Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 23. kapitola

17.08.2011 (09:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4436×

23. kapitola

Celý zbytek večera jsme si užili tak, jak se sluší a patří. Tancovali jsme tak dlouho, dokud jsme mohli, a když už jsem byla vážně unavená, tak jsme se rozhodli, že půjdeme domů. Překvapilo mě, když jsem se podívala na mobil a čas, který svítil na displeji, ukazoval 2:38.

„Páni! To jsme tam byli tak dlouho?“ podivila jsem se.

„Už to tak vypadá,“ pokrčila Alice rameny. Na rozdíl ode mě vůbec nevypadala unaveně po celovečerním tancování a Edward jak by smet.

Edward si mě přivinul těsně k sobě a něžně mě políbil do vlasů. Zvedla jsem hlavu a usmála se na něj, čímž jsem si vysloužila další polibek tentokráte už na rty.

„Ale no tak, já jsem tu taky. To cukrování si nechte na doma,“ pokárala nás Alice.

Sklopila jsem hlavu a cítila jsem, jak mi červenají tváře. Ale jak jsem tak přemýšlela... Jak Alice vůbec věděla, že se s Edwardem usmíříme a že se to stane? To jsem nevěděla ani já, tak jak je možné, že ona ano? Proto mě pořád popostrkovala k tomu, abych si vzala ten stříbrný top, který toho vážně moc nezakrývá.

„Hele, Alice,“ začala jsem vyzvídat. „Jak jsi to věděla?“

„Co jsem věděla?“ Alice dělala úplně blbou, ale jiskřiček v jejích očích jsem si všimla, ačkoli byla tma jak v pytli. Její tvář ozařovalo jen světlo z pouliční lampy stojící nedaleko od nás.

„Víš to moc dobře. Top, Edward... Mám pokračovat?“ Odpočítávala jsem na prstech a kroutila při tom očima.

„Víš,“ začala Alice. „Je tu jedna věc, kterou -“

„Teď ne, Alice. Ještě ne,“ zarazil ji Edward a nepatrně se ode mě odtáhl.

„Ale proč ne? Stejně jí to jednou budeš muset říct!“ Alice rozhořčeně rozhazovala rukama kolem sebe.

„Já vím,“ odpověděl Edward naprosto klidným hlasem. Byla jsem si jistá, že by klidně mohl dělat nějakého psychiatra a uklidňovat blázny. „Já vím, ale teď ještě ne.“

„Teď to možná odložíš, ale stejně jí to za chvíli řekneš. Budeš muset. Viděla jsem to a to už nedokážeš změnit.“

Sledovala jsem tu jejich slovní přestřelku a pořád mi tak nějak unikala pointa. Vůbec jsem neměla tušení, o čem se ti dva baví. Viděla? Jak mohla Alice něco vidět? A co je to jejich velké tajemství?

„O čem se to tady, sakra, bavíte?!“ zeptala jsem se zmateně a zároveň rozhořčeně, protože mě zasklili a očividně vůbec nevnímají, že tu jsem pořád s nimi.

„O ničem. Že ano, Alice?“ Významně na ni pohlédl a ona nepatrně kývla hlavou.

K autu už jsme došli mlčky. Mrzelo mě, že se celý večer zkazil jen tím, že Alice se nedokáže shodnout s Edwardem, jestli mi mají něco říct, nebo ne. Copak je to tak hrozný?

S Edwardem jsme se rozloučili, on odjel domů a já s Alice jsme také vyrazily k domovu. Téměř celou cestu jsem přemýšlela, co je to velké tajemství, ale nic mě nenapadalo.

„Alice,“ oslovila jsem ji opatrně. „Co mi Edward nechce říct?“

Alice se na mě smutně usmála. „Věř mi, že bych ti to strašně ráda konečně řekla, ale já nemůžu. Promiň.“

„Ale proč ne?“ Ptala jsem se jak malé děcko, kterému rodiče nechtějí koupit lízátko. „Vždyť by se to Edward přece nemusel dozvědět.“

„Věř mi, že on by se to dozvěděl. Neptej se mě proč, protože to je taky jedna z věcí, které ti musí říct on. Ale on by to věděl hned, jak bych to vypustila z úst. A navíc... I kdybych ti to řekla a on by se to nějakým zázračným způsobem nedozvěděl, tak jenom podle toho, jak by se změnilo tvé chování, by věděl, že jsem ti to řekla“ vysypala Alice a tím jsem definitivně zamítla možnost, že bych se něco mohla dozvědět.

„Moje chování? Co to s tím má co společného?" nechápala jsem.

„Teď nic, ale pak by mělo. Věř mi," usmála se na mě.

Až když jsem otevírala vchodové dveře, uvědomila jsem si, jak jsem unavená. Ani jsem se nezastavila v koupelně, popřála jsem Alici dobrou noc a unaveně jsem padla do postele, kde jsem okamžitě usnula.

Byla jsem ráda, že další den byla neděle, a tak jsem nemusela vstávat do školy. Spala jsem téměř do jedenácti, ale to už mě vzbudilo cinkání hrnečků z kuchyně. Malátně jsem se snažila vylézt z postele bez toho, abych neupadla a k mému překvapení se to povedlo bez větších problémů.

Jen co jsem si vzpomněla na včerejší večer a na všechno, co se dělo, tak se mi po tvářích rozlil úsměv od ucha k uchu. Celá veselá a šťastná jsem došla za svou spolubydlící do kuchyně, kde připravovala snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji a pořád se culila jak nějaký blbeček.

„Dobré ráno,“ usmála se Alice a nad mým chováním jen protočila očima. „Dáš si vajíčka?“ zeptala se a ukázala na pánvičku s míchanými vajíčky.

„Moc ráda. Mám hlad jak vlk.“ Jak na povel mi zakručelo v břiše, a tak jsme se obě začaly smát.

„Tak co máš dneska v plánu?“ vyzvídala Alice, když jsem dlabala vajíčka.

„No,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Chtěla jsem se jít podívat za Angelou a Leah.“

„Chceš tam odvést? Měla jsem v plánu jít trošku nakupovat,“ vysvětlila.

„Ne, to je dobrý." Zakroutila jsem hlavou. „Chtěla jsem se trochu projít,“ dopověděla jsem.

„Tak jo. Já už teda pojedu, jo?“

„Jasně, užij si to!“

„To já vždycky.“ Už jsem jen slyšela, jak se za Alicí zavírají dveře.

Umyla jsem nádobí a šla jsem si dát osvěžující sprchu. Provedla jsem ranní hygienu, namalovala se, učesala a vyrazila jsem se obléct do pokoje s tím, že už pomalu půjdu k Leah a Angele. Najednou mi zapípal mobil, který mi oznamoval, že mi přišla zpráva. Rozklikla jsem ji a četla.

Chybíš mi. Kdy se uvidíme? E.

Brzy. Taky se mi stýská. Miluju tě. Rychle jsem naťukala odpověď a odeslala.

Já tebe.

Asi mi pořád ještě nedocházelo, co se mezi mnou a Edwardem včera stalo. Že už je mezi námi zase všechno v pořádku, že jsme zase spolu. Dlouho jsem si myslela, že je to jen nesplnitelný sen, ale teď se ten sen změnil v čistou realitu. Celou tu věc s Candy už jsme přešli a něco takového vlastně nemělo způsobit katastrofu v našem vztahu. Teď už to vím.

Oblékla jsem se a připravená jít k mým kamarádkám, jsem za sebou zabouchla dveře.

Šla jsem asi dvacet minut volnou chůzí a procházela jsem rušnými ulicemi Seattlu. Prohlížela jsem si výlohy obchodů, které byly mé peněžence nedostupné. Mohla jsem slintat, jak jsem chtěla, ale to mi peníze v peněžence nevyčaruje. Povzdychla jsem si a pokračovala v cestě dál.

Zanedlouho jsem vcházela do ulice, kde bydlela Angela a Leah. Vzpomněla jsem si, jak jsem tudy šla, když jsem se šla Angele omluvit za to, co se stalo s Edwardem. Šla jsem stejnou cestou, ke stejnému domu. Teď jsem měla ale mnohem lepší náladu a nemusela jsem přemýšlet nad omluvou pro Angelu.

Už jsem odbočovala k jejich domu, když jsem za sebou zaslechla někoho volat: „Bello?“ Ten hlas už jsem někde slyšela, ale nějak jsem si nemohla vybavit kde. Otočila jsem se a uviděla černovlasou krásku, která se stejně jako posledně objevila jako blesk z čistého nebe.

„Candy,“ vydechla jsem.

Opět bych všem chtěla moc poděkovat za komentáře, které jsem našla u minulé kapitoly. Vůbec jsem nedoufala, že se vám bude povídka tak líbit. Tak ještě jednou díky. ♥

A teď vás nespíš zklamu, protože tato kapitola se mi vážně moc nepovedla. Je krátká a nic tak důležitého se v ní také nestalo, ale příště už to bude lepší, slibuju.

Další zpráva: Nevím, jestli jste se už dočetli na mém shrnutí, ale rezule už není spoluautorkou. Nepohodly jsme se, tak jsme naše spoluautorování skončily.

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 23. kapitola: