svým.
„No vyhrál, no,“ přidala jsem se.
„Dejte pokoj, holky! Vyhráli jsme my! Sever vyhrává, otroctví je hnus, smiřte se s tím!“
„Škoda, že nejsi jižan, Vlaďka by klidně byla tvým otrokem,“ řekla jsem s úsměvem a Vlaďka se na mě zamračila.
„Sklapni,“ sykla.
Zasmála jsem se.
„I můj pradědeček byl ve válce lepší než ty…,“ řekla Vlaďka tichounce směrem k Jasperovi.
„Já to slyšel!“ vykřikl Jasper, teď už opravdu naštvaně.
„Je… je čas zdrhnout… Verčo, co ty na to?“ zakoktala Vlaďka.
„Jen jdi,“ zasmála jsem se.
Vlaďka vystřelila jako z děla a Jasper za ní. Já propukla v záchvat smíchu, stejně jako Edward, Alice, Emmett, Esmé, Carlisle, Rosalie a Lucka, kteří nás ´tajně´ pozorovali. No… teď už ne tak tajně. Carlisle se přestal smát první a podíval se na mě. Na okamžik se naše pohledy střetly, ale já se ihned podívala jinam.
„Pojď se projít, musím si s tebou o něčem promluvit,“ řekl náhle.
Šla jsem ke dveřím.

⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈
Procházeli jsme se s Carlislem mezi stromy.
„No… říkals, že se mnou musíš mluvit… o čem?“ zeptala jsem se.
„Co se stalo?“ zeptal se mě.
„Kdy? Co by se dělo?“ nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
Chtěl mě vzít za ruku, ale já ucukla. Podíval se mi do očí. Aha. Už vím, co, myslel.
„Chápeš? Tohle bys dřív neudělala. Náhle se mi vyhýbáš, proč?“ zeptal se.
„Aha… ty myslíš tohle… Carlisle… já nevím, co si počít,“ řekla jsem a podívala jsem se do prázdna, „vím, že je to jen má vina… ale já byla hloupá. Chtěla jsem to, co bych jindy nedostala… a dostala jsem to. Jenže už to nikdy mít nebudu… nikdy mě nepolíbíš, protože to bys zradil Esmé. Miluji tě, chci být v postavení, v jakém je Esmé, nechci, abys patřil někomu jinému než mně – a to je hrozně sobecké,“ řekla jsem a sama se divila, jak jsem to dokázala.
To, že jsem tady, mě změnilo, dodalo mi to odvahu a sebevědomí. Kdykoli předtím bych se styděla i muži, kterého bych znala, něco takového říct. A on… skoro ho neznám a stejně mu řeknu cokoli, co se týká mé lásky k němu. Podíval se mi hluboce do očí.
„Veroniko? Mám tě rád, ty to víš. Kdybych tě rád neměl, nikdy bych tě na té pláži nepolíbil, ani kdybys mě prosila tisíckrát. Myslím, že je ti to jasné. Jenže také víš, že se nikdy nevzdám Esmé, která je pro mne vším. Je pro mne andělem na zemi, rájem v pekle, slzou radosti v jezeře smutku. Je pro mne bohyní. Nikoho jsem nikdy nemiloval tak, jako miluji ji. A i přes tuto pravdu nechci, abys z toho byla smutná. Proto udělám cokoli, říkám cokoli, abys byla opět šťastná. Kdybys chtěla, abych tě líbal, udělal bych to, protože kdybych to neudělal, byla bys smutná. Jen jednu věc bych neudělal. Nikdy bych nikoho nevyměnil za Esmé,“ řekl.
Přikývla jsem se slzami v očích.
„Vím to,“ odpověděla jsem a myslela jsem to vážně.
Opravdu jsem to věděla. Věděla jsem, že by nikdo nebyl tak pošetilý, aby směnil boha za člověka. Také bych to neudělala. Náhle jsem pocítila potřebu vrhnout se k němu, začít ho líbat a nikdy  mu nedovolit, aby se ode mě odtáhl. Snažila jsem se ovládat.
„Udělej to,“ řekla jsem.
„Co mám udělat?“ zeptal se.
„Líbej mě.“
Řekla jsem to jistě, jelikož jsem si byla stoprocentně jista, že neodmítne. Slíbil mi to přeci… také že neodmítl. Přibližoval se ke mně, ale na mně to bylo moc pomalu. Chytila jsem ho zezadu za krk a přitáhla jsem ho k sobě. Zavřela jsem oči a vnímala už jen jeho blízkost… jeho ruku, která mě hladila po zádech, jeho rty, tak hebké, vláčné, tak něžné, tak… neodolatelné. Přitiskla jsem se k němu. Jen jsem ho líbala, měla jsem zavřené oči. Vůbec nic mi nebránilo v cestě k němu. Nic, kromě…
„Carlisle, Verčo!“ vykřikla Alice.
Nejraději bych jí ignorovala, ale Carlisle ne. Odtáhl se ode mne a podíval se na Alici.
„Alice? Děje se něco?“
„Volturiovi!“
„Co je s nimi?“
„Přijdou sem!“ vykřikla Alice zmateně, vyděšeně.
„Cože? To kvůli nám? Ale ne… nikde nebudeme mimo nebezpečí!“ začala jsem panikařit.
„Veru, Veru, klid, uklidni se!“ vykřikla Vlaďka, která nejspíš přišla s Alicí, „Musíš si zachovat chladnou hlavu! Oni na něco přijdou, uvidíš!“
„Kdo? Volturiovi?“
„Ale ne! Cullenovi!“ Vlaďka obrátila oči v sloup, „Prý Volturiovi…,“ zašeptala si pro sebe a zakroutila hlavou.
Carlisle mě vzal za ruku a všichni jsme se vraceli zpět.
„Kdy přijdou, Alice?“ ptal se.
„Za týden, možná za čtyři dny. Podle toho, jak rychle se postarají o to nesmrtelné dítě, které přitáhlo s klanem z Rumunska…,“ odpověděla.
„Nesmrtelné dítě? Arovi zabere dvě hodiny!“ vykřikl Carlisle.
„Já vím. Ale jeho klan ho bude bránit stejně jako bránila Tanyina matka toho chlapce, než je oba zabili.“
Carlisle si povzdychl. Nejspíš moc nevěřil pravdivosti Aliciných slov. I já vím – podle knihy Rozbřesk -, že se Aro toho dítěte i Tanyiny matky zbavil hodně rychle, hned jakmile zjistil její vinu. Oni jsou královská rodina upírů, nikdo jim nemůže vzdorovat, rozhodnutí závisí na nich. Jen na nich… smutně jsem se podívala do země. Jestli mě, Vlaďku a Lucku budou chtít Volturiovi zabít, ani Carlisle s celou rodinou nás nezachrání. Můžeme začít psát dopisy na rozloučenou. Nebo… něco mě napadlo.
„Carlisle?“ zeptala jsem se zamyšleně.
„No?“
„Proměnil bys mě? Třeba i Vlaďku s Luckou… Volturiovi by pak neměli důvod sem přijít a…“
„Ne,“ přerušil mě, „to neudělám, my vás zachráníme.“
„Třeba ne, proč riskovat?“
„Řekl jsem že ne.“
Zamračila jsem se. Copak sakra nechápe, že by nám tím zachránil život? Budu muset trochu na tom prošení zapracovat. Došli jsme k domu a já vešla dovnitř. Rosalie se ke mně okamžitě vrhla, ale moc přívětivě se netvářila.
„Vidíš, co jste zavinily?!“ křičela naštvaně, „Vidíš to?! Teď přijdou Volturiovi, zamordují nás a to jen kvůli vám!“ zuřila jak sopka.
Divím se, že nechrlila plameny. Emmett se jí snažil uklidnit, Vlaďka s Luckou radši utekly do svých pokojů.
„Rosalie, Rosalie, uklidni se!“ vykřikl Carlisle, ale ona ho tentokrát neposlouchala.
Emmett s Edwardem a s Jasperem jí držely za ruce, ale ona zuřivě vrčela, cenila na mne zuby a snažila se jim vyškubnout.
„Odjeďte, hned!“ syčela.
„Nemohou odjet, Volturiovi by je zabili,“ bránil nás Carlisle.
„To je jejich věc,“ běsnila Rosalie, „kdyby se o nás nestaraly, nikdy by v takovém nebezpečí nebyly!“
„Zlato, no tak,“ uklidňoval ji Emmett a trochu uvolnil sevření, aby jí objal.
Jenže Rosalie toho využila, dva jí neudrželi a ona se vysmekla. Vrhla se na mne a přitiskla mě k zemi. Vykřikla jsem. Tohle nepřežiji, ne, ne, nepřežiji to. Takhle jsem si Cullenovi nepředstavovala nikdy. Nikdy jsem neviděla Rosalii tak naštvanou! Mávala jsem kolem sebe rukama, ve snaze vynutit si odstup. Kopala jsem nohama, ale nepomáhalo to. Zavřela jsem oči a snažila jsem se zmizet. Vypařit se, prostě odejít… zmizet odsud, doufala jsem, že by mě to zachránilo. Něco mě táhlo dopředu a já rukama zašmátrala do prázdna. Neměla jsem odvahu otevřít oči. Stále jsem slyšela Rosino vrčení a třásla jsem se strachy jako osika. Rozplakala jsem se strachy, ale nemyslela jsem si, že jsem zbabělec, jako bych si to myslela v jakékoli jiné situaci. Náhle, z ničeho nic, se Rosaliino vrčení proměnilo v srdcervoucí výkřik. Otevřela jsem oči. Byla jsem v náruči Carlislea, Rosalie přišla o paži, kterou měl Jasper v ruce.
„Spojíme to, Rose, ale Jasper se tě jen snažil zadržet!“ řekl Carlisle a odnesl mě na gauč.
Potom se vrátil k Rose, vzal si od Jaspera její ruku, navlhčil jí svým jedem a připojil ji k Rosaliinýmu ramenu. Ta se zvedla, hodila na mne rozzuřený pohled a odešla do svého pokoje. Třískla za sebou dveřmi. Emmett odešel za ní. Jasper s Alicí si sedli vedle mne. Alice se mu posadila na klín.
„Co se stalo, že jí Jasper utrhl ruku?“ zeptala jsem se Alice.
„Neutrhl. Utrhla si tu ruku sama. Držel jsem jí, jenže ona s sebou prostě prudce škubla… vlastně se sama roztrhla. Naštěstí to je jen ruka, ne třeba hlava. Přesto že by to Carlisle spojil, Emmett by mě za to asi zabil,“ odpověděl místo ní Jazz.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 6. kapitola: