Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 21. kapitola

26.07.2011 (20:15) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5518×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

21. kapitola

„To už jsme tady? Dnešek uběhl nějak moc rychle,” kňourla jsem, jakmile jsem zahlédla dobře povědomý dům, v němž byl i náš byt. Odpovědi se mi dostalo jen tlumený smích. Pomalu se ke mně nahl. Přejel dvěma ledovými prsty od mého spánku až po čelist a tam, kde se mne dotkl, zůstala cestička husí kůže díky vzrušení.

Užívala jsem si tuto chvíli stejně jako minule. Také jsem se k Edwardovi nepatrně nahla, abychom ho povzbudila a aby už konečně spojil naše rty v polibku. Dívala jsem se mu střídavě do očí a na rty a netrpělivě jsem čekala na ten polibek, který mi tak dlouho chyběl.

A konečně jsem se dočkala.

Edward konečně spojil naše rty. Nejdříve mě líbal něžně, jako by se bál, aby mi neublížil. Když jsem se také aktivně zapojila a dala tak Edwardovi najevo, aby pokračoval, polibek začal nabývat na intenzitě. Tak dlouho jsem čekala na tuto chvíli. Edward mi tak strašně moc chyběl. Když jsem byla s Edwardem dřív, vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc ho mám ráda. A když jsem ho pak ztratila... To bylo něco nepředstavitelného.

Když mi docházel dch, musela jsem se neochotně odtrhnout. Edward mi věnoval jeden ze svých úsměvů, ze kterého se všem ženám v Edwardově okolí podlamovala kolena. Já jsem k nim také patřila, ale tentokrát jsem měla štěstí, protože jsem seděla a nemohla jsem způsobit takový trapas, jako posledně v supermarketu, když jsem spolu s Alicí Edwarda potkaly. Nejdříve jsem ji ppodezírala z toho, že všechno narafičila a schválně mě zatáhla nakupovat, nicméně ona pořád zapírala a zapírala. No a když jsem viděla její zmatený výraz ve tváři, musela jsem jí věřit, že o ničem nevěděla.

„Uvidíme se?“ zeptal se Edward, když jsem otevírala dveře od spolujezdce.

„Rozhodně,“ kývla jsem a usmála se na něj. Naklonila jsem se k němu a vlepila mu poslední polibek. Zamávala jsem mu a Edward odjel.

Došla jsem domů a mezi dveřmi už stála Alice. Ještě než cokoli stihla říct, zarazila jsem ji.

„Ne. Žádné otázky. Jsem unavená a zítra klidně podstoupím výslech dobrovolně, ale teď už ne.“

„Fajn.“ Frustrovaně povzdechla.

„Dobrou,“ rozloučila jsem se s ní a zalezla do svého pokojíku.

Po zádech jsem padla do postele a usmívala jsem se od ucha k uchu. Připadala jsem si jak naprostý idiot, ale šťastný idiot. Teď už jsem ale byla vážně unavená a mé nekonečné zívání to jen potvrzovalo. Převlékla jsem se tedy do pyžama a spokojeně se přenesla do říše snů.

„Vstávat!“ Uslyšela jsem vedle sebe pisklavý hlas. Alice. Lekla jsem se tolik, že jsem se okamžitě vymrštila do sedu a pořádně jsem vytřeštila oči. Když jsem opravdu na své posteli uviděla Alici, zase jsem se svalila do postele a na hlavu si připleskla polštář.

„Panebože! Alice, je sobota. Copak mě nemůžeš nechat pořádně vyspat?“ zamumlala jsem do polštáře.

„Ne,“ odporovala. „Máme spoustu práce a už je osm, tak si neztěžuj.“

„Osm?“ zeptala jsem se nevěřícně. Ona se asi vážně zbláznila. Když není škola, tak spím minimálně do jedenácti a ne do osmi.

„tak vstávej! Honem!“ popoháněla mě. „Mám pro tebe překvapení.“ Nejspíš doufala, že alespoň toto urychlí mé hlemýždí tempo. Zpletla se.

Konečně jsem se doplazila do kuchyně a z lednice jsem vytáhla krabici s pomerančovým džusem. Když už jsem měla takové probuzení, džus už mi Alice nevezme.

„Takže,“ spustila Alice, když jsme se obě usadily ke stolu. „Dneska se v jednom podniku nedaleko odtud pořádá párty. A my dv tam musíme být.“

„Děláš si srandu? Já dneska niakm nejdu,“ protestovala jsem.

„Ale jdeš. A hádej, co si oblečeš,“ mrkla na mě.

Chvíli jsem přemýšlela, když mi to konečně došlo.

„Tak na to zapomeň! Nikdy. V žádném případě.“ Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu, ale vůči Alici to očividně nemělo žádný efekt.

Alice na mě udělala psí oči. Moc dobře věděla, že tomu jejím štěněčímu pohledu se prostě nedá odporovat a patřičně toho využívala.

„Fajn,“ rezignovala jsem. „Na tu párty půjdu, ale obleču se sama.“

Alice radostně vypískla a skočila mi kolem krku.

„Stejně si to nakonec oblečeš,“ zašeptala mi do ucha.

Alice byla celý den jak velká voda. Pobíhala po celém bytě a pořád něco hledala. Chvíli jsese ji snažila zastavit, ale nakonec jsem naznala, že je to marné, a tak jsem ji nechala dělat to, co chtěla.

Asi dvě hodiny před začátkem oné párty, mě začala připravovat. Bránila jsem se zuby nehty, ale jak Alice jednou řekla: „Vždycky dostanu to, co chci.“ A tak se taky stalo. Vzala si mě do parády a asi hodinu mě líčila a česala. Musela jsem uznat, že když jsem se poté podívala do zrcadla, skoro jsem se nepoznala. Myslím, že mi to slušelo. Hodně slušelo.

Alice odcupitala, nejspíš se také obléct a připravit a mě nechala samotnou v pokoji. Začala jsem se přehrabovat ve skříni a hledat vhodn oblečení, když mi zrak padl na ten prokletý top. Vytáhla jsem ho a začala ho přetáčet mezi prsty a zkoumat ze všech stran. Hodila jsem ho na postel a hledala dál. Za kalhoty jsem zvolila černé džíny. Nasoukala jsem se do nich a znovu jsem se ohlédla po posteli, kde ležel stříbrný top. Vysvlékla jsem si své tričko, které jsem měla na sobě a navlékla jsem na sebe stříbrný top. Oblékání bylo snadné, takže jsem ani neponičila Alicino umělecké dílo na mé hlavě. No a když jsem se podívala do zrcadla, musela jsem říct, že mi to opravdu slušelo, ale připadala jsem si tak... zvláštně. Prostě jsem to nebyla já.

„Vidíš, Bells. Sluší ti to,“zhodnotila mě Alice, která stála mezi dveřmi.

„Alice, já... nevím. Prostě to nejsem já,“ váhala jsem. „A navíc... proč si to vůbec mám obléct? Proč na tom tak trváš?“

„Uvidíš sama,“ mrkla na mě.

Za hodinu jsme vyrážely směrem... ani nevím kam jsme to vlastně jely. Bylo mi řečeno, že akorát na nějakou párty. Víc nic. Usadila jsem se tedy na sedadlo spolujezdce a ještě těsněji k tělu jsem si přitiskla svetr, který jsemsi ještě vzala na sebe a byla jsem odhodlaná ho za celý večer nesundat.

„Bells, vypadáš úchvatně,“ povzbuzovala mě Alice. Nic jsem na to neřekla a tak jsme jely dál.

Asi za deset minut jsme dorazily na místo. Byl to luxusně vypadající podnik a hlasitá hudba už byla slyšet nadálku. Když jsem se rozhlédla kolem a uviděla všechny ty dívky, jak byly oblečené, řekla jsem si, že na tom ještě nejsem tak hrozně. Krátké minisukýnky a ještě kratší trička. Nicméně jsem se obrnila nervy a odhodlaně vystoupila z auta.

Co bych pro tebe, Alice, neudělala, pomyslela jsem si.

Hned, jak jsme vešly, zůstala jsem strnule stát. Tolik lidí v jednom podniku jsem snad ještě nikdy neviděla. Někteří se svíjeli na parketu do rytmu hudby, jiní posedalávali u baru a povídali si a další seděli v boxech a doufali, že budou mít trochu soukromí. Alice mě táhla až k tomu poslednímu boxu, který tu byl. A když jsem zahlédla, kdo tam sedí, zamrazilo mě.

„Alice!“ vykřikla jsem společně s Edwardem a oba jsme ji propalovali pohledem.

„No co?“ usmála se a ruce zvedla v obranném gestu.

Když jsme se s Edwardem vzpamatovali z prvotního šoku, že tu vidíme jeden druhého, usmál se na mě a pokynul mi, abych si sedla za ním. Posadila jsem se tedy na koženou sedačku hnd vedle Edwarda.

„Já skočím pro něco k pití,“ oznámila Alice a odtančila k baru.

Edward využil příležitosti, přitáhl si mě blíž a políbil mě na tvář.

„Chybělas mi,“ pošeptal mi do ucha.

„Ty mě taky,“ pověděla jsem a tentokrát jsem ho políbila já. „A... Co tady vůbec děláš?“

„Alice říkala, že se mnou potřebuje probrat něco důležitého,“ vysvětlil.

„Tak Alice.“ Chápavě jsem pokývala hlavou.

„Nechceš si jít zatancovat?“ zeptal se mě najednou Edward.

„No, jasně. Proč ne?“ usmála jsem se na něj.

Za ruku jsme tedy došli k tanečnímu parketu a vtěsnali jsme se mezi několik dalších párů. Samozřejmě jsme došli na konec písničky a jako další následovala pomalá písnička akorát na ploužák. Edward mi dal ruce na boky, já jsem se mu pověsila kolem krku a společně jsme se pohybovali jako jedno tělo do rytmu hudby.

Jelikož je rezule na měsíc na dovolené, tak teď budu vydávat další kapitoly Spolubydlící jen já. Ale hned, jak se rezule vrátí, tak se všechno vrátí do starých kolejí a budeme vydávat společně.

No a k této kapitole... Moc se omlouvám, že se mi sem nevešla celá párty, na kterou jste se všichni tak moc těšili. Nicméně doufám, že jednu kapitolku vydržíte a v té příští už se stane ten zlomový okamžik, na který všichni čekáte od doby, kdy se Edward s Bellou rozešli.

A jako poslední... Všem moc děkujeme za komentáře, které nacházíme u kapitol. Moc si jich vážíme a dávají nám neuvěřitelnou sílu psát dál. Díky. ♥

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 21. kapitola: