Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 15. kapitola

15.06.2011 (21:00) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5275×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

15. kapitola

Bella:

Byl to úžasný den. Díky Alici jsem zapomněla na všechna má trápení a dokonale jsem si užívala. Běhaly jsme z jednoho obchodu do do druhého a ta moje malá elfí kamarádka byla snad neunavitelná. Ještě sem! a Bello, no tak, podívejme se i támhle! zvonivým hláskem a s jiskřičkami v očích mě ledovýma rukama táhla pořád dál a dál.

Bože, jak to její tělo může vůbec zvládat?! pomyslela jsem si, když jsme byly minimálně v osmém obuvnictví. A to nepočítám ty obchody jen s oblečením...

„Alice, já už nemůžu, musím si chvíli sednout, nebo snad zkolabuju!” prohlásila jsem vyčerpaně. Šokovaně na mě pohlédla, jako bych to snad nemyslela vážně. Zasmála jsem se a ona zakoulela očima. „No nedívej se na mě tak! Já nejsem tak vytrvalá!“

„No jo, no jo. Pojďme teda do kadeřnictví. Tam si chvíli odpočineme a mezitím se o nás postarají.” Vděčně jsem přikývla. „Spíš teda o naše vlasy,” dodala a společně jsme se zahihňaly. Nic už jsem nestihla dodat, protože mě Alice čapla za paži a táhla do kadeřnictví, kolem kterého jsme už dnes několikrát prošly.

Když jsme pak konečně seděly v pohodlných židlích a přiběhly k nám dvě ženy s nůžkami a hřebínky v ruce, nechaly jsme všechno na nich. Chtěly jsme změnu, co by nás alespoň o trochu vylepšila. A přece jen, ony tu byly za odbornice. Ale přesto bych se vůbec nedivila, kdyby se jim Alice postavila s nějakými námitkami. K mému údivu se nic takového nedělo.

Spokojeně jsme zavřely oči, i když to nebyl jediný důvod. Chtěly jsme se nechat překvapit, co nám milé kadeřnice vykouzlí na hlavě.

Mezitím jsme jen a jen štěbetaly. Alice neusále žvanila o módě a já jí neustále na něco odpovídala. Moje oblíbená barva, oděvní značka, kniha, květina,... Na co to proboha potřebovala vědět v jeden den?!

„Hotovo!” zvolaly jednohlasně naše kadeřnice a já jsem se zachvěla nervozitou. Co když se mi můj nový účes nebude líbit?

„Na tři otevřeme oči, Bello!” rozkázala Alice a aniž bych stihla přisvědčit či se jí vysmát, že takovou blbost dělat nebudu spustila:

„Jedna, dva... Tři!” Otevřela jsem oči a podívala se před sebe. Oněměle jsem na sebe zírala. Páni! Mé vlasy kaštanového odstínu trochu ostříhali a promelírovali medovým odstínem tolik podobným Edwardovým očím... Slušelo mi to, dokonce i já sama jsem se sebou byla spokojená a to už bylo teda něco, protože jsem k sobě byla vcelku dost kritická. No, ostatně jako asi většina dívek v mých letech.

Proti Alice jsem byla ale stále... průměrná. Její vlasy více sestříhaly a ještě více rozcuchaly, takže vypadala něžně a rošťácky zároveň. Nevěřila bych, že by její účes šel ještě více rozcuchat než předtím, jak to měla, ale nejspíš jsem se mýlila.

„Teda, Bello! Vypadáš skvěle,” pochválila mě Alice a spokojeně kývala hlavou.

„Děkuju,” usmála jsem se. „Tobě to taky moc sluší,“ pochválila jsem její nový a zároveň stejný účes.

Když mě tak chválila, samozřejmě jsem se musela začervenat, protože kdyby ne, musela bych být nemocná. Chvíli jsme se prohlížely v zrcadlech a nemohly se nabažit svých nových účesů a tím pádem skoro celé vizáže. Poté vytáhla Alice své zázračné kreditky, a když jsem ji přemlouvala, že alespoň tuto návštěvu kadeřnictví si zaplatím ze svého kapesného, okamžitě mě odmítla.

Konečně jsme vyšly z kadeřnictví s vidinou pořádně silné kávy – která mě, doufám, postaví na nohy - a menší zastávky v nějakém pekařství, když se stalo něco, po čem mé tělo toužilo a bylo naprosto k nezastavení. Toužilo víc, než bylo zdrávo, ale poroučejte svému srdci! Stejně vás neposlechne, když už je beznadějně zamilované... Zamilované do někoho, s kým byste raději neměli prohodit ani slovíčko. S někým, s kým byste se raději ani neměli vídat, protože pokaždé, když ho vidíte máte chuť se na něj přímo vrhnout a je vám úplně jedno, kolik lidí vás vidí.

Moje rozhodnutí bylo unáhlené, ale na druhou stranu, jsem nejsíš udělala dobře. Co na tom, že mi to tak zatím nepřišlo? Srdce jsem sice měla rozthané na kusy, ale to přece čas určitě dokáže slepit, nebo jsem si to alespoň myslela a bezhlavě v to doufala. K čemu by dospěl náš vztah i kdyby se neobjevila žádná Candy, nebo bych za ním běžela, když odešel z bytu? Věděla jsem, že mě Edward miluje a on - víc než dobře - věděl, že já jeho také. Říkala jsem mu to milionkrát. A i kdyby se tu žádná Candy neobjevila bylo by to pořád stejné, protože holky na něj až moc letěly a já bych to psychicky neunesla. Všechny byly mnohem hezčí než já, ale on přesto chtěl být se mnou...

Moc bych se na něj upnula a on by litoval, že si se mnou vůbec někdy něco začínal. Chtěl by jiné, hezčí, zkušenější, víc nad věcí. Opustil by mě a já bych to nepřežila. Ne, že bych se zrovna teď cítitila o něco líp, když jsem věděla, že už ho nikdy nepolíbím. Cítila jsem se jako malé dítě, kterému vezmou oblíbenou hračku, se kterou spí, jí a celý svůj dosavdní život žil. Jako by odtrhli půlku mého srdce i těla.To všechno jsem cítila ještě víc, když jsem ho uviděla. Ta elfí zrádkyně! Nejspíš se s ním domluvila, chtěla ho obhajovat, dát nás dva zase dohromady. Někde uvnitř má mysl radostí poskočila nad touto myšlenkou, být zase spolu, jenže to nešlo. Neustále bych žárlila a on? Nevím...

Stál přede mnou a divně se culil. Vůbec nevypadal, že by měl s Alicí něco domluvené, i když musel být opravdu dobrý herec. Vypadal... zaskočeně.

A poté se stala ta nejtrapnější věc, co určitě stála nejvýš v žebříčku Tohle nikdy nedělejte před klukem svých snů, poněvadž jsme se skácela k zemi.

Edward:

Zabouchl jsem za sebou dveře a... Odešel. Celé mé tělo se chtělo vrátit, chtělo ji obejmout, vrhnout se na její rty a vdechnout tu omamnou vůni. Jenže to nešlo. Nemohl jsem, nemohl. Musel jsem jí ochránit a odejít dřív, než se na sebe upneme víc. Tedy pokud to ještě víc vůbec šlo. Zatímco jsem stál za dveřmi a můj rozum sváděl boj s tělem, ostražitě jsem poslouchal dění v mém - ještě před chvílí - bytě. Mluvila s Alice a já za to své sestře byl vděčný. Alespoň jeden z nás snad bude v pořádku, protože já jistojistě ne. Byla a navždy pro mě bude vším, co mě na tomto světe drží a právě proto nesmím být sobecký a hlavně se postarat o ni. Bude to tak lepší. Doufám...

Co to ksakru bylo za myšlenku?! Nemohl jsem být sobecký, musel jsem ji chránit a nejlepší byl odchod! Nemohla se dozvědět o mojí rodině, o celém upířím světě. Věřím v to, že by to pochopila, ale i přesto se to nemohla dozvědět. Volturiovi by ji zabili, a to jsem nemohl dopustit. Její srdce muselo bít, musela dýchat musela se smát musela... Žít. A já věděl, že tohle všechno bude lepší, když mě nebude mít po boku. Pro kterého člověka by taky bylo lepší mít upíra po boku?!

Konečně jsem přiměl své nohy do chůze. Bylo to divné, protože se mi ještě nestalo, aby mě vlastní upíří reflexy nechtěly poslouchat. Pomalu jsem zakroutil hlavou, abych myšlenky spojené jakkoliv s ní vypustil a vydal jsem se ven. Bylo zvláštní zase poslouchat myšlenky cizích lidí. Asi jsem si moc zvykl na to, že v její blízkosti můžu být ve své hlavě sám a to mi k touze po ní přidávalo taky.

No nic, začínej si zvykat, Edwarde, musíš začít zase od začátku, pomyslel jsem si a vydal se do centra města, abych našel nějaký hotel, kde bych mohl alespoň do zítřka přespat než si najdu něco jiného.

Moc všem děkujeme za komentáře, které jsme našly u minulé kapitoly. Byly skvělé, ale přesto jich ubývá. Nemá smysl dávat sem nějaké omezení, ale copak je takový problém nechat tady alespoň jeden jediný smajlík?

Omlouváme se, že nám vydání této kapitoly trvalo déle a kapitola není ani nijak extra dlouhá, ale přesto doufáme, že se vám bude líbit.

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 15. kapitola: