Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 6. kapitola

21.04.2011 (07:30) • rezule, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6490×

6. kapitola

Bella:

Samozřejmě, že mě Leah neušetřila žádného dotazu ohledně mého nového spolubydlícího, ačkoliv už byla hodina v plném proudu. Kdykoliv se profesor jen na vteřinku otočil nebo si odskočil pro nějakou pomůcku, nakláněla se ke mně a zásobovala otázkami, které jí ne a ne dojít. 

Vykládali jsme si spolu, jako obvykle, o škole, když se mě zeptala na běžnou otázku, kterou mi pokládala téměř každý den, když nevěděla, co bude po škole dělat.

„Co děláš dnes po škole? Mohly bychom zajít do knihovny. Co ty na to? Dlouho jsme tam nebyly a já nutně potřebuju číst!” zasmála se Leah a já jsem si neudržela vážnou tvář. 

Byly jsme si tolik podobné. Ani jedna jsme bez knížky nevydržely déle než týden. Angela byla sice jiná, ale do party jsme ji také braly. Vždyť to byla Leahina sestra.

Bylo mi líto, že musím mou nejlepší kamarádku odmítnout, ale na dnešní odpoledne jsem už měla jiné plány.

„No, Leah... Já dnes nemůžu. Jdeme s Edwardem do Seattlu, udělat mu nový klíč. Majitel bytu měl jen jednu kopii, tak musíme jít udělat alespoň ještě jednu,” omluvila jsem se, ale Leah nevypadala, že by jí to nějak zvlášť vadilo.

„Nepovídej!” Povytáhla obočí. Upřeně jsem na ni pohlédla a ona naštěstí pochopila velmi rychle. 

Změnila téma, ačkoliv si ani nevšimla, že jsem myšlenkami úplně mimo, a neposlouchám ji. Pořád si mlela něco svého a já jsem neustále přikyvovala, aby to alespoň vypadalo, že ji napůl ucha poslouchám.

Ze začátku mi vůbec nepřišlo, že by si Leah s Angelou mohly být tak podobné. Ale poté, co jsem je lépe poznávala, jsem si uvědomila, že mezi nimi takový rozdíl není. Leah byla stejně zvědavá a ukecaná jako Angela. U Leah mi to ale tolik nevadilo. Ráda jsem jí odpověděla na všechny otázky, i když byly někdy trochu zvláštní.

Po hodině mě Edward nezklamal a opravdu jsem ho zahlédla hned, co jsem vyšla ze třídy. Opíral se o zeď a jako vždy mu to neskutečně slušelo. Byl naprosto dokonalý. Hned, jak mě uviděl, se na mě usmál.

„Nevěříš svým očím, že? Ale já to myslel vážně,” zachechtal se, jakmile jsem k němu s překvapeným výrazem ve tváři došla.

„No, popravdě... Vážně jsem si myslela, žes kecal, nepřijdeš a necháš mě na pospas smrti běsnícímu davu studentek, u kterých patříš na první místo v žebříčku,” zakřenila jsem se. 

Rozešli jsme se i s Leah k lavičkám před hlavní budovu školy. Po chvíli se s námi Leah rozloučila s viditelnou výmluvou, že jde najít svou sestru, přestože moc dobře věděla, kde ji má hledat. Jedním okem na mě mrkla a už mizela mezi ostatními studenty.

Zůstali jsme s Edwardem sami. Každičký pár očí všech našich spolužáků na nás hleděl, ale já si na to pomalu začínala zvykat. V jeho přítomnosti jsem zkrátka byla něco nevídaného. Edward to velmi šikovně přehlížel a čas od času na mě kývl s povzbuzujícím pohledem a neubránil se ani úsměvu. 

Jen tak si se mnou povídal. Stihli jsme se domluvit i na odpoledne, které jsme měli strávit společně.

„Tak co? Kdy půjdeme udělat ty klíče?“ zeptal se s úsměvem.

„Jestli by ti to nevadilo, tak bychom tam mohli zajet hned po škole,“ řekla jsem a myšlenkou jsem odbočila k Leah, která se mě ptala na dnešní odpolední program. Pomyslela jsem si, že bychom stihly podniknout i něco společně, jestli se za včas vrátíme s Edwardem domů.
Ještě chvíli jsme si povídali a patnáct minut přestávky uběhlo jako voda a my jsme se museli vrátili zpět na své hodiny.

Já měla mít další společnou hodinu s Leah - matematiku, kterou jsem upřímně nesnášela, díky profesoru Martensonovi, který si na mě vyloženě zasedl. Ať jsem řekla cokoli, vždycky to bylo špatně. Přestala jsem to vnímat a radši jsem si hrála na šedou myšku.

Na Edwarda čekala hodina pracovních činností, kterou jsem mu docela záviděla, protože profesorka Andlová, kterou jsme měli oba, byla vážně úžasná a s mým profesorem matematiky se to nedalo vůbec srovnat. Myslím si, že patřila k nejlepším profesorům na této škole a určitě jsem nebyla jediná, kdo měl takový názor.

Dopoledne bylo pro ostatní studenty pořád stejné. Nic zajímavého se nedělo, jen já jsem měla každou přestávku vzrušení. Každou volnou chvíli jsme si s Edwardem chodili sednout na naši lavičku a povídali si. Musím uznat, že se s ním kecalo vážně skvěle. Pořád jsme si měli o čem povídat a to jsme se znali jen něco málo přes den.

Překvapivě – pro mě tedy určitě - mě Edward vyzval k tomu, abych si s ním sedla na obědě. Prvně mi to nepřipadalo jako nejlepší nápad, ale po chvíli jsem se přece jen nechala přemluvit. Když už na nás všichni budou zírat, tak se vší parádou, ne?

Cítila jsem se dost provinile vůči Leah, když jsem ji viděla, jak sedí u jednoho stolu s Angelou a s několika dalšími – ehm - spolužačkami, co se s její sestrou bavily a my se jim vždy smály, ale pohledem mě ujistila, že se nic neděje. Jen co jsem jí na očích poznala, tak mi říkala, že taková příležitost, jako sedět s Edwardem Cullenem u jednoho stolu by se také mohla naskytnout jen jednou za život. A já jsem měla to štěstí, že s ním dokonce i bydlím a u stolu se potkáme minimálně dvakrát denně. U snídaně a večeře.

Po škole jsme se podle dohody s Edwardem okamžitě vydali na školní parkoviště a vyjížděli směrem k nejbližšímu zámečnictví.

Klíček nám udělali během chvilky a my jsme mohli vyrazit domů.

„Mohl bych tě dnes pozvat na večeři? Je tu jedna moc dobrá pizzerie a tobě, když máš to italské jméno, by se mohla líbit,” zeptal se Edward, když jsme nastupovali do auta.

„Hm.“ Na chvíli jsem se zamyslela, i když odpověď jsem už znala dávno. Proč ho trošku nepotrápit? „Tak fajn, ale nejdřív zajedeme domů, ne? Ať si zkusíš odemknout dveře.“

„Vážně? Myslel jsem si spíš, že mě odpálkuješ,” odpověděl mi Edward na můj souhlas s večeří a poznámku k tomu, že by si měl zkusit odemknout dveře svým novým klíčem, téměř ignoroval.

„Žádnou pálku po ruce nemám, takže tě odmítnout nemůžu. Vyberu si to až příště, hm?” Mrkla jsem na něj a on se rozchechtal.

„Tak zajedeme teda ještě domů?“ ptala jsem se znovu a doufala, že tentokrát už se dočkám odpovědi.

„Jasně. Na večeři je stejně ještě brzy.“ Věnoval mi další ze svých neodolatelných úsměvů a vyjel směrem k našemu bytu.

Jakmile jsme dojeli domů, rozhodla jsem se, že se před naší první společnou večeří ještě naložím do vany a nachystám do školy, abych pak nedodělávala úkoly pozdě večer. 
Napustila jsem si plnou vanu a do ní vylila snad všechen obsah přípravku s mou oblíbenou vůní grepfruitu.

S sebou jsem si však nezapomněla vzít ani knížku, kterou jsem měla právě rozečtenou, a tak nebylo divu, že jsem v koupelně strávila snad celou hodinu. Jestli se chtěl Edward dostat ještě do koupelny před naší večeří, tak má asi smůlu. 

Chtěla bych upozornit na to, že tuto kapitolu jsem nepsala sama, protože eMCullen mi pomáhala, předělávala a tak, takže tato kapitola je něco jako společná. Já napsala hrubý text a eMCullen ho zlepšila. Moc ti děkuju nejen za tuto pomoc, ale i důvěru, co jsi do mne vložila. Následně také doufám, že vás tato kapitola - po mém příchodu - nezklamala a dál budete nyní již naši spoluautorskou kapitolovku číst. Budeme se obě snažit, přidávat alespoň jednu kapitolu týdně, ačkoliv nic neslibujeme... A děkujeme za komentáře!

Vaše eMCullen a rezule

Autor: rezule (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 6. kapitola: