Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 4. kapitola

14.04.2011 (12:30) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 7360×

Edit: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola

Zvedala jsem se ze židle, kde jsem seděla na mou dnešní poslední přednášku a vyrazila jsem k hlavní budově, kde jsem se měla sejít s Edwardem.

Doběhla jsem před hlavní budovu a očima jsem vyhledávala Edwarda. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ho spatřila nedaleko nástěnky, jak se opírá o jeden ze sloupů.

Ten je... úžasný, pomyslela jsem si. Co se mi to zase honí v hlavě?! Jasně, Edward je naprosto úžasný a dokonalý, ale já nejsem ten typ holky, která se zamiluje na první pohled do kluka, kterého ani nezná. Nejsem jako ostatní holky, které by Edwarda umačkaly k smrti.

Pomalu jsem se blížila k Edwardovi.

„Ahoj, Edwade,“ pozdravila jsem ho, když už jsem byla téměř u něj.

„Ahoj,“ pozdravil mě. „Ty jsi Bella?“

„Ano,“ přikývla jsem.

„Jsem rád, že tě poznávám osobně,“ usmál se.

„Nápodobně.“ Vrátila jsem mu úsměv.

„Tak co? Můžeme vyrazit?“ vybídla jsem ho.

„Jasně,“ odpověděl.

Vycházeli jsme ze školy a mně neušlo několik spalujících pohledů dívek a stovky vykulených pohledů všech ostatních.

Co je?! chtěla jsem na všechny zakřičet, ale v poslením okamžilu jsem si to rozmyslela.

„Nevadí ti, že na nás všichni zírají?“ zeptala jse se nesměle Edwarda.

„A mělo by?“ nepřestával se usmívat.

„Ty možná jsi zvyklý na pozornost všech ostatních, ale já opravdu ne. Dělá mi problém, když mám před třídou... No, to je jedno.

Vsadím se, že si každý teď říká, co zrovna já můžu dělat ve společnosti nejhezčího kluka na škole,“ zarazila jsem se a při zmínce o nejhezčím klukovi jsem se začervenala.

„Tak nejhezčím klukovi, jo?“ popíchl mě Edward.

„A nemám snad pravdu?“ zeptala jsem se a krátce jsem na něj pohlédla.

Ve zbylých patnácti minutách na cestě domů jsme si pořád měli o čem povídat. Edward byl úplně jiný, než jsem si myslela. Představovala jsem si ho jako namyšleného floutka, který se ke každému chová jako ke kusu hadru. On byl ovšem přesný opak a mě připadalo, že se s ním znám už celou věčnost.

Dorazili jsme před dům, odemkla jsem a výtahem jsme vyjeli až do nejvyššího patra, kde byl můj, nebo spíš náš byt.

„Prosím,“ vyzvala jsem ho, aby vstoupil jako první.

„Díky, ale jsi dáma, takže jdeš jako první ty.“

Úžasný a k tomu ještě gantleman? Hmm... Smrtící kombinace, pomyslela jsem si a neudržela jsem vážnou tvář.

Vešla jsem tedy do bytu a Edward se držel v závěsu.

„Páni! Je to tu krásný,“ žasl Edward.

„Taky si myslím,“ kývla jsem.

Ukazála jsem mu zbytek bytu a jeho pokoj a malinkou pracovnu jsem si nechala až na konec.

„Tak.“ Otevřela jsem dveře. „Tohle by mohlo být tvoje království.“ Rozmáchla jsem rukou po pokoji.

„S radostí přijímám,“ usmál se na mě.

„Vážně?“ vykulila jsem oči.

Jen přikývl a já jsem se začala smát na celé kolo. Jednak jsem byl neuvěřitelně šťastná, že jsem konečně našla spolubydlícího a ještě k tomu Edwarda Cullena. Teď nemůžu vyloučit ani přpadné atentáty na mou maličkost, až se po škole rozkřikne, že bydlíme spolu.

„Tak kdy se tedy nastěhuješ?“ zajímala jsem se.

„Co nejdřív?“ mrkl na mě Edward.

„A to znamená hned teď?“

„Jestli by ti to nevadilo, tak ano,“ přikývl.

„Ne, vůbec ne. Vždyť je jedno, jestli se nastěhuješ dneska nebo zítra, ne?“ Mávla jsem rukou.

„Díky. Tak já si skočím na kolej pro věci a tak za dvě hodiny jsem tu, jo?“

„Jasně.“

Edward už stál mezi dveřmi, když jsem na něj ještě zavolala.

„Klidně si vem moje klíče, ať nemusíš zvonit a čekat, než příjdu otevřít. Leží na stolku vedle dveří.“

„Díky,“ ozvalo se ode dveří a já jsem uslyšela cinkání klíčů.

Jak Edward zabouchl dveře, vyrazila jsem k sobě do pokoje, kde jsem se převlékla do domácího oblečení. Zasedla jsem k počítači a jen tak bezmyšlenkovitě brouzdala po internetu.

Chci vidět ten Leahin výraz, až zjistí, že můj spolubydlící je Edward Cullen, pobavila jsem se. Jsem trošku škodolibá, to uznávám, ale ty její vyvalené oči. Už se těším.

Neuběhly ani dvě hodiny a přede dveřmi jsem slyšela cinkání klíčů.

„Jsem tady,“ zavolal Edward ode dveří.

Zvedla jsem se od počítače a běžela jsem mu pomoct s věcmi, které si přinesl.

Popadla jsem mu z rukou jednu krabici. Další dvě si vzal sám.

To by mě teda zajímalo, jak to všechno pobral a ještě si zvládnul odemknout dveře, pomyslela jsem si. Tohle by se mi určitě nikdy nepovedlo. Já taková šikulka... No radši se k tomu nebudu ani vyjadřovat.

„Zítra po škole zajdu do zámečnictví a nechám udělat další kopii klíče, jo? Stačí to zítra?“ zeptala jsem se.

„Tak tam zajdeme společně. Co ty na to?“ mrkl na mě.

„Myslím, že to není ten nejlepší nápad,“ zakroutila jsem hlavou.

„Proč ne?“ zeptal se nechápavě.

„Vážně se ptáš?“ Podívala jsem se mu do očí.

Topila jsem se v těch krásných, karamelově hnědých očích. V životě jsem takové oči neviděla. Ještě Edwardovi přidávaly na dokonalosti.

„No, já bych jen nerad tvrdnul před barákem,“ zasmál se.

„Aha. Promiň, to jsem si vůbec neuvědomila,“ omluvila jsem se a nepochybovala jsem, že jsem zrudla jak rajče.

„Tak co? Měníš názor?“ usmál se šibalsky.

„Možná trošku,“ křenila jsem se.

„Už tě nechám, ať si to můžeš v klidu vybalit. Kdybys něco potřeboval, tak budu u sebe v pokoji, jo? Stačí zavolat.“ Naposledy jsem se na něj usmála a zabouchla jsem za sebou dveře.

Edward:

Bella byla jiná. Jiná než všechny ostatní dívky, které jsem doposud spatřil. Nebyla jako ostatní na škole, kteří na mě zírali jen s otevřenou pusou. Zkrátka a dobře, po prvních hodinách, které jsme společně strávili jsem si ji oblíbil.

Byla moc milá, hodná a přátelská. Nemyslela jen na to, jestli mám perfektní svaly a zadek, nebo jsem si to alespoň myslel.

Nejvíc mě ovšem užírala představa, že jí nemůžu číst myšlenky.Proč? Jak?

Na druhou stranu to bylo ovšem i naprosto perfektní. Když se budu držet pořád co nejvíc s Bellou, tak budu mít chvíli pokoj od myslí všech ostatních. Doufal jsem v to. Prostě vypnu a Beliny myšlenky, které by byly nejblíž, mě vůbec nebudou vyrušovat.

„Už tě nechám, ať si to můžeš v klidu vybalit. Kdybys něco potřeboval, tak budu u sebe v pokoji, jo? Stačí zavolat.“ Usmála se na mě Bella a zabouchla za sebou dveře do mého nového pokoje.

Tak co teď? problesko mi hlavou. Vybaleno – jak řekla Bella – mám během dvou minut a pak na mě čeká fáze další nudné noci bez špetky vzrušení. Opět budu zírat do zdi nebo poslouchat nějakou hudbu. Už ani na ten klavír, který jsem měl doma si nemůžu zahrát, protože bych vzbudil celý dům.

Lehl jsem si na postel a nakonec vyhrálo čtení. Přemýšlel jsem, že bych se mohl jít dívat na televizi, ale dávají tam snad něco, co jsem ještě neviděl? Ne.

Popadl jsem tedy knížku, kterou jsem nahmatal jako první. Byl to Romeo a Julie od Shakespeara, kterou jsem přečetl snad už stokrát a každé slovo jsem znal nazpaměť. Ale to se dalo říci téměř o každé knížce.

Opět bych všem chtěla poděkovat za úžasné komentáře. Jsem ráda, že se povídka tak líbí a upřímně řečeno jsem v to ani nedoufala...

A také se omlouvám, že je tahle kapitola opět tak krátká, ale příští vám vynahradím.

Vaše eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 4. kapitola: