Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 13. kapitola

02.06.2011 (19:15) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 5818×

13. kapitola

Leah se chovala tak, jako by se ani nic nestalo. Neušlo mi však, že Angela není ve škole a celé dopoledne jsem nad tím přemýšlela. Ani Edwarda jsem nezahlédla. Copak oba dva nejsou ve škole jen kvůli mně? Angela asi vážně ano, ale u Edwarda jsem si nebyla tak jistá. Copak měl tolik práce s Candy? Jen při pomyšlení na to, co mohli dělat, se mi srdce roztříštilo na tisíce kousků.

Angelu bych viděla moc ráda a všechno jí vysvětlila. Za to Edwarda jsem v žádném případě potkat nechtěla. Nevěděla bych, co mám dělat. Měla bych ho ignorovat, nebo si vyžádat vysvětlení, které mi včera tak vehementně vnucoval? No, ale jak jsem řekla, ani jeden z nich tady dnes nebyl.

U oběda jsem se posadila k Leah a už jsem nevydržela nic nedělat. Chtěla jsem se dozvědět něco o Angele.

„Leah, kde je Ange?” konečně jsem se zeptala své nejlepší kamarádky. Zatímco jsem zvědavě natahovala uši nad jakoukoliv informací o stavu Angely, rýpala jsem se v salátu.

„Odjela za tetou ven z města. Na týden. Myslím ale, že bude v pořádku.” Mrkla na mě, a tak mi naznačila, že se možná přeci jen usmíříme. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak žádný chlap nestojí za to, abychom se rozhádaly a nadosmrti spolu nepromluvily. Dokonce ani Edward ne.

Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv, i když Leah s jistotou vůbec nic nevěděla. Nevěděla, jaké myšlenkové posuny se rodí v té její hlavince.

„To jsem ráda.” Vděčně jsem na ni pohlédla a ona se usmála.

„Co Edward, kde ho máš?” neodpustila si rýpavou poznámku, na kterou jsem čekala celý den. A i když jsem byla připravená, zasáhla mě jako rána bleskem. Ztuhla jsem a píchlo u srdce. Leah ťala do živého, aniž by to věděla.

„Bello, děje se něco?” zeptala se starostlivě, když zaregistrovala mou změnu nálady. Nejspíš se moje bitva neodehrávala jen uvnitř, ale také byla poznat i na mém zevnějšku.

„No... asi jsme se rozešli.” Ani jsem se nenadechla a ona se přemístila na židli vedle mě a už mě objímala. Vděčně jsem se jí opřela o rameno a rozvzlykala se. Pohotově mě pustila a z kabelky vyhrabala balíček papírových kapesníků. Vzala jsem si je od ní a Leah se povzbudivě usmála.

„Uvidíš, že to bude dobré, Bello. Jestli tě nechal plavat, tak je to ubožák a nic víc. Počkej, až se tu ukáže! To, co mu řeknu, si určitě za rámeček nedá,” pěnila Leah. Musela jsem se zahihňat. Jestli byl někdo, kdo mi zrovna v tuto chvíli mohl zlepšit náladu, byla to určitě ona. No, vlastně jsem nyní neměla žádnou jinou kamarádku. Pravda, před pár hodinami jsme se spřátelily s Alicí, ale byla to Edwardova sestra a u ní jsem se tedy nehodlala vyplakat a smutnit kvůli němu. A už vůbec ne na něj nadávat od rána do večera...

Až když zazvonilo na hodinu, jsem si utřela poslední slzu, kterou jsem kvůli Edwardovi uronila. Už nic, co se bude týkat jeho, mě nedokáže rozplakat. I kdybych ho viděla s Candy, jak se po sobě plazí jak hadi. Opět mě bodlo u srdce, ale tentokrát už jsem slzám nedovolila, aby prolomila řasovou bariéru a samovolně mi začaly stékat po tváři. Už ne, nikdy.

Raději jsme se sebraly a utíkaly, protože jsme měly francouzštinu a tu jsme obě milovaly. Hodina proběhla už v odlehčené náladě. Leah mi za svou sestru snad doopravdy odpustila. Byla jsem ráda, že nedostanu další kopanec od života, a to v podobě Leahina nepřátelství.

Vzpomněla jsem si na Angelu a na to, jak jsem ji naposledy viděla, když ležela schoulená na posteli. I kdyby mi i ona odpustila, já si nikdy neodpustím to, co jsem jí provedla. Pochybovala jsem o sobě. Nevěděla jsem, jestli ještě budu schopná oplácet Angele přátelství, když jsem jí provedla něco tak hrozného.

Po francouzštině jsme se rozešly domů a já to vzala přes město pěšky. Leah mi sice nabízela strávit odpoledne společně, ale já chtěla být sama. Myslela jsem, že když budu procházet kolem jednotlivých obchodů a vzdychat nad těmi úžasnými kousky oblečení, zapomenu na Edwarda. Ale moje mysl se neustále zaobírala jím a na oblečení si ani nevzpomněla.

Ani nevím proč, ale spěchala jsem domů. Možná proto, že mě zajímalo, proč vlastně Edward nedorazil do školy. To měl tolik práce s Candy?! Copak nebyl ani natolik soudný, aby ráno vstal a došel do školy?

Když jsem dorazila domů, seděl v kuchyni. Sám. Původně jsem kolem něj chtěla beze slova projít a ignorovat ho, ale on se ozval.

„Ahoj,” zašeptal tím svým sametovým hlasem, který milovaly snad všechny ženy. Pro mě však teď byl spíše tím, co bych už nikdy nechtěla slyšet.

„Čau,” odsekla jsem a chtěla jít do svého pokoje. Už z něj nechtěla vystrčit nos. Nikdy. Nebo aspoň do doby, dokud Edward bude doma.

„Bello, počkej.” Chytil mě za paži a já jsem opět pocítila tu elektřinu, která mezi námi neustále proudí a nejspíš navždycky bude. Nicméně jsem se z tohoto okouzlení vymanila brzy a nečekaně hbitě jsem se mu vysmekla.

„Dej ty ruce pryč!” zasyčela jsem a on ode mě o krok odstoupil. Stála jsem tam před ním dál, protože jsem byla příliš zvědavá na to, co mi chce, než abych zbaběle utekla do pokoje.

„Já... Není to tak, jak si myslíš. Candy je moje bývalá přítelkyně. A zdůrazňuji slovo bývalá. Nevím, co ti zatím napovídala do doby, než jsem přišel domů, ale rozešli jsme se, vážně. A už je to pěkně dlouho. Jenže ona mě pořád stíhá,” odmlčel se, a když viděl, že nijak nereaguju, pokračoval v příběhu, ale začal poněkud v jiné době.

„S Candy jsem chodil, ještě když jsem žil v Evropě. Ale poté, co jsem se společně s Alicí – se kterou ses dnes ráno seznámila, a se zbytkem rodiny odstěhoval sem, do Ameriky, myslel jsem, že odjedu, nechá mě na pokoji, ale jak se tak dívám, tak od ní nebudu mít pokoj nikdy a nikde,“ řekl s beznadějí, která přímo sálala z jeho hlasu. Sklopil hlavu a schoval si ji do dlaní.

Již po několikáté za celý den jsem celá ztuhla. Mohla jsem mu věřit? Něco v jeho očích mi napovídalo, že mluví pravdu, dokonce i jeho reakce, ale můj rozum byl zásadně proti. Jestli je tohle pravda, tak proč mi všechno neřekl spíš?

„Nevím, co na to říct,” vyhrkla jsem zmateně a byla to stoprocentní pravda. Nevěděla jsem to.

A teď mi došla ještě jedna věc. Jak mohl vědět, že jsem se dnes ráno seznámila s jeho sestrou? Copak mu hned volala, když mě potkala?

„A vůbec,“ nevydržela jsem to. „Jak jsi věděl, že jsem se dnes ráno seznámila s Alicí? Přece jsi nebyl doma, když jsem se s ní viděla, tak jak? To ti hned volala, nebo co?“

Nejspíš jsem ho celkem zaskočila touto otázkou, ale chtěla jsem to vědět.

„Ne, Bello. Nevolala mi, ale... zkrátka jsem to věděl,“ shrnul to.

„Fajn. Tak proč tady na mě čekáš? Nemyslím si, žes tu tvrdnul celý den jen proto, abys mi řekl toto,“ vyprskla jsem. Vrátila jsem se ke své masce ublížené Belly. Možná to zase až taková maska nebyla.

„Mám-mám se odstěhovat? Jestli to pro tebe takhle bude lepší...,” nedořekl.

Chvíli jsem na něj zírala neschopna slova. Moje snaha o to, že už pro Edwarda Cullena neuroním ani slzu, náhle nějak polevila, a z pod víčka se mi skutálela slza. Rychle jsem si setřela, aby si ničeho nevšiml.

„Nevím,“ odpověděla jsem strnule. Lepší odpověď jsem v sobě nedokázala vydolovat. „Možná jsme celý ten vztah moc uspěchali.” Přikývl. „A teď mě, prosím, omluv.” Šla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Byla jsem zbabělá, že jsem od něj jen tak utekla, ale už jsem se na něj nedokázala dál dívat.

Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Můžu mu odpustit? Nestane se něco podobného i v budoucnosti? Jsem schopná se mu vůbec podívat do očí? I když na tuhle otázku jsem se odpověď právě dozvěděla. Po tom, co jsem pro něj proplakala tolik hodin? Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, ale zaslechla jsem nějaké šramocení na chodbě, a tak jsem se vydala podívat, co se děje.
Edward právě otevíral vstupní dveře, v rukách svíral jediné své dvě tašky, které jsem si moc dobře pamatovala.

„Ty odcházíš?” zlomil se mi hlas a tentokrát už jsem se nepokoušela zastavit slzy.

„Ano, bude to tak lepší. Klíče máš na mé posteli.” Položil ke dveřím tašky a přešel ke mně. Celá jsem znervózněla, ale pořád jsem tam stála jak tvrdé Y a nemohla se ani hnout. Hypnotizovala jsem jeho dvě tašky, které stály u dveří.

„Miluji tě.” Sklonil se, aby mě mohl políbit do vlasů. A poté... odešel.

Opět bychom všem chtěly poděkovat za komentáře, které nacházíme jak u jednotlivých kapitol, tak i na shrnutí. Díky. ♥

A zároveň bychom se chtěly omluvit, protože ještě nemáme napsanou další kapitolu. Obě máme do školy hodně učení a psaní téměř vůbec nestíháme. I přesto doufáme, že si počkáte a nadále budete psát komentáře. :-)

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 13. kapitola: