Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 17. kapitola

01.07.2011 (08:00) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4893×

17. kapitola

„Jasně, pojď dál.“ To už mě Leah táhla za jednu paži a Angela za druhou do pokoje.

Všechny tři jsme usedly na postel a Leah mi začala vysvětlovat látku, kterou jsem promeškala. Ačkoli Angela nechodila s námi do školy, zůstala a hned jak byla chvilka volna, jsme se pustily do žhavé debaty.

„A kdeže jsi to vlastně byla, Ang?” zeptala jsem se, když mě Leah propustila, jelikož naznala, že už mi všechno řekla. Poslouchala jsem ji, ale mám takové tušení, že mi všechno šlo jedním uchem tam a druhým hned zase ven.

„V Los Angeles,” odpověděla pyšně a spokojeně se usmála.

„Děláš si srandu?!” Cože?! V Los Angeles? Jak se tam probůh dostala? Byla jsem víc než překvapená. „To jsi mi, Leah, neřekla.” Pokusila jsem se o nasupený pohled, věnovaný Leah, ale zřejmě mi moc nevyšel, protože Leah jen pokrčila rameny se širokým úsměvem. Založila jsem si ruce na prsou a uraženě jsem otočila hlavu.

„Radši jí, ségra, řekni, koho jsi tam potkala,” popichovala Leah Angelu. K mému nemalému údivu jí Ang neodsekla, jak měla často ve zvyku. Jen se usmála a do tváří se jí nahrnula červeň. Vzdychla a mně přišlo, že se v myšlenkách vrátila opět do Los Angeles.

„Koho?” Moje oči přelétaly zvědavě z Angely na Leah a zase zpátky. „No tak, povězte mi to!” žadonila jsem a Ange jsem šťouchala do ramene.

„Michaela.” Po vyslovení toho jména okamžitě sklopila oči a snad se ještě víc začervenala. Chvíli jsem čekala, jestli bude pokračovat, ale ne.

„A to je…“ pobízela jsem ji. Copak si myslela, že mi odpověď o obsahu jednoho jména bude stačit? Tak to se teda plete! Měla jsem sice takovou teorii, ale hned jsem ji zamítla, protože tohle by Angela nikdy neudělala. Není tak nezodpovědná jako já.

„Můj nový kluk,” odpověděla Ang s jiskřičkami v očích.

Teorie potvrzena!

Chvíli jsem na ni zůstala zírat s pusou dokořán, ale včas jsem si uvědomila, že to není nejlepší reakce, a tak jsem jí pogratulovala.

„Jé, Ang, to ti moc přeju! Povídej, kolik mu je, jak vypadá, jak se k tobě chová...”

„Je úžasnej.” Leah obrátila oči v sloup a Ang ji praštila jedním z polštářků, co se válely na posteli.

Leah se dál chichotala, ale Angela ji přestala vnímat a soustředila se jen ne mě. „Víš, neměl to v životě lehký a přesto je dokonalý. To bys nevěřila, že takoví kluci ještě vůbec existujou. Je mu dvacet dva a před rokem mu umřeli rodiče. Dokonce si vzal své bratry do opatrovnictví, aby se nemuseli rozdělit. No, a jak jsem řekla. Je úžasný. Milý. Hodný. Obětavý…“ Odpočítávala na prstech všechny jeho dobré vlastnosti. A jak jsem ji poslouchala, opravdu jsem přestávala věřit, že takový kluk chodí po této planetě.

„Páni,” žasla jsem. „Toho ti určitě každá závidí.“

Když ona byla šťastná, tak já taky. Ovšem úsměv mi trochu ochabl, když jsem si vzpomněla na stejně dokonalého, možná i lepšího kluka – Edwarda Cullena. To jsem jí ale samozřejmě říct nemohla a ani nechtěla. Do Edwarda ještě nedávno byla blázen a já nechtěla pokoušet nově vzniklé přátelství mezi námi. Kdo ví, třeba byl Michael jen náhrada. Upřímně jsem doufala, že ne, protože bych Angele opravdu přála, aby si našla někoho, kdo by ji měl doopravdy rád. A když takhle o Michaelovi mluvila, byla jsem toho názoru, že Michael toho schopný je.

„A co ta vzdálenost Seattlu od Los Angeles?” zeptala jsem se váhavě. Tuto otázku jsem si prostě nemohla odpustit, protože bych do Angely nikdy neřekla, že by právě ona byla zastánce lásky na dálku. Psát si a volat můžou jedině přes internet a zatím, jak jsem poznala Angelu, to vůbec nebyl její styl.

„Za měsíc se sem přestěhují. Měli jsme opravdu štěstí, protože Michael týden předtím než jsme se poznali, dostal práci tady.” Angela se nepřestávala usmívat jak měsíček na hnoji.

„Páni,” musela jsem říct znovu a všechny jsme se tomu musely zasmát.

Tak tomu říkám štěstí. Dva lidé se potkají a každý bydlí úplně na jiném konci státu. A čistě náhodou jeden dostane práci hned pod okny toho druhého. Musím uznat, že jsem Angele trochu záviděla. Teď byla ona zamilovaná až po uši. Nutno dodat, že na rozdíl ode mě to bylo šťastné zamilování. Ona teď bude šťastná jak blecha, zatímco já se pořád budu trápit s Edwardem. Já vím, jsem sobecká! Mezi mnou a Edwardem už to nikdy nebude takové jako dřív. Moc bych si to přála a až teď si uvědomuju, že jsem mu vlastně vůbec nedala šanci. Asi to na mě bylo moc rychlé, ale tolik si přeju, abychom byli zase spolu...

„Ange, neuraž se, prosím, ale opravdu je to tolik vážné?” Nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec šlo zamilovat tak rychle. Ale když jsem si vzpomněla na mé seznámení s Edwardem, myslím, že naši hranici Angela s Michaelem rozhodně nepřekročili. Jeden den odpoledne jsme se poznali a Edward se ke mně nastěhoval a druhý den už jsme spolu chodili. Určitě to nebylo takhle rychlé, to není Angelin typ.

A jestli to bylo stejné jako u nás (dnes už mě Angela překvapilo mockrát), tak možná právě proto jsem se o ni tolik bála. Nechtěla jsem, aby ta její láska ztroskotala stejně jako ta moje. Nikomu bych nepřála, aby se cítil tak jako já. Angela už si toho jen kvůli Edwardovi a mně hodně vytrpěla, a tak si myslím, že další zklamání už by ji bez poskvrnky rozhodně nenechalo.

„Ano. To víš. Láska na první pohled,” odpověděla přesvědčeně Ange a Leah za jejími zády jen souhlasně přikývla. Nejspíš si to podle vyprávění své sestřičky taky myslela.

Později jsem už o Angeliiném objevu věděla naprosto všechno. Věděla jsem, kdy se narodil a Ange mi dokonce pověděla přesnou adresu jeho domu. Jasně, pro ni to byly možná životně důležité informace, ale pro mě? Jen nepodstatné detaily, bez kterých se na sto procent do konce života obejdu. Takových informací se mi Angela pokoušela vtěsnat do mého mozečku víc, ale mě to šlo jedním uchem tam a druhým okamžitě ven.

Po čtyřech hodinách žvanění a rozpitvávání Michaela jsem se vydala domů. Přece jen bylo už docela pozdě a já jsem byla neuvěřitelně unavená z neustálého Angeliiného brebentění. A musím říct, že jsem se strašně moc těšila na Alici. Bylo to zvláštní. Přestože jsme se dneska už viděly, stýskalo se mi po ní. Ačkoli jsem tomu nechtěla uvěřit, dokonale si mě získala a právě ona byla jedna z mála, kdo mě dokázal vysvobodit z myšlenek na Edwarda a to byla jeho sestra. Jaká ironie!

Navíc mi strašlivě kručelo v břiše a k mojí smůle byly holky tak zabrané do drbání, že si toho ani nevšimly. A já jsem samozřejmě neměla tolik odvahy, abych si o jídlo u nich jen tak řekla.

xxx

„Haló, Alice? Jsi doma?” zavolala jsem zvědavě, když jsem odemykala vchodové dveře do bytu.

„Pojď sem, Bello, jsem ve svém pokoji.” Když to dořekla, zahihňala se. Buď to byl nějaký její vtípek, anebo si prostě jen nemohla zvyknout, že ten pokoj patří už jen a jen jí.

„Už jdu,” zavolala jsem na ni a klíče jsem se zacinkáním odložila na stolek hned vedle dveří. Vyzula jsem si tenisky a už jsem mířila k Alici do pokoje.

„Alice! Co to tu proboha vyvádíš?!” zvolala jsem vyděšeně, když jsem za ní došla. Po celém dřívějším Edwardově pokoji bylo poházené oblečení. Tuny oblečení a nespočet párů bot.

„Když tu teď budu chodit na tu střední...” Prohodila ledabyle a pokrčila rameny. Já radostí vypískla a skočila jí kolem krku. Zůstane tu!

„Ale i tak. Nemáš toho oblečení trochu... moc?” zamumlala jsem spíš pro sebe, ale i tak mi odpověděla.

„Jen to nejnutnější! Minimálně polovinu jsem musela nechat doma, protože v mém kanárkově žlutém autíčku Miláčkovi není dostatečně velký kufr,” řekla posmutněle a já se musela uchechtnout.

„Polovinu?!” Nepřestávala jsem vycházet z údivu. To, co tady Alice měla teď, bylo všechno značkové oblečení, na které jsem se dívala jen skrz výlohu. Ale po tom, co jsme byly nakupovat a ona měla ty své kreditky, jsem se přestala čemukoli divit.

„Chceš nějak pomoct?” nabídla jsem se, abych vedle ní nestála jak tvrdé Y.

„Ne, díky, radši si všechno vždycky uspořádávám sama.” Mrkla na mě. „Ale na, tady máš nějaké věci, co jsme ti dopoledne nakoupily.” Ukázala na postel, kde bylo alespoň sedm papírových tašek. To jsme toho opravdu nakoupily tolik? Odpověď na otázku jsem dostala okamžitě, i když jsem ji nevyslovila nahlas.

„Šla jsem pak ještě kolem pár obchodů a uviděla jsem dokonalé šaty, bez kterých jsem naznala, že se neobejdeš. Potom boty, které ti perfektně padnou k šatům a nakonec úžasný top a ještě jeden. Prostě jsem to tam nemohla nechat.“ Postupně všechno vytahovala a musím říct, že šaty, boty a oranžový top byly opravdu úžasné, ale ten stříbrný byl moc… výstřední.

„Věděla jsem, že se ti nebude líbit, ale věř mi, že jednou mi poděkuješ, že ho máš,“ mrkla na mě, když viděla, jak jsem se nad ním tvářila.

„Tak tím si nejsem tak jistá, Alice,“ pochybovala jsem.

„Neboj se a věř mi,“ ujistila mě. Usoudila jsem, že mě nebude nutit, abych si něco takového oblékla do školy a tak jsem jen přikývla. No co, když tak skončí někde vzadu ve skříni.

„Tak to ať tě ani nenapadne!“ vyhrkla najednou Alice.

„Cože?“ Nechápala jsem.

„Hodit ten stříbrný top dozadu do skříně...“

„Jak jsi to sakra věděla?“ podivila jsem se. Vždyť jsem to ani neřekla nahlas!

„Já, no...“ zarazila se. „Prostě mě napadlo, že to budeš chtít udělat. A jak jsem ti řekla, jednou budeš ráda, že ho máš a až přijde ten správný okamžik, tak ti řeknu, aby sis ho vzala, platí?“ usmála se rozpačitě.

„Dobře,“ kývla jsem.

Popadla jsem všechny tašky, které mi Alice připravila, a s díky jsem se vydala do pokoje všechno si uklidit. Když jsem otevírala skříň, ozvalo se mé břicho a hlásilo se o pozornost. Položila jsem tedy tašky na postel a odklidila jsem se do kuchyně, kde jsem si udělala toast a s chutí se do něj zakousla.

Jak jsem se najedla, vrátila jsem se zpátky do pokoje a ještě jednou si prohlédla ten top. Otáčela jsem ho ze strany na stranu a přemýšlela jsem, kdy se mi něco takového může hodit. Rozhodla jsem se, že si ho vyzkouším, abych věděla, jak v něm vypadám.

Vysvlékla jsem si tričko, které jsem měla a soukala jsem se už do té nádhery. Když jsem si pak stoupla před zrcadlo, zůstala jsem na sebe zírat s otevřenou pusou. Musím uznat, že mi to slušelo – podle možností. Dokonale mi obepínal štíhlou postavu a pupík mi lezl ven. Nechci si dělat žádný piercing, tak si koupím jen nějaké třpytivé kamínky, které si do pupíku nalepím.

„Alice?“ zavolala jsem na svou spolubydlící.

„Ano?“

„Můžeš sem na chvilku?“ poprosila jsem ji.

„Jasně, už běžím,“ ozval se její zvonivý hlásek a za necelých pět vteřin stála vedle mě.

„Páni! Bello, vypadáš úžasně! Moc ti sluší,“ pochválila mě.

„Díky, ale necítím se v něm zrovna nejlépe,“ pochybovala jsem a pořád jsem přešlapovala před zrcadlem.

„Jsem si jistá, že se to bude...“ Alice nechala větu nedokončenou a mně bylo jasné, že řekla něco, co neměla.

„Co se to bude?“ vyzvídala jsem.

„Že se to bude někomu líbit,“ dokončila váhavě.

„Někomu?“ Nedůvěřivě jsem na ni pohlédla a ona si skousla ret. Jen přikývla a s posledním váhavým úsměvem se vrátila do svého pokoje.

Chvíli jsem se ještě prohlížela, a když jsem uznala, že koukání už bylo dost, převlékla jsem se do domácího.

Pár věcí mi ale pořád vrtalo hlavou. Za prvé. Jak Alice mohla vědět, že chci tu halenku hodit dozadu do skříně? Nic, co by to naznačovalo, jsem neřekla a ona přesto uhádla, na co jsem myslela. Copak je nějaká vědma, která umí číst myšlenky? Ne, to určitě ne. Okamžitě jsem to zamítla. Alice byla moderní člověk a ne žádná šarlatánka.

A za druhé: Kdo je ten někdo? Doufám, že nemá v plánu mě s někým seznámit. A co se vůbec dělo, když jsem odešla od Alice a Edwarda? Nedomluvili se na mně, nebo snad ano?

Celý večer mi myšlenky tohoto typu zaměstnávaly mozek. Na jednu stranu bych byla ráda, kdyby nám Alice chtěla naplánovat něco jako rande, ale aby to Edward věděl a já ne? No to určitě! Ještě si to promyslím a zítra za ní pěkně přijdu a zeptám se jí na to, ať se jí to bude líbit nebo ne.

Mockrát děkujeme za komentáře, které jsme našly u předchozí kapitoly. Jsme rády, že se ppořád najde pár čtenářů, kteří další kapitolu této povídky uvítají. :-)

Tato kapitola byla trošku delší než obvykle, tak doufáme, že vám nevadil ten časový odstup, než jsme ji vydaly.

A nakonec se chci zeptat: Jak se vám kapitola líbila? A jak si myslíte, že celý příběh bude pokračovat? Podaří se Alici dát Edwarda s Bellou opět dohromady? A kdo je Angelin přítel Michael?

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 17. kapitola: