Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 10. kapitola

13.05.2011 (20:15) • rezule, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5748×

10. kapitola

Bella:

„P-p-pojď dál. Já jsem Bella, spolubydlící tvého přítele,” odpověděla jsem a to slovo spolubydlící jsem obzvláště zdůraznila. Obrátil se mi žaludek. Candy za mnou zatím cupitala až do kuchyně, kde se usadila.

„Víš, Bello, to je super, že má spolubydlící, alespoň mi ho ohlídáš, viď?” začala švitořit a než jsem stihla cokoli říct, začala zase breptat. „S Edwardem se známe už dlouho. Vlastně už od našeho znovuzrození.” Úlekem si před pusu dala ruku, jako by řekla něco, co by neměla. „Vždycky mezi námi byla ta pověstná chemie, jenom teď, když jsme se museli každý rozejít na jiné školy, na chvíli jsme se rozloučili, ale...”

Pokračovala sice dál, ale já ji už nevnímala. Bylo mi zle. Zle z ní i jeho. Jak mi to jen mohl udělat? Je možné, že se za tři dny může všechno tak obrátit vzhůru nohama? Chtělo se mi vystartovat na tu barbínu a vyrvat jí ty dokonalé vlasy. Všechny, do posledního pramínku, a pak jí zmalovat i ten její dokonalý obličejík.

Vřelo to ve mně a ruce jsem zatínala v pěsti. Bohužel, mé sebeovládání mi nedovolovalo uskutečnit mé bujné myšlenky nad tím, co by se dalo udělat s Edwardovou přítelkyní. Byla jsem neskutečně naštvaná i zdrcená zároveň. Proč mi lhal? Proč mi to všechno udělal, když věděl, že na druhém konci na něj čeká jeho druhá polovička?

Tyhle otázky mi hlavou probleskávaly snad celou hodinu, než se v zámku konečně otočil klíč a on se objevil doma.

„Ahoj, Bello! Jak to dopadlo s Angelou?” ozvalo se s chodby a já měla sto chutí mu jednu vrazit. A že by si ten můj dáreček na přivítanou určitě za rámeček nedal...

„Ahojky, miláčku! Mně se ták stýskalo! Počkaly jsme tu s Bellou na tebe, že ti to nevadí, viď, že ne?” Candy k němu přiběhla a přitiskla se k němu tak důvěrně, jako bych v té místnosti ani nebyla. Zpražila jsem ho pohledem a když jsem se mu podívala do obličeje, opět mi bylo na zvracení.

„Eh... Candy, co tu děláš?” Snažil se zbavit jejích rukou, kterého ho pevně objímaly kolem pasu.

„No, byla jsem poblíž, tak jsem se rozhodla, že navštívím svého Edího, když máme ty mimořádné prázdniny na celý měsíc.” Zářivě se na něj usmála a já se málem zase složila.

„Aha, já si ale myslím, že to nebyl zrovna ten nejlepší nápad,” poznamenal její Edí a podíval se mi omluvně a zároveň starostlivě do tváře.

„Proč ne? Na jednu postel se přece vlezeme, miláčku! Vzpomeň si na to léto...” Šibalsky se pousmála a vrhla se na jeho rty. Teď se už můj žaludek ale vážně obrátil vzhůru nohama a já jsem dál nebyla schopná pozorovat jejich milostné hrátky.

Zvedla jsem se z pohovky a zamířila jsem si to k sobě do pokoje. Edwardovi a té jeho přícucce jsem věnovala poslední rozhořčený a nenávistný pohled a Edwardovi jsem přidala ještě jeden naprosto nechápavý a ublížený výraz. Nechápala jsem, jak jsem za takovou chvíli dokázala vytvořit tolik odličných grimas na tváři, ale když jsem viděla Edwardův výraz, byla jsem si jistá, že zabraly víc, než jsem doufala.

Pustila jsem si mp3 přehrávač a hlasitost jsem si dala na nejvyšší možnou. Nechtěla jsem slyšet ten její spokojený smích.
Lehla jsem si do postele, kde jsem se rozplakala. Slzy smutku mi stékaly na polštář, ale mně to bylo jedno. Ať. Nechtěla jsem na něj myslet, ale nešlo to. Musela jsem pořád myslet na to, že je teď jen o zeď dál a dotýká se jejího těla, tak jako ještě včera toho mého.

Bulela jsem jako malé štěně dokud jsem neusnula, přestože ta noční můra pokračovala, ačkoliv byla snad ještě horší. Po chvíli, kterou jsem nedokázala určit, jak byla dlouhá, mě vyrušilo klepání.
Aniž by se dotyčný ozval a zdvořile se zeptal, jestli smí dovnitř, vešel do mého pokoje. Chvíli jsem v tom šeru nemohla poznat, kdo to je, ale poté, co jsem zahlédla zalesknout se v měsíčním světle, co do ložnice prosvítalo, bronzové rozcuchané vlasy, poznala jsem ho. Byl to Edward. Okamžitě jsem si sedla a začala si nenápadně otírat oči a tváře, aby nepoznal, že to kvůli němu v tuto chvíli vypadám tak, jak vypadám.

„Co tu děláš?!” vyštěkla jsem co nejrozhořčeněji a vyskočila z postele, zatímco mp3 přehrávač s rachotem přistál na zemi.

„Bello...” zašeptal a chtěl pokračovat, ale já k němu přiběhla a začala pěstmi bušit do jeho hrudi.

„Vypadni z mého pokoje, zatraceně! Běž si za tou svojí...” Nenacházela jsem ten správný výraz pro její pojmenování, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že moc dobře ví, o kom mluvím.

„Nech mě konečně napokoji a vypadni!“ křičela jsem a pak spadla na zem za mp3kou, kde jsem začala opět vzlykat. Nejspíš jsem si pohmoždila i ruce, když jsem do něj tak usilovně bušila, protože mě šíleně bolely. Chvíli tam nade mnou ještě stál, ale potom to vzdal a nechal mě o samotě. Lehla jsem si na studenou podlahu a dál plakala, dokud jsem se zase neponořila do stejně děsivého snu.

Ráno, když mě probudil budík, chvíli jsem si nemohla na nic vzpomenout a hledala Edwarda. Po pár minutách mi však došlo, že všechno se doopravdy stalo. Bohužel. Opatrně jsem nakoukla do chodby, jestli se někde neproducíruje. A když jsem nikoho nezahlédla, byla jsem zárověň neskutečně ráda i nešťastná.

Ráda proto, že mě v takovém stavu nikdo neuvidí a nebude se mi moct smát. I když jsem si říkala, že Edward by byl ten poslední, kdo by se mi smál. Spíš jsem si myslela, že kdybych potkala tu jeho... krasavici, tak ta by si neudržela vážný výraz na té její perfektní tvářičce. Nešťastná proto, že to znamenolo, že Edward s Candy byli ještě stále v posteli. Spolu - tedy nejspíš.

Proběhla jsem do koupelny, kde jsem se ze sebe snažila smýt ten stesk, ale stejně to k ničemu nebylo. Jen jsem neměla tolik rozbolavěné celé tělo. Oblékla jsem si čistě bílé tričko, mikinu, džíny a tenisky. Proč bych se dneska měla nějak strojit, když na to vůbec nemám náladu?

Potichounku jsem se opět vplížila do svého pokoje a po pár minutách vyrazila z domu.
Nemohla jsem je teď ani jednoho vidět. Na schodech jsem ale nedopatřením a také díky své nešikovnosti vrazila do dívky asi v mém věku, ačkoliv proti mě působila tak nezvykle křehce.

„Och, promiň!” začala jsem se okamžitě omlouvat, přestože ta dívka spíše vypadala, jako by se bavila.

„Ty jsi Bella, že?” zasmála se.

„No... ano.“ Jak to sakra ví? Vždyť jsem ji v životě neviděla. Tuto otázku jsem ovšem nechala nezodpovězenou. A ty?” Začala jsem si ji od hlavy až k patě prohlížet.

„Alice, Edwardova sestra.” Opět se usmála, tentokrát však spíše omluvně. „Ona... Candy tu už je, že?” optala se, jako by zpozorovala tu náhlou změnu nálady v mém obličeji, když vyslovila jméno svého bratra.

„Ano. Jdeš za ní, nebo co?” vyštěkla jsem, přestože jsem na ni nechtěla být zlá. Působila spíš mile, ale když zmínila Edwarda a tu jeho přítelkyni, tak jsem to prostě nevydržela.

„Ne. Prvně jsem šla za svým bratrem, ale teď už je stejně pozdě... Nechceš zajít na snídani? Pochybuju, že ti škola začíná v sedm,” zakřenila se stejným úsměvem jako uměl Edward. „Neboj, o Edwardovi a Candy nepadne ani zmínka.” Mrkla na mě. „Myslím, že si budeme rozumět.“

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Už jen podle tvé reakce soudím, že Candy miluješ stejně jako já,“ zašklebila se Alice ironicky.

„V tom případě je snídaně schválena,” kývla jsem a pokusila se o úsměv, ačkoliv to vůbec nešlo.

Chtěly bychom se omluvit za minulou kapitolu, že vyšla až tak pozdě, ale není to jen naše chyba, protože eMCullen ji vydávala 5.5.! Nejspíš si myslíte, že již chápete, co je Candy vlastně zač... No, to ale není úplná pravda! :D Příští kapitolu vydá eMCullen, psala ji také úplně sama a bude to pohled Edwarda. Chtěly bychom také moc poděkovat za tak velké množství komentřářů. které nás neskutečně těší. :)

vaše eMCullen a rezule

Autor: rezule (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 10. kapitola: