Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 9. kapitola

11.05.2011 (17:30) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 5723×

Edit: Článek neprošel korekcí!

9. kapitola

Hodiny po naší hádce s Leah už naštěstí probíhaly vcelku normálně - tak jako vždycky. Na obědě jsem si sedla s Edwardem, ale poté, co jsme šli po parkovišti k jeho autu, musela jsem odmítnout jeho nabídku.

„Co tedy podnikneme dneska odpoledne?” zeptal se mě najednou a rukou mě objal kolem pasu.

„Edwarde... Promiň, ale dneska odpoledne nemůžu. Angela – jak už jsi nejspíš poznal - je na mě naštvaná a já bych si to u ní ráda vyžehlila, takže jsem si říkala, že bych se u ní po škole stavila,” odpověděla jsem rozpačitě.

„Jasně, chápu. Tak si tedy udělám malý výlet do přírody sám,” usmál se na mě láskyplně a já si vděčně oddychla.

Když jsme dojeli domů, chvíli jsem se učila a pak vyzvídala po telefonu u Leah, jestli je její sestra doma, abych neměla zbytečnou cestu až k nim domů, když bydleli na druhém konci města. K mé nevelké radosti Angela doma byla. Měla jsem strach, abych to udobřování vůbec ustála, protože jsem Ange už docela dobře znala na to, abych věděla, že uměla být i pěkná mrcha.

Edward mi neustále nabízel, že mě odveze, ale já jsem ho pořád odmítala. Nechtěla jsem s ním přijet až k Angele, a tak mi slíbil, že mi zastaví o ulici vedle. S touto nabídkou jsem souhlasila, protože by bylo naprosto jasné, že i kdybych toto odmítla, tak by mě do auta odnesl sám a stejně bych nemohla nic udělat.

Jeli jsme skrze město a já jsem přes okénko pokukovala po výkladních skříních a přemýšlela, jestli bych opět neměla vyrazit na nějaké nákupy a obnovit mou šatní skříň. Občas jsem zahlédla několik pěkných kousků, které by mi rozhodně neměly chybět. A jak jsem nad tím tak přemýšlela, mysl mi odbočila úplně jiným směrem a vzpomněla si na Angelu, jak jsme byly společně nakupovat.

Snažila jsem se vymyslet něco, co jí řeknu, ale nic rozumného mě nenapadalo. K mému rozumnému myšlení mi nepřidávala ani Edwardova přítomnost a jeho chladná ruka položená na mé noze.

Ačkoli nerad, ale jak slíbil, mi zastavil jednu ulici před Angeliiným domem a povzbudivě se na mě usmál.

„Neboj, dobře to dopadne,“ konejšil mě.

„Ani nevíš, jak bych byla ráda, kdyby jí nevadilo, že spolu chodíme. Ale v jednom měla Leah pravdu, když jsme se pohádaly. Měla jsem se jí na to zeptat,“ oznámila jsem a hlava mi padla na Edwardovo rameno.

„Zeptat se na co?“ nechápal.

„Já nevím. Asi na to, jestli by nevadilo, že spolu chodíme... Edwarde, já vážně nevím. Měla jsem se jí zeptat na to, koho miluje, ale je pravda, že jsem to mohla tušit, že to jsi zrovna ty. Vždyť tebe miluje každá holka, kolem které projdeš, nebo se na ni aspoň usměješ. A bohužel, Angela patří mezi ně,“ plácala jsem jedno přes druhé, ale věděla jsem, že Edward mě pochopí.

„Bello, nemyslím si, že by ti tvé kamarádky měly dávat svolení, jestli se mnou můžeš chodit nebo ne. Je to jen a jen tvé rozhodnutí a jestli nebudeš chtít, tak na tom ani Angela ani Leah nic nezmění.“ Podívala jsem se mu do tváře a trošku se zamračila. Ovšem musela jsem uznat, že má pravdu. Já jsem byla víc než odhodlaná zůstat s Edwardem a jak řekl, ani Leah s Ange by na tom nic nezměnily.

„Tak už jeď, ať to mám rychle za sebou,“ pobídla jsem ho a začala jsem vystupovat z auta.

„Držím palce. Pa,“ rozloučil se se mnou Edward a přes sedadlo se ke mně ještě natáhl pro polibek.

Nastartoval a já jsem sledovala jen mizící Edwardovo stříbrné Volvo v dáli. Ještě chvíli jsem tam stála a dodávala jsem si sílu udělat první krok k Angeliinu domu. Tím nejpomalejším krokem, kterého jsem byla schopná jsem se vydala ulicí.. Měla jsem pocit, že těch sto metrů ulice jsem šla snad takových dvacet minut.

Zastavila jsem se před jejich domem a chvíli jsem si dodávala odvahu k tomu, abych zazvonila na zvonek, který se vyjímal u vchodových dveří. Posbírala jsem veškerou odvahu a zazvonila. Ke štěstí mi moc nepomohlo, když se ve dveřích objevila Angeliina a Leahina máma.

„Dobrý den, mohla bych mluvit s Angelou?” požádala jsem ji a pokusila jsem se o zdvořilý tón, přestože mi hlas nervozitou přeskakoval oktávy.

„Bello, nevím, jestli to je zrovna ten nejlepší nápad,” poznamenala paní Weberová.

„Prosím! Je to vážně hodně důležité,” začala jsem škemrat a když jsem si pomyslela, jak se musí cítit Angela, když to řekla i své mámě, vhrkly mi do očí slzy.

„No dobře, pojď dál. Je ve svém pokoji.” Ukázala rukou na schody, ačkoliv já cestu k Angeliinu pokoji znám víc než dobře. Vyběhla jsem nahoru a aniž bych čekala na odpověď po lehkém zaklepání na dveře, vešla jsem hned dovnitř, protože jsem si byla docela jistá, že kdybych se ohlásila, Angela by mě dál nepustila.

„Ahoj, Ang. Jsi v pořádku?” zeptala jsem se jí vyděšeně, když jsem ji uviděla jak sedí na posteli s opuchlým obličejem, rozmazanou řasenkou a kupou posmrkaných kapesníčků vedle sebe.

„Jak-jak se na to vůbec můžeš ptát?” nasupeně vyhrkla. Přešla jsem přes pokoj, abych se mohla posadit vedle ní na postel, ale ona se ode mě odsunula na kraj postele, co nejdál to šlo.

„Je mi to moc líto,” zašeptala jsem. „Nevěděla jsem to. Myslela jsem, že ty o Edwarda nestojíš. Nikdy ses o něm nezmínila.“

„A tušíš proč? Možná právě proto, aby se to nikdo nedozvěděl. Stačí mi, že to ví Leah, ale ta už se se mnou o něm nebaví. Vždycky ví, jak to dopadne,“ vzlykala.

„Jak?“ zeptala jsem se.

„Vidíš to před sebou. Dopadne to tak, jak vypadám teď a tady. Myslím, že víc to rozvádět nemusím a svůj obrázek si uděláš sama,“ prskla na mě.

„Dovol, abych ti to vysvětlila,“ žadonila jsem.

„Na to už je pozdě, Bello. Nepotřebuju slyšet, jak se s Edwardem milujete a jeden bez druhého nevydržíte. Víš, takové chování bych čekala od kohokoli, ale od tebe – od mé kamarádky – určitě ne,“ řekla zklamaně. Při té poslední větě mě bodlo u srdce. Do očí mi vhrkly slzy, rychle jsem zamrkala, ale stejně si jedna našla cestičku a stekla mi po tváři.

„Ang, kdybych to věděla, nikdy bych -“ Ani jsem nedokončila větu, když mě Angela přerušila.

„Bello, bež pryč, prosím,“ poprosila, ale já už jsem chtěla něco namítat. Ona ovšem zopakovala: „Prosím!“ Její hlas zněl ostře a rozhodně, ale přesto jsem cítila, že přede mnou schovává slzy.

Tentokrát jsem neodporovala a rozešla se ke dveřím. Čemu by teď pomohlo obhajovat se nebo jí to alespoň vysvětlit? Byla tak naštvaná nebo spíš smutná a zklamaná, že by mě zřejmě ani nevyslechla a všechno by si vyložila špatně. Naposledy jsem se jí smutně podívala do tváře, ale ona mi nevěnovala ani jediný pohled. Zůstala schoulená na posteli, kývala se dopředu a dozadu a pohled zarývala do vzorované deky, kterou měla přehozenou přes postel.

Když jsem sbíhala ze schodů, uslyšela jsem prasknutí dveří jejího pokoje. Byla jsem si jistá, že to byl signál pro mě, abych konečně vypadla. Vyběhla jsem ven a rozběhla se domů. Celou cestu jsem proplakala.

Když jsem ještě celá rozhozená z rozhovoru s Ange došla domů, hned jsem si zalezla pod peřinu a dál smutnila. Naštěstí byl Edward pryč a aby viděl, jak mě ten rozhovor rozhodil, jsem rozhodně nestála. Chyběla mi jeho náruč a konejšivý hlas, kterým by mě utěšoval a říkal, že všechno bude dobré. Chtěla jsem ho mít vedle sebe, ale zároveň jsem byla ráda, že je pryč a ještě chvíli jsem mohla o samotě brečet a zaobírat se vlastní myslí a vzpomínkami na Angelu, které byly to poslední, co mi po ní zůstalo.

V osm hodin večer - Edward byl stále pryč - zazvonil zvonek a já si myslela, že je to on a jen zapomněl klíče. Když jsem však otevřela dveře, zůstala jsem překvapeně zírat. Přede mnou stála krásná žena - nebo dívka? Vypadala jako sám bůh. Vlnité černé kadeře jí spadaly přes ramena a její obličej zdobily plné růžové rty. Postavu měla jako nějaká modelka – úzký pas a dlouhé štíhlé nohy.

„Eh... Potřebujete něco?” zeptala jsem se jí po docela dlouhé chvíli okukování se navzájem a konečně jí pohlédla i do očí.

Zvláštní, pomyslela jsem si. Oči měla stejně karamelkové jako Edward, hustě orámované černými hustými řasami.

„Ahoj, jsem Candy. Hledám Edwarda, jsem jeho přítelkyně... A ty jsi kdo?” usmála se vřelým úsměvem a já málem omdlela

Opět bychom všem chtěly poděkovat za komentáře, které nacházíme u předešlých kapitol a že jich není zrovna málo. Takže mockrát děkujeme a doufáme, že i nadále budeme nacházet tolik komentářů.

A příští kapitola bude napsaná z Edwardova pohledu. =)

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 9. kapitola: