Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Správná rodina, ale špatná sestra - 5. kapitola

23.07.2010 (11:45) • Blotik, DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4642×

Prosím, přečtěte si upozornění v perexu.

Edward

Amerika, Canada, město Rivers

Asi nebyl nejlepší nápad brát ji do toho kina na horor, po celou dobu jsem vnímal její silný tlukot srdce a tělo přilepeném na mém. Nejspíš si toho ani nebyla vědoma, ale já ano. A docela jsem si to užíval. Chodíme spolu teprve druhý den a už teď jsem se jí mohl dotýkat. Paži jsem měl opatrně položenou kolem jejích ramen a její hlavu položenou na hrudi.

Kdyby tu nebyla ona, závěrečné titulky a rozsvícení světel bych jistě uvítal, ale takhle to pro mě znamenalo konec její těsné přítomnosti a jednu z nejkrásnějších chvilek mého života. I když mě možná čekají další. Jen jsem se děsil dne, kdy se budeme muset odstěhovat, nebo jí říct pravdu. Ať už tak, či tak, ztratím ji. Jestli si ji tedy do té doby udržím. Když odjedu, ona zůstane. Když jí řeknu pravdu, ona uteče…

Počkali jsme, až všichni vyjdou a teprve potom se zvedli. El ještě pořád divoce bušilo srdce a já si dělal starosti, jestli jsem to s výběrem filmu nepřehnal. I když to už teď neposoudím, trošku jsem ten film nevnímal. Ale myšlenky ostatních nebyly tak vystrašené a srdce taky běžela správně. Je prostě moc citlivá.

„Kam bys chtěla na večeři?“ zeptal jsem se, když jsme vycházeli ven. Bohužel jsem jí nemohl nic doporučit.

„Navedu tě,“ usmála se a mrkla na mě. Neměl jsem námitky a vyrazili jsme na cestu. Ještě dole v hlavní hale multikina vyhodila kelímek od kofoly a od popcornu, který mi dokonce zapomněla nabídnout, jak byla vystrašená. Naštěstí pro mě. Počkali jsme si na kabáty a mohli vyrazit. Vlastně ještě ne, šla si koupit druhou kofolu.

Vyšli jsme do téměř prázdné ulice zadním východem z kina, byl blíž k mému autu. Bylo zataženo, ale nepršelo. Měsíc ani hvězdy přes příkrov oblak nebyly vidět a tma se pomalu snášela na osvětlenou ulici. Šli jsme vedle sebe a užívali si přítomnosti toho druhého.

„Proč jsme nešli předem?“ zabrblala po několikaminutovém příjemném tichu.

„Tudy je to blíž k autu,“ zasmál jsem se.

„Mám ráda procházky,“ nedala se.

„Tady nikdo není,“ argumentoval jsem dál.

„No právě,“ zašeptala si pro sebe a byl jsem si jistý, že nechtěla, abych tohle slyšel. Nestihl jsem přemýšlet nad tím, co jí vadí na samotě. Jestli se se mnou sama bojí nebo má jiný důvod, protože její měkká ruka vyhledala tu mou a spojila je. Dokonce kvůli tomu přendala kelímek s pitím do druhé ruky.

Překvapeně jsem se podíval nejdřív na naše ruce a pak na ni, krásně se usmívala a elegantně kráčela dál ulicí. Její oči barvy mořské laguny hleděly na mě a já pod jejím pohledem tál. Byla tak krásná, milá, něžná, nesmělá a hodná! Vůbec jsem si ji nezasloužil. Ona je jako an –

„Au!“ byla moje první rekce – lidská rekce. Pak jsem co nejrychleji uchopil poblikávající padající sloup veřejného osvětlení a rovnal ho do svislé polohy, aby si nevšimla, že jsem ho porazil. Nohou jsem ho zapřel, aby nemohl spadnout a pokračoval ve hře na člověka. Začal jsem si třít čelo a vztekle nadával:

„Kdo sem tu lampu sakra dal?!“

„Myslím, že ta tu stojí už pár let,“ vybuchla smíchy El a jen stěží se udržela na nohou. Asi jsem to s těmi reakcemi trochu přehnal, no. „Není ti nic?“ zeptala se, když se uklidnila a zatvářila se vážně a trochu vyděšeně. Divné, nejdřív se mi směje a teď se strachuje?

„Jsem v pořádku.“ Což se nedá říct o té lampě.

„Tak jdeme, mám hlad,“ vyzvala mě a já zavětřil problém. Když se pohnu, ta lampa spadne. Jak z toho ven? Když ji nechám spadnout, uslyší to a bude jí jasné, že nejsem normální. Jako na zavolanou však kolem projelo nákladní auta s otevřeným okýnkem a puštěným hlasitým rádiem. Tu ránu by to však samo o sobě nepřehlušilo.

Naštěstí znal řidič slova nazpaměť. Tohle bude trapas…

(Beruška)

„Beruško má, milovaná, prozraď mi, čím – BUM -  jsi mě okouzlila. Beruško má, milovaná…“

Lampa byla za námi na zemi, vlastně skoro vedle nás, auta pryč a já trapně mlčel. Ona mě chvíli pozorovala s vykulenýma očima a pak vyprskla. Bohužel nejen sliny ale i kofolu – obojí zamířilo zhruba do výšky mého pasu a níž. Mohl bych klidně uskočit, ale nechtěl jsem se prozradit, a tak jsem – naprosto klidně – nechal dopadnout obsah jejích úst do mého rozkroku. Můžu si za to vlastně sám!

Ještě chvíli se její tělo otřásalo pod náporem udržovaného smíchu a uklidňovalo se jen pomalu. Pak najednou pevně sevřela čelisti k sobě, zavřela oči a chvíli tak setrvala. Když se opět narovnala a pohlédla na mě, spatřil jsem v jejích očích takovou něžnost, až se mi skoro zatočila hlava.

„Promiň, vážně mě to mrzí,“ omlouvala se za svoji reakci.

„To je v pořádku, Emmett tu písničku miluje a pořád si ji pouští, slova mi zůstala v hlavě, a když jsem ji slyšel z toho auta…“

„Kdo je Emmett? To je vlastně jedno. Nic neříkej, bylo to krásné, jen jsem si na něco vzpomněla a moc mě ten smích mrzí. A teď už pojď.“ I v té tmě jsem viděl, jak se červená a klopí oči k zemi. Znovu jsem ji vzal nadšeně za ruku a modlil se, aby se neotočila a neviděla tu rozbitou lampu. Policie to bude určitě brát jako vandalství…

Cesta autem byla strašně krátká, vyprávěla mi o podniku její matky a chlubila se, že některé jí pomáhala navrhovat. Mluvila o různých kolekcích různých let a ročního období, ale já tomu vůbec nerozuměl. Takhle by si měla popovídat spíš s Alice. Jen na křižovatkách mi řekla, kterým směrem jet.

Asi po patnácti minutách, když jsem znal historii produktů firmy jejich matky nazpaměť, jsme zastavili před oranžově svítícím názvem Cuisine française, v překladu Francouzská kuchyně. Stála venku dřív, než utichl motor a já jí mohl otevřít dveře.

Počkala na mě a přijala rámě, které jsem jí nabízel. Parkoviště bylo téměř plné a všude spousta lidí a ještě více myšlenek.

„Mám pocit, že bez rezervace se tam nedostaneme,“ šeptnul jsem jí do ucha, aby to v tom hluku slyšela. Stáli jsme v centru města na jedné z nejrušnějších ulic Riveru.

„Sleduj a uč se,“ mrkla na mě a sebevědomě vykročila dovnitř k recepci. Seděl za ní mladý kluk v obleku a rozdával úsměvy na všechny strany. Za pultem mu stálo asi deset lidí, někteří čekali na uvolněná místa a jiní ještě nepřišli na řadu. El zamířila přímo k němu a nevnímala lidi, které předbíhá a kteří jí nenadávali zrovna hezky ani nahlas natož v myšlenkách. Tohle se k její stydlivosti a milosti vůbec nehodilo, ale každý má víc stránek, no ne?

„Ahoj, Tome,“ usmála se na něj svůdně a zamrkala. Jak znala jeho jméno? Copak se znají? A pak mě do očí udeřila jeho jmenovka na saku.

„Ahoj, El. Kolik?“

„Dva,“ odpověděla a ihned k nám zamířil jeden z číšníků, aby nás odvedl ke stolu. Myšlenky ostatních pro teď bych raději nezmiňoval. Takže se znají. Chtěl jsem se na to zeptat, ale předběhla mě. „Často sem s mamkou chodíme na večeře.“ To vysvětlovalo vše.

Když se posadila, ihned si objednala víno, a aniž by otevřela jídelní lístek, řekla si o Ratatouille. Já chtěl to samé jako ona. Restaurace byla nacpaná k prasknutí, a přesto před námi jídlo stálo ani ne za deset minut.

„Protekce,“ pokrčila na to El rameny a pustila se do jídla. Já se v tom jen přehraboval, když se nedívala, jakože sledovala pořád jen své jídlo, nalil jsem víno do vázy s růžemi. Neuplynula ani půlhodina a ona měla vše spořádané. Na ex vypila víno a usmála se na mě svým zářivým zeleným úsměvem.

Zeleným? Mezi zuby jí zůstalo kus brokolice, nebo co to bylo. Nechtěl jsem ji na to upozorňovat, zdálo se mi to neslušné. Brzy si toho musí všimnout sama. Nevšimla.

Odcházeli jsme, pod talířem jsem nechal padesát dolarů, menší jsem u sebe v té chvíli neměl. Šel jsem spíš za El než vedle ní, aby nebyl vidět hnědý flek na mých béžových kalhotech a mířili jsme do auta. Ta brokolice mě tam pořád deptala, ale nenašel jsem odvahu jí to říct, nevím ani proč. V mé době jsme ženy na nic takového neupozorňovali.

Vyjeli jsme, naštěstí si má upíří paměť pamatovala cestu. Oba jsme mlčeli, u ní to bylo ale docela divné. Vlastně má pokaždé jinou náladu – jednou sotva mluví, červená se a klopí oči, potom mi nadšeně a naprosto bez ostychu vypráví o poslední módě a firmě její matky…

Zamilované páry spolu mají přece pořád o čem mluvit, pořád se lépe poznávají. Tak proč ne my? Má rodina i po několika desetiletích má o čem mluvit a my se známe pár dní.

Za chvíli jsem už parkoval před jejich domem, jestli se tomu tak dalo říkat. Ani tentokrát jsem neměl čas a možnost jí otevřít dveře, pokud jsem jí rovnou nechtěl říct, že jsem upír a moct tak svojí rychlostí vyletět z auta. Alespoň jsem vystoupil za ní. Došel jsem až k ní a počkal, dokud nezadá heslo na vstupní bráně. Když se otočila ke mně, rozpačitě se usmála stále ještě brokolicovým úsměvem.

„Dobrou noc,“ popřál jsem jí.

„A něco na rozloučenou by nebylo?“ usmála se šibalsky a oči jí plály. Byla prostě nádherná a rozkošná! Dřív než jsem stačil odpovědět, co by si představovala, stála těsně přede mnou, že jsem se nosem téměř dotýkal jejích vlasů. Voněla nádherně. A pak zvedla hlavu a přivřela oči.

Na nic jsem nečekal a sklonil se nad ní. Její plné růžové rty mě téměř vybízely k polibku – a já je poslechl. Naše rty se setkaly a jemně, jako motýlí křídla, se oťukávaly. Náš první polibek a můj vlastně taky. A s tou nejúžasnější a nejkrásnější ženou na světě. Ale nic to se mnou nedělalo. Vnímal jsem každý náš pohyb, vše okolo. Necítil jsem ani teď žádné třepetání v břiše, nejspíš to budou jen výmysly. Pak pootevřela ústa a já neváhal. Jako první můj jazyk narazil na brokolici. Tak teď už jí to říkat nemusím a ona se o tom ani nedozví.

Chutnala snad ještě hůř než většina lidského jídla.

Už mi obmotávala ruce kolem krku a snažila se přimknout blíž, ale já jí v tom zabránil. Ukončil jsem náš něžný polibek a o kousíček ustoupil. Nevěděla, koho líbá, a nebylo to vůči ní fér. Navíc je podle mě na něco takového příliš brzy, s tímto tempem bychom se mohli za týden chystat na dítě.

„Nepůjdeš ještě na chvíli ke mně?“ zeptala se El a nedala na sobě znát známky ponížení ani vzteku, což bylo dobře. A já byl šťastný. Aspoň se u ní porozhlédnu i jinak než jenom na párty. Jindy jsem u ní vlastně ani nebyl. Prošel jsem vchodem, který si ovšem pamatuju, když byl celý osvětlený a ozdobený. Krásně ozdobený, od Esme. Teď vypadal obyčejně. Teda obyčejně na normální dům. Byl to velký dům. Možná i větší než ten náš a to je už co říct. Prošli jsme obývákem i kuchyní. Kuchyní jsem se ani nezabýval. Stejně to tam strašně páchlo lidským jídlem. A když si vzpomenu, že jsem ho kdysi ještě jedl… Nechápu to. Vlastně chápu. Někteří lidé zase nesnáší krev, což já naprosto zbožňuju. Ale teď už dost povídání o jídle.

El mě vedla po schodech nahoru. Asi do jejího pokoje. Proč jí nemůžu číst myšlenky? Aspoň bych věděl, jestli se jí dnešní večer líbil nebo ne. I když pár těch trapasů. No, raději nevzpomínat.

„Tak tohle je můj pokoj,“ ukázala na jeden pokoj. Vešel jsem dovnitř a nemohl se na tu krásu vynadívat. Na to, jak měli vybavený dům, tenhle pokoj byl docela prostý. Žádné velké skříně s oblečením se tady nenacházely. Byla tu jedna malá komoda hned na pravé straně. Na ní stály fotky. Byly to fotky rodičů a dvou malých miminek. Po levé straně byla knihovna. Ta byla po celé stěně. Tolik knih jsem snad viděl jen u Carlislea. To není možné. Už se nedivím, že si nemohla vybrat, která je její oblíbená. Vždyť tolik knih. Na člověka je to docela dost. A u prostřední stěny byla postel. Nebyla velká, jenom malá, skromná. Nad ní vysely různé útržky z novin. Šel jsem blíž a podíval se. Všechny byly o chudých zemích, válkách, bojích. Masakry tam byly na prvních místech.

„Proč si tohle vylepuješ?“ zeptal jsem se se zájmem. Nechápal jsem, proč si tohle vylepuje. Bylo sice hezké, že se o to zajímá, ale zvláštní. Lidé takovou bídu moc vidět nemusí. Většinu lidí to ani nezajímá, jak se žije někde jinde, někde, kde lidé nemají skoro nic do pusy.

„Ale. Vylepuju si články zemí, ve kterých se má sestra vyskytuje. Strašně se mi po ní stýská, víš?“ řekla a v očích měla smutek. Ach, stýskalo se jí po sestře. Chápu ji. Kdybych já měl od Alice třeba na měsíc… No, možná ne, to by mi zase nechyběly ty nákupy, ale i tak by se mi stýskalo po jejích vizích, po jejím ztřeštěném úsměvu a po všem, co k ní patří.

„Chápu tě,“ zašeptal jsem jí do ucha a objal ji. Ona se ke mně přitulila a já bych v tu chvíli začal vrnět jako kočka. Vlastně kocour.

„Pojď, půjčím ti nějaké kalhoty od taťky,“ řekla a někam odešla. Já si sundal ty své a čekal, až přinese nějaké kalhoty, do kterých bych se mohl převléct. Jsem zvědav, jak mě Alice seřve, když uvidí, že nemám kalhoty, které kupovala včera, podle ní ve značkovém obchodu, polité od coly, vlastně poprskané, ale to je detail. Stát se to může každému, ne?

„Tak jsem našla něco, co by ti mohlo sedět,“ říkala, když už byla skoro ve dveřích.

„Táta moc takové kalhoty nenosí, ale to vůbec nevadí, ne?“ dořekla, když se objevila u mě. Kalhoty měla v ruce.

„Děkuju,“ řekl jsem a pomalu po nich sáhnul. Ona je ovšem schovala za záda. Tak ona si se mnou hraje…

„Co za to?“ zeptala se lišácky.

„To nevím.“ Zamyslela se. Přiblížil jsem se k ní a políbil ji. Ona si ten polibek užívala a dělala se mnou divy. Najednou mi to moc brzy nepřipadalo.

„Stačí?“ odtáhnul jsem se udýchaně, i když jsem vlastně ani dýchat nepotřeboval.

„Hm, skoro,“ řekla a přiblížila se ke mně. Já začal trochu couvat. Pak mě shodila na tu malou postýlku. Malé množství prachu se vzneslo z té postele, ale to teď bylo vedlejší. Já tu teď měl svou krásku, byl jsem s ní v posteli. Ona si se mnou hrála. Hrála si s mým jazykem a já z toho bláznil. Chtěl jsem zajít i dál, ale najednou jsem měl před očima jenom svého otce.

Biologického otce.

A věděl jsem, že tohle udělat nemůžu. Vychoval mě jinak. Nehledě na to, že bych jí mohl ublížit.

„El,“ zašeptal jsem.

„Ano?“ zeptala se a zavzdychala. Musel jsem svého kamaráda klidnit. Až po svatbě. Vím, že v této době je to asi moc staromódní, ale já si nemůžu pomoct. Narodil jsem se v té době, tak se taky chovám podlé té doby.

„El, já nemůžu,“ řekl jsem.

„Ale to nevadí, jestli jsi panic,“ zašeptala. Byla tak roztomilá.

„El, až po svatbě,“ zašeptal jsem. Ta ihned ztuhnula. Co jsem udělal špatně? Nedotkl jsem se jí moc silně? Neudělal jsem jí nějakou modřinu? To snad ne.

„El, co se děje?“ strachoval jsem se. Ona neodpověděla. Jenom se posadila, vstala, zašla pro ty kalhoty a šla mi je podat.

„El, co se děje?“ naléhal jsem.

„Nic. Já, vzpomněla jsem si, že bych asi měla něco udělat,“ řekla. Díval jsem se na ni s obavami. Tvářila se trochu… Byla nějaká zelená. Co se stalo? Co jsem udělal?

„Aha. No, tak já raději půjdu. Asi bych měl být doma,“ řekl jsem se smutkem a vstal. Rozloučil jsem se s ní polibkem a šel. Proč jen jí nemůžu vidět do hlavy? Proč zrovna jí? Aspoň bych se dozvěděl, co jsem udělal špatně?

„Ahoj.“ Nebylo to veselé „ahoj“, bylo to velice zaražené a bolestné „ahoj“. Nechápal jsem to. Vůbec. Mohl bych se zeptat Alice. Přece jenom asi všem druhům holek nerozumím. Je sice pravda, že jim čtu myšlenky, ale tohle je asi nějaký zvláštní „druh“, který je jiný. Vždyť i El je jiná. Úplně se liší od ostatních, které znám.

Jel jsem domů a přemýšlel. Tentokrát jsem ale nejel víc než osmdesátkou. Potřeboval jsem přemýšlet a doma by se to nedalo. Navíc bych tam byl moc brzo a všichni by to na mně poznali.

Když jsem dojel, Alice, Jasper, Rose ani Emmett nebyli doma.

„Esme, kde jsou?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Začali se moc smát a pak šli na lov. Nevím, proč se smáli,“ pokrčila rameny. Ale já vím. Jestli viděla naše dnešní rande…

„Aha, a co to máš?“ zajímal jsem se.

„Swanovi ode mne chtěli další oslavu. Tentokrát narozeninovou. El bude mít narozeniny a prý přijede i její dvojče, Isabella. Tak jim plánuju výzdobu,“ řekla nadšeně. No, já bych na to byl málem zapomněl. A to jsem upír. Musím ji něco koupit. A Isabelle taky, nebylo by to vůbec slušné, kdybych přišel, z části, na její oslavu a El něco přinesl a jí ne. Asi se budu muset poradit s Alice.

Elizabeth
Amerika, Canada, město Rivers

Tak dnešní rande dopadlo nejhůř. Tohle bylo nejkatastrofičtější rande, jaké jsem kdy zažila. Jak se mohlo stát tolik věcí? V kině to bylo ještě dobré, ba přímo skvělé. Mohla jsem se k němu tisknou a užívat si jeho blízkost – a on si jistě myslel, že je to tím, že se bojím u toho filmu. Jenže ten už jsem viděla, a když si tam představím haldu maskérů, kameramanů, osvětlovačů, klapku, režiséra a další, nebojím se naprosto u ničeho.

Jenže pak nás ten idiot táhne zadním východem. Proč s ním asi chodím? Z lásky? Těžko, abych se s ním mohla ukazovat a každá mi ho záviděla. A je tak rozkošně naivní, že mi všechno poliká i s navijákem. Aspoň, že má hezkou tvářičku a krásnou postavu.

A pak narazí do lampy. Tak strašně smát se mi ještě nikdy nechtělo, ale naštěstí jsme se po chvíli probrala a naznala, že tohle k mé nové povaze nesedí a rychle se o něj začala strachovat. Naštěstí má tak tvrdou hlavu, že to snad nebude mít následky. Jen aby neměl bouli nebo modřinu, tím by si zkazil vzhled! A pak začne zpívat a vymlouvá se na nějakého Emmetta. Buď následky rány, nebo je to blb, a nebo mě tím chtěl okouzlit. V posledním případě to jsem schopná akceptovat, znamená to, že ho mám na háku.

Aspoň že zaplatil jídlo, asi nebude zase tak chudý, což je dobře. Táta mi snížil kapesné. A pak ten polibek, zrovna začínám se svým uměním, který žádný kluk neustojí v kolenou, a on mě odtrhne a ustoupí? Aspoň, že přijal pozvání dál. Jenže to, co mě čekalo pak. Já se mu okatě nabízím, i když to nezapadá do role, ale když už ho mám tak co. A on mi řekne tohle?

Až po svatbě? To mě dorazilo. Já si chtěla užít a on mi řekne, že až po svatbě. A to jsme byli zrovna v tom nejlepším. Už jsem ho skoro měla. Jak to, že se to nepodařilo? Co jsem udělala špatně, že si zrovna v tu chvíli vzpomněl na tohle? A není to už v této době pasé? Tohle je přece staromódní. Jak tohle ještě může někdo dodržovat. Nechápu jak, ale vím kdo. Edward. Proč zrovna on? Ten největší hezounek ze školy. Je pravda, že jsem si říkala, že to s ním bude hodně těžké, ale tohle teda předčilo mé očekávání. Co si vymyslí příště? Co za blbosti to budou příště? Ne, já ho dostanu. Dostanu ho i přes to jeho předsevzetí, nebo co to vůbec je. Prostě ho dostanu. Já, Elizabeth Swanová, jsem vždy dostala to, co jsem chtěla. A nikdy to nebylo jinak. Tohle se mi povede. S mým šarmem se mi to musí povést. Neúspěch je nepřijatelný. Věděla jsem, že mu musím dát trochu víc času, než ostatním, ale takhle se to ještě trochu víc prodloužilo. Budu muset počkat ještě chvíli. Ale na dobré zboží se vyplatí čekat, ne? Tohle je rozhodně jedno z nejlepších zboží.

„Eli?“ zakřičela na celý dům matka, když přišla z práce. Já neměla moc náladu po dnešním večeru, který, jak už jsem říkala, dopadl naprosto katastroficky, ale odpověděla jsem jí. Mile. Prostě jsem dobrá herečka.

„Ahoj, maminko. Jak bylo dneska v práci?“ zeptala jsem se jí.

„Bylo to dobré. A jak se dneska dařilo tobě? Něco nového?“ Ano, musím Edwarda dostat do postele, protože je první, který to odmítl hned napoprvé. Tohle jsem jí sice neřekla, ale myslela jsem si to.

„Ne, mami, nic zajímavého se nedělo. Dnešek byl jako každý druhý,“ řekla jsem s hraným úsměvem a začala si, pro úplnou přesvědčivost mého hraného projevu, poskakovat do pokoje. Tam jsem dopadla na postel a přemýšlela. Byla jsem nervózní. Asi si budu muset zajít na nákupy. Ale co s tím oblečením. Vždyť se mi do mých skříní už nevejde. Mám jenom tři velké skříně. To je uboze málo. Jo, nákupy čekají, El. A jenom na tebe.

Alice
Amerika, Canada, město Rivers

Jela jsem z nákupů, když jsem to uviděla. Nevím proč, určitě to neplánoval, ale tu písničku asi jo, takže. On narazil do sloupu! A srazil ho k zemi! A pak začal zpívat Berušku! Když jsem přijela, Esmé byla na zahradě a okopávala záhony kytek. Po tmě, no co, stejně vidí dobře jako za světla.

Musela jsem se o tom se sourozenci a Jazzem podělit. Nadšeně jsem jim to vyprávěla, když jsem měla další. Edwardovo polykání brokolice z jejich zubů a pak, když se ho doslova „pokouší znásilnit“, on jí řekne, že až po svatbě. Osmnáctileté holce v 21. století. To bylo přímo k popukání a ani to jsem si nenechala pro sebe. Bohužel se měl za chvíli vrátit a oni by si takhle neuhlídali myšlenky. Navíc se vracela i Esmé ze zahrady, asi ji přilákal náš smích.

Musela jsem tedy vzít kluky a Rose na lov. Byli rozdovádění z toho, co jsem jim řekla. Už na té párty si museli krýt myšlenky a podle Edwardova pohledu se jim to podařilo, ovšem to, co se dělo na jejich rande, potom co jsem jim to celé vylíčila, by se nemuseli udržet. Naštěstí Esme neslyšela nic z toho, co jsem jim říkala. Oni se jenom smáli a smáli a já se smála s nimi. Tak tohle by chtělo zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Opravdu nevím, jestli by tohle rande ještě někdo předčil. Já si myslím, že ne. Ale možné je všechno.

Na lovu, vlastně to spíš byla uklidňující procházka, protože všechna zvířata se lekla a utekla, když se Emmett, Jasper a Rose, samozřejmě spolu se mnou, smáli. Asi si z něho budou ještě dlouho utahovat. Nakonec jsme přišli z lovu vysmátí, bolely nás bránice, pokud je to u upírů možné, takže jsme se smát už nemohli. Raději jsem ještě kluky upozornila na myšlenky, aby si je chránili, a mohli jsme jít. Edward byl už samozřejmě doma. Musel vědět, že tohle uvidím. Nevím, jestli si to konečně uvědomil, ale jestli ne, tak máme o zábavu postaráno. Sice už ne na dlouho, protože ta oslava bude co nevidět, takže Isabella -  možná bych ji mohla říkat Bella? – přijede na tu oslavu. Už jsem viděla, jak Esme ten dům vyzdobí a teda… Skoro jsem oněměla úžasem. To, co předtím předvedla na té ubohé párty, ji pozvedlo (tu párty). Ale tohle… Oslava narozenin bude jako procházka rájem. Aspoň pro ty dvě. To, co tam předvede, bude pro dvě puberťačky ráj.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), DeSs, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Správná rodina, ale špatná sestra - 5. kapitola: